autor: Pajule
Tohle je více méně takový díl, kdy se všichni navzájem mezi sebou představují. Původně jsem to chtěla udělat trošku jinak, ale nechtěla jsem to Janul ztěžovat, takže to máte takhle v dílku. Snad se neunudíte k smrti… Pajul ;o)
„Erik? Roli? Důležitou?“
BILL
Hodím si poslední tričko do skříně a svalím se na postel. Mám ještě pět minut času. Aha, tak nemám. Na dveře od mé chatky náhle někdo zaklepe. Donutí mě to vstát a jít otevřít.
„Ano… ehm…?“ začnu přemýšlet a tázavě se na toho klučinu podívám. Ještě je neznám.
„Adame. Jsem Adam,“ promluví na mě jen a založí ruce v bok. Usměji se a doufám, že si to jméno budu pamatovat.
„Dobře, Adame. Promiň, ještě vás neznám. Potřebuješ něco?“ optám se ho a čekám, co z něj vypadne. Nic. Mohl by se vymáčknout?!
„Ehm… nejde nám s Nickem povlíknout peřina. Pomohl bys nám, prosím?“ podívá se na mě svýma zářivě zelenýma očima. Povlíknout postel? Vždyť to sotva umím já! Pral jsem se tady s tím skoro hodinu. A nakonec jsem stejně zjistil, že jsem to povlíknul opačně, tudíž jsem to povlečení zase musel sundat a prát se s tím znovu. Podruhé už to sice bylo o něco lepší, ale žádná sláva.
„Ehm…“ podrbu se na hlavě a přemýšlím, jak se z toho vymluvit.
„Ano?“
„Víš, ještě tu musím pro vás něco připravit. Řekni si klukům z šestky, ano? Že jim to vyřizuju a je to jejich první táborová…“ zaseknu se. Jak je to slovo německy?
„Jasně, vyřídím, že jim vzkazuješ, že nám mají jít povlíknout,“ dokončí to za mě ten prcek. Toho budu mít rád.
„Přesně tak,“ mrknu na něj. On udělá to samé a odkráčí mezi stromy zase pryč. Tak tohle bude zajímavé.
TOM
Povleču si postel a záhy se na ni svalím. Vybral jsem si tu za rohem, jsem spíš ten, co je radši sám, než ve společnosti. Mám rád takový ten svůj vlastní prostor. Tudíž jsem od kluků trochu mimo, i když… odděluje mě jen skříň a to jen na malý kousek.
„Tome? Jmenuješ se tak, že jo?“ promluví na mě jeden z nich. Myslím, že tenhle je Simon, ale těžko říct, zda jsem si to nespletl.
„Hmmm?“
„Kde vlastně bydlíš?“ přijde za mnou a posadí se na okraj postele k mým nohám. Vyhoupnu se na lokty, abych na něj viděl. Ano, Simon.
„V Hamburgu. Konkrétně v centru. Kousek od hlavního vlakového nádraží, ale vlaky tam slyšet nejsou, je to docela klidná čtvrť. Máme tam takový malý dům. Co ty?“
„Ach, aha. Já bydlím mimo Hamburg. Je to sice asi jen pět kilometrů, ale i tak. Jak jsi vlastně na tohle soustředění přišel? A už jsi někdy na skatu jezdil nebo už jezdíš?“ vychrlí na mě tunu otázek. Nadechnu se, že odpovím, ale v kapse mi začne vibrovat mobil. Je tu sice slabý signál, jen dvě čárky z pěti, ale i tak…
„Promiň, musím to vzít,“ omluvně se usměji a z kapsy vytáhnu mobil. Ani se nepodívám, kdo volá a hovor přijmu. Mobil si natisknu k uchu, abych volajícího dobře slyšel. Simon se zvedne a odejde.
„Ano?“ zahuhlám do telefonu ještě s úsměvem.
„Tady Erik, ahoj Tomi,“ uslyším veselý hlas Erika.
„Eriku?!“ vypísknu tak nahlas, až se ke mně otočí jak Simon, tak i John, který právě přišel do chatky. Strčím ruku před pusu, pohledem se omluvím za svoje chování a raději vypadnu z chatky ven, tohle si budu raději řešit mimo kluky.
„Přesně tak, Tomi. Zdravím tě z Německa…“
„Z Německa? Jak jako z Německa?“ nechápavě si sám pro sebe kroutím hlavou, on to vidět nemůže. Popojdu dalších pár kroků dál od chatky a posadím se na pařez. Čekám na vysvětlení. Minule mi vlastně volal jen proto, aby mi to všechno udělal ještě těžší. Vylíval si mi srdíčko. Prý mu hrozně scházím a další a další věci. Jenže… to on se se mnou rozešel, ne já s ním.
