Naděje

autor: Vanity

Zchátralý dům na konci vesnice už dlouhá léta nikdo neobýval. A bylo to znát. Příjezdová cesta byla zarostlá kopřivami vysokými do jednoho metru a starý, polorozpadlý dřevěný plot, byl prorostlý bodláčím. Za rozrostlým šípkovým keřem, na kterém se jako granáty třpytily drobné červenorudé šípky, by těžko cizinec hledal dříve krásnou kovovou bránu do zahrady. A časem i místní lidé zapomněli, jak krásný dům to kdysi býval. Jen na fotkách si jej mohli všichni prohlédnout. Jenže nikdo neměl důvod to udělat. A tak se nikdo nedozvěděl, že dům stojí již od sedmnáctého století, a patřil jedné velmi významné rodině, která však v polovině devatenáctého století přesídlila do Berlína, kde si jisto jistě pořídila mnohem větší dům. A od té doby místní zámeček, jak jej všichni nazývali, chřadl. Zářivě červené tašky ztratily svou barvu a postupem času tu a tam nějaká spadla, aby se roztříštila o dlážděnou terasu, vedoucí okolo celého domu. I ona však pozbyla své krásy, jelikož ji přes neposečenou trávu nebylo skoro vidět. Dříve tvořila krásné ornamenty a z výšky vypadala velmi půvabně.

Od kovové brány vedla ke vstupním dveřím, široká cesta a hrdě dávala najevo, že zde chudí nebydlí. Okolo domu se rozprostírala v metrové šíři. Na každé straně však vždy uprostřed vyústila a zavedla své návštěvníky do překrásných koutů zahrady. Na levé straně vedla k velkému oprýskanému altánu s dřevěnou lavicí a nízkým stolkem. Lidé si jen mohli představovat, jak krásné posezení tam mohlo být. Vzadu za domem vás cesta zavedla do neuvěřitelně veliké zahrady. Teď, když se o ni neměl kdo starat, působila velmi ponuře a obyčejně, ale před lety, když v ní rostly ty nejkrásnější a nejvoňavější květiny, byla dokonalá. Třetí a poslední cestička vedla k malé brance. Co bylo za brankou, můžeme jen hádat. Nikdy tam nešel nikdo jiný než její majitelé a ti s nikým nemluvili.

Opět byl tady.

Cítil se tu lépe než kdekoliv jinde. Bylo mu zde vždy tak krásně, cítil se svobodný. Zámeček pro něj znamenal mnohem víc, než cokoliv jiného v jeho rodné vesničce. Byl daleko od všeho dění, od všech drbů, které po vesnici kolovaly a daleko od lidí, kteří mu ubližovali. Zde jej nikdo nikdy nenašel. Nikdo sem nechodil. Jen on. Bill.

Lišil se od ostatních natolik, že jej brali jako vetřelce. Snad se jej i trochu báli. Bill byl velmi zvláštní chlapec. Jeho extravagantní zjev mnoho starších obyvatel skoro odpuzoval. Možná jim vadilo jeho šedo černé líčení, kterým si zvýrazňoval svá veliká čokoládová očka, možná to byl jeho účes, který lidem vadil. Přeci jen u chlapce často nevidíte černé dlouhé vlasy, perfektně vyžehlené a upravené. Mohly jim vadit i nehty, které mu upravovala jeho nejlepší kamarádka Sofie. I oblečení mohlo na některé působit vulgárně, ale Bill měl vždy svou hlavu a odmítal se podřizovat okolí, chtěl být výjimečný a chtěl být ve středu dění. A to se mu dařilo. Ačkoliv byl rád středem pozornosti, míval i období, kdy se chtěl ukrýt před světem. A právě proto chodíval k zámečku.

Dříve sem chodíval málokdy, tak dvakrát, třikrát do měsíce, ale poslední dobou se jeho návštěvy zapadlého domu stávaly častějšími. Bylo to kvůli němu. Kvůli tomu klukovi, co se sem přistěhoval a každý jej měl hned rád. Každý s ním chtěl kamarádit, každý s ním chtěl trávit volný čas. Během pár dní se stal středem pozornosti a Bill neměl jedinou šanci vyrovnat se mu. Byl příliš dokonalý.

Tom.

