autor: Mary
Bylo to čisté. Čistější než pouto mezi matkou a dítětem. Čistější než letní nebe plné hvězd. Čistější než čerstvě padlý sníh. Čistější než cokoli, co kdy v životě poznali.
Nikde to nezačínalo ani nekončilo. Existovalo to mimo prostor. Vymykalo se to veškerému lidskému chápání. Ani oni sami tomu nerozuměli.
Ale bylo to tady. A bylo to skutečné…
***
Stáli uprostřed louky, drželi se za ruce a oba se utápěli v temných hlubinách upřímných očí toho druhého. Kolem hlav jim létali motýli a všude, kam dohlédli, se rozprostíral měkký koberec tisíců květin všech myslitelných barev a vůní.
„Už jsi se rozhodl?“ zeptal se menší blonďák toho vyššího.
„Já nevím.“ Chlapec sklopil hlavu a třaslavě vydechl. „Mám strach.“
Blonďák vyvlékl ruku z jeho sevření, dvěma prsty chytil za bradu a nasměroval si k sobě jeho obličej. Donutil ho dívat se mu do očí a lehce ho pohladil po tváři.
„Víš přece, že mě se bát nemusíš. Neublížím ti.“
„Já se nebojím tebe,“ zavrtěl hlavou. „Bojím se, že… to mezi námi… Prostě mám strach, že to není správné.“
Pousmál se a pohladil ho po černých vlasech. Políbil ho na čelo a přivinul si ho blíže ke svému tělu. Něžně se vpil do jeho rtů.
„Nemůže to být, pokud to chceme oba dva. Láska nemůže být špatná.“
Tak moc se mýlil…
***
To, co snažně hledali celé dlouhé roky, objevili tam, kde by to nikdo nečekal. Včetně nich.
Bylo to dokonalé. Tak silné, a přitom křehké. Hořké i sladké. Hříšné a přesto nevinné. Až po okraj naplněné bláznivou touhou, ale i nádhernou láskou a přáním zůstat navždy spolu. Bylo to zakořeněno hluboko v nich a jakýkoli pokus o odmítnutí toho citu, se nutně musel setkat s neúspěchem.
Pro někoho nepřípustné, pro ně ta nejpřirozenější věc na světě. Konečně dostal jejich život smysl.
Byli šťastní. Alespoň na chvíli…
***
Nenápadné doteky, rychlé polibky, když se nikdo nedíval, tiché steny ozývající se v noční tmě… Bylo těžké skrývat své city před ostatními. Ani se o to příliš nesnažili. Věřili, že je všichni pochopí, že jim porozumí. Byli bláhoví. Příliš důvěřiví. Příliš zaslepení. Příliš zamilovaní jeden do druhého.
Nedokázali rozumně uvažovat a brzy byli odhaleni. Možná až moc brzy, dříve než čekali. Zapomněli se zamknout. Jediná hloupá chyba a všechno bylo ztraceno.
Setkali se jen s pláčem. Pak s přesvědčováním. A když nezabralo ani to, přišlo vyhrožování. Buď s tím okamžitě přestanou, nebo se to bude řešit a skončí to daleko hůř.
Nepřestali. Nedokázali to. Potřebovali se.
Byli rozděleni. Odtrženi. Zklamáni a zbaveni iluzí o dobrotě světa a lidském pochopení. Zrazeni. Zraněni. Zničeni. Zabiti.
Odstěhovali je každého jinam, tak daleko, jak jen to bylo možné. Nesměli se vidět. Nesměli si volat. Nesměli si psát. Nesměli na sebe myslet.
To poslední nešlo uhlídat. Ať se jejich věznitelé snažili jak chtěli, nešlo tomu zabránit. Byli stále spolu. Alespoň v myšlenkách, když ne doopravdy.
Ale to nemohlo stačit…
***
Toho rána nezpívali ptáci a nebe plakalo. Vál slabý větřík. Listí na stromech šustilo v tiché melodii smuteční písně. V dálce skoro neslyšně zněl umíráček.
Nikdo si toho nepovšiml, jen příroda truchlila za ztracenou lásku a dvě zlomené duše. Slunce ani nevyšlo, aby se nemuselo dívat na chlapce, který ležel všemi opuštěn ve své prostorné a chladné posteli. Nehýbal se, ani řasa se mu nezachvěla. Byl bledý. Až příliš bledý. Nevzbudil ho ani pes, který mu oddaně olizoval tvář a šťouchal do něj čenichem.
Srdce mu puklo žalem.
Asi ve stejnou dobu se pokojem druhého z chlapců rozezněl nervy drásající výkřik bolesti. Matka ho přišla vzbudit do školy, ale nemohla. Nedýchal.
Měli jediné srdce, zlomené, v těle každého z nich tloukla polovina. Museli být spolu, aby srdce bylo celé.
***
Dva stejně staří synové jedné matky. Dvojčata.
Velká láska, která nikdy neměla dojít naplnění…
autor: Mary
betaread: Janule
užasně krasny *fňuk* nádhera…
Nádherný, Mary. Já jsem říkala, že tvoje povídky budou pro twincest blog úžasným přírůstkem. x)) A určitě i já si je ráda znova přečtu. Obzvlášť tahle se mi líbí.
Nádhera. Co víc říct… Jen aby se to ve skutečnosti nikdy nestalo… Mary, píšeš ohromně 🙂
moc pěkný
Juj, vážně moc děkuju :-*
Lofi ^^ : Díky, že jsi mě k tomu přemluvila :D:D:D
nádherný, krásně napsaný:)
panebože, to je nádhera, ale tak nehorázně smutný! ale úžasný, úžasný!