Můj pohádkový princ 61.

autor: Rachel

Celým domkem, až doteď ponořeným do ticha se rozneslo veselé prozpěvování a černovlasé stvořeníčko vyběhlo ze dveří svého pokoje se zářivým úsměvem na rtech a s bosýma nožkama. Bylo sotva osm hodin, ptáčci se teprve probouzeli ve svých hnízdečkách, sluníčko ještě nevyslalo všechny své zlatavé poslíčky na zem, to však rozchichotané osůbce, mířící do vábivě provoněné kuchyně vůbec nevadilo. Bill si ručkou prohrábl své neposedné vlásky, ještě zacuchané od několikahodinového spánku a zhlédl se ve velkém zrcadle kousek opodál. Neuplynulo snad ani deset minut od okamžiku, kdy se jeho ospalá mandlová kukadýlka poprvé rozhlédla po pokoji a on už nedočkavě capkal do kuchyně na snídani s nedočkavým výrazem ve své stále ještě rozespalé tvářičce. Obvykle touto dobou ještě vyspával, nebo jen lenošil ve svém vyhřátém pelíšku, teď však jeho krůčky směřovaly malou chodbou k pootevřeným dveřím kuchyně, ze kterých se už chvíli linula vábivá vůně něčeho sladkého a čokoládového, kterou Billův zvědavý nosík zaznamenal hned v prvním okamžiku, kdy jeho majitel spustil své hubené nožky z postele.

Nebyla to však jen lákavá vůně, co Billa přimělo opustit svůj vyhřátý pelíšek a rychle se převléci do prvního oblečení, které mu přišlo pod ruku. Jen co totiž Billovu spící mysl opustily všechny závoje snů a jeho očka rozespale zamrkala, si černovlasý chlapec skousnul rtíky a přemýšlivě svraštil čelíčko, zamýšlejíc se nad tím, co je dnes za den. A opravdu netrvalo dlouho a Billovy rty, až do toho okamžiku přemýšlivě vyšpulené rozzářil široký úsměv. Bill nemusel sáhodlouze přemýšlet a vzpomínat si, aby si uvědomil, co dnes bude dělat. Věděl to už dopředu a teď si se zářivým úsměvem na tváři naposled prohrábl rukou vlásky, neustále si prozpěvujíc.

A také měl proč. Moc dobře věděl, co se včera stalo a na čem se s doktorem domluvili. A také moc dobře cítil ten krásný pocit štěstí, který zasáhl jeho srdíčko v té vteřině, kdy se včera poprvé po několika dnech, plných strachu a nejistoty k jeho uším dolinulo tichounké, přesto však něžné a láskyplné oslovení, vycházející ze rtů osůbky, kterou Bill miloval víc, než cokoli a kohokoli na světě. A to byl ten pravý důvod, proč včera dlouho do noci nemohl usnout a šťastně se culil do polštáře. Proč si dnes přivstal tak brzy, aniž by si pořádně odpočinul. Proč se na dnešek tolik moc těšil. Těšil se a už se nemohl dočkat. Nemohl dočkat okamžiku, až opět konečně spatří svého miláčka. A to bylo to, kvůli čemu teď Billovu tvářičku rozzářil široký úsměv a Bill si radostně zatleskal packama. Neuvěřitelně moc se dnes za Tomem těšil a nejraději by za ním jel teď hned, nedbajíc tak všech vyšetření a testů, které Toma dnes odpoledne čekaly. To však nešlo a Bill si to moc dobře uvědomoval. Zároveň se však už od probuzení nedočkavě vrtěl a šťastně se culil. I přesto, že spolu s Tomem byli včera chvilku o samotě, přišlo mu to jako pouhá jedna minuta, okamžik, který uběhl až příliš moc rychle. Dovolil jim pouze vyměnit si pár polibků a tiché vyznání lásky, které si vzájemně opětovali, dokud nemusel Bill odejít.

A právě proto se na dnešek tolik těšil. Těšil se na svou lásku, na její polibky a nadějně doufal, že bude smět u Toma zůstat déle, než včera. I když se mu včerejší den moc líbil a byl to jeden z těch nejšťastnějších dnů Billova života, byl podle něj velmi krátký. Velmi krátký nato, aby si s Tomem mohli užít toho druhého a být alespoň na chvíli spolu. Už od začátku jejich vztahu byli stále spolu, společně trávili všechny dny a veškerý volný čas, vzájemně žili pro toho druhého a možná právě proto těch pár minut včera Billovi nestačilo. Miloval Toma víc, než kohokoli jiného a teď, když byl vzhůru a prokázalo se, že jeho zrak neutrpěl žádná poškození, chtěl být co nejvíce s ním. Chtěl si jej chránit a opatrovat a nedovolit už nikomu, aby mu zkřivil byť jediný vlas na hlavě. Moc jej miloval nato, aby mu nechal ublížit a právě proto s ním chtěl i teď, když ještě ležel v nemocnici, trávit co nejvíce času. A rozhodl se pro to udělat všechno, cokoli, co bude v jeho silách.

