Za štěstí zaplatíš! 4.

Tom překvapeně vykulil oči, když se jeho ruka, vedená Billovými prsty, dotkla nejcitlivější části bráškova těla. Ani ho moc nepřekvapoval samotný dotek jako to, jak mu Bill určoval směr dlaně. Tohle, že je jeho stydlivé dvojčátko? Vždyť ještě před chvílí rudnul při pouhých slovech, a teď si tady nestydatě noří jeho ruku do svého klína, aniž by se v jeho tváři objevil jakýkoliv nádech červené. No sakra… asi jsem ho zkazil, pomyslel si Tom. Nahlas však neřekl nic a lišácky na bratra zamrkal.

„Copak? Tady někomu pěkně otrnulo, koukám!“

„Neotrnulo,“ zavrtěl hlavou Bill. „Někdo mě jenom zkazil, víš?“

Tom se zaculil nad tím, jakou mají oba neuvěřitelnou telepatii. Vždyť nemyslel si on tutéž větu před pár vteřinami? Zaplašil však myšlenky a stiskl bratrův penis ještě víc. Měl dokonalou příležitost a nehodlal ji promrhat. Druhou rukou zbavil Billa boxerek a prsty první ruky jemně bubnoval po celé délce Billova vzrušení. Bubnování po chvíli změnil na velice příjemnou masáž. Bill to nenechal bez reakce, zvrátil hlavu do záklonu a chrčivě vydechl. Zapřel se lokty o matraci postele a vycházel svými boky Tomovi vstříc.

„Jo tak tohle by si pán přál?“ zavrněl Tom a škodolibě naklonil hlavu na stranu.

„No tak, Tomi, udělej to!“ snažil se mu rozkázat Bill, ale jeho hlas zahalený touhou zněl spíš jako zbožná prosba než jako zamýšlený rozkaz.

„Udělám,“ ujistil ho Tom. „Ale něco za něco!“

Bill se zarazil.

„Jak to myslíš, něco za něco?“

„Kousek odsud je výborná kavárna. Takže až skončíme, půjdeme tam na kafe a na medovník. A ty ho sníš celý, včetně šlehačky. Jasný?“

Bill se na něj podíval. Napřed nevěřícně, potom naoko rozzlobeně.

„Jakooo!“ vydechl ublíženě. „Víš, že to není fér? Víš, jak se tomuhle říká? Vydírání, ty voe!“

„Ne, to není vydírání,“ ujistil ho Tom, přičemž mu na rtech stále pohrával ten šibalský úsměv. „Tomuhle se říká kooperativní spolupráce. Já udělám radost teď tobě, a ty tam venku mně. Chápeš to?“

Ačkoliv Billa mrzelo, že se Tom o jeho stravovací režim evidentně rozhodl starat, jak jen to půjde, nevydržel se na něj zlobit dlouho. A koneckonců, medovník není zas až taková daň za několik minut slasti. Ještě z toho vyšel dobře, měl by to odsouhlasit dřív, než si to Tom rozmyslí a zvýší podmínky v množství jídla…

„Tak jo,“ zvedl ruce nad hlavu na znamení, že se vzdává.

„No vidíš, jak to jde,“ pochválil ho Tom a vtiskl mu pusinku na čelo. „Věděl jsem, že to dokážeš, lásko.“

„Jasný… ale teď už seš na řadě ty!“ vysvětlil mu Bill, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky, a nedočkavě nadzvedl boky.

