autor: Ainikki
Jen co se za tím černovlasým chlapcem zabouchly dveře jeho sborovny, s táhlým povzdechnutím si sundal své brýle a znaveně si promnul kořen nosu. Blížilo se poslání, jež se započalo u samotného božského otce Ajeho, a jeho rodina ho dědila z generace na generaci po tisíce let. Nyní se měl jejich osud naplnit a on měl za úkol postarat se o to, aby vše dopadlo tak, jak mělo již tenkrát. Dvě duše, zamilované do sebe tak neuvěřitelně silnou a neposkvrněnou láskou, dostanou možnost být znovu spolu, ale ta jedna