***
„Erik? Co zase Erik?“
„No, ono je to trochu složitější. Bude lepší nepředbíhat události. Napovím ti snad jen to, že Erik zde bude mít ještě hodně důležitou roli…“
„Erik? Roli? Důležitou?“
„Přesně tak. Je to jako hledat jehlu v kupce sena, jak se říká. Je tu seno, které je to nejpodstatnější a v největším množství. Ale pak tu stále ještě zůstává ta jehla. Pořád má jistou roli, ne? Pořád se o ní mluví…“
„Asi ano.“
„Přesně tak. Jehla v kupce sena.“
„Zajímavá myšlenka. Ale… jehla se jednoho dne může dostat na vršek té hromady sena a ty si ji můžeš píchnout do prstu, nemyslíš? A rázem je seno pryč a je jen ta jehla…“
„To můžeš, ale taky nemusíš. V tomto příběhu se tomu vyhneme. Jehla zůstane tam, kde má. Jen občas vystrčí svoji špičku. Nikdo se však nepíchne.“
„Mám to chápat tak, že Erik je mimo, ale i přesto o něm ještě uslyším?“
„No, dalo by se to tak říct…“
***
Kopnu do kamínku před sebou a naštvaně na svém mobilu zmáčknu červený telefonek. Pokrčím nohy a hlavu složím mezi kolena. Kretén! Co si o sobě myslí? Zase mi volá, zase si stěžuje. A ke všemu je v Německu. Co tu chce? Nevím, protože ten blbec mi to zavěsil.
„Ehm…“ uslyším jakýsi zvuk za sebou. Polekaně zvednu hlavu a spatřím před sebou Billa, vedoucího soustředění. Ani jsem nevěděl, že jsem zašel tak daleko.
„Ano?“ vstanu a začnu nemotorně máchat rukama. Pak se k němu otočím čelem.
„Není ti nic?“ podívá se na mě a udělá krok vpřed. Zaměří se na moje opuchlé červené oči. Přiznávám, trochu jsem brečel.
„Ne, to je v pořádku. To je jen alergie,“ zamumlám a oči si otřu dlouhým rukávem mikiny.
„Aha. V papírech u tebe alergii nemám, ale to je jedno. Teď pojď, máme první společnou schůzku ve společenské místnosti.“
BILL
O pár minut později
„Takže… jsme tu všichni?“ podívám se po lidech sedících na zemi. Docela mě překvapilo, že je tu jídelna a společenská místnost zvlášť. Ale je to vyhovující. Společenská místnost nevypadá tak sterilně, není tak stresující. Na rozdíl od jídelny, je tu koberec na zemi. Zdi jsou natřené na světlince hřejivě oranžovou. U stěn místnosti jsou psací stoly se židlemi z tmavého dřeva. Je to tu moc příjemné.
„Jo, jsme tu všichni,“ ozve se z davu od Adama. Toho jediného si pamatuji. Tedy, k tomu ještě Toma.
„Takže, jak začít? Uch, abych pravdu řekl, nikdy jsem takhle ještě nikde nebyl. Tábory a podobné věci jsem odmala nesnášel a první můj tábor dopadl tak, že si pro mě rodiče po dvou dnech museli přijet, protože jsem rozbil postel a dveře. Proto doufám, že nebudu tak otravný jako ti moji vedoucí, a společně si to tu užijeme jako jedna velká parta. Kdybych se tak začal chovat, dáte mi v čas vědět, ano?“ podívám se na všechny. Náhle vyletí Adamova ruka vzhůru. Kývnutím hlavy mu naznačím, aby mluvil.
„Musíš mluvit tak spisovně? Je to hrozný.“
„Nevím, jestli to půjde. Sami asi víte, že žiji v Americe, tudíž mluvím americkou angličtinou. Němčina je sice můj rodný jazyk, ale jsem tu teprve jeden den, musím si zvyknout. Oukej?“
„Oukej,“ ozve se sborově.
„Tak dobře. Co říkáte na to, kdybychom se navzájem představili? Já vás neznám a mnozí z vás se zřejmě neznají mezi sebou. Prostě každý řekněte, co považujete za vhodné, dobře?“
„Dobře,“ ozve se opět sborově. Kouknu na kluka vedle sebe a ten pochopí, že má začít.
