autor: Majestrix
Je laskavost vážně odpovědí? Záleží na tom, jak to berete.
„Nechci tam jít.“
„Já taky nechci, abys tam šel.“
„Můžu to zrušit.“
„Oba víme, že nemůžeš, ale je hezké si tu možnost představovat,“ řekl Bill a pohladil Toma po tváři. „Je to jen pár dní. Budeme v pořádku.“ Usmál se a položil ruce na ty bratrovy, které hladily jeho bříško.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem na to zapomněl.“ Zavrtěl Tom hlavou a naklonil se, aby Billa znovu rychle políbil. Byli v Berlíně na letišti Tegel, dredatý chlapec se tu měl setkat s Georgem a Gustavem, aby se mohli setkat s Davidem ve Švýcarsku, kde musí udělat další kolo focení a rozhovorů. Bude pryč skoro týden, čtyři dny, už jenom z té myšlenky ho bolela hlava, a to Tom ještě ani nevylezl z auta.
„Já jo,“ rýpnul si do něj Bill a znovu ho políbil. „Ale musíš jít. Víš, jakej Gustav je, když nejsi devadesát minut před odletem na místě. Je pak nepříčetnej a nikdo-„
„-nechce nepříčetnýho Gustava, jo,“ dokončil za něj Tom větu a přikývnul. „Nechci od tebe odjet.“
„Zníš, jako bys odjížděl do války, bože, Tome.“ Otočil se Andreas podrážděně. „Všichni vědí, že tu jsme a já vím, že jsi velký rockový bůh, ale oni kvůli tobě nezastavěj letadlo, víš?“
Tomovi se dostalo podrážděné poznámky, ale ignoroval to, namísto toho ještě jednou ochutnal bratrovy sladké rty.
„Má pravdu; doktor je přes celé město,“ zamručel Bill.
„Jo, dobře. Bože, nikam nechci.“ Políbil Tom Billa ještě jednou a bouchnul Andrease trochu do ruky. „Postarej se o něj,“ varoval ho a otevřel dveře od auta. Venku bylo horko a nahrnulo se dovnitř, čímž zničilo chladno, které vytvořila klimatizace.
„Víš, že se o něj postarám,“ řekl pomalu blonďák, sledoval Toma, jak se krátce dotknul Billova bříška a pak třísknul dveřmi. „Říkal jsem tomu kreténovi, aby netřískal dveřma,“ zadumal Andy a sledoval, jak Tom běží na letiště nejrychleji, jak to jde.
„Víš, že zapomíná.“ Billův hlas byl podezřele divný. Andreas se otočil, aby viděl svému nejlepšímu kamarádovi do obličeje. Za velkými slunečními brýlemi se zcela jistě ukrývaly slzy.
„Hele, bude v pohodě. Máš tu mě, pamatuješ?“ řekl tiše a natáhnul se pro zpěvákovu ruku.
Bill přikývl a povzdychl si, promnul si roztěkaně hrudník. Kdykoliv byl rozladěný, tlukot jeho srdce byl k nezastavení, a teď to nebyla výjimka. „Jo, já vím. Díky, Andy, nevím, co bych si bez tebe počal.“
„Dokážu si tě představit, jak se snažíš chytit si taxíka, aby tě k doktorovi odvezl,“ zažertoval a podíval se na hodinky. „Musíme jet. Nechceš si sednout ke mně dopředu?“
„Nechceš mě vozit jako opravdový šofér?“ zeptal se Bill povýšeně a na jeho perfektních rtech se objevil malý úsměv.
„Samozřejmě, že chci, ale jestli budeš vzadu, tak rádio bude jen a jen pod mou kontrolou.“
„Vydrž, hned jsem u tebe.“ Andreas sledoval Billův výraz, když vystoupil do horka. Bylo to poněkud komické, sledovat ho, jak se snaží najít si vhodnou polohu k sezení, auto bylo moc nízké, o hodně nižší než Tomovo, a Billovo těžiště bylo opravdu vratké. Chvilku byl ve vzduchu, než se konečně s vyjeknutím posadil.
„Jsi v pohodě?“
„Bože, připadám si jako velryba.“ Zamračil se Bill a zavřel dveře. V autě se okamžitě ochladilo a červený nádech na Billových tvářích začal mizet.
„Jsi krásný.“
„Nemusíš to říkat,“ zamumlal, když vyjeli a dostali se do zácpy při výjezdu z letiště.
„Musím, dokud mi to neuvěříš, budu to klidně opakovat celý život,“ řekl s vážnou tváří Andreas a očima se věnoval vozovce. Bill se na něj podíval, usmál se a pak se otočil k okýnku. „Přemýšlel jsem.“ Řekl najednou blonďák, „nechtěl bys zajít do kina?“
„V kině už jsem nebyl ani nepamatuju…“ odfrknul si Bill.
