autor: B-kay
Necítil jsem se zvláštně, ani hloupě. Jakmile jsem ze sebe shodil poslední kousek oblečení, nesnažil jsem se před ním skrývat, ani jakkoliv zakrývat své nahé tělo. Pořád jsem se mu vpíjel do očí, bál jsem se přerušit náš oční kontakt. Pokaždé, když jsem se mu zadíval do očí, cítil jsem, že se do něj zamilovávám pořád víc a víc. A já jsem to tak chtěl. Sám jsem si vybral tuhle cestu, a i když jsem se jí ze začátku bránil, našla si mě sama. Tak moc jsem mu to chtěl říct. Chtěl jsem vidět výraz jeho tváře po vyslovení těch dvou nejkrásnějších slov: Miluju tě…
Nedůvěřivým pohledem jsem se zadíval na pěnovou vodní hladinu. Vodu jsem opravdu neměl rád. Měl jsem z ní prostě strach. Lidé se přeci bojí různých věcí. Jako malý kluk jsem se dokonce odmítal koupat. Bál jsem se být ve vaně sám. Vždycky jsem se jenom sprchoval. Jak jsem rostl, snažil jsem si na vodu zvyknout, ale šlo to těžce. Do vany jsem se donutil vejít jenom ve výjimečných případech. A myslím, že tenhle výjimečným byl.
Na krátký okamžik jsem pevně stiskl víčka a zhluboka dýchajíc jsem se snažil poslepu dostat do vany, mé pokusy však byly marné. Nedokázal jsem přimět své nohy k pohybu.
„Podej mi ruku,“ překvapeně jsem otevřel oči a smutně jsem se zadíval na Tomovu nataženou dlaň. Myslel jsem, že se mi vysměje, nebo mu budu připadat hloupej, ale on se nezasmál ani jednou. Díval se na mě něžným pohledem, ze kterého ještě pořád pramenila bolest a soužení. „Děkuju,“ zašeptal jsem se skloněnou tváří a za pomoci jeho dlaní jsem se konečně dostal do vany i já. Cítil jsem se nesvůj. Opřel jsem se o okraj a snažil jsem se dívat kamkoliv, jenom ne na něj.
„Bille,“ natáhl ke mně dlaň, tentokrát jsem se jí však nedotkl. „Každý má přece z něčeho strach,“ díval se na mě, ale nepřisunul se o jediný milimetr. Jako by mu ta vzdálenost mezi náma vyhovovala. Jakoby mi nechtěl být blíž…
„Čeho se bojíš ty?“ krátce jsem se na něj zadíval, poté jsem však tvář opět sklonil.
„Já?“ jeho hlas byl tak nádherný. Miloval jsem, když mluvil. Miloval jsem každé jeho slovo, každý prudší nádech, nebo delší výdech. Začínal mě však ovládat strach, že jsem jediný, kdo to tak cítí…
„Možná mi to nebudeš věřit, ale bojím se. Zrovna tady a zrovna teď,“ pohledem sklouzl ke svým dlaním a sledoval obláčky pěny, jež se kolem něj hromadily. Cítil jsem, že jej něco trápí. Cítil jsem, že potřebuje obejmout, ale byli jsme oba nazí a já bych se nedokázal ovládnout. Proto jsem se na něj raději jenom tiše díval a čekal jsem, co se bude dít dál. Byl jsem připravený už na všechno. „Cítím něco, co bych cítit neměl. Ne k tobě,“ jeho tvář byla najednou zoufalá. „Zakazoval jsem si tě, snažil jsem se myslet na cokoliv jiného, ale čím víc jsem se tomu bránil, tím víc jsem po tom tajně toužil,“ poslední slovo řekl tak tiše, že jsem měl problém zaslechnout jej. Přesto jsem mu jej ze rtů dokázal odečíst. Hodil jsem za hlavu už úplně všechno a sám jsem se k němu přisunul, co nejblíž to šlo. Zlehka jsem jej pohladil po čelisti a opřel jsem se tváří o tu jeho.