„No… já jsem Sebastian Laichter, ale všichni mi říkají Seby. Před týdnem mi bylo patnáct. Jinak bydlím v Hamburgu. Asi bych měl říct, že jezdím už tři roky závodně na snowboardu. Mimo jiné taky hraju na kytaru. A… Bill’s, hlásím, že jsem kuřák,“ dokončí svoji řeč klučina se světle hnědými vlasy, které jsou ostříhány na ježka. Postavu má vypracovanou, sportovně založenou.
„Dobře. O kouření jsme se bavili. Sice se mi to nelíbí, je ti teprve 15, ale budiž. Tak, pokračujeme…“ ukážu na klučinu, který má na hlavě ten samý sestřih, jen v blond barvě.
„Ehm, tak nazdar. Já jsem Hans Leuthereuhessnerer. Stejně jako Sebymu mi je 15 a bydlím v Hamburgu. Stejně jako Seb jezním závodně na prkně a hraju na baskytaru. Vlastně jsme se Sebym kamarádi už odmalinka. A jo, jsem taky kuřák,“ dokončí i on svoji řeč. Tak pokračujeme dál. Dva lidi máme za sebou, ještě nás tu je 12.
„Takže, já jsem Vanessa Becker, ale nikdo mi neřekne jinak Nessí. Je mi 15, ale už mi bude jako 16. No, jinak jako maluju, ráda, ale jako na skatu nejezdím. A jako jedu sem společně s Es,“ zacukruje směrem ke mně ta bárbínka s blond mikádem pod uši. To bude síla, tyhle holky nemám rád.
„Tak- “ milá Nessí mě přeruší.
„Jo! Jsem kuřačka,“ vypískne s rukou před pusou a přihlouple se zachichotá. Super.
„Tak dobře, díky. Jedeme dál. Za čtvrt hodiny máme večeři,“ usměju se příjemně a ukážu na holčinu vedle Bárbínky. To bude asi ta zmiňovaná Es. Hoperka s pihatým obličejem.
„Hey, já jsem Esther. Esther Molf. Stejně jako Nessí je mi 15. Obě bydlíme v Hamburgu. Jinak jsem jako malá plavala, ale potom mě to přestalo bavit, tak jsem toho nechala. Na skatu něco málo umím, ale žádná sláva. Pro tvoji informaci, Bill’s, jsem silná kuřačka, a tak trochu party girl. Na jedný oslavě jsme se poznaly tady s Nessí,“ začíná se tady z toho klubat zajímavá parta, opravdu.
„Pokračujeme…“ ukážu na klučinu vedle Es.
TOM
Moc to celé nevnímám, myšlenkami jsem někde jinde. Jinde? U Erika. Pamatuji si jen něco. Teď mluvila Esther, se kterou jsem se bavil před Saturnem, když jsme čekali na odvoz do tábora.
„Já jsem Nick, je mi deset, bydlím ve vesnici 10 km od Hamburgu. Vlastně jsem tu z donucení rodičů. Radši bych seděl doma u televize nebo počítače,“ promluví takový pěkný cvalda. Super. Cvalda? Nick. Nick? Cvalda. To půjde. Slovo padne na Johna, který je se mnou v chatce.
„Ahoj. Mně je 17, bydlím jako většina z vás v Hamburgu. Na skatu jsem ještě nejezdil. Mimo jiné jsem blázen do počítačových her. A možná proto mi nikdo jiný neřekne jinak než Nero. A Nero kouří,“ skončí brýlatý Nero. Toho černovlasého kluka jsem si moc neoblíbil. Zatím.
„Díky… ehm, Nero. Pokračujeme dál. A pokračujte po kroužku sami, automaticky, ať vás nemusím vyzývat,“ promluví k nám Bill’s. Je docela sympatický. Možná mi je sympatický proto, že je tu ještě někdo v mém věku.
„Dobře, takže já jsem Matt (Mathias) Grauman a nedávnou jsem oslavil 13. Jsem až z městečka Soltau, což je nějakých 150 km pod Hamburgem. Už asi 5 let hraju fotbal a asi před rokem jsem přišel na skateboard, ale nemám se od koho učit,“ pronese blonďák a předá slovo klukovi vedle sebe.
„Já jsem Wolfgang Schubert. Je mi 14. Všichni mi ale říkají Bobo. Přezdívku mám z tenisu, kterej profesionálně hraju. Přijel jsem společně s Mattem, jsem taky ze Soltau,“ och bože, tenhle kluk – to je maso. Na hlavě má obrovské, tmavě hnědé kudrnaté afro. Toho si budu pamatovat na 100%!
