autor: Blay.Whi
Kapitolka vzniklá z nemoci. Sedět si pohodlně na posteli, popíjet čaj a snažit se vyťukat z posledních sil nějaká písmenka, bylo docela náročné pro ruce, nikoliv hlavu…
Vychutnejte si další díl a snad se vám bude líbit.
„Takže tady máš, Bille, kufry a my ti zatím jedeme pro postel, buďte hodní!“ poslední pátravý pohled a pusa, která přistála na líci každého z nás. Mamka nás tu určitě nechala jen proto, abychom si byli „bližší“.
Podíval jsem se na hromadu složených zavazadel. Bylo jich moc, až moc…
Ale tak, balil jsem si skoro všechny věci z domova. Automaticky jsem si šáhnul do kapsy pro žvýkačku. Dal jsem si hned dvě, na posilněnou…
„Kam si to můžu dát?“ zeptal jsem se do prostoru. Nepatrně jsem kopnul do jednoho z kufrů.
„Mně je to jedno, klidně si to tu nech.“ Tom nad mým dotazem jen mávl rukou a odebral se kolébavým krokem do prvních dveří v chodbě.
Vešel jsem za ním. Rozhlížel jsem se po prostorném obýváku a snažil se vymyslet plán, jak bych mohl začít mluvit a přitom i popichovat. Procházel jsem mezi pohovkami a převaloval v puse žvýkačku. Strašně pálila.
Myslel jsem si, jak to bude lehké, dostat tohohle hopera na kolena, a ono je to čím dál tím těžší. Je tak nepřístupný a chladný. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal. Snad jen Chris byl takový. Naše setkání bylo zvláštní, na místě, kam moc nechodím (skoro vůbec), a přesto jsem ho potkal zrovna tam. Byla to knihovna. Seděl u stolku se spoustou knih, které mu dělaly jako jediné společnost, a horlivě si něco zapisoval. Sedl jsem si vedle něj a nenápadně po něm pokukoval. Byl stejně chladný jako skřítek s pytlem, který sedí vedle mě, ale při nějaké lichotce se alespoň pousmál.
To, co sedělo na pohovce se široce roztaženýma nohama, se ani zdaleka nepodobalo tomu, co jsem za celý svůj život viděl. Tohle byl namachrovaný frajírek s vymaštěným mozkem a s tak vysokým sebevědomím, že by se Mont Everest mohl jít zahrabat. Takhle jsem ho vnímal já.
Byl to jen můj nevlastní bratr, nic víc. Žádná pouta, jen malinký puntík v mém životě.
Už asi po páté jsem se procházel kolem krbu, kde nebyl vymetený popel. Něco mě napadlo a tak jsem začal svůj plán realizovat. Nabral jsem na prsty trochu popela, protíral jsem ho sem a tam. Vrýval se mi mezi drážky a zvýrazňoval tak moje otisky. Byl jsem jako u vytržení, když jsem přemýšlel, jak mu tohle svinstvo rozmatlat po obličeji. Vypadal by pak jako indián…
Musel jsem se nad tou představou usmát. Nešlo to zadržet, a tak jsem se zasmál nahlas.
Když jsem krapet pootočil hlavu, zjistil jsem, že se na mě kouká… Pořád si přejížděl po kšiltovce a kalhotách, v místě, kde byly stehna. Občas naklonil hlavu na stranu a zkusmo mě přejel pohledem. Zvláštní, já si myslel, že mu za něj nestojím. Vypadal, jako by si měřil kořist.
Ale to se hoch spletl, to já byl lovec…
Sedl jsem si na sedačku vedle něj, stále mě pozoroval.
„Vypadáš jako buzna!“
Mnul jsem si prsty s popelem a sám pro sebe se usmíval, tohle mi řeklo už hodně lidí.
„A tobě to vadí nebo co?“ možná jsem mohl znít trochu podrážděně, ale to mi bylo jedno. S ním bylo všechno jiné.
„Je mi to jedno! Když ti nevadí, že se ti lidi smějou, tak proč ne?“ začal narážet na mé slabé místo.
„Tobě může být u prdele, co nosím!“ zvýšil jsem na něj hlas a prsty nasměroval k jeho tváři.
Pomsta bude popelavá.
Lehce jsem jej čmárnul po tváři, a pak jako velká voda odešel. Ani jsem se nestačil nadechnout, dveře se otevřely a do nich se tlačila mamka. Korigovala stěhováky ke schodům.
Museli šlapat přes moje kufry, a tak jsem je narychlo odklidil z cesty.
Ve druhém patře mi mojí postel položili s tím, že ještě něco mají a už musí jít.