Billova očka se znova rozzářila a Bill se svou smyšlenou melodií, linoucí se z jeho pootevřených úst zamířil ke kuchyni, odkud už šlo slyšet zřetelné cinkání hrníčků na ranní kávu a čaj. Od včerejšího večera mu malinko vyhládlo, proto teď neváhal a nosem nasál vábivou vůni čerstvé snídaně a něčeho neznámého, co však Billa zajímalo ze všeho nejvíc. Dlaní se lehce opřel do přivřených dřevěných dveří a jakmile jeho rozradostněná očka spatřila známou osůbku, stojící k němu zády, objevily se v nich nové jiskřičky štěstí a radosti a Bill nečekal ani vteřinku. Stačilo jen přicapkat o pár krůčků blíž ke své mamince a za pár vteřinek už mohla Ann, chystající čaj do hrníčků ucítit zezadu radostné objetí a uslyšet známý rozchichotaný smích, který se rázem rozlehl celou kuchyní.

„Dobré ráno, mamí,“ vypískl Bill vesele a šťastně líbl svou maminku na tvář, objímajíc ji zezadu kolem ramen. Stačila jen ta tři slůvka a tolik šťastný a rozchichotaný podtón jeho hlasu a i na Anniných rtech se usídlil zářivý úsměv, který rozjasnil celou její tvář a donutil ji tak usmát se spolu s Billem. Vůbec jí to však nevadilo. Konečně tady měla svého synka, svého pravého Billiho s jeho zvonivým smíchem a jiskřičkami radosti v očkách, které na něm tolik milovala. Konečně cítila, že už je všechno v pořádku a to dělalo šťastnou a veselou i ji. Pomalu se otočila od kuchyňské linky čelem ke svému synkovi, který ji pořád šťastně objímal a jakmile spatřila na jeho rtech úsměv, celá se rozzářila spolu s ním.

„Dobré ráno, zlatíčko. Netušila jsem, že si dnes tak přivstaneš. Ještě nemám dodělanou snídani, ale už by měla být každou chvilkou hotová. Běž si zatím sednout, hned ti ji donesu, hm?“ usmála se na něj povzbudivě a pohladila jej po tváři.

Bill jen něco souhlasně vykníkl a odcapkal ke kuchyňskému stolu, sedajíc si na svou židli. Způsobně se na ni posadil a očkama zvědavě vyhledal maminku, která ještě dodělávala poslední nezbytnosti.

„Maminko, a kdy pojedeme dneska za Tomim?“ špitl otázku, která jej už od dnešního probuzení zajímala ze všeho nejvíc a zamrkal na Ann, která se teď zamyslela, dívajíc se do svého nového receptu, který se dnes poprvé rozhodla vyzkoušet. Malinko svraštila čelo.

„No, teď ráno má Tom stejně jít na všechna ta vyšetření, aby byly už hotové výsledky, až tam dojedeme. A navíc zkouším nový recept na nějakou buchtu a chtěla bych jí potom vzít kousek i Tomovi. Takže až bude hotová a alespoň trochu vychládlá, můžeme jet. Zatím se peče v troubě,“ dodala a viděla, jak Bill chápavě pokýval hlavou, nato však stočil svá očka na troubu a protestně vyšpulil pusinku, svraštíc tak čelíčko.

„Tak troubo, honem, pospěš si,“ vypískl káravě a máchl svou hubenou ručkou směrem k troubě, přísně se na ni dívajíc. Ani si neuvědomil, že teď vyvolal na rtech své maminky široký úsměv. Ann se vesele pousmála nad roztomilým chováním svého synka a zamířila ke stolu s talířem čerstvých a ještě teplých toastů, pobízejíc tak Billa k jídlu s přáním dobré chuti.

