autor: Lenna W.K.T.
Tom se neubránil a hladil Billa po vlasech. Ten se neklidně zavrtěl, a nakonec se otočil k Tomovi a probudil se úplně. Pokusil se o úsměv.
„Přinesl jsem ti jídlo, měl by ses najíst,“ špitl Tom do ticha. Bill přikývnul. S bolestmi se posadil. Tom ho krmil. Křehké bolavé stvoření s černými vlasy, jemnými rysy a velmi zvláštní povahou, bylo svému staršímu bratrovi nesmírně vděčné. Když Bill dojedl, Tom ho pohladil po bolavé tváři. S prosbou, aby ještě chvilinku počkal vzhůru, odešel s miskou dolů do kuchyně. Přinesl mu led na otoky. Billa to příjemně ochladilo. Rány malinko povolily od bolesti. Tom ještě přinesl Billovi prášek proti bolesti, co dostal od doktora v nemocnici, a nechal Billa spát. Malé černovlasé ptáče mlčky usnulo. Během chvilky sebou ale začalo házet, zdál se mu sen.
*Flashback*
Kopali do mě. To jsem cítil. Prudké, silné a hlavně neutichající návaly bolesti už mě pomalu doháněly k šílenství. Chci umřít než to dále snášet. Mám zavřené oči. Samovolně mi tečou slzy. Opravdu jsem ještě schopný plakat? Tolik to bolí. Pomozte mi sakra někdo…! Prosím, pomozte!
Bolí to. Hlasitě jsem vykřikl, když jsem uslyšel a hlavně ucítil křupnutí v mém těle. Moje břicho dráždí neskutečná bolest. Jak jsem vykřikl, do úst se mi nahrnula krev. Cítil jsem její železnou chuť a její horkost. Z pootevřených úst vytekl čúrek krve. Bože proč já?! V nose mě podráždila vůně krve, spíš její pach, a spolu s pachutí na jazyku ve mně probudila silnou touhu zvracet. Vdechoval jsem prach, mísil se pachem krve. Usazuje se mi na jazyku. Díky tomu, ač jsem měl v puse krev, mi v ústech neuvěřitelně rychle vyschlo. Popravdě… opravdu jsem si po chvíli začal přát, abych byl už po smrti! Totiž už i hlasivky mi vypověděly službu.
*Konec flashbacku*
Bill se trhnutím probudil. Zjistil, že to byl jen sen. Znovu si lehl. Po chvíli se pokojem opět rozhostilo ticho a malé ptáče tentokrát už pěkně spalo.
Tom ležel ve svém pokoji. Bylo něco, co chtěl Billovi říct, ale po tom, co se stalo v nedávné době, mu to říct nemohl. Bál se o Billa a v momentální situaci i o sebe. Čekal, že každou chvílí zaklepe na dveře.
*Flashback*
Někdo v dálce cosi zařval. Najednou vše ustalo. Slyšel jsem jen pištění ve svých uších. Nic jiného jsem nebyl schopný vnímat. Někdo mě překulil na záda.
„Au… au!“ chroptěl jsem. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel. Připadalo mi to jako roky. Každá vteřina se neskutečně vlekla. Bolest mi pulzovala celým tělem. Od hlavy až k patě jsem cítil bolest všude. Nic jiného jsem nevnímal… Hlasy ani čas, nic.
Ucítil jsem palčivou bolest v ruce. A pak dotyky. Bože, tys mě zachránil. Bolest maličko polevila. Mrákoty. Upadal jsem do hlubokého spánku.
*Konec flashbacku*
Kdosi ťukal na dveře. Tom sebou trhnul. Automaticky přes sebe přetáhl peřinu, jako by si myslel, že ho ochrání. Ale bohužel neochrání.
„Tomy…!“ šeptal mužský hlas. Tomovi se jako vždy rozšířily zorničky strachem. Těkaly po jeho nahém těle. Bylo tak odporné… Tomy se začal klepat.
„Jdi pryč!“ špitl se strachem v hlase, ale to už Gordon seděl na okraji jeho postele. Usmíval se svým blaženým úsměvem jako vždy.
