autor: Áďa
Bill ležel na studené zemi schoulený pod teplou dekou. Byl za ni neskonale vděčný, přestože chlad kamenné podlahy byl cítit i skrz teploučký flauš, ze kterého deka byla. I teď se sem tam zachvěl, ale zima nebyla už tak děsivá. Měl však hrozný hlad a žízeň. Jazyk se mu lepil na patro, rty, zvyklé na několikadenní hýčkání zvláčňujícím balzámem, a nyní již několik hodin bez kapky pití, už začínaly popraskávat vysušením, Bill se ale přesto sklenice s vodou nedotkl. Opticky se jevilo, že jde skutečně o obyčejnou vodu, ale Bill se bál, že je v ní něco nasypané, něco, co ho má ochromit, otupit vnímání nebo způsobit bolest. S největším sebezapřením tedy od sklenice odvracel pohled a radši se ještě více zachumlal do deky.
Nebrečel už, protože na to neměl sílu, přesto jím ale zmítal strach. Co s ním chce ten člověk udělat? Opět si vzpomněl, jak mu svým jazykem jitřil ránu a jak blaženě pomlaskával, a otřásl se tak, že se mu zježil každičký chloupek na těle. Bože… není to snad nějaký psychopat? Tohle přece normální lidé nedělají, aby si pochutnávali na krvi ostatních! Znovu se zachvěl a jeho myšlenky se upnuly k Tomovi, což mu vehnalo další příliv slaných slz do opuchlých očí.
Tomi, lásko moje… prosím, dostaň mě odsud! Tolik se bojím… Tolik jsem ti toho neřekl, neřekl jsem ti ještě, jak moc tě miluju… Jeho pohled sklouzl k nádhernému prstýnku na pravém malíčku, který od Toma dostal, a lehce jej levým ukazováčkem pohladil. Co když je tohle to jediné, co od Toma do konce života uvidí? Co když mu zbývají poslední minuty, nebo dokonce vteřiny?
Vzlykl, sundal si prstýnek a křečovitě jej stiskl v dlani. Bylo to jediné, co mu tady bratra připomínalo. Tak rád by ještě jednou někdy pohlédl do těch tmavých očí, které byly dokonalou kopií těch jeho… i kdyby to mělo být naposledy, Bill mu chtěl říct, jak moc ho miluje, teď mu totiž připadalo, že mu onoho večera neřekl skoro nic. Stulil se do ještě menšího klubíčka a po chvíli samým vyčerpáním usnul…
„Vstávej.“
Bill tiše zakňoural. Zdál se mu dost ošklivý sen, ze kterého se nemohl probudit. Zdálo se mu o muži, který do něj řezal, a pak mu sál krev, a teď ho i slyšel, jak mu říká, aby se vzbudil…
„Vstávej!“
Vyděšeně fňukl. Tolik se toho člověka bál…
„Řekl jsem VSTÁVEJ!“
„Au!“
Bill vyjekl bolestí, když ho něco hodně tvrdého udeřilo do břicha, a prudce otevřel oči. Byl celý pod dekou, jenom hlava mu koukala… a nad ním se tyčil ten člověk ze snu. Z jeho tváře se vytratily poslední zbytečky barvy. Takže to nebyl sen! Skutečně se mu to všechno stalo, a tu ránu před pár vteřinami měla na svědomí mužova bota, která se právě rozpřahovala k dalšímu kopanci, který Billa zasáhl do hlavy. Bolestně kníkl a vystrašeně se na muže podíval.
„Ne, prosím,“ vzlykl tiše a překvapeně zaznamenal, že tvrdá bota dopadla na zem, místo aby ho nakopla potřetí.
Zamaskovaný člověk najednou jako by úplně změnil chování. Sklonil se k Billovi, stáhl z něj deku a pohladil ho po vlasech. Bill se jenom přitiskl o to víc k zemi, strašně moc se bál.
„Ššššššt, maličký… víš přece, že když budeš hodný, tak ti nebudu zbytečně ubližovat,“ zaslechl studený, uměle sladký hlas. Nevěřil tomu slibu, ale bál se proti tomu cokoliv namítnout.