„Takže ano?“
„Ano. Rád se večer pobavím, hlavně že nebudu muset dlouho stát.“
„Takže máme rande.“ Nadhodil Andreas s hravým tónem a koutkem oka zachytil Billův výraz. „Nebo klučičí noc venku,“ dodal.
„Už se těším.“
~*~
„Tyhle jsou úžasný,“ zavrněl Bill, když si z rukou otřepal cukr. Bylo mu to jedno, kobliha byla vynikající, jemná a teplá a sladká a dobrá, nic špatného se nemohlo stát, když chutnala dobře. Miminko souhlasilo, opřel se o gauč a olizoval si prsty od toho, co na nich ještě zbylo.
„Takže jsi to mamce neřekl,“ usmál se Stephen nad tím, co se před ním odehrávalo od té chvíle, co měl Bill na klíně rozdělanou krabici s čerstvými koblihami. Neměl ani čas se nasnídat a Bill přijel dřív, než tu měl být, takže mu dělal nehorázné chutě, obzvláště když ty koblihy byly původně jeho.
„Ne,“ řekl Bill, zavrtěl hlavou a vzal si další koblihu. Zastavil se rukou v polovině cesty ke své puse a provinile se kouknul. „Nevadí vám, když si dám ještě jednu?“
„Oh, prosím, jen se najez, i když bys mohl trochu zpomalit. Dá ti to spoustu energie, ale za pár hodin budeš hrozně vyčerpaný. Musíš sníst pak ještě něco normálního.“
„Jo, sním. Ale teď se zdá, jakoby odpověď na všechno byly koblihy. Nejsou stresující, nezklamou mě a netlačí na mě,“ zapřemýšlel Bill a ukousl si celou polovinu.
„Ale nechají se sníst,“ připomněl mu Stephen.
„Pravda.“
„Zpátky k vaší matce, řekneš jí to ty nebo Tom?“
„Tomi se vypořádá se vším citlivým, když dojde na naši matku.“ Vzal si Bill ubrousek, dal si na něj další tři koblihy a znovu se pohodlně usadil.
„Proč?“
„Protože na něj neplatí všechny ty její řeči o obviňování.“
„Ona tě někdy z něčeho vinila?“
„Hodněkrát.“
„Proč to funguje?“
„Protože jí nerad vidím naštvanou nebo zklamanou.“ Poposednul si Bill a promnul si břicho, když se mu dostalo skoro nepostřehnutelného kopnutí.
„Tom s tím nemá problém?“
„Tom má málokdy problém vůbec s něčím.“ Stephen si něco zapsal a přikývnul.
„To stěhování je velká věc. Byl to tvůj nápad nebo Tomův?“
„Tom to navrhnul a já souhlasil. Co si o tom myslíte?“ zeptal se Bill zvědavě.
„Myslím, že bys měl v životě dělat věci, které ti přinesou méně stresu. Redukuje bydlení jinde stres z vaší matky?“
Bill se usmál a přikývl. „Oh ano, už jenom ta představa mě uklidňuje.“ Usmál se a zakousl se do další koblihy.
„Myslíš si, že to dělá záměrně? Že tě stresuje?“
Bill pokrčil rameny. „Netuším. Přemýšlel jsem o tom, ale akorát mě z toho bolela hlava.“ Olízl si palec a usmál se. „Ale od té doby, co jsem se vrátil z nemocnice, je o hodně lepší. Mám dojem, že si s ní promluvila babička.“
„Babičky jsou na tohle vždycky dobré, protože ony si už zažily celou tu ‚nechat dítě jít pryč‘ situaci. Vaše matka tenhle cyklus ještě nedokončila. Má nejspíš dojem, že s tebou musí trávit víc času, kvůli vašemu úspěchu. Oba vás to od ní odtáhlo rychle pryč, a dřív, než na to byla připravená.“
„Takhle jsem o tom nepřemýšlel,“ přiznal Bill a zíral do blba.
„Jsi dítě, proč bys měl?“ zažertoval trochu Stephen. Bill zvedl pohled a brilantně se na něj usmál, Stephen cítil, jak se mu hned rozehřálo srdce. Tohle byl klíč šarmu tohoto chlapce. Jeho úsměv nedokázal pouze rozsvítit celou místnost, ale přivodil vám pocit důležitosti.
„Hele, je mi osmnáct. Jsem dospělý.“
„Cítíš se jako dospělý?“ zeptal se Stephen zvědavě.