„Tak, já jsem Philips Gebayer a je mi 16. Žiju ve vesničce asi pět kiláčků od Hamburgu. Musím přiznat, že jsem blázen do hip-hopu a všeho, co se ho týká, je přesně pro mě! Proto i tancuju. Pro všechny jsem Fidlajz, oukej?“ zažertuje hoper se špinavě blond vlasy, ale nikdo se tomu nesměje. Slova se teď ujme Simon.
„…a je mi 17. Jsme tu společně s nevlastním bráchou, Nickem. Na rozdíl od něj se ale pouštím do nových věcí a nejsem tlustý prase, co pořád žere,“ dokončí Simmo svoji představovací řeč a já se musím ušklíbnout. Ano, Simmo je naprostý opak Nicka.
„Hey! Čau lidi!“ ze zkoumání nevlastních bratrů mě vytrhne pištivý hlas kluka, co sedí skoro vedle mě. „Já Winkler, jménem Adam. A co nevíte? Nevíte, že mi je 12, co? Tak teda, teď už to víte. A vlastně nevím, proč jsem sem z Hamburgu přijel. Na skatu jezdím už několik let. Ale neboj, Bill’s, tebe fakt nepřekonám. Jo, kdyby to někdo nevěděl – což nevím, kdo by to neměl vědět, protože všichni vidíte – mám vlasy černý od přírody, ale přemýšlím o blond, jo. Jak myslíte, že by to vy- “ Bill ho v tu chvíli přeruší. Neuvěřitelně ukecaný kluk. Ten se ale uměl narodit. Ještě tak tři roky a holky od sebe bude muset odhánět. Černé vlasy se mu doslova bijí se svítivě zelnýma očima. Tomu se říká krása.
„Adame, to probereme jindy. Teď dej přednost dalším.“
„Jo, sorry, já nechtěl,“ andělsky se na nás všechny usměje a posadí se. Až teď jsem si všiml, že se asi ponořil do představování své osoby natolik, až se z toho postavil. Bože, tohle je grupa.
„Ehm… Takže, já jsem Andre Kelly, je mi šestnáct let. Jsem vlastně ze smíšené rodiny. Táta pochází z Malty, máma z Německa. Na Maltě jsem se i narodil, ale rodiče se rozvedli, a teď bydlím s mámou asi deset kilometrů od Hamburgu. Mimo jiné jsem byl jako malý atletem, ale ze zdravotních důvodů jsem toho musel nechat. Jsem nekuřák.“
Och bože, ne! Tenhle kluk je podobný Erikovi. Co mě to zase popadá? Erik? Ale… on má stejně ostříhaný vlasy… a ty oči… a…
„Tome? Jsi tu s námi?“ probudí mě z přemýšlení Bill’s. Aha, je řada na mě, jsem poslední. Zakývám hlavou na souhlas a přejedu rychle očima lidi v místnosti. Všichni se na mě dívají a čekají, co ze mě vypadne.
„Ahoj. Já jsem Tom Kaulitz. Je mi 18let a bydlím v centru Hamburgu. Rád bych se zde naučil na skateboardu. Už jsem to zkoušel sám, ale moc to nešlo, nevěděl jsem jak. Především bych chtěl říct, že jsem velký blázen do hudby. Hraji na kytaru, baskytaru, klavír, bicí a z donucení babičky a rodičů jsem se jeden čas učil hrát i na flétnu a banjo. Avšak nejraději mám kytaru. Také rád zpívám, ale… ne před lidmi. Mimo jiné, nekouřím,“ ukončím svoji řeč a Bill’s se na mě zářivě usměje. Otevře pusu, že začne i on sám něco říkat, ale ozve se hulákající kuchař, že je večeře.
„Tak, já vám něco o sobě řeknu po večeři. Teď jdeme jíst,“ ukončí celé představování a nažene nás do jídelny na jídlo.
autor: Pajule
betaread: Janule
se v těch jmenech ztracím eče víc jak oni xD
Týýjo…tolik nástrojů Tom zvládne, jo..? 🙂 Moc se těším na další díleček! **
Tak tohle bude ještě vážně zajímavý. Tuhle povídku jsem si oblíbila už od prvního dílu (oukej, vlastně od druhýho) a musím říct, že se mi to zamlouvá čím dál víc… 😉 Bohovýý!
Je to super a Erik se tam zase objevil, ale stejně mi je houby jasné proč ho teda první tak hnusně opustil a teď se jako chce k němu vrátit nebo možná ne vrátit ale navázat kontakt já nevím. Nicméně oblíbila jsem si ho… jinak Tom je machr tolik nástrojů×D A ten Adam to byl s těma peřinama×D vyčůranej malej hajzlík×DD ale jde an to dobře jako co by se namáhal že×D
stejně v dalším díle nebudu vědět kdo je kdo..xD