Jaké však bylo její překvapení, když se asi za pět minut vrátila zpět ke stolu s teplými šálky čaje a jejím očím se naskytly poslední tři toasty na talířku, který kromě nich zel prázdnotou. Všechno, co na něm až doteď bylo teď leželo v Billově napapaném bříšku, po kterém teď přejížděla Billova teplá dlaň. Její majitel si blaženě zavrněl nad svou tolik oblíbenou pochoutkou a vychutnával si tu úžasnou a nezaměnitelnou chuť, hladíc se tak po bříšku, které se během několika minut stihlo celé zaplnit. Ann se zadívala nejdříve na poloprázdný talířek, ještě před chvilkou naplněný toasty a potom na Billa, který si teď spokojeně odfukoval, opírajíc se o opěradlo židle.

„No teda, Billi. Do tebe to ale padá,“ usmála se a zadívala se na Billa, který mrkl na židli vedle sebe, mile se uculujíc. Věděl, proč se mu najednou tak zázračně vrátila chuť k jídlu. A také věděl, co ji způsobilo. Vesele se usmál a přisunul se blíž k mamince, sedící vedle něj, mírně klopíc očka.

„No, to bude asi tím, že mi teď mnohem víc chutná. Mnohem víc, než před pár dny a včera,“ špitl tiše a sklopil hlavinku, nato však ucítil, jak mu jeho tvářičku něčí prsty jemně nadzvedly do úrovně té své. Ann se usmála a chápavě pokývala hlavou. Moc dobře věděla, co bylo příčinou Billovy nechuti k jídlu a právě proto teď byla velmi ráda, že už je ta příčina pryč. I ona se za poslední dny necítila ve své kůži stejně tak, jako Bill. Věděla, na co teď její synek naráží, proto jej pohladila po tváři a obdařila jej úsměvem.

„Já vím, Billi. A taky jsem moc ráda, že to dopadlo takhle dobře. Teď už bude všechno dobré a v pořádku. To nejhorší má Tom za sebou. Už se nemusíme ničeho bát. Uvidíš, že nepotrvá dlouho a bude tu zase s námi. Konečně budeme zase jedna rodina,“ usmála se na Billa povzbudivě a rozhodně nelhala. Cítila, že všem zlým dnům strachu a nejistoty, kterými si museli projít už je konec. Teď je čekají jen ty krásné. A přesně tak to cítil i Bill. Pokýval hlavinkou a mile se usmál.

„Já vím, maminko. A chtěl bych ti moc poděkovat za to všechno, co jsi pro mě udělala. Bez tebe bych to nezvládl. Děkuju. Mám tě moc rád,“ špitl vděčně a objal svou maminku kolem ramen. Cítil, že nebýt ní, asi by to celé nezvládl. A také cítil, že za veškerou oporu a naději vděčí právě jí. Objal ji ještě pevněji a ucítil, jak jej maminka hladí po zádech. Sama pro sebe se usmála a zavrtěla hlavou.

„Ale jdi, zlatíčko, zvládl jsi to hlavně sám. A já jsem ráda, že jsi byl takhle statečný a vytrval jsi až do konce. Jsem na tebe moc pyšná,“ pochválila jej a líbla do vlásků Billa, který se od ní odtáhl a po očku mrkl na poslední tři voňavé kousky na talíři.

„A ty umíš udělat ty nejlepší toasty na světě, maminko,“ kníkl nadšeně a chtěl Ann pohladit po vlasech, jeho počínání však přerušilo zazvonění domovního zvonku, které se rozlehlo celým domkem.

Ann tázavě pozvedla hlavu a zaposlouchala se do nového ticha, když jej však přerušilo další zazvonění, otočila se na Billa a prosebně na něj mrkla.

„Billi, běž, prosím, otevřít. Asi je to pošta,“ zamyslela se a viděla, jak Bill přitakal. Pomalu se zvedl ze své židličky a zamířil na chodbu, přemýšlejíc, kdo to asi může být. Kromě listonošky k nim nikdo nechodil, bylo vyloučeno, že je to někdo jiný. Ale co když…

Všechny Billovy úvahy a přesvědčení se rozplynuly ve chvíli, kdy se jeho očím naskytl pohled na asi dvacetiletého mladíka se zářivým úsměvem na rtech hned v chvíli, kdy otevřel domovní dveře dokořán. Malinko se zarazil nad tím neznámým chlapcem a sám sobě se divil, že zapomněl pootevřít pusu překvapením. Ani v nejmenším neměl tušení, kdo ten slušně oblečený mladík je a co vlastně chce. Na sobě měl velmi způsobné oblečení a stále se zářivě usmíval, jeho skrytá identita se však malinko zaskočenému Billovi odhalila ve chvíli, kdy pozvedl jedno obočí do výšky, stále se zářivě usmívajíc.