Bill otevřel pusu a zase jí zavřel, tohle nečekal. „Ne.“
„A víš proč?“
Bill zavrtěl hlavou. „Ne-e.“
„Prostě… nejsi.“
„Necítím žádný rozdíl mezi tím, když mi bylo sedmnáct a teď. Tom a já jsme mohli sedět a kecat celé hodiny o tom, jaký to bude jiný, až budeme osmnáctiletý. Až budeme dospělý.“ Zazubil se. „Ti, co si jich lidi víc váží.“
„Samozřejmě.“ Usmál se Stephen. „Nejsi jediný, co se takhle cítí. Ježiš, pamatuju si, jak mi bylo, když jsem byl v tvém věku. Dokonce ani teď se někdy jako dospělý ani necítím. Mám dojem, že to je ale zvláštní efekt od toho, když máš práci, kterou miluješ. Spousta lidí si dospělost spojuje s placením účtů, které nechtějí, a s prací, kterou nesnášejí.“
„Já svojí práci miluju. Často si musím připomínat, že to je moje práce, když zůstávám vzhůru skoro dvacet čtyři hodin a najím se možná za jednu hodinu denně. Je to tak radostný, stoupnout si před všechny ty lidi a zpívat a slyšet je, jak zpívají s vámi. Ale to už teď nejspíš skončilo,“ řekl Bill smutně a naštvaně odsunul poslední koblihu.
„Mám dojem, že těch pár lidí nejsou všichni vaši fanoušci.“
„Velice výmluvná část,“ zkřížil Bill ruce a odvrátil pohled. „Připadám si, jako bych selhal, jako bych předtím mohl udělat něco, co by tomuhle zabránilo.“
Stephen zastavil své pero a zamračil se. „Bille, podívej se na mě. Bille.“ Zpěvák konečně poslechl. „Jsi chlapec; jak jsi mohl vědět, že otěhotníš? Lidi jsou idioti a měl bys je ignorovat.“
„Tohle je váš lékařský názor? Lidi jsou idioti?“ usmál se malinko Bill.
„Víš, z vlastních zkušeností vím, že člověk je chytrý, milý a podpůrný; Lidé jsou pitomá šílená zvířata, která něco rozpářou dřív, než vůbec zjistí, co to je.“ Dal Stephen nohu přes nohu a zatahal si za nohavici na koleni.
„Jo.“ Bill kdysi viděl skupinku holek, co se málem zabily, jen aby mohly mít věc, kterou někdo ze skupiny hodil do publika. Ochranka je musela odtrhnout, než si vzájemně ublížily. Všechno jen kvůli jednomu propocenému ručníku. „Oh, měl jsem vážně divný sen,“ řekl Bill a poposedl si. Nemohl uvěřit, že mu to málem zapomněl říct.
„Pamatuješ si ho?“ Stephen byl celkem překvapený, protože mu Bill říkal, že si své sny nikdy nemůže zapamatovat.
„Jo, tenhle byl šílenej. Byl jsem v kostele a…“ Bill se zarazil, snažil se vzpomenout si. „Sakra. Už jsme to měl,“ řekl tiše a zašklebil se. V jeho mysli bylo bílo, nemohl si vzpomenout. „Už jsme to měl…“
„To je v pořádku, vrátí se to.“ Usmál se Stephen.
„Jo, myslím.“ Zamračil se Bill; jeho nálada se opět změnila. Nenáviděl, když si nemohl vzpomenout na něco, na co zrovna myslel.
„Takže,“ řekl psychiatr radostně, aby Billa vytáhl z jeho náhlé melancholie, „všiml jsem si, že tě dneska Tom nepřivezl. Jak se Andreas má?“
„Má se fajn.“
„Jak zvládá svojí náhlou slávu?“
Bill pokrčil rameny. „Není to moc rozdíl od toho, že nás vůbec zná. Lidi ho sledovali a snažili se s ním udělat rozhovory nebo ho podplatit, aby jim na nás něco řekl, už předtím. Nic se nezměnilo, vážně.“
„Takže je to, jako by se nic nestalo?“
„Dostal jen pár těžkých otázek; proč se mnou netráví víc času a takové blbosti, vidíme se spolu tak často, že mě ani nijak nepřitahuje. Mám Toma, ale to nikdo jiný neví,“ zanaříkal Bill.
„A jak se má Tom?“
Bill se nad tímhle tématem rozzářil. „Má se dobře; museli jsme ho vyhodit na letišti, dneska ráno. Bude pryč skoro týden.“
„Takže se o tebe bude starat Andreas, zatímco bude pryč?“ zeptal se Stephen a znovu přestal psát a podíval se na Billa.
„Asi ano. Chci říct, bude se starat o to, jestli jsem tam, kde mám být, a bude mi dělat společnost.“ Zasmál se Bill. „Teda myslím. Nedívám se na to takhle.“
„Když jsi s někým kamarád tak dlouho, často zapomínáš na to, že tahle malá oběť může být vlastně jedna velká. Ujišťuj se, že je doceňovaný a vyhneš se pak problémům, které by mohly později nastat.“
„Budu si to pamatovat.“ Říhnul si Bill ne zrovna moc slušně zpoza své upravené ručky. „Pardon.“ Začervenal se.