„Copak, ty nemáš žízeň?“ zeptal se překvapeně Holger, když se podíval na sklenici vody. „Neboj, neotrávil jsem ji. Vždyť jsem říkal, že tě potřebuju živého.“
Bill jenom tichoulince, sotva slyšitelně pípl a Holger uchopil sklenici.
„Říkal jsem, že v tom nic není! Napij se! Hned!“
Billa zamrazilo v zádech, když slyšel, jak při rozkazu muž zvýšil hlas, který v tu chvíli začal znít velice nebezpečně. Proto roztřeseně sklenici uchopil do vyhublých rukou a poslušně celou sklenici vyprázdnil. Vypadalo to, že ta voda je skutečně čistá a normální a trošku mu to ulevilo.
„Výborně,“ pochválil ho Holger a uchopil ho za vyzáblou paži. „Vstávej.“
Sám Billa vytáhl na nohy a dovlekl jej doprostřed místnosti, kam již stačil umístit židli. Přitom se pod lebkovou maskou škodolibě usmíval. Už ho tady držel několik hodin, je načase dát o tomhle činu vědět jeho bratrovi. Ještě mu však Billa nechtěl dávat na ucho přes telefon, ještě nechtěl výkupné. Teď mu šlo o to, aby Tom obdržel fotografie zajatého dvojčete, pokud možno, aby bylo v jeho výrazu co největší utrpení. Možná by mohl ještě pořídit nějaké video. Potřebuje chlapcovy nejbližší skutečně vyděsit, byl si jistý, že mu zaplatí, ale to on ještě nechtěl. Ze zkušenosti věděl, že pro Toma bude nejhorší vidět bratrovo utrpení, aniž by mohl jakkoliv zasáhnout, i kdyby mu dokázal nabídnout desetinásobek ceny, za kterou bude chtít toho kluka prodat.
„Sedni!“ štěkl na Billa jako na psa a hrubě do něj strčil, až chlapec upadl na židli, a než se stihl vzpamatovat, cítil, jak mu Holger kolem těla omotává silné provazy, které ho poutaly k opěradlu židle. Neovládl se a začal tiše plakat. Nejen, že provazy škrtily jeho hubené tělíčko, ale bál se, co má ten chlap v plánu.
„Výborně… tohle jsem přesně potřeboval,“ ušklíbl se Holger. Došel ke skříni, která byla za Billovými zády a otevřel ji tak, aby v pozadí byly krásně vidět všechny mrtvoly, a vytáhl odtamtud krátký bičík s kovovou špičkou. Vrátil se a přejel jím Billovi po tváři. Srdce mu vzrušeně bušilo, když slyšel tiché vzlyky a viděl, jak sametově hnědé oči bojácně pošilhávají po bičíku.
„Ano, takhle je to správně,“ zašeptal a volnou rukou vytáhl svůj digitální foťák, kterým zaznamenal konec bičíku, jak jede po bledé tváři. Zaplesal blahem, když zjistil, že jsou na fotografii detailně vidět řasy slepené slzami a červeně oteklé oči. Usmál se, natáhl ruku a prudkým švihnutím zasáhl Billovu tvář, až se kůže podél krvavého šlince pořádně rozšklebila. Billův výkřik zněl jeho uším jako rajská hudba. Poodstoupil, aby do pozadí dostal i záběr na skříň s mrtvolami, a pořídil ještě několik snímků.