„Dobrý den, Vy jste pan Bill Trümper?“ optal se tak zvučným hlasem, až Billa probral ze všech jeho myšlenek. Bill malinko polekaně vzhlédl a pokýval hlavinkou.

„A-a-ano,“ vykoktal zmateně a neustále zvědavě očima přejížděl po mladíkovi, který se teď otočil někam za sebe.

„Ach, tak to tu pro Vás něco mám,“ opět se celý rozzářil a konečně podal překvapenému Billovi to, co tak dlouho skrýval za zády. Billovy myšlenky se ztratily kamsi do neznáma a Bill užasle hleděl na kytici rudých růží, které mu teď mladý poslíček podával. Teprve teď poznal jeho identitu a jen omámeně civěl na tu rudo-červenou nádheru.

„T-to… t-to je pro mě?“ špitl první otázku, která mu přišla na jazyk. Nemohl tomu uvěřit. Taková krásná kytice růží a pro něj? Poslíček však jen pokýval hlavou.

„Ano, pro Vás. Ale od koho, to je tajemství. Určitě ale od nějaké ctitelky,“ uchechtl se a sledoval, jak Bill bere růže do svých rukou. Mile se pousmál a kývl hlavinkou.

„Děkuji,“ špitl poděkování a když poslíček s pozdravem zamířil k autu kousek opodál, pomalu vešel dovnitř a zavřel dveře, zasněně se o ně opírajíc.

Nemohl tomu uvěřit. Tyhle růže, tyhle krásné růže patřily jen jemu, někdo mu je dal. Určitě ale od nějaké ctitelky. Billova očka se rozzářila a Bill bříšky svých prstíků jemně přejel po heboučkých plátcích růží. Všechny ctitelky na celém světě, byť sebekrásnější by byly nic v porovnání s tím, kdo mu tu rudo-červenou nádheru poslal. A Bill moc dobře věděl, od koho je. Nemusel přemýšlet dlouho, aby na to přišel. Pomalu sklonil svou tvářičku k asi dvaceti poupátkům a jemně do nich zabořil nosík. Vůně, která z nich vycházela, nebyla sama. Mísila se ještě s jednou, s tou, kterou Bill znal a kterou tolik miloval. Lehce ji nasál a zasněně se pousmál.

„Tomi,“ špitl tichounce jméno své lásky a přitiskl si růže blíž ke svému srdíčku. Věděl, že ještě před chvílí je měl v rukou ten, kdo mu je poslal a to bylo to, co udělalo Billa tak šťastným.

Lehounce si k poupátkům přivoněl, jeho pozornost však upoutala malá bílá cedulička, která vypadla na zem. Bill se pro ni zvědavě sehnul a otočil ji v prstech, to, co se jeho očím naskytlo mu však vyvolalo na tváři ten nejšťastnější úsměv na světě a Bill se znova zadíval na ceduličku, na níž se skvělo pár písmen, poskládaných do slov, která dávala dohromady tu nejkrásnější větu, která usmívajícímu se Billovi vehnala do očí slzičky štěstí. Bill rychle zamrkal, aby zahnal pár těch slaných kapiček a už poněkolikáté si přečetl těch nádherných devět písmenek. Miluji tě. T.

Billovo srdíčko po té krásné větě poskočilo radostí a Bill se znova opřel o dveře, uculujíc se jako to nejzářivější sluníčko. Přišlo mu to od Toma moc krásné a také romantické. Bylo to něco, čím Billa dokonale překvapil. Ale bylo to nádherné překvapení a Bill si k němu znova přičichl, očkama stále přejíždějíc větu na ceduličce.

„To je blázínek,“ zašeptal si jakoby sám pro sebe a otřel si o ta heboučká poupátka svou tvářičku, z jeho zaláskovaného snění jej však vytrhl maminčin hlas.

„Billi, kdo to byl? Co to…“ nedopověděla a místo toho omámeně hleděla na tu nádheru, kterou teď Bill svíral v ručkách. Krásně se usmál a popošel ke své mamince blíž.

„To jsem dostal od Tomiho. Není krásná?“ pípl a viděl, jak se oči jeho maminky zalily slzami. Dojetí v nich mu bylo jasnou odpovědí.

Odpolední sluníčko rozehnalo všechny bílé mráčky a stočilo své paprsky na nemocniční budovu, před kterou teď z auta vystoupily dvě osůbky. Obě zamířily k hlavnímu vchodu a zatímco ta jedna se chystala zabočit vpravo, ta druhá měla úplně opačný směr cesty. Ann se pootočila na svého synka a pohladila jej po tváři.