„V pořádku. Nikomu to neříkej, ale mám pacientku, chudák paní, má ty nejhorší plyny co jsem kdy zažil, a prostě nemůže přestat. Během jednoho sezení mi málem propálila díru do gauče. Ale to je v pořádku, koupil jsem si jiný.“
Bill se zasmál, ale když si vzpomněl na svoje prdy, okamžitě zmlknul. „To není vtipné,“ zamručel, ale neznělo to přesvědčivě, když se do toho chichotal.
„Samozřejmě, že je. Těhotenství vyvolává občas ty nejtrapnější syndromy, a když nemáš smysl pro humor, schoulíš se do klubíčka a budeš už chtít jen umřít. Věř mi; moje manželka nemohla otevřít pusu, aniž by si krkla. Pamatuju si, že párkrát to udělal přímo do mojí pusy. Chtělo se mi zvracet a ona byla tak zahanbená, že se na mě ani nemohla podívat.“
„Ale ne.“ Zasmál se Bill chápavě. „To je strašné.“
„To je. Byl jsem tak v šoku, že jsem nevěděl, co mám dělat; vyprsknul jsem smíchy. Vypadala, jako by mě nejradši praštila, ale já si nemohl pomoct, po chvilce si uvědomila, jak je to šílená situace, a začala se taky smát. Od té doby jsme si slíbili, že nebudeme brát těhotenství vážně a vy byste taky neměli.“
„Okay.“ Zpěvák si připadal poněkud lépe, ohledně svých smrtelně tichých, ale hořlavých prdů. Bill si nebyl jistý, ale měl dojem, že se mu z toho začala odlepovat omítka v pokoji. Vzpomněl si na téma, které měli, a usmál se.
„Ale Tom říká, že je s tím v pohodě. Celá ta věc s tím, jak mu teklo z nosu, už je za námi a já ho donutil slíbit mi, že mi řekne, kdyby se to stalo znovu.“
„To jsme si jistý, ale udělá to?“ zeptal se Stephen zvědavě.
Bill se malinko zasmál. „Samozřejmě; říká mi všechno.“
„To zajisté.“ Napsal si doktor znovu něco do notesu.
„Opravdu,“ řekl Bill obranně.
„Nic jsem neřekl, Bille,“ řekl Stephen a zvedl pohled. „Nijak nevyvracím tvoje slova, ano?“
„Okay.“ Zkřížil Bill ruce a přikývl. Tom by mu řekl, kdyby měl chronické krvácení z nosu. Řekl by mu, kdyby se něco dělo. „Vím, že by mi to řekl,“ zabručel.
~*~
„Hele, vole.“
Tom otevřel oči a zamžoural na Gustava. „Co?“
„Teče ti z nosu krev.“ Podal mu bubeník se zamračením pár kapesníků.
Tom si je vzal a přitiskl si je k obličeji, nadával. Naštěstí to nebylo zas tak strašné, sklopil pohled, aby se podíval, že nic nemá na triku a na svém iPodu. Nevšiml si, že na něj Gustav pořád zírá, když si opřel hlavu o chladné okénko a zesílil zvuk natolik, aby neslyšel zvuk motorů. Přemýšlel, co teď asi dělá Bill.
~*~
Lily Billa pevně objala a políbila ho na tvář. „Nevyspal ses moc dobře, viď?“ zeptala se ho a přejela mu palcem po kruhu pod okem. Její vnuk se zakroutil a zavrtěl hlavou.
„Skončil jsem tak, že jsem si telefonoval s Tomem, hned po tom, co udělal jejich první rozhovor, a pak už jsem nemohl usnout. Neměl jsem srdce na to, zavěsit mu to. Tak jsem jen ležel v posteli a převaloval se,“ řekl ostýchavě. „Nechci, abys odjela, babi, kdo mi teď bude dělat třešňové muffiny a držet ode mě mamku dál?“ zašeptal poslední část, protože okolo dveří prošla Simone.
„Budeš v pořádku; s vaší mamkou to už budete mít dobrý.“ Usmála se Lily. „Chci, aby ses o sebe sám postaral a nezapomínal brát svoje vitamíny.“
„Nezapomenu.“ Billovi zazvonil telefon, vyndal ho a podíval se na display. „To je Andreas. Jeho mamka mu nadává, že se mnou není dostatečně často,“ zaúpěl a vrátil ten přístroj zpátky do své kapsy.
„No, může si políbit prdel, ne?“ řekla Lily tiše a Bill si odfrknul, začal se hlasitě smát.
„Oh, babi, kéž by,“ zachichotal se.
„Jo, no, oba víme, že to není Andreasovo dítě, že?“ řekla tiše. Bill se okamžitě přestal smát a zamrkal.