Těch pár kroků stačilo k tomu, abych mohl pohlédnout do pokoje svého bráchy. Měl hnědý zdi (byl to takovej zvláštní odstín, ani hnědá ani růžová nebo fialová). Rozměry jeho pokoje by se daly shrnout do jednoho slova – mega. Nemusel jsem se tak bát, že nebudu mít dost místa. Alespoň nějaké pozitivum. Velká skříň toho v sobě tolik skrývala, že jsem ji musel otevřít. Vykouklo na mě několik desítek triček, do kterých bych se já vlezl alespoň třikrát.
Pak nějaký kalhoty, a všechno to bylo seřazený podle barvy a odstínu. Můj novej brácha je puntičkář, ojoj. Já jsem bordelář, takže si rozumět nebudeme. I když, při určité náladě mám rád pořádek.
Posadil jsem se na jeho postel, byla měkká. Ortopedická. Tom byl jedináček, a tak měl holt luxus. Já byl sice taky jediný, ale měli jsme malý byt a mamčin plat taky nebyl slavný. Úplný luxus jsem teda neměl.
Postel vedle mě se zhoupla a něčí ruka se obtočila kolem mého pasu. Mamka.
„Jak se ti tu líbí?“
„Okolí je skvělý, ale lidi by mohli být lepší.“
„S Tomem jste se nepohodli?“
„Nerozumíme si.“ Kňukl jsem ublíženým hláskem, samozřejmě hraným.
„Je to všechno čerstvý, za pár dní už ti to ani nepřijde.“ Konejšivě mě pohladila po vlasech, jako když jsem byl malý. Nakonec mě objala a dala mi pusu na líčko.
„Doufejme…“ byl jsem si až nehorázně jistý, že tohle divadélko, přesvědčilo mou matku natolik dobře, aby odešla. Naposledy mi pročísla vlasy, které jsem si mimochodem dělal asi půlhodiny, a zmizela stejně rychle, jako přišla.
Večer bych měl zavolat Kirovi. Jsem od něj pryč jen několik hodin a už mi tak strašně chybí.
Příliš jsem si na něj navykl, chodili jsme všude spolu, ve školce dokonce i na záchod.
Nebyl jediný den, kdy by šel do školy a já ne. Všechno jsme dělali společně, úplně všechno.
První pusa, rande, doteky, první sex… Věděl jsem, že mu můžu plně důvěřovat a on mohl zase mně. Byli jsme si až příliš blízcí na to, abychom se neviděli každý den. Teď už jsem nemohl seběhnout jedno patro po schodech, ale musel jsem překonat vzdálenost několika kilometrů. Na tohle si budu ještě dlouho zvykat…
„Vystřel z mojí postele, ty nádhero!“ moje myšlenky prořízl hlas snad z nějaké dálky, trvalo mi několik sekund, než jsem si uvědomil, kdo na mě vlastně mluví.
„Tak se nepotento!“ řekl jsem kysele. Tohohle krkouna jsem chtěl potkat až na konci řady a ne, hned na prvním místě.
Odcházel jsem do kuchyně, nechci s ním být v jednom pokoji.
Nahlížel jsem do chlebníku. Vzal jsem si croissant, obal jsem strhával opatrně, abych ho neponičil, sbíral jsem je a ukládal do skříňky. Z každé země jsem si přinesl jednu novou příchuť. A když se mi nějaký obal potrhal, zašel jsem si prostě koupit nový…
Okusoval jsem pomalu okraje a snažil jsem se o to, aby nevytekla náplň. Tu jsem jedl až nakonec. Přemýšlel jsem o poličce, kterou si mamka udělala na koření, a koukal se přitom na dění za okny. Krátká záclonka se vlnila do větru a určovala si tak dobu na přečkání zlých časů.
Bude pršet, už od včera mě bolelo koleno. Dělalo mi to, jen když mělo pršet…
A já nemám rád bouřky.
Vůbec jsem si nedokázal představit, jak dlouho budu moct snášet dělení se o pokoj.
Sice byl dost velký, ale to nebyl onen problém. Nesnášel jsem sobecké a pokrytecké lidi.
A můj spolubydlící byl přesně takový. Potřebuju být taky někdy sám a jen tak přemýšlet.
Teď se mi to asi dlouhou dobu nepodaří… A nedokázal jsem si představit své telefonáty, když Tom bude sedět hned vedle na posteli a poslouchat celé hodiny. On zrovna nevypadal na člověka, co by se rád přizpůsobil a vychovaně neposlouchal.
„Hele to byl můj croissant!“Ach bože, on mě snad sleduje.
„Teď už ti to může být jedno. Pokud mi ho ovšem nechceš lovit z břicha…“ pozvedl jsem pravé obočí, zlozvyk po matce.
„No to teda fakt nechci!“ zhnuseně se odtáhl a dělal, že na mě v životě nepromluvil, a stále si huhlal pod nosem něco jak neschopný imbecil.
Díval jsem se na to, jak otevřel ledničku a snad deset minut do ní koukal, než si konečně vybral – mléko. Tak za tohle utrácení elektriky by mě mamka zabila. A rovnou dvakrát.