„No ty seš ale nedočkavej…“

To byla poslední slova, která opustila Tomova ústa, než vzal rozkrok svého dvojčete útokem. Byl neskonale šťastný, že se mu povedlo usmlouvat tu vychrtlinu na talíř dobrého medovníku, a za to, že mu Bill slíbil, že to celý sní, by mu teď Tom splnil snad všechna přání na světě. A protože znal svého bratra již takovou dobu, tak neváhal, a když měl jeho penis v puse, tak sál, olizoval i jemně kousal, čímž přiváděl Billa až k nepříčetnosti. Pousmál se, když si vzpomněl na to, jak se Bill ještě před chviličkou červenal, zatímco teď se pokojem nesly jeho steny a výkřiky. Bříšky prstů začal jemně, ale důrazně masírovat jeho varlata a spokojeně zaznamenal, že se Billův křik ještě znásobil. Snažil se, jak nejvíce uměl… a odměna v podobě bílé teploučké nadílky na sebe nenechala dlouho čekat. Spokojeně si otíral rty do prostěradla, zatímco Bill zůstal bezvládně ležet na posteli, kde prudce oddechoval, třásl se jako osika a do čela se mu lepily od potu mokré vlasy.

„Tak co, jdem?“ zeptal se Tom po chvíli, když zaznamenal, že už se tep v Billových žilách snížil k normálním hodnotám.

„Mně se nechce,“ zakňučel Bill. Nemusel ani lhát, chtěl zůstat tady v posteli, přikrýt sebe i Toma peřinou a oddat se slastnému lenošení a nicnedělání. Jenomže Tom se jen tak nedal. Vstal, došel ke skříni a vytáhl z ní Billovo oblečení. Vrátil se k posteli a začal Billa oblékat jako malé miminko, a než se ten chudák zmohl na slovo, tak byl připravený k odchodu, aniž by si to stihl uvědomit.

„Jako Tomi… ty seš teda zlej…“

„Jasně, já dycky,“ potvrdil Tom bratrova slova. „Já jsem přece dycky ta největší svině, to sis ještě nezvykl?“

„Ne, nezvykl,“ zavrtěl hlavou Bill, zatímco zkontroloval, jestli má u sebe kartu od pokoje, a mířil s Tomem po boku k výtahu.

„Tak to bys měl, lásko,“ dýchl mu Tom uvnitř výtahu do obličeje. Počkal, až se za nimi zavřely dveře, a když se výtah rozjel, natlačil Billa zády na stěnu a něžně, láskyplně jej políbil, přičemž se o něj svým tělem otíral. Bill neváhal a spojil své ruce za jeho krkem. A byl to právě on, kdo něhu v polibku změnil v dravost a divokost, když se křečovitě přitiskl k Tomovi. Miloval ho, ale tolik se bál, že jejich láska brzy skončí. Navzdory tomu, co říkal jeho bráška s takovým odhodláním, měl pocit, že to nezvládnou, nebo že do jejich štěstí krutě zasáhne osud. Kdyby jen věděl, jak je blízko pravdy! On to však nevěděl a o to naléhavěji hledal v Tomově náručí ochranu a útočiště. Jen tam se cítil bezpečně. Avšak brzy musel přestat, protože cinkání v kabině oznámilo, že už dojeli až do přízemí. Oba se od sebe odtáhli přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřely. Zatímco Tom byl relativně v pohodě, Billovi hořely tváře a zrychleně dýchal. Když procházeli kolem recepce, kde na zdi viselo veliké zrcadlo, hodil na sebe kritický pohled. Automaticky si rukama prohrábl vlasy a teď, když viděl své kostnaté zápěstí, najednou začal Tomův strach chápat. Vždyť ještě před nedávnem takhle vychrtlý nebyl, tak jak se to mohlo tak náhle stát? I on sám začal pociťovat lehký záblesk obav…

„Tak už jsi skončil, fešáku?“ ozval se škodolibě Tom, který už stál u dveří. „Nebo mám jít na to kafe sám?“

„Ale no jo furt,“ naježil se naoko Bill. „Dyť víš, že jsem se jenom musel trošku upravit, přece vedle tebe nebudu vypadat jak bezďák!“