„…Co?“ vykvíknul.
„Slyšels mě. Přišla jsem na to, co s Tomem děláte, je to už asi tři roky zpátky… přijela jsem na návštěvu. Mysleli jste si, že už všichni spí, ale já jsem si chtěla jít ještě pro dort, a když jsem vyšla z pokoje, viděla jsem vás dva se líbat, jako by nic jiného na světě už nebylo. Tak jsem se prostě otočila a šla zpátky spát.“
„Oh bože,“ vydechl Bill a sevřel si břicho. „Měl jsem dojem, že jsem něco slyšel a Tom mi řekl, že si jen představuju blbosti…“
„Ne, nic se ti nezdálo.“
„Oh bože,“ zopakoval; „proč jsi nám to neřekla?“
„Přemýšlela jsem o tom,“ přiznala Lily. „Chtěla jsem, ale pak jsem odjela a řekla si, že zavolám vaší matce a řeknu jí to, pak uběhl měsíc a já si uvědomila, že prostě nemůžu. Já prostě… nemohla. Zaprvé by mi to zlomilo srdce a uvědomovala jsem si, že to není na vás, do koho se zamilujete.“ Věnovala mu další objetí a políbila ho na tvář. „Opatruj se, a ať je moje pravnučka zdravá, nebo tě nakopu do zadku.“
„Ano, babi.“ Utřel si Bill slzy a snažil se nenamočit její tričko.
„Dobře. A já se za tebe budu modlit, abys něco přibral. Vím, že ty v Boha nevěříš,“ řekla a vzala jeho obličej do dlaní, i přes jeho protesty, „ale stejně se za tebe budu modlit. Neznám na zemi nikoho jiného, kdo by ti mohl pomoci. Mimochodem, budeš to potřebovat dvakrát tolik, když tu s tebou není Tom.“
„Mami, musíme už jet nebo chytneme zácpu.“ Nakouknul Gordon do hostinského pokoje a usmál se. „Už jsem ti naložil věci.“
„No nejsi ty to největší zlato na světě?“ zacukrovala Lily na Billova nevlastního otce a pohladila Billa po ruce. „V ledničce jsem ti nechala jablečný koláč.“
Gordonovi se rozšířily oči a zazubil se. „Jdu si ukrojit jeden kousek na cestu,“ řekl a odešel.
Bill se afektovaně usmál do místa, kde ještě před chvilkou stál jeho otčím, pak se otočil zpátky ke své babičce. „Díky, opravdu. Za všechno.“
„Kdyby to nebylo pro tebe, tak pro koho?“ promnula mu Lily bříško a odešla z pokoje. Bill jí následoval a sledoval svou matku a babičku, jak se objaly, daly si pusy na tváře, slíbily si, že se navštíví, a pak Gordon doprovodil postarší paní do auta.
Simone se na Billa podívala, usmála se a odešla do kuchyně, aby dodělala večeři. Byla překvapená, když zjistila, že Bill šel za ní, z výrazu v jeho obličeji odvodila, že s ní chce zřejmě o něčem mluvit. Zkušenosti jí naučily, že když se ho bude vyptávat, akorát ho vyděsí, tak pokračovala v krájení rajčat do salátu na večer a poslouchala ošívání svého syna.
„Mami?“
„Ano, zlato?“ zeptala se nonšalantně.
„Tom a já se budeme stěhovat,“ řekl rychle, málem jí vypadl nůž z ruky do dřezu. Simone se neotočila, dokud neměla dýchání pod kontrolou, aby mohla v klidu čelit těm novým zprávám. Její miminka ji chtěla opustit? Samozřejmě že odjížděli každých pár měsíců na turné, ale tohle bylo jiné. Když teď odjedou na turné, domov bude úplně někde jinde než v domě, kde byli většinu svých životů. Nebude to s ní a Gordonem. Budou mít své vlastní životy v jejich vlastním domě. Simone polkla knedlík, co měla v krku a snažila se normálně mluvit.
„Opravdu? Kdy?“
„Co nejdřív to bude možný, potřebuju se usadit dřív, než se miminko narodí, protože pak by se mi už nechtělo.“ Posadil se Bill na židli a vzal si z misky jablko.
„Proč?“ zeptala se pomalu.
Bill pokrčil rameny. „Z mnoha důvodů.“
„Jsem jedním z nich?“
„Ano,“ přiznal.
Simone si skousla ret a odhodila utěrku do dřezu. „A už jste si něco našli? Někde blízko?“
„Koukáme se v Berlíně,“ řekl tiše.
„Berlín. Berlín? Víš jak je to daleko?“ nemohla si pomoci, vyjekla.