„Tak, já jdu za tím panem doktorem pro výsledky těch testů a potom přijdeme k tobě a k Tomovi na pokoj,“ dodala a když jí odpovědí bylo Billovo souhlasné přitakání, zamířila k už známým schodům, vedoucím do jednotlivých pater.

Malé, přesto však dosti rychlé krůčky se roznesly celou chodbou a černovlasý chlapec si ve spěchu ručkou prohrábl vlásky. Neuvěřitelně moc už se na Toma těšil a nemohl se dočkat, až jej znova uvidí. Rychle směřoval známou chodbou ke dveřím pokoje, do kterého se právě chystal vstoupit, jeho činnost však přerušilo tiché špitnutí, které se ozvalo někde za jeho zády a prolomilo tak ticho v celé chodbě.

„Billi,“ tichý, přesto však krásný a medový hlas se dolinul k Billovu oušku a donutil tak jeho majitele otočit se. Bill se zvědavě pootočil od bílých dveří, pohled, který však před sebou v té chvíli spatřil mu vykouzlil na rtech ten nejzářivější úsměv, jakého byl Bill teď schopen. Sladce zamrkal a upřel očka na svého prince, který stál kousek od něj a rukama se přidržoval stěn, z posledních sil oddechujíc, na tváři však krásný úsměv. Celý den se dnes na svého černovlasého andílka těšil a proto, když z okna spatřil už známé auto, vydal se mu pomalými krůčky naproti.

Billova tvářička se rozjasnila nádherným úsměvem, který však zmizel v tom okamžiku, když si Bill uvědomil, co vlastně vidí před sebou. Tom vysíleně dýchal a jen tak tak se přidržoval stěn a možná právě i to bylo to, co Billa tolik vylekalo. Sice nevěděl, ani netušil, jak moc dobře se Tom cítí, i přesto se v něm však vzbudily obavy a nejistota a Bill vystrašeně přiskočil ke své lásce.

„Tomi, a-ale… takhle přeci ještě určitě nemůžeš chodit, nemáš na to ještě sílu,“ vypískl starostlivě a jednou rukou Toma objal kolem pasu a tou druhou kolem paže, pomáhajíc mu tak ke dveřím pokoje. Stav, ve kterém Toma viděl včera byl sice dobrý, i tak se však Bill o Toma bál. Bál se, že by ho síly, které stačil během dneška načerpat, zradily a to Bill nechtěl. Nechtěl, aby si Tom svou nevědomostí něco udělal. Objal ho ještě pevněji a pomalounku s ním přecházel ke dveřím jeho pokoje. „Co kdyby se ti něco stalo? Nebo co kdyby sis něco udělal? Tohle nesmíš podceňovat, Tomi. Pojď, pomalu a hlavně opatrně,“ dodal malinko smířlivěji a velmi pomalými krůčky došel s Tomem až do pokoje k jeho posteli.

Opatrně jej na ni posadil a co nejpomaleji jej na ni položil, pomáhajíc mu tak s nohami. Spokojeně se pousmál a zavřel za sebou dveře, berouc do ruček bílou přikrývku. „Tak, takhle už je to lepší,“ pokýval hlavinkou a urovnal peřinu Tomovi, který malinko zakřiknutě upřel oči na své nohy, které teď zahalovala pokrývka. Cítil, jak si za ním Bill sedá na okraj postele a tiskne jeho dlaň v té své, přesto k němu však nevzhlédl. Cítil se zahanbeně a také jej mrzelo to, co udělal. Myslel si, bůhvíjak Billa nepřekvapí a jak nebude Bill rád, když uvidí, jaké dělá pokroky a místo toho tohle. Tom sklopil hlavu a mírně si povzdychl. Nevěděl, jestli to byl opravdu tak dobrý nápad a také jej mrzelo, co mu Bill před chvilkou řekl. Zahanbeně se pohledem zavrtal někam dolů a tiše se nadechl.

„Myslel jsem… tedy chtěl jsem… Chtěl jsem tě překvapit a zkusit, jak mi to půjde. Těšil jsem se na tebe celý dnešní den a chtěl ti jít naproti. Netušil jsem, že se budeš takhle zlobit,“ zašeptal co nejtišeji a sklopil pohled ještě více, netušíc tak, co černovlasému chlapci, sedícímu vedle něj způsobil. Billa tato slova píchla u srdíčka a Bill si malinko skousnul rtíky. V duchu se fackoval za to, co Tomovi řekl a kdyby mohl, zadupal by sám sebe do země. Moc dobře totiž věděl, že to tak není a právě proto se teď přisunul blíž k Tomovi, který stále klopil oči k zemi. Najednou však ucítil, jak něčí hebké prsty něžně nadzvedly jeho tvář a jemně po ní přejely svými bříšky. Bill zavrtěl svou střapatou hlavinkou a zadíval se do Tomových posmutnělých očí, které k němu vzhlédly.