„Ty z toho naděláš… pro jeden medovník,“ šťouchl do něj Tom a odstrkal ho až k východu, aby konečně vyrazili. Jinak by se totiž do kavárny dostali až po obědě, a Tom nemohl dopustit, aby Bill kvůli svému vzhledu přišel o svačinu. Naštěstí kavárna byla docela blízko, takže o deset minut později už seděli v pohodlných židlích, zatímco hlásili číšníkovi své objednávky. Bill hrál celou dobu uraženého, protože Tomovi připomněl, že medovník použil jenom jako vydírací záminku, avšak když před něj o něco později přinesl číšník sklenici alžírské kávy, tak se mu rozzářily oči. Vždycky obdivoval, jak se do horkého sytě hnědého nápoje vpíjí zespodu svítivá žluť koňaku a seshora sněhobílé vlásečky šlehačky. Jenže jemu by k svačině v pohodě stačilo i tohle kafe, a proto mu lehce poklesla čelist, když před ním vzápětí přistál veliký kus medovníku, doplněný pořádným kopcem šlehačky.

„Tomi!“ zaskučel a ublíženě se na usmívajícího se bratra podíval. „To nesním! Toho je strašně moc!“

„Ale není,“ zamrkal na něj Tom. „Když budeš hodnej, tak ti s tím pomůžu, ale zas tak tolik toho fakt není.“

Chvilku vyčkával a pobaveně sledoval, jak se Bill s trucovitým výrazem začal v medovníku nimrat. První čtyři sousta zvládl bez problémů, ale u pátého už bezmocně zakoulel očima. Zapil to troškou kávy a prosebně se na Toma zadíval.

„Tomi, pomoz mi… já to sám fakt nesním,“ zašeptal. „Já vím, že chceš, abych přibral, ale nemůžu ten svůj žaludek najednou trojnásobně roztáhnout…“

„No dobře,“ natáhl se Tom po vidličce. Nikoliv však za účelem, aby sám začal jíst, ale nabral kus medovníku, obalil ho ve šlehačce a natáhl směrem k Billovi. „Tááákže za maminku…“

„No to si ze mě děláš prdel, ne?“ začal prskat Bill, a tentokrát ne předstíraně. „Jako já to fakt nesním! Dobře, tenhle jeden kousek ještě dám, ale pak už mě nenuť,“ hlesl náhle krotce. Jako by ztratil bojovnost a Tomovi se zdálo, že se jeho oči poněkud zaleskly.

„Nenene, neplač, lásko,“ odhodil lžičku i se zákuskem na talíř a objal Billa kolem ramen. „Lásko, neplakej…“

„Tomi, když já…“ vzlykl Bill. „Já bych chtěl přibrat, už kvůli tobě… ale nepůjde to hned! Když to do mě všechno takhle budeš nutit, tak to akorát vybliju a bude ze mě bulimik!“

„Klid, lásko,“ konejšil ho Tom a tiskl si pod bradu hlavinku se záplavou heboučkých vlásků. „Nebudu tě nutit, slibuju… ale ty mi musíš slíbit, že se budeš snažit i ty!“

„D… dobře,“ slíbil nejistě Bill a přijal kapesník, který mu Tom podával. Otřel si do něj oči a vysmrkal se.

„No vidíš,“ pousmál se Tom, když se Bill zase začal tvářit jinak, než jako hromádka neštěstí. „Dobře, tak já to za tebe dojím a půjdem, jo?“

Bill jenom přikývl a začal si vychutnávat výbornou kávu, zatímco Tom dojel jeho porci medovníku, a pak se vrhl na vlastní kafe. Najednou mu však zazvonil mobil. Tom po něm sáhl, a když spatřil jméno na displeji, zlostně vycenil zuby.

„Já toho hajzla fakt jednou zabiju, co zas votravuje?“ zasyčel rozzlobeně, když ale přijal hovor, nasadil zářivý úsměv. „Ano, Davide? Co potřebuješ?“

Bill si rychle přikryl dlaní ústa, protože ze svého dvojčete jednoduše nemohl. Kontrast uměle přeslazeného hlasu, strojeného úsměvu a očí, které se protáčely v sloup, byl skutečně komický.