„Ano, vím. Musím tam jezdit pokaždé, když potřebuju k doktorovi. Chci být blíž a vždycky jsem chtěl bydlet ve velkém městě. Teď můžu.“ Bill si promnul spánky a snažil se zabránit bolesti hlavy. Doufal, že projde touhle konverzací bez zdravotní újmy. „Prosím, nedělej mi to ještě těžší,“ zašeptal.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem tě naštvat,“ řekla Simone rychle. „Je to prostě… překvapení. Přišel si sem, jako bys chtěl prodiskutovat počasí, a řekneš mi, že se moji chlapečkové chtějí odstěhovat, a tak daleko. Budu vás moct alespoň navštěvovat?“
„No tak, mami, budeš nás moct navštěvovat, jen prosím předem zavolej.“ Usmál se váhavě.
„To dítě tě změnilo,“ řekla tiše.
„Co tím chceš říct?“
„Ještě před pár měsíci by tu se mnou teď byl Tom, aby mi řekl, že se vy dva budete stěhovat.“
Bill se usmál a zvedl se ze židle. „Učím se, že bych neměl pořád na Tomovi tak viset.“
~*~
„Celou dobu se chová jako naprostej idiot,“ zabručel Georg a napil se piva. Gustav nahlas vydechl a pokrčil rameny.
„Alespoň je to už skoro za námi.“
„Když zrovna nekouří nebo nespí, je na ostatní podrážděnej. Tohle snad ani není Tom; když je neštvaný, tak se chová jako idiot a nadává, dokud na to nezapomene.“ Šoupal basák nohama po kamenném balkóně, který jim umožňoval pěkný pohled na Zurich. „Zajímalo by mě, co ho zase sere.“
„Nejspíš si dělá starosti o Billa. Mám dojem, že už i dokonce přestal chodit ven.“
„Málem mě kleplo, když nám řekl, že s náma nejde do klubu. Chápeš, kdy naposledy si tohle viděl?“ zavřel Georg oči a pořádně se opřel o opěradlo. „Celá tahle situace je tak trochu podělaná.“
„Alespoň je to už skoro za námi.“
„Když zrovna nekouří nebo nespí, je na ostatní podrážděnej. Tohle snad ani není Tom; když je neštvaný, tak se chová jako idiot a nadává, dokud na to nezapomene.“ Šoupal basák nohama po kamenném balkóně, který jim umožňoval pěkný pohled na Zurich. „Zajímalo by mě, co ho zase sere.“
„Nejspíš si dělá starosti o Billa. Mám dojem, že už i dokonce přestal chodit ven.“
„Málem mě kleplo, když nám řekl, že s náma nejde do klubu. Chápeš, kdy naposledy si tohle viděl?“ zavřel Georg oči a pořádně se opřel o opěradlo. „Celá tahle situace je tak trochu podělaná.“
„Nedivím se, že je Tomovi divně. Jeho dvojče je těhotný s Andreasem.“
„A to je další věc,“ řekl Georg a narovnal se. „Proč si Bill asi myslel, že musí Andrease tajit? Známe ho, je hodný, a zná ty dva kriply dýl než nás. Není se za co stydět.“
Gustav se začervenal a odvrátil pohled pryč. „Jo, někdy skončíš s pocity ke kamarádovi, o kterých si předtím nevěděl,“ řekl s pokrčením ramenem a zakryl úsměv dlouhým napitím z piva.
„Přesně tak, ale co na tom? Možná se jen styděl za svojí orientaci.“
„Pan Zženštilý? Staly se už divnější věci,“ řekl bubeník po chvilce.
„Máš dneska náladu na vybrání Miss Švýcarsko?“ podíval se Georg na blonďáka.
„Věřím tomu, že jsem v náladě na prsatou brunetku.“
„Sám bych to neřekl lépe. Tak pojď, vytáhneme s sebou našeho pitomýho kytaristu.“
~*~
Tom otevřel dveře a zaúpěl. „Kluci, ne. Včera večer to bylo ne a dneska to bude stejný,“ zamručel a třísknul sebou do postele. Gustav nevypadal přesvědčeně a Georg se na něj podivně podíval.
„Chováš se, jako bysme tě nějak trápili, ale jako fakt nevím proč. Co kdybys s náma šel, a můžeme společně pohřbít tohle drama v nějaké lokální slečně? Věř mi, dělá to zázraky,“ řekl bubeník a nakrčil obočí.
„Ugh, nikam se mi nechce, chci jet domů.“ Zaskučení bylo vážně působivé a připomínalo jim oběma spíše Billa než Toma. „Nemůžete mě prostě nechat? Bolí mě hlava.“
„Jsem si jistej, že od tý doby, co jsme tady, vykouřil si už celý kartón a tos ani moc nekouřil, ne jako vždycky. Co se děje? Můžeš nám to říct, brácho. Vím, že nejsme Andreas, ale taky nás to zajímá.“ Posadil se Georg na židli vedle stolu.