„Ale Tomy… vždyť víš, že takové chování ti jen přihorší!“ usmíval se Tomův otčím. Pomalu mu bral přikrývku. Tom se chvěl. Moc se bál. Jako každý den.
*Flashback*
„Už přichází k sobě? Bille?“ slyším hlasy, ale to je celé. Pachuť krve z úst zmizela. Rozbolela mě hlava. Zvuky byly příliš ostré.
„Ahm… hlava!“ zkusil jsem použít hlasivky. Povedlo se, ale znělo to maličko jinak, než jsem čekal. Nemohl jsem otevřít oči. Připadal jsem si jako uvězněný ve svém těle.
„Kde…!?“ zkusil jsem znovu. Pod sebou jsem totiž ucítil měkkou, jemnou postel a na sobě přikrývku.
„V nemocnici!“ uslyšel jsem tichý Tomův hlas. Ten jediný mě nebodal do uší. Byl uklidňující, jemný a tak příjemně zaoblený. Vůbec ne ostrý jako hlasy ostatních. Mluvil tiše a pomalu. Vzal mě za ruku. Jeho dlaň poznám. Jemná, vždy teplá, velká a měkká. Hladil mě. Jak pohnul mojí rukou… mým břichem projela neskutečná bolest.
Druhý den jsem už byl schopný otevřít oči. Všude bílo. Malinko ten nával světla zabolel. Tom byl pořád se mnou. Je to ten nejlepší bráška. Když jsem cítil Tomovu přítomnost, bylo mi líp. A on byl u mě naštěstí neustále. Možná i proto mě po týdnu poslali domů, na domácí léčení. Den co den jsem Tomovi plakal na rameni, protože bolesti byly opravdu ohromné a bál jsem se jít zpátky do školy. Z obav z dalšího napadení…
*Konec flashbacku*
„Aaaah…!“ roznesl se blažený křik domem. Tomovi se zvedl žaludek a vše, co měl v ústech, vyplivl.
„Jak dlouho… Jak dlouho to chceš ještě dělat?“ ptal se Tom se strachem v hlase a znechucený zároveň.
„Uvidíš, zatím se mi to moc líbí!“ pousmál se Gordon a začal si oblékat spodní prádlo. Pak beze slova odešel. Tom se chvěl na posteli a dlouho nemohl usnout. Nakonec ho ale přece jen únava zmohla. Strach ho ale svazoval i ve spánku. Celou noc sebou šil.
autor: Lenna W.K.T.
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
No ty jim dáváš zabrat! to ti povím teda….
Úžasné..je mi jich sice líto ale je tu úžasné…mooc se těším na další dílek. Doufám že bude co nejdřív
Tak vidím, že délku druhého dílu jsi úplně vynahradila. 😉 Dokonalej život, Bill je válečnej invalida a o Toma se mezitím postará Gordon. Jak krásná to realita… xD
Aduska: Mno dávám… jinak by to přeci bylo děsně nudné ne?? 😀 Je pravda, že moje povídky bývají někdy drastické, ale zatím si nikdo nestěžoval… jsem moc ráda, že jste aspoň ochotni to číst 😀 mám velikou radost:D
Lea: ehm další dílek je napsán, ale na papíru, teď jsem se popravdě s přepisováním malinko sekla, protže jsem u sestry a sestra mě jak se patří zaměstnává hlídáním její malé šikmooké dcerky 😀 takže doufám, že dneska večer se konečně pořádně dokopu přepsat celý třetí díl:D díky, že čteš!!!
Lofi: jo snažila jsem se to vynahradit… a snažit se budu dál…
je pravda Tomovým osudem mě inspirovala jedna povídka odtud ale už si bohužel nevzpomenu na jeji jmeno a Bill… ja nwm… mám ráda když to je malý chuděra, kterej pláče velkému Tomovi na rameni… 😀 hahaaa jsem šáblá 😀
Úžasný..Už z toho prvního dílu jsem byla vedle,ale ten byl kratší,a tak jsem komentář v pátek nepřidávala,je to fakt moc pěkné,už se těším na další..;)
chudáci, oba dva, no panebože!
to je teror…koukám, že se tu někdo učil od Ádi a Theodora….xD
Tak ja toto nezvládam.Ee nedokážem to prečítať. Príliš mnoho utrpenia.