„Jo, jasně,“ protočil Tom oči v sloup tak, že mu skutečně bylo vidět jenom bělmo. „Jo, spolehni se, já mu to řeknu. Nazdar.“

Zlostně se podíval na mobil, když ukončil hovor.

„Nasrat a rozmazat, ty sráči,“ zavrčel a ukázal na nyní již potemnělý displej zvednutý prostředníček. „Si myslíš, že jsme úplný dementi nebo co? Kokot jeden, fakt, že jo.“

„Co chtěl?“ zajímal se Bill, když konečně ovládl smích natolik, aby mohl promluvit.

„Mnooo,“ předstíral Tom přemýšlení. „Našeho drahýho manažera zajímalo, jestli skutečně víme o tom, že je zejtra v deset focení. Že tam máme bejt včas, a že prej jestli to víš taky.“

„Ooooo,“ zakvílel teatrálně Bill. „Já jsem takovej vůl! Já na to úplně zapomněl! Já vůbec netušil, že zejtra něco takovýho je!“

Tentokrát to byl Tom, kdo chytil záchvat smíchu, když sledoval, jak Bill předstírá naprostou ztrátu paměti. Vtom se ale ozval znovu vyzváněcí tón… tentokrát na Billově mobilu.

„To je degén, ty voe!“ zaúpěl Bill, když zjistil, že i jemu volá manažer. „No, co je?“ ohlásil se do telefonu, když přijal hovor. „Jo, neboj se, právě mi to řekl. Jo, vím, jasný. JO, JÁ VÍM! Nazdar.“

Zastrčil mobil zpátky do kapsy a bezradně se na Toma podíval.

„Můžeš mi vysvětlit, jak je možný, že umí být tak pohodovým parťákem, když má přitom vedení pětiletýho dítěte?“

„No asi takhle,“ předstíral Tom dlouhý mozkový pochod. „Mám dojem, že stačí říct David Jost a bohatě to stačí.“

„Bože,“ rozesmál se Bill a Tomovi se tělem rozlil při tom zvonivém zvuku pocit příjemného tepla. „Hele, tak zaplatíme a pofrčíme, abychom náhodou nepřišli na to zítřejší focení pozdě. Musím si udělat masku na obličej a přeláknout nehty… hmmm… taky budu muset jít příští týden na doplnění,“ pronesl a zamyšleně zkoumal své gelové drápky, které byly už trošilinku odrostlé. Tom nechápal, jak tohle Bill může řešit, on sám odrost neviděl. Ale Bill, který měl v gelu zapuštěnou svou oblíbenou černo – bílou manikúru, viděl i tu pouhou milimetrovou vzdálenost konce laku od kůžičky kolem nehtu. Byl už nehty tak zblbnutý, že by odrost viděl i bez lakování, ale takhle to bylo tím markantnější.

„No dobře,“ přerušil ho Tom, který tyhle odborné kosmetické řeči neměl moc v lásce. „Tak jdeme, miláčku, ať to všechno stihneš.“

Zaplatil za oba a s Billem v těsném závěsu opustil kavárnu. V duchu přemýšlel, co dnes s Billem budou na hotelovém pokoji provádět. Focení bude jen o pár bloků dále, takže nemělo cenu to tu opouštět, radši ty dva dny volna strávili na hotelu a relaxovali, než aby se celá skupina trmácela tam a zpátky, tam, zpátky a ještě jednou tam a zpátky jak u blbečků na dvorečku. Možná by si s Billem mohl napustit vanu, věděl, že jeho bráška si potrpí na romantiku. Všude se zapálí svíčky a…

… ze zasnění ho probral až hlasitý výkřik. Tom zamrkal a uvědomil si, že Billa vedle sebe nevidí. Poplašeně vyjekl a začal se zběsile rozhlížet na všechny strany, přičemž mu v uších stále zněl Billův bolestný řev…

Klikni na anketu, díky J. :o)