„Ale, Tomi, já se přeci vůbec nezlobím. Jen… jen mám o tebe strach. Nechci, aby se ti něco stalo a mrzí mě… mrzí mě, že jsem na tebe tak vyjel. Nemyslel jsem to zle, jen jsem se o tebe bál,“ špitl a prstíky přejížděl po Tomově tváři, přes kterou teď přelétl malý úsměv. Tom se mile usmál a chápavě pokýval hlavou, sledujíc Billa, který se také rozzářil jako sluníčko. Věnoval Tomovi krásný úsměv, nato však malinko svraštil čelíčko a vykníkl. „A vůbec, něco jsem ti donesl. Úplně bych na to zapomněl,“ vypískl a plácl se ručkou do čela, nevšímajíc si tak Tomova pobaveného výrazu ve tváři. Tom se opatrně nadzvedl na loktech a vyšplhal se do sedu, opírajíc se tak o svůj polštář a pozorujíc toho černovlasého smíška, který teď na jeho postel položil velkou tašku a kousek po kousku vytahoval její obsah, skládajíc jej tak před Toma.

„Tohle je nějaké ovoce pro tebe a tohle je maminčin nový koláč. Chtěli jsme ti vzít alespoň pár kousků na ochutnání, ale museli jsme čekat, až se paní trouba milostivě uráčí a upeče nám ho. Pekla jakoby se nechumelilo, ale že já chci být co nejdřív s tebou, to už ji nezajímalo,“ Bill nechápavě zavrtěl hlavinkou a mrkl na Toma, který se málem zadusil smíchy, když uviděl jeho lamentování. Přesně tohle na Billovi vždycky miloval. Vzal do prstů první kousek a ukousl si sousto, už na první pohled dobře a chutně vypadajícího, těsta. Netrvalo dlouho a on si vychutnával tu úžasnou dobrotu, která mu zachutnala už v prvním okamžiku.

„Hmmm, je to výborný,“ pokýval hlavou a usmál se na Billa, který se celý rozzářil a přisunul se k němu blíž. Tom si znova ukousl, nato se však zadíval do Billovy usmívající se tváře a zvědavě po ní přejel očima.

„A vůbec, jak se má Bobík? A co Bobinka? Hrají si spolu?“ zeptal se Billa, který malinko zapřemýšlel. Obě zvířátka v posledních dnech tak trošku zanedbával, co se týkalo hraní a mazlení s nimi, i tak si však stačil všimnout jejich chování, které se poslední dobou hodně změnilo. Hlavně to Bobinčino.

„No, mají se dobře, alespoň tedy Bobík. Ale Bobinka… Dělá mi trošku starosti. Nic ji nezajímá a jí velmi málo, jenom posedává v tom svém domečku a vůbec nic ji nebaví. Asi se jí po tobě stýská. Snad se to zlepší, až se vrátíš domů,“ povzbudivě se pousmál, v tom si však na něco vzpomněl. Zadíval se na svého miláčka a nato vzal jeho dlaň do té své. „A jaký jsi měl vlastně den, Tomi? Zvládl jsi všechna ta vyšetření?“ optal se tázavě a hladil hřbet Tomovy ruky, jejíž majitel teď souhlasně pokýval hlavou a zamyslel se nad tím vším, co dnes od rána dělal. Nebo spíše lékaři dělali s ním.

„No, byl jsem na několika těch testech a doktor říkal, že jsem na tom opravdu dobře, ale ještě neví, kdy mě pustí domů. To prý záleží hlavně na těch výsledcích a na tom, jak se budu cítit. A já se cítím skvěle,“ zářivě se usmál a mrkl na Billa, který mu teď tiše naslouchal. Poposedl si na posteli a pohledem Toma vybídl, aby pokračoval. „A potom tu byla policie a… Ptali se mě na celý ten incident, na Adama a na to, co mi udělal. Říkali, že si teď na něj už doopravdy posvítí, protože se mohlo stát cokoli. Trestu určitě neujde,“ zamyslel se, z jeho myšlenek jej však vytrhl Billův o něco hlasitější hlásek, který se okamžitě roznesl celým nemocničním pokojem. Bill protestně svraštil čelo a naštvaně si odfrkl.

