Hope 13.

autor: B-kay

(Tom)

Už je to možná několik minut, co Bill usnul. A já z něj doteď nedokázal spustit oči. Neustále jsem se díval do jeho tváře. Beze slova jsem vnímal, jak se v mém náručí chvěje, a jak něco
klidně šeptá do mé nahé kůže. Klidně bych se na něj vydržel takhle dívat i celou noc. Vůbec jsem necítil únavu. Nebyl jsem vyčerpaný ani smutný.

Moc dobře jsem si pamatoval ty noci, které jsem jako malý kluk celé proplakal. Byl jsem tak sám. Nebyl u mě nikdo. Když mi bylo nejhůř, snažil jsem se myslet na maminku a na tátu. Nepamatoval jsem si je. Nikdy jsem jejich tváře neviděl, přesto jsem si je jako malej kluk vysnil do posledního detailu. Pokaždé, když na mě bratranec křičel, nebo mi bezdůvodně nadával, věřil jsem, že se můj život jednou může změnit. Jako malé dítě jsem skoro každý den smutně vzhlížel ke dveřím a doufal, že se otevřou a přijdou si pro mě moji rodiče. Přál jsem si to skoro pořád. Na narozeniny, na Vánoce… nechtěl jsem nic víc, jenom rodinu. Po ničem jiném jsem netoužil. Naučil jsem se snášet i bratrancovu komplikovanou a tvrdou povahu… Myslel jsem, že když budu hodný, přijdou si pro mě… Nikdy nepřišli…

Nešťastně jsem stiskl rty a nevědomky jsem k sobě Billa přitulil ještě blíž. Jeho teplo a vůně mě dělala šťastným. Cítil jsem na své kůži tichý tlukot jeho srdce a víc jsem nepotřeboval. Už jsem nebyl osamělý. Bill se stal mým útočištěm. Cítil jsem se s ním opravdu hezky a v bezpečí. Byl jsem mu cizí a on mi přesto během několika dní dokázal vytvořit domov.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Zvykl jsem si na něj. Všechno tady bylo úplně jiné než v domě bratrance. Dýchalo to tady nadějí. Nadějí, kterou jsem tak dlouho hledal a nenacházel. To klidné ticho, ta vůně… všechno to vytvářelo můj nový domov. Vonělo to tady Billem. Krásnější vůni jsem nikdy necítil. Jeho křehkost a horkost, jež sálala z jeho těla, dokázala vytvořit něco, co jsem si nedokázal vyhnat z mysli…

Bál jsem se zavřít oči. Pokud to měl být jenom nádherný sen, pak jsem se nechtěl vzbudit. Bál jsem se přiznat si, že jsem snad poprvé pomalu poznával význam slova štěstí.

Možná měl Bill pravdu. Možná jsem opravdu nebyl chudákem. Možná jsem byl člověkem, který prostě nikdy nepotkal skutečné štěstí…

Kdysi mě jako malého těšila každičká maličkost. Třeba když napadl sníh a já dělal sněhové anděly a stavěl malé sněhuláčky. Nebo když po ulici proběhl opuštěný pes a já si s ním směl alespoň na chviličku hrát… I teď jsem měl maličkosti, které mě dokázaly udělat šťastným. Maličkosti jako Billův úsměv, jeho zářící oči, láskyplná objetí nebo něžné polibky…

Opatrně jsem jej od sebe odsunul, podložil jsem mu pod hlavu měkký polštář a jemně jsem jej políbil na pootevřené rty. Kdybych mu jen mohl říct, jak moc mi na něm záleželo. Jak moc jsem jej ke svému životu potřeboval…

Slezl jsem z postele a několika kroky jsem popošel k oknu. Kolem ramen jsem měl přehozenou teplou deku, kterou jsem si k sobě přitiskl ještě blíže, jakmile se za okny ozvalo další zadunění. Zamyšleně jsem se díval na tmavou oblohu, naslouchal jsem zvuku dešťových kapek. A právě tehdy jsem si uvědomil jednu skutečnost. Už jsem se toho deště nebál! Překvapeně jsem se zahleděl na své ruce, které byly beze stopy husí kůže. Dokonce se ani nechvěly.

„Myslel jsem, že máš z deště strach,“ ozvalo se vedle mě nesmělým hlasem. Oba jsme hleděli před sebe.

„Měl jsem,“ přiznal jsem popravdě. „Nevím, co se to se mnou stalo,“ pohledem jsem sklouzl k našim proplétajícím se dlaním. Cítil jsem na sobě Billův upřený pohled, přesto jsem se na něj bál podívat. Všechno kolem nás, ta atmosféra i rozléhající se ticho… Všechno to bylo až příliš intimní.

„Co cítíš?“ zeptal se mě Bill tiše, když jsem se konečně odvážil zvednout tvář a zadívat se mu do očí.