Spokojeně se usmál a přistoupil k Billovi, který byl strachy bez sebe a třásl se jako osika. Z tašky, kterou si přinesl, vytáhl stetoskop a nůž a foťák přepnul na videozáznam a spustil natáčení. Pečlivě zabral Billovy uplakané oči plné hrůzy a bolesti, pomalu přejel po ošklivém šlinci, který způsobil bičík a sjel foťákem na sněhobílý krk. Druhou rukou mezitím pomalu, velice pomalu přiložil hrot nože k lemu trička a trhl, aby se látka rozřízla, čímž odhalil chlapcovu hruď. Bill vzlykl, netušil, co bude následovat a moc se bál. Neměl ponětí, proč ho přitom ten člověk nahrává, věděl však, že jeho srdce v životě nebilo rychleji než teď, když po kůži na hrudi přejížděl ostrý hrot, který mu zatím nic neudělal, ale mohl by ho taky každou vteřinou zabít. Všiml si, že muž sluchátka stetoskopu přiložil k repráčkům foťáku, a přiložil ten lékařský přístroj k jeho srdci. I on sám slyšel tiché buch – buch, buch – buch velice zřetelně, a rychlost jeho tepů se ještě více zrychlila, když muž opatrně, aby ho neřízl, přejel nožem přes jeho vyčnělá žebra.
„Prosím… ne,“ špitl nepřirozeně vysokým hláskem, než se zlomil v tichých vzlycích.
Holger vypnul foťák, odložil stetoskop a rozvázal provazy, které Billa poutaly.
„Výborně, maličký… takhle se mi to líbilo,“ pochválil ho. Ještě mu do žíly vetkl injekční stříkačku a nabral trošku krve, kterou bude potřebovat, a pak vzal nůž, stetoskop, bičík i foťák a zamykajíc dveře, nechal nešťastného Billa napospas svému osudu. Měl teď důležitější starosti, než si hrát…
„To už jsi říkal někdy odpoledne!“ zaječel Tom a nasupeně zahlížel na Davida. „Už odpoledne jsi říkal, že se ozvou, a pořád nic! Jak mám bejt podle tebe v klidu, jak? Dyť je už půl třetí ráno a pořád nic, pořád není po Billovi ani vidu, ani slechu!“
„Já vím!“ oplatil David Tomovi stejně zvýšeným hlasem a unaveně si promnul spánky. „Jen se ti prostě snažím – „
„Tak se laskavě nesnaž, dokud nebudeš vědět víc než já!“ dupl si Tom, až podlahou projely mírné vibrace, načež se zničeně zhroutil do křesla. „Promiň, Davi,“ špitl omluvně. „Ale já už nemůžu… kdybych aspoň věděl, že je v pořádku… že mu neubližujou…“
„Já vím, Tome,“ přisedl si manažer na gauč vedle křesla a konejšivě uchopil Tomovu bezkrevnou dlaň do své. „Ale teď nám nezbývá, než čekat.“
Tíživá atmosféra v místnosti byla při následujícím hlubokém tichu ještě děsivější. Gustav zamyšleně hleděl z okna, Georg seděl ve vedlejším křesle a neurčitě zíral do prázdna a David se snažil klidnit Toma. Ani jeden z nich neřešil, že už brzy budou tři hodiny ráno, nikomu z nich strach o Billa nedovolil usnout. David co chvíli hypnotizoval svůj na stole ležící mobil. Někdo se přece musí ozvat, ať už policie, nebo únosci, kdokoliv, prostě musí! Tohle čekání bylo absolutně ubíjející…
Všichni čtyři nadskočili, když se ozvalo zaklepání na dveře, a než se kdokoliv nadál, Tom k nim vystartoval jako radioaktivní rybička, jen aby o pár vteřin později zdrceně uvítal pokojovou službu. Čekal snad, že za dveřmi bude jeho dvojče? Kdo ví… Místo toho mu pohledný mladík vtiskl do rukou obálku, v níž podle hmatu bylo zřejmě cédéčko.
Absolutně to nechápal, proč ho má zrovna teď zajímat nějaké cédéčko? Už jím chtěl zlostně mrsknout o zeď a rozbít ho, aspoň by si tím ulevil, když David náhle vyskočil.
„Počkej, dej mi to!“ vyjekl.