Tom zavrčel, když uslyšel jméno svého nejlepšího kamaráda a zaznamenal v sobě řev žárlivosti. „Není to tak jednoduchý.“
„To je jen málokdy. No tak; alespoň to na jednu noc ignoruj. Trocha tancování, nebo v tvým případě pozorování holek jak tancujou, ti jen prospěje,“ zažertoval Gustav.
„Polib si prdel, umím tancovat. Jen se mi nechce.“ Zvedl Tom pohled s malým úsměvem a Georg zajásal.
„Úsměv? Tak to to přeci nemůže být tak vážné. No tak.“ Postavil se Georg a protáhnul se. „Pojďme ukázat Zurichu, jak se to má dělat.“
„Jo, přesně tak.“ Zavrtěl Gustav hlavou a zatahal Toma za rukáv. „Už seš oblečenej, tak se jen zvedni a pojď.“
„Ne, dneska jdu brzo spát.“
„Je teprve devět!“ Georg vypadal zděšeně nad tím, jak někdo může myslet na to, jít spát tak brzo. Dva rozhovory a zítra večer pofrčí domů.
„Jsem mrtvej.“ Nikdo se s ním o tomhle nemohl dohadovat. Vypadal vyčerpaně, skoro převálcovaný, Gustav se na Georga rezignovaně podíval.
„No dobře, kámo, vyspi se, jo? Jsi teď ten jediný, který se mnou při rozhovorech mluví, tak potřebuju, abys byl zítra ve formě.“ Povzdychl si Georg a poplácal Toma silně po rameni.
„Jo, jasně. Bavte se,“ řekl Tom apaticky a Gustav se zazubil.
„Jo, to budeme.“
Tom jim malinko mával, dokud se nezavřely dveře. Zhluboka se nadechl a rychle vydechl, pozadu spadl do postele. Bylo to pohodlné a mimo to, ta měkkost odnášela pryč Tomův spánek, celý den se snažil spojit s Billem, ale nebral mu to. Měl o něj strach, a tak volal Simone, ta říkala, že je Bill v pořádku, ale že neví, kde teď je. Pak se snažila mluvit o jejich stěhování do Berlína, ale na to Tom neměl náladu, a tak hovor ukončil a vykouřil skoro celou krabičku cigaret.
Věděl, že by měl zpomalit, v krku měl drsně, ale nebyl tu Bill, aby mu z ruky cigaretu vzal. Sakra, neměl ani potřebu ty rakovinotvorné tyčky kouřit, ale zabavovalo ho to, když kontroloval svůj telefon, jestli mu nepřišla nějaká zpráva nebo hovor od Billa. Přemýšlel, jestli má nebo nemá volat Andreasovi, ale píchavý pocit v žaludku mu to nedovolil. Byla to hrdost, uvážil Tom. Nikdy nechtěl volat někomu jinému, aby zjistil, kde je jeho dvojče.
Posadil se a rozhlédl se; jeho telefon byl na nočním stolku vedle nedokouřeného kartonu cigaret. Tom sebral telefon a odešel do koupelny, vypláchl si pusu ústní vodou, aby se zbavil toho hrozného pocitu uvnitř. Je víc než na čase zavolat Billovi. Ten ho pochopí.
Tom zmáčkl tlačítko na zrychlenou volbu pro Billa a telefon na druhé straně konečně začal vyzvánět. Zaradoval se, ale po chvilce zalapal po dechu, když byla Nena přerušena hlasem hlasové schránky. Co může jeho bratr celý den dělat, že mu ani nemůže vzít telefon? Tom si promnul oči, zanadával a odešel zpátky do pokoje. Bylo mu horko a nevolno, chtěl, aby ho jeho dvojče objalo a líbalo ho, dokud by si zase nepřipadal při smyslech. Byl sám v prázdném pokoji, Tom si uvědomil, že by se měl vyspat, jestli zítra před kamerou nechce vypadat naprosto šíleně.
Podíval se na postel a přešel k nočnímu stolku, vzal rozdělanou krabičku cigaret a jednu si vyndal. Pousmál se, když mu cigaretka zase pomohla uklidnit nervy.
Zasranej spánek.
~*~
Andreas zvedl pohled, když Bill vešel do pokoje. „To byl můj mobil?“
„Ne. Jen jsem se chtěl podívat, jestli nemáš nějaký nový písničky. Pořád ty stejně hrozný jako předtím,“ zažertoval Andreas a zmáčkl ještě dalších pár tlačítek. Po chvilce tu nebylo ani stopy po Tomových hovorech nebo jeho šestnácti zprávách.
„No to určitě, moje melodie se ti líbí.“ Vzal mu žertovně Bill telefon z ruky a položil ho na postel. Byli znovu v Berlíně; Andreas řekl Billovi, že si budou užívat. A tak jeli zpátky do Berlína, kde Bill čtyři hodiny nakupoval šperky, zatímco Andreas seděl a oba se snažili vyhýbat novinářům.