„Já nechci, aby sis něco zakazoval,“ vydechl jsem mu do vlasů. „Já nejsem tvůj bratranec. Nikdy bych ti nedokázal ublížit,“ opatrně jsem jej políbil na tvář. „Jsi tak zranitelný. Tak krásně křehký a nesmělý,“ prsty jsem se dotýkal jeho tváře, neustále jsem však opětovával jeho smutný pohled.
„Kluk by neměl být takový. Měl bych být silný, ale… nejde mi to,“ chytil mě za zápěstí a vděčně jej políbil.
„Pak budu silný za nás oba,“ ujistil jsem jej tiše a uslzenýma očima jsem se díval na to, jak se láskyplně tulil k mé dlani. Líbal ji a proplétal s tou svou. „Už na to nemysli.“ Pokaždé, když se na mě zadíval, zesmutněl. Kdybych mohl, vrátil bych čas a nikdy bych Andreasovi neotevřel. Nic z toho se nemuselo stát.
„Umyju ti záda?“ zeptal jsem se na první věc, co mi přišla na jazyk. Vzápětí jsem se však šokovaně zadíval do Tomových očí, ve tváři jistě červený. Už už jsem si chtěl ukrýt tvář v dlaních, což bylo mimochodem poslední dobou mé oblíbené gesto, když se na mě Tom najednou překvapeně podíval, vzápětí však zvážněl. Bylo na něm vidět, jak se snaží něco říct.
„Co kdybych je umyl já tobě?“ zeptal se mě nakonec a já málem přestal dýchat. Několik vteřin jsem mu přímo zíral do tváře, než jsem se dokázal pohnout. Natáhl jsem se pro menší houbu a podal jsem mu ji. „Musíš se otočit,“ dloubl mi do nosu a usmál se.
Jeho úsměv byl jeho nekrásnějším projevem. Byl jsem v tom až po uši. Horko těžko jsem se dokázal obrátit a zoufalým pohledem jsem propaloval sprchový kout před sebou. Když jsem na svých zádech konečně ucítil dotek, bezmocně jsem stiskl rty a zavřel oči. Tomovi přišla zřejmě houba zbytečná a umýval mě dlaní. Pomalu jezdil namydlenou dlaní nahoru a dolů a stejně tak klesal a stoupal i můj dech. Dal bych cokoliv za to, aby se mě dotýkal. Stačila by mi pouhá chvilička… jenom zjistit, jaké to může být, když se vás dotýkají dlaně kluka. Tom snad ani pořádný kluk nebyl…
Nemyslím tím, že by mu něco chybělo, ale byl prostě jiný než obyčejní kluci. Tom byl prostě Tom. Neměl silný řečičky, ani hloupý narážky. Dokázal si vás vyslechnout a vy jste mu zase dokázali věřit. Věřil jsem mu dokonce mnohem víc, než jsem kdy věřil Andymu…
Jeho doteky byly tak opatrné a nejisté. Cítil jsem se s ním v bezpečí. Nevědomky jsem se zakláněl dozadu, dokud jsem se zády neopřel o jeho hrudník. Oba jsme přivřeli víčka a tak nějak jsme se k sobě přitulili. On mě objal kolem ramen a já jej zlehka líbal na natažená zápěstí. Zřejmě nikdo by nedokázal pochopit, co jsem v tu chvíli cítil. Možná že se to takhle mělo stát. Možná bych udělal velikou chybu, kdybych si vzal Sáru a osud to bohužel zařídil za mě a vzal mi ji sám. Sáru jsem miloval jinak. S ní to bylo všechno nějak zvláštně klidné. Žádné překážky, žádné ovládání se, žádná neovladatelná touha… Tom ve mně probudil něco, co jsem neznal… Něco, co mě nutilo dívat se na něj. Toužit po tom, aby byl se mnou. Konečně jsem poznal význam toho slova, o kterém jsem si myslel, že pro mě nebylo stvořeno…
Po nekonečném mazlení ve vaně, jsme se usadili před televizi jenom v županech a tiše jsme pojídali nakrájené ovoce.