Tom mu cédéčko nechápavě podal a David okamžitě rozerval papírovou obálku, ve které bylo. Kromě cédéčka z ní vypadl i lístek psaný děsivě rudou tekutinou…
„Přeju příjemnou zábavu při sledování. Varuju vás, žádná policie, jinak ho už nikdy neuvidíte živého, jestli mi rozumíte. Nesnažte se mě jakkoliv kontaktovat, ozvu se, až uznám za vhodné. Příjemný zbytek dne :)“
Davidův hlas se místností rozléhal v poměru k hlasitosti čtení vzkazu tak zvučně a jasně, jako by snad byli v kostele nebo jeskyni. Všichni čtyři třeštili oči na červená, nyní již však místy hnědočerná písmenka, a pomalu jim docházel význam těch slov. Tom okamžitě uchopil cédéčko a s bušícím srdcem na něj hleděl. Nebyl si jistý, zda chce vidět, co na něm je, ačkoliv mu bylo jasné, že to do pár vteřin uvidí, bylo to přece jediné, co mu dokáže říct, jak na tom jeho milovaný bráška je. Chvilku na něj ještě zhypnotizovaně zíral, načež se rozeběhl k televizi, kterou pustil, a otevřel dvd přehrávač.
„Tome, počkej!“ vyjekl náhle David a doběhl k Tomovi. „Seš… seš si jistý, že to chceš vidět? Myslím, že bych na to měl napřed kouknout já, aby – „
Vražedný pohled, který na něj Tom vrhl, ho však okamžitě umlčel. Věděl, že to Tom bude chtít vidět, ať už je na záznamu cokoliv, hlavně, že se to týká Billa, a že mu v tom nezabrání. Zhluboka si povzdechl. Pustil Tomovu ruku, aby copatý chlapec mohl zmáčknout tlačítko Play, a začal se modlit, aby jeho sílící ošklivá předtucha o tom, že Bill je skutečně v moci toho duševního nevyrovnance, nebyla pravdivá…
autor: Áďa
betaread: Janule
😀 Sním či bdím? 😀
Budu se snažit brát to s rezervou, aby mi nehráblo, protože situace opisuješ fakt realisticky 🙂 Bojim bojim, co bude dál 😀
[1]: to teda jo! Skvěle to popisuje!
Nádhera ale..nechci vidět Tomovu reakci
chudák Tom s ním to bezatk sekne…
bozee..chudak..Bill..a Tom..nechcela by som vidiet co je na DVD:.ach..sup..sup..sup..rychlo pokracko…
Aby z toho neměl šok nebo trauma. 🙂
Já si nemůžu pomoct, ale hrozně mi to připomíná překlad od Froggy 1:14PM…*pokrčení rameny* Jsem sice zvědavá jak to bude pokračovat, ale až nápadně mi to tak trošku připomíná styl a všechno tý povídky, ale je to dobrý…=)
jj sekne to s ním xD
[7]: nemusíš se bát, to, co tam dám já, u Froggy skutečně nebylo, a jestli ti ji to připomíná, tak až přílišným líčením reálnýho sadismu, který však mám nikoliv z cizích povídek, ale z hororů, detektivek a mojí fantazie 🙂 takže se bát nemusíš, nikomu to nekopíruju 🙂
a všem vám moc děkuju za komentáře, ani jsem nečekala, že po prvních dvou kapitolách to bude ještě číst tolik lidí 🙂 :-*
Myslím, že je Tommymu už teď jasné, že nemůže vidět nic jiného než Billovo utrpení. Určitě tu Billovu bolest cítí úplně stejně. Je tady popisován jako hodně empatický bráška. Miluju tuhle Tommyho stránku. Áďo, já se nad Tommym prostě rozplývám…♥ Tedy, pokud mě tady něco rozpláče, bude to moment, kdy Tommy uvidí ten vrahounův filmeček. Jestli to tedy, Ádinko, popíšeš.
Když Billí hladil Tommyho prstýnek, zalily se mi tedy oči, přiznávám. Opravdu to bude to poslední, on se s Tommym už nesetká? Uf, to je kruté, Bill mu chce ještě tolik věcí říct. Sice Tommy ví, že ho Bill miluje, řekl mu to, ale Bill má pocit, že to Tommymu musí ještě jednou vše říct. To je psycho, tohle… Ale úžasné.
Ještě tě baví číst ty mé komenty? Myslím, že protáčíš panenky… Ale když ve mně se mísí tolik emocí…♥ Nádhera!