Nalil si půl sklenice a krabičku vrátil zase zpátky.
Opíral jsem se o stůl a snažil se zachytit hmatatelné ticho, které se mi cpalo do hlavy.
„Máš ve vlasech pavouka,“ řekl to, jako by hlásil počasí. Roztřeseně jsem si šáhl do vlasů, dělal si ze mě blázny, nic jsem tam neměl.
„Máš z nich strach, co?“ zeptal se mě pohrdavě.
„Ne, jen z těch velkých.“ Klidný a naprosto vyrovnaným hlasem jsem mu odpověděl. V příštích hodinách ho chci pořádně naštvat…
Po chvilce neustálého zírání na mě, se sebral a odešel. Nevím kam, nezajímalo mě to.
Hleděl jsem si svého koukání z okna a závěrech o tom, jestli bude pršet a nebo ne.
Neměl jsem co dělat… No, asi si půjdu vybalit.
*** O dvě hodiny nudného vybalování později
„Bille! Pojď dolů, je večeře.“ Sundal jsem si sluchátka z uší, málem jsem mamku přeslechl. Sebral jsem se a šel dolů do kuchyně.
Seděli tam už všichni. Tom upíral svůj hladový pohled štěněte na mísu s polévkou.
Jediné zásadní pravidlo mé matky, je, že se nikdy nesmí vynechat polévka… Nesmysl.
Ale Tomovi a jeho nenasytné pusině to zřejmě nevadilo. Měl jsem jenom takový malý hlad, dám si dneska asi jen polívku.
„Bille co ti je, nechutná ti?“ zeptala se mě mamka po mém desetiminutovém nimrání v talíři.
„Není mi nějak dobře. Asi si půjdu lehnout…“ sáhl jsem si na čelo, bylo horké.
„Zlato kolik máš ještě kreditu?“ absolutně jsem nechápal.
„Proč se mě na to ptáš?“
„Já jen, aby ti to vyšlo na celý zbytek měsíce.“
„Vždycky jsem s tím vyšel, proč ne teď?“
„Jen se ptám, odpočiň si.“ Celou mou konverzaci s matkou poslouchal nastraženýma ušima Tom.
Už asi vím, proč se mě na to ptala. Předvídala, že budu chtít hodně dlouho debatovat.
Mám ještě pár volných minut a dvě stovky k tomu, to mi vyjde určitě. I když…
Stejně zavolám Kirovi. Hupsnul jsem na postel, kterou jsem už měl nastěhovanou v pokoji.
Pohodlně jsem se uvelebil na polštáři a vytočil číslo.
Jedno pípnutí, druhé, třetí… a na druhé straně se ozvalo potěšené Haló?
„Ahoj Kiro, to jsem já Bill. Měl by sis mě konečně zapamatovat, ty trumpeto! A nebo se občas kouknout na displej.“
„Neříkej mi trumpeto, tak co, jak se tam máš?“ za sekundu dokázal otočit o sto stupňů.
„Docela dobrý, ale pár dní – spíše týdnů, budu muset spát se svým“ bráškou“. Hoper jak vyšitej a je na mě drzej! Sobec, má ortopedickou postel a já se na ní ani nemůžu posadit!“
„Tak to je mi tě trošku líto, ale co budeš dělat v sobotu? Jak se dostaneš sem do Magdeburku?“
„Už ve středu jsem se domlouval s Tobiasem, jestli by mě tam nehodil autem. Takže to je v cajku. A co Eddie?“
„Je naštvaný a cítí se ublížený, mimochodem, co bude s bytem?“
„Mamka si ho nechává jako ubytovnu, aby pořád nemusela pendlovat mezi městem a vesnicí.“
„Tak to jo, víš co? Afi a Dirk se dali dohromady! Dokážeš si ty dva DJ blázny představit, že spolu chodí?“
„Tušil jsem to… A co Jimmy? Ukradl zase nějaký jablka?“
„Jo, celou tašku.“ Z druhé strany mobilu se ozval hlasitý smích.
„Už budu muset končit, ale nejdřív mi řekni, co děláš?“
„Kreslím si, vůbec mi to nejde…“ postěžoval si.
„Tak dobře, měj se, když tak zítra.“
„Pa.“
A to bylo to poslední, co jsem slyšel, než vrzly dveře a do nich vstoupil Tom.
autor: Blay.Whi
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
Bych s ním fakt neměla strpení :-/
Ten Tom je fakt hrozný..=D Já doufám, že se brzo usmířej…:-)
Napnutá, napnutá..rychle dáál
Já bych takovýho bráchu nechtěla ani za nic. Tomu bych se radši vyhýbala obloukem, Tom má vážně blbý ohraný kecy… xD
Na tenhle dílek jsem se těšila dlouho, málem jsem na tu povídku zapomněla. Ale dočkala jsem se 🙂 Super, tak další dílek co nejdřív, ju? 🙂
on ho snad fakt sleduje…xD