„Jsi unavený?“ zeptal jsem se po chvíli tiše. Tom už několik minut tlumeně zíval, a když jsem se na něj podíval, hlava mu spadla na mé rameno. Na svou otázku jsem tedy odpověď už nedostal. Odpovědí mi mohlo být akorát jeho pokojné dýchání. „Počkej chviličku,“ zašeptal jsem a opatrně jsem se od něj odsunul. „Zůstaň,“ rozespale otevřel oči a snažil se posadit. Byl tak nádherný v téhle pozici. Ospalý a přesto krásný. „Přinesu jenom nějaké deky ano? Zatím mi udělej vedle sebe místo,“ usmál jsem se, políbil jsem jej a rychle jsem vyběhl nahoru do pokoje pro nějaké deky. Když jsem se vrátil, Tom už zřejmě spal. Ležel na kraji gauče schoulený v klubíčku, hlavu měl podepřenou rukou. Byl tak neskutečně zranitelný. „Tome,“ zašeptal jsem a opatrně jsem vyměnil jeho dlaň za měkký polštář. Pečlivě jsem jej přikryl a položil jsem se vedle něj. Přivřel jsem víčka a snažil jsem se taky usnout, ale teplý župan mi začínal být nepříjemný.
Posadil jsem se a nejistě jsem se zadíval na spícího Toma. Vypadal jako malé dítě… Zůstal jsem přikryt dekou, župan jsem ze sebe nemotorně svlékl a odhodil jsem jej pryč. Lehl jsem si tak, abych se mu mohl dívat do tváře. Několik minut jsem se na něj jenom díval. Tiše a bez jediného pohybu. Nakonec jsem se však sklonil k jeho tváři a zlehka jsem se otřel o jeho rty těma svýma. Prohrál jsem… bylo to prostě silnější, než já. „Miluju tě Tome,“ zavzdychal jsem a smutně jsem stiskl rty k sobě. Bylo to poprvé, co se na místě Sáry objevilo jiné jméno. Jméno kluka… Kluka, který mi během několika týdnů dokázal změnit celý život. Kluka, kvůli kterému se vyplatilo žít. Ztěžka jsem polkl a přivřel jsem víčka. Mohlo uplynout možná několik vteřin, než jsem uslyšel čtyři tichá, přímo neslyšná slova.
„Já tebe taky, Bille,“ vydechl a měkce ochutnal mé rty. Takže přece jsem nebyl jediný…
Teď teprve chci žít pro někoho drahého, teď teprv miluji, teď je život nádherný a cenu má každý den a žádný nesmí býti ztracen…
(Glazarová Jarmila)
autor: B-kay
betaread: Janule
Tom v takovém podání je něco galaktického….
ne galaktického.. mám lepší slovo… něco magického…
Tuhle povídku prostě žeru, je úžasná <3 konečně si to oba přiznali, a teď by mohli žírt spolu šťastně až do smrti… ne? xD
Náhodou jsem najela na tenhle díl, přestože tuhle povídku nečtu a musím říct, že to bylo opravdu pěkný. Sice ten děj neznám od začátku, protože jsem to nečetla, ale tohle se mi opravdu moc líbilo. Nevím, kolik budu mít času, ale až budou nějaké prázky nebo budu nemocná, určitě si to přečtu…:-D
Pěkný díl. Teď to vypadá být naoko v pořádku, bez problémů, ale jsem si téměř jistá, že v příštím díle se na nás vyvalí nějaké problémy… Ach jo… Uvidíme 🙂
to je dokonalý, to je tak nádherně romantický, ách.
Úžasné, nádherné vyznanie. A ja som zase nedýchala. Je to krásne. Škoda, že to takto nemôže pokračovať ďalej, rada by som si vychutnávala túto ich krásnu pohodu plnú lásky.