Chlapec se světlými spletenými vlasy a ležérním stylem oblékání. Na Billa působil velmi zvláštně, možná proto, že se na něj nedíval skrz prsty. Dokonce si k němu ve škole sedl a chtěl započít rozhovor. Jenže to by mu nesměl Wyatt poklepat na rameno a odtáhnout jej pryč. A Bill si stejně nebyl jistý, jestli by s ním mluvil. Navíc nabýval na dojmu, že to byla jen pouhá přetvářka, protože, kdykoliv spolu byli v jedné místnosti, či seděli ve stejném autobusu do Loitsche, Tom se k němu neznal. A i přesto na něj Bill nemohl přestat myslet. Jeho jméno si zapamatoval hned, jakmile se majiteli podíval do mandlových očí a věděl, že tyhle oči jsou ty pravé, jen ten chlapec, kterému patřily, se pravým nejevil.

Bill seděl ve starém pokoji, který dříve sloužil jako ložnice, dokonce i postel zde byla, ani matrace na ní nechyběly. Byly tu i dva polštáře a jedna veliká přikrývka, vše tady působilo sentimentálně. Krásu tomuto místu dodávalo spadané barevné listí z javorů, které rostly za nedalekým plotem s tajemnou brankou a vítr jej odvál až sem. Pokoj byl sice bez stropu, který mu sebrala vichřice před pár týdny, ale i tak to bylo pro Billa to nejkrásnější místo v domě, a proto zde trávil nejvíc času. Sedával do starého křesla, které si odsunul k prázdnému oknu a pozoroval, co se děje okolo. Ze silnice na dům skoro vidět nebylo, ovšem z domu na ulici to bylo naopak. Bill pozoroval postarší babky s nákupními taškami, když přijely z města z velkých nákupů v supermarketu a rozhořčeně drmolily, že všechny regály už jsou zase přestěhované jinak, než tomu bylo minule a ony, chuděry staré, musely všechno opět hledat.

Zahlédl dokonce i partičku místních frajerů, co mu ztrpčovali život. Chvíli se díval, jak se snaží projít kovovou bránou, ale pak na ně někdo zahalekal a oni utekli. Ulevilo se mu, že s nimi nebyl Tom. Sám ani nevěděl proč, ale když se nad tím zamyslel, chtěl, aby nebyl Tom stejně zlý a násilnický jako Wyatt a ostatní.

Křup!

Bill se s trhnutím otočil do starého pokoje a naslouchal. Vsadil by cokoliv, že se domem někdo pohyboval. Jenže kdo to mohl být? Vždyť nikdo jiný sem nikdy nenašel cestu jako Bill, nebo snad ano?

Křup, křup!

Ať to byl kdokoliv, rozhodně si nedával záležet na tom, aby byl potichu.

Bill si stoupl a došel k vyvráceným dveřím pokoje. Chtěl rychle zjistit, kdo je tady, aby měl čas utéct. Bál se, aby to nebyla Wyattova parta a on nedostal pěkných pár ran.

Schoval se za roh a vyčkával, kdo se objeví, kroky se neustále přibližovaly, byly hlasitější a hlasitější. Bill chvilku uvažoval nad tím, že by vzal nohy na ramena, aniž by zjistil, kdo to je, ale tato myšlenka zůstala nenaplněná, protože v tu chvíli do dveří vkročil vysoký světlovlasý kluk v oblečení alespoň o čtyři čísla větším než potřeboval.

Bill se zajíkl a rychle si dal ruku před pusu, jako by jej snad mohla zachránit před Tomovým překvapeným pohledem. Tom se zastavil a zíral na Billa jako na stvoření z jiného světa. I když, až tak moc se nepletl. Nečekal, že by tu někdo mohl být. Ode dne, kdy se přistěhoval do téhle vesničky, sem chodil pravidelně. Schovával se tak před partou místních blbečků, nechtěl s nimi mít nic společného, byli tak přízemní a hloupí, nechtěl s nimi ztrácet čas. Chodíval do zapadlého domu, aby byl sám a mohl se utápět v depresích, protože jej proti jeho vůli přestěhovali z Berlína sem. Vždyť se tomu ani nedalo říkat vesnice.