Potom šli do kina, viděli celkem dva filmy, i když si zaboha nemohl Andreas vzpomenout, co ten druhý film byl, Bill vlastně také ne, protože usnul a celou dobu se tulil k Andreasovi, ten na něj jen zíral a nechal si vdechovat do obličeje popcornový dech.
Když to skončilo, dali si večeři v Billově oblíbené restauraci a dokonce si i trošku zatancovali. Když odcházeli, Bill se držel za záda a vypadal, že má opravdu bolesti. Andreas proto jel rychle do hotelu, aby se Bill mohl umýt a zůstali tam přes noc, protože oba měli dojem, že teď opravdu není vhodná doba na to, aby jeli domů.
Andreasovi to nevadilo, obzvláště když za to všechno platil Bill, a proto teď skončili oba dva na stejném hotelovém pokoji. V deset hodin večer byl volný už jenom jeden. „Omlouvám se, je tu jen jedna postel,“ řekl Bill a zazíval.
„To je v pohodě, ten gauč se zdá být pohodlný,“ řekl Andreas tiše. A taky že byl, vypadal měkce a víc draze, než celý jeho domácí pokojík.
„To myslíš vážně? Vypadám tak hrozně, že se se mnou už ani nevejdeš do postele? Je to středně velká postel. Je tam víc než dost místa. Mimochodem, nemůžeme chtít, aby tě bolely záda, protože zítra nás vezeš domů.“ Nakrčil Bill obočí a zkřížil ruce na hrudníku.
Andreas se zasmál a pokrčil rameny, tohle nečekal.
„Jsem si jistý, že to jednu noc zvládnu.“
„Fajn, tak a teď pojď do postele,“ řekl Bill a zhasl lampu. Místnost potemněla, ale nebyla v ní úplná tma; světla Berlína ji krásně osvětlovala. „Tak jdeš, nebo se ještě chceš koukat na film?“ zpěvákův hlas byl prosycený spánkem, sundal si kalhoty a vystoupil z nich.
„Taky jsem unavený, půjdu spát.“ Sundal si Andreas triko a z kalhot málem vyskočil, odendal peřinu a nechal Billa lehnout si prvního.
Bill vydechl nadšením, když byl konečně ve vodorovné poloze. „Andreasi?“
„Ano, Bille?“ otočil se a přišlo mu, že je nějak blíž než si myslel, že bude.
„Vážně jsem si to užil.“ Zazíval Bill a přitulil se k Andreasovi blíž.
Blonďák přikývl, i když oči jeho nejlepšího kamaráda už byly zavřené. Viděl to dělat Toma a zdálo se, že Bill to vždycky věděl; možná to u něj taky bude fungovat. Nebyla tu žádná odpověď a malinko mu kleslo srdce. „Já taky.
„Jsi tak dobrý kamarád,“ zašeptal Bill, Andreas čekal ještě na další slova, ale jeho kamarád už spal a tiše chrápal. Přísahal si, že už to neudělá; jeho emoce by se totiž nemusely tentokrát udržet.
Bylo to těžší, než si Andreas myslel, když na Billa znovu koukal; ale to nevadilo. Neudělá to a nenechá se znovu přemluvit sám od sebe do toho, co tenkrát Billovi udělal.
Ne.
Nepomohlo mu, že se asi o hodinu později Bill přitulil ještě blíž a položil si hlavu na blonďákův hrudník. Andreas byl vzhůru, zíral na strop a modlil se za to, aby mohl umřít, protože by to zajisté bylo méně bolestivé než tohle.
Komentáře prosím anglicky, díky :o) J.
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
Hajzl ten Andreas, mazat zprávy a volání? Kretén!!!
A bojím se o Toma. Ta krev z nosu a to kouření:(
Oky, i hate Andrease so much and I´m afraid about Tom, his sick or what?
no tak to bude ještě zajímavý….
andreas you´re stupid bards!
Lily is amazing grandma! 🙂 If my grandma had learnt that I´m sleeping with my sibling… Oh, I´m happy I´m not doing anything like that! 😀
Andreas and Billi had evidently great time 🙂 But what about Andreas´ hard on? 😀 Wait… Has Andreas his heart broken or he´s only horny? 😀 Well… This story makes me laugh, but sometimes makes me blue… I love it 🙂
andreas is my fav. person in FF but in this one its so bad to do this things even if hes heartbroken…
do prdele já toho Andrease vlastníma rukama uškrtim!!!Woe kruci co to udělal jako?Chudák Tomííí a Bill taky a ještě to ještě chudák Billí ani neví co mu ještě možná večer udělá…..anglicky moc neumim xD a tohle bych dohormady anglicky nedala…
Andy is so stupid? awww :-/