„No to si myslím, že trestu neujde! Po tom všem, co ti udělal! Nebýt něj, nic by se nestalo! Za všechno mohl on a já doufám, že to policie nenechá jen tak. Já teda určitě ne! Uvidím ho a dám mu takovou, že…“ Billova tvář nabrala rudý nádech a Bill rozzlobeně začal vykřikovat všechny metody facek a políčků, které by na Adama použil. Když však začal lamentovat a následně máchat svýma hubenýma ručkama, názorně ukazujíc, jak to Adamovi spočítá, zadržela jej něčí dlaň.

Tom se mile usmál a zavrtěl hlavou. Billova filozofie a jeho pomstychtivé odhodlání se mu velmi líbilo, když však jen tak tak stačil uhnout, aby jednu náhodou neschytal, jemně vzal Billovy rozmáchnuté ručky do těch svých a lehce položil svůj ukazováček na Billovy rtíky. Nechtěl se teď zaobírat někým takovým, jako byl Adam. Ne teď, když naproti něj sedělo to nejkrásnější stvoření na světě s vykulenými čokoládovými kukadýlky, na které se už od včerejšího večera tolik těšil a které tolik miloval. Konečně jej měl po několika hodinách čekání opět u sebe a chtěl toho využít. Zavrtěl proto hlavou a dlaní přejel po Billově hebké tvářičce.

„Pšššt, už o něm nechci mluvit. Teď… teď chci být s tebou, Billi,“ špitl tajemně a usmál se na Billa tak krásně, až se mu zamotala hlava. Neváhal už ani vteřinku. Mile se pousmál a přisunul se blíž k Tomovi, přiblížujíc svou tvář k té jeho. Ani on už nechtěl ztrácet čas, který měli někým takovým, jako byl ten grázl…

Jejich rty se mazlily několik dlouhých minut, jakoby se těch druhých nechtěly vzdát. Polibky, které si vyměňovaly byly více než krásné a oba chlapci do nich dávali všechny pocity, které se v nich mísily. Jejich líbání nebralo konce, ani jednomu z nich to však nevadilo. Blízkost toho druhého jim byla odepřena dlouho, až moc dlouho na to, aby jí teď, když se jim po tak dlouhé době opět naskytla, oba odolali. Vášnivými polibky zasypávali rty toho druhého a jemně do nich vzdychali. Tom se od Billa odpojil na pár milimetrů, aby nabral kyslík a něžně pohladil toho černovlasého andílka po vláscích. Bylo to tolik krásné, opět cítit jeho rty na těch svých, vnímat jeho nezaměnitelnou vůni a užívat si jeho nádherné blízkosti.

„Tolik jsi mi chyběl,“ přiznal šeptem a cítil, jak Billovy prstíky přejíždějí po jeho, od polibků naběhlých rtech. Neváhal a vtiskl na ně pár něžných pusinek. Bill se pousmál a pokýval hlavinkou.

„Ty mě taky, lásko. Byla to celá věčnost,“ povzdechl si, v tom mu však pohled padl na tašku, ve které bylo ještě něco. Něco, na co by Bill málem zapomněl a co bylo tolik důležité. Snad nejdůležitější ze všeho. Malinko se od Toma odtáhl a pohladil jej po dredech. „A ještě něco ti tvoje koťátko přineslo,“ usmál se co nejtajemněji a na Tomův zvědavý pohled zalovil svou ručkou v tašce, vytahujíc tak krásnou červenou růži a podávajíc ji Tomovi, do kterého teď jakoby udeřil blesk. Stačil jen pohled na krásně rozvinuté poupátko a on věděl, že mu jeho plán s překvapením pro Billa vyšel. Nesměle se pousmál a snažil se dívat všude, jen ne na Billa, který se rázem celý rozzářil jako sluníčko. Krásně se usmál a pohladil Toma po natažené dlani, sladce mrkajíc.

„Představ si, Tomi, že mi nějaký neznámý ctitel poslal velkou kytici, plnou rudých růží. Nevíš, kdo to byl?“ optal se tázavě, přestože dobře věděl. Tom však jen zavrtěl hlavou a sklopil pohled, čímž vyvolal na Billových rtících další zářivý úsměv. Bill se k němu přisunul ještě blíž a něžně mu prstíky nadzvedl sklopenou tvář. „Ale já vím, Tomi,“ špitl tichounce a nahnul se k jeho oušku, aby je mohl políbit. „A moc ti děkuju. Nic krásnějšího jsem ještě nikdy od nikoho nedostal,“ přiznal a usmál se na Toma, který se rozzářil štěstím a radostí. Takže se mu to povedlo! Povedlo se mu Billa překvapit a udělat mu radost. S úsměvem vzhlédl a upřel své rozzářené oči do těch Billových.

„Chtěl jsem ti udělat radost, ale nevěděl jsem čím a růže mi přišly jako ten nejkrásnější způsob, jak vyjádřit to, co k tobě doopravdy cítím, Billi. Miluji tě,“ zašeptal zaláskovaně a zastrčil pramínek uhlově černých vlásků za ouško Billovi, kterému se rozbušilo srdíčko jako o závod. Také to tak cítil a chtěl to Tomovi říct, jeho počínání však přerušilo tiché zaklepání na dveře a jejich následné cvaknutí, které se rozlehlo celým pokojem.

Oba chlapci zvědavě stočili svůj pohled na dveře, za kterými na ně vykoukla lékařova a Annina hlava. Oba se zářivě usmívali a pomalu vešli dovnitř.

„Nerušíme?“ na lékařových rtech se usídlil trošku nejistý úsměv, když mu však odpovědí bylo zavrtění hlav obou chlapců a jejich úsměv, který mu oplatili, pokýval hlavou a v dlani stisknul složku papírů, jejíž obsah až doteď s Ann probírali. Výsledky všech testů a vyšetření už byly hotové a on teď jen letmo nahlížel do papírů, těšíc se tak na okamžik, až sdělí oběma chlapcům tu báječnou novinu. Ann už ji věděla a proto jej teď pohledem nedočkavě vyzvala, zářivě se usmívajíc. Doktor se zhluboka nadechl a zadíval se na oba chlapce, kteří se teď na něj zvědavě dívali.

„Tak, konečně mám u sebe všechny výsledky vyšetření, která Tom dnes podstoupil a můžu vám tím pádem říct, jak na tom Tom je. Testy potvrdily to, co jsem si myslel už včera a co vám teď můžu říct. Tomův zdravotní stav je teď na velmi dobré úrovni a s vaší maminkou jsme se domluvili tak, že… Zítra ráno čeká Toma ještě jedna prohlídka a pokud i ta bude v pořádku, tak s největší pravděpodobností pustíme Toma na poledne domů,“ usmál se a viděl, jak se Tomovy i Billovy oči rozzářily. Bill nadšeně vykníkl, než však stačil otevřít pusinku, aby si radostí zapištěl, přerušil ho doktorův ukazováček, pozdvižený do vzduchu. Doktor se zatvářil vážně a zamrkal.

„Ale samozřejmě to neznamená, že nebude Tom odpočívat a bude si dělat co chce. Alespoň týden by měl ještě zůstat v posteli,“ připomenul důležitě, pohled na rozzářeného Billa, který zuřivě mával ručkou ve vzduchu, mu však vykouzlil na tváři úsměv. Bill nadšeně poskakoval na posteli a šťastně se culil.

„Jůůů, a můžu být Tomova sestřička?“ vypískl radostně a nevnímal Toma, který jen při té představě vyprskl smíchy. Doktor však souhlasně pokýval hlavou a ani on se neubránil veselému smíchu.

„To ano, ale určitě víte, Bille, co všechno taková sestřička musí zvládnout. Nesmí svého pacienta zanedbávat, ale věnovat se mu a starat se o něj co nejlépe,“ dodal a viděl, jak Bill souhlasně přikyvuje svou střapatou hlavinkou, zaznamenávajíc si tak do ní všechny důležité informace.

Nemohl tomu uvěřit. Konečně, konečně bude mít Toma u sebe, bude ho mít doma a bude se o něj starat. Konečně budou zase spolu, budou šťastní a budou se milovat tak, jako doposud. Nic krásnějšího už je nemohlo potkat.

A na to myslel i Tom, který se teď tázavě zadíval na doktora, šťastně se usmívajíc. I on byl neuvěřitelně šťastný a už se moc těšil domů. Svým pohledem vyhledal lékaře a zadíval se do jeho veselých očí s neskrývanou radostí v těch svých.

„Znamená to tedy, že ano?“ nadějně špitl svou otázku, když mu však odpovědí bylo lékařovo souhlasné přitakání, celý se rozzářil a šťastně se rozesmál. Jeho smích se v jedné vteřině rozlehl celým pokojem jako ta nejnádhernější ozvěna na světě a zněl ještě hlasitěji a šťastněji, když Tom ucítil ve své náruči křehoučké tělíčko své lásky, které jej teď radostně a pevně objalo a jeho majitel se zvonivě rozchichotal spolu se svým miláčkem.