Bill čekal cokoliv, ale rozhodně ne, to co se stalo.

„Ahoj, ty jsi Bill, že jo? Chodíme spolu do školy.“

Bill jen naprázdno pootevřel rty, ale žádná slova nedokázal vymyslet. Nečekal, že by na něj Tom mohl doopravdy promluvit. Po tom fiasku ve škole už to nikdy nezkusil.

„A-ahoj,“ vykoktal ze sebe Bill a zmateně na Toma poulil oči. Tom se mírně usmál.

„Chodíš sem často?“ zeptal se Tom. Snažil se jakýmkoliv způsobem navázat s černovlasým chlapcem hovor. hrozně moc si s ním chtěl povídat, ale bylo těžké se k němu dostat. Neustále jej obklopovaly davy chlapců i dívek a on s nimi ze slušnosti promrhal celé odpoledne. Jediný, s kým chtěl doopravdy mluvit, byl právě Bill. Od prvního okamžiku tušil, že je výjimečný. A on měl rád výjimečné osobnosti. Nesnášel ty, co se chytali lepších a silnějších, aby sami vynikli a nemuseli pro to nic udělat.

„Jo.“ řekl Bill a pomalu před Tomem couval. Neuvědomil si však, že za ním stojí postel, a jak dlouhý tak široký se na ni rozplácnul. Zavřel oči a čekal, že se mu Tom vysměje, ale nic se nedělo. Zkusil proto otevřít jedno oko, a když zjistil, že se nad ním Tom pobaveně sklání a podává mu pomocnou ruku, otevřel i druhé oko a s jemným stydlivým úsměvem jej chytil za nabízenou ruku a nechal se zvednout zpátky na nohy.

„V pořádku?“ optal se Tom, aby se ujistil, že se Billovi při tom pádu nepochroumalo jeho křehké tělíčko. Bill přikývl na souhlas a zvědavě si Toma prohlížel. Takhle zblízka byl ještě hezčí než obvykle. Bill si mohl všimnout, že barva Tomových očí není jen obyčejně hnědá, nýbrž zlatavě čokoládově medová, a tvar očí byl sladce mandlový. Jeho nos působil až děcky kulatě, zato jeho rty vypovídaly o mnohých zkušenostech. Tak krásně krojené rty Bill už dlouho neviděl. Samozřejmě z časopisů znal krásky, které se zdály být navenek dokonalé, ale jak později zjistil, retušovací programy dokáží zázraky. Ale Tom byl teď a tady a jeho rty byly prostě k nakousnutí. Jejich dokonalost podtrhovaly dvě stříbrné kuličky v levém koutku spodního rtu. Jeho tvář byla hladká a krásně opálená od sluníčka.

Tom si připadal jak pod rentgenem.

„Copak?“ usmál se, když sledoval jak Billova očka bloudí po jeho obličeji.

„Nic,“ špitl Bill a sklopil pohled.

Tom jej jemně chytl za bradu a zvedl jeho obličej tak, aby na něj dobře viděl. Palcem jej pohladil po líci a usmál se.

„Jsi tak zvláštní.“

Bill nakrabatil čelo a zamračil se. Neměl rád, když mu někdo říkal, že se liší. Sám to věděl moc dobře. Nevadilo mu být jiný, ale neměl rád, když mu to někdo neustále předhazoval.

„Neurážej se, nemyslím to zle. Líbí se mi to,“ pousmál se Tom. Připadal si trochu divně, ale v Billově blízké přítomnosti se musel usmívat. Nedokázal si představit, že by byl v jeho blízkosti nabručený nebo měl špatnou náladu. To snad ani nešlo. Ačkoliv Billa skoro nikdo neměl rád a ve škole měl jen pár kamarádů, měl pro ně vždy schovaný krásný úsměv a Tom si přál, aby ty úsměvy mohly patřit i jemu.

Bill vykulil oči. Bylo to poprvé, co někdo řekl, že se mu líbí. Vlastně to neřekl tak úplně, ale náznak tam přeci byl, nemohl se přeslechnout. Malinko se usmál.

„Budeš tu i zítra?“ zeptal se Tom v naději, že si tu s ním zítra bude moci zase povídat.

Odpovědí mu bylo Billovo slabé přikývnutí a jemný úsměv.