Trümper + Stringini = Kaulitz 12.

autor: DarkAngel

Ahojky úchyláci 😉
Vím, že to teď dost flákám, ale znáte to, začátek školy… Slibuju, že se polepším. Včera jsem si pročítala celou povídku a napadlo mě, že by bylo dobrý se trochu hnout z místa, jeden den mi zabral pět dílů, ani jsem si to neuvědomila. Tím pádem mi došlo, že už bych je radši dnes měla poslat spát, každého zvlášť, měli přeci jen dlouhý den. Ale nebojte se, přijde čas, kdy nebudou spát každý sám 😉 Užijte si dílek, vaše DarkAngel

Bill:

Vzbudím se až k poledni. Chvíli nechápu, kdo mi zacvakl budík, ani proč mám na ruce sádru, ale vzpomenu si dřív, než se stačím úplně probrat. No jasně, hřbitov, park, Tom, nemocnice… Sestavím si tyto útržky do tak nějak srozumitelného příběhu. Ale proč mě mamka nevzbudila, když šla do práce? Posadím se a všimnu si papírku na nočním stolku. Vezmu ho do zdravé ruky a čtu.

„Bille,
když tě včera tvůj kamarád přivedl, sice jsi stál na nohou, ale tvé smysly asi už spaly, protože jsi na nic nereagoval, sotva jsi pletl nohama.
To je sice moc hezké, že jsi chtěl babičce zapálit na Dušičky svíčku, ale byla bych radši, kdybys tam nechodil. Už jako malému klukovi jsem ti říkala, že ty drolící se schody nejsou bezpečné. Mohl jsi dopadnout i hůř.
Čtrnáct dní zůstaneš doma. Chtěla jsem si vzít dovolenou, ale v práci toho máme hodně. Proto jsem se dohodla s tím milým chlapcem, že za tebou občas zaskočí, pokud ti to nevadí.
Kdyby něco, jsem na mobilu. Vrátím se jako obvykle.
Pa, m.“

Jako obvykle? Takže tady budu do šesti sám… Vlastně ne!
Ještě jednou si zběžně přečtu vzkaz a oči se mi rozzáří. Tom mě bude chodit navštěvovat!
Vylítnu z postele a okamžitě pádím do koupelny. Musím vypadat trochu k světu, tahle mrtvola, která na mě právě vyplázla v zrcadle jazyk, se nikomu líbit nemůže. Dnes máme školu do půl druhé, jak to za dvě hodiny stihnu?
Začnu panikařit. Už ani neřeším, že nemám důvod se snažit vypadat co nejlépe. Já ho totiž mám. Asi jsem se do Toma zamiloval. O důvod víc, proč mu nesmím říct, že jsem jeho bratr. Ztratil bych kamaráda, možná i lásku, a k čemu by mi bylo dvojče, které by se mi začalo jistě vyhýbat? Ne, nechám to tak, jak to je.

Když se dám tak nějak dohromady, ještě se musím převléci. Tohle šedé vytahané pyžamo nesmí ani vidět, natož mě v něm…! Hrabu se v poličkách a konečně to najdu – černé boxerky a červenočerný vršek…hm… snad má tyhle barvy rád. Mohl by, když jsme dvojčata.

Dvojčata… Když na to slovo pomyslím, připadám si trochu jako úchyl. A to přeci nejsem. Proto na to divné, pro mě skoro zapomenuté slovo nebudu myslet, alespoň ne moc často.

Už se na posteli vrtím nedočkavostí. Škola měla skončit před půl hodinou… Že by nešel rovnou ke mně? Po jeho včerejší starostlivosti jsem tomu nehodlal uvěřit.

Pomalu jsem to vzdával a málem jsem si zničil účes, když jsem si chtěl už lehnout. V poslední sekundě se ozval drnčivý zvuk zvonku. Okamžitě jsem vyskočil z postele, přičemž se mi trochu zatočila hlava a málem jsem se přerazil, jak jsem spěchal ze schodů. V chodbě jsem hodil zběžný pohled do zrcadla. Nevypadá to nejhůř. Mrknu na sebe a jedním pohybem otevřu dveře.

Tom:

Mám, nemám, mám…? Váhám s prstem na malém kulatém zvonku. Jak dlouho už tady nerozhodně přešlapuju? Pět minut? Deset? Vytáhnu mobil z kapsy, abych získal trochu přesnější odpověď. Dvacet.
Dvacet minut rozhodování by snad mohlo stačit, ne? Položím prst na chladný zvonek a dvakrát jej krátce stisknu.

Sotva se ze svého odhodlání stačím vzpamatovat, slyším kroky. Cítím, jak přestávám dýchat. Co se to se mnou děje?

Dveře se prudce otevřou a… moje srdce vynechá asi pět úderů, než se zas vrátí do normy. Věděl jsem, že je Bill na kluka velmi hezký, ale že až tak…
„Ahoj…“ začnu rozpačitě. Zlehka se usměju a on mi úsměv oplatí.
„Ahoj… Pojď dál…“ Ustoupí ze dveří.
Vede mě po schodech nahoru, nejspíš k sobě do pokoje.

Přestanu sledovat schody a zvednu hlavu. Polknu. To jsem neměl dělat. Jde přede mnou, takže mu zírám z půlmetrové vzdálenosti na zadeček. Nemůžu od něj odtrhnout oči, i když jsem si jist, že bych měl okamžitě přestat, jinak to bude zlé.

Dotančí k posteli, na kterou si i sedne do tureckého sedu. Oh, sakra, proč já?!
„Posaď se.“ Pokyne mi s úsměvem sádrou k místu vedle sebe.
„Jsem rád, že jsi přišel…“ dívá se mi do očí a tváří se, že nevidí, jak mé oči utíkají k jeho klínu.
„Já taky.“ Nedodám, že by pro mého malého kámoše bylo lepší, kdybychom si sedli třeba v kuchyni ke stolu. Tam bych se na něj musel dívat jen od pasu nahoru.
Zrovna, když jsem našel sílu odtrhnout oči od jeho boxerek, Bill si olizoval rty. Možná by bylo lepší, kdybych zrak nezvedl, možná by to přišlo pomaleji. Ale pozdě. Asi mám menší problém…

Anketa: Dozví se Tom, že je Billovo dvojče před jejich vztahem (ke kterému už se schyluje), nebo až to bude „v plném proudu“?

1) ještě před vztahem
2) v průběhu vztahu