„Nevím. Mám ze všeho trošičku strach,“ nepřipadal jsem si jako zbabělec. Strach pro mě znamenal úplně přirozený stav stejně jako radost, hněv, nebo bolest. Myslím, že to v mém případě bylo úplně přirozené. Všechno se to přeci stalo tak strašně rychle…

„Máš strach ze mě? Nebo se pořád bojíš, že mi ublížíš?“ Billova dlaň nečekaně dopadla na mé levé líce, kde mě opatrně pohladila.

„Bojím se toho, že ti nikdy nebudu moci dát to, po čem toužíš. Bojím se, že tě nedokážu udělat šťastným,“ vzal jsem jeho tvář do dlaní a nešťastně jsem se k ní přitulil.

„Tome,“ zasténal, jak ze mě stahoval teplou deku. „Ty tomu ještě nerozumíš? Já už nedokážu být šťastný,“ jeho slova byla plná bolesti. Sáru zřejmě miloval mnohem víc, než jsem si mohl myslet.

„Já vím,“ smutně jsem svěsil ramena a pohled jsem odvrátil zpátky k divokému dešti za okny. „Ne bez tebe,“ vydechl přímo dychtivým tónem a já v tu chvíli nemohl popadnout dech. Snažil jsem se uvažovat rozumně a odpovědět něco, co by dávalo smysl, ale nešlo to. Nač slova, která dávají smysl, když je nevědomost a sladká nesmyslnost tak hříšně krásná?

(Bill)

Připadal jsem si jako v nějaké krásné pohádce.

To, co jsem cítil v tu chvíli, bych nikdy nedokázal popsat slovy. Sára jako by nikdy neexistovala. Stačily dva drobné krůčky, abych cítil Tomovu nahou kůži na té své. Dotýkali jsme se hrudníky… oba jsme mocně lapali po dechu při každém pohledu na naše vzrušená mužství. Bylo to prostě mnohem silnější než my dva. I kdyby byla naše vůle jakkoliv silná, nepřekonala by to.

„Kdybys jen věděl,“ na okamžik jsem přestal mluvit, jak jsem měkkými polibky pokrýval jeho klíčný kosti a nahá ramena. „Jak moc tě potřebuju,“ zasténal jsem do jeho kůže a rty jsem sklouzl na mocně pulzující hrudník.

„Ale… co Sára? Nechci, aby to bylo jenom proto, že ti něco chybí,“ jeho otázky, plné nejistoty a přesto vysloveny hlasem podkresleným vzrušením, byly roztomilé a krásně přitažlivé.

„Sára je pryč. Miloval jsem ji, ale ztratil jsem ji. Už se mi nevrátí a já se s tím díky tobě smířil. Pomalu se s tím učím žít a nechci přijít o to, díky čemu bych mohl být ještě jednou šťastný,“ pomalu jsem klouzal svými dlaněmi níž.

Bylo to úplně poprvé, co jsem se takhle otevřeně dotýkal klučičího těla. Těla, které mě přitahovalo jako magnet a já se mu bránit nechtěl. Těla tolik podobnému tomu mému…

Prsty jsem přecházel hladkou kůži Tomova bříška. „Jsi krásný,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným do jeho očí. „A máš dobré srdce, Tome,“ najednou mi bylo do pláče.

Nevím proč, ale všechny ty potlačované emoce, které se ve mě hromadily tak dlouho, chtěly najednou ven. Pohled na něj mi drásal srdce. Tak nádherný kluk, s tak trpkou minulostí… I když se snažil usmívat, v očích měl neustále vrytou bolest a strach. Udělal bych cokoliv, aby byl opět šťastný.

Pohledem jsem hltal každý milimetr jeho tváře. Přímo jsem visel na jeho rtech, když se zhluboka nadechl a pootevřel je. „Kdybys jen věděl, jak dlouho jsem na tebe čekal,“ zašeptal a nešťastně stiskl víčka, zpod kterých stékalo několik slz. „Devatenáct let jsem čekal na někoho, kdo mě bude mít rád,“ vzlykl.

„Tome,“ bezmocně jsem jej k sobě přivinul. „Prosím, neplakej. Oba jsme se už naplakali víc než dost. Já jsem tady pro tebe. Jenom pro tebe, pokud budeš chtít,“ láskyplně jsem objímal jeho utrápené tělo. Líbal jsem jej, kamkoliv mé rty dosáhly. A on dělal totéž… Během několika vteřin se však něco změnilo. Mé rty se za neustávajícího líbání jeho holé kůže prolíbaly až k těm jeho. Tom ty své téměř automaticky pootevřel, chytil mě vzadu za vlasy a přitáhl si mě ke svému tělu nejblíž, jak jen to šlo. Líbali jsme se dravě, chtivě… dávali jsme do těch polibků úplně všechno, co jsme v tu chvíli cítili…

Stáli jsme u toho okna několik minut. Nazí jsme se k sobě odevzdaně tiskli. Cítil jsem takovou potřebu dotýkat se jej. Líbat jej a mazlit se s ním… Ani teď však k ničemu nedošlo. Usnuli jsme v horkém objetí mnohem dřív, než bychom stihli udělat něco víc… Tahle noc však přinesla něco vzácného. Uvědomil jsem si jednu vážnou věc…

mysli jen na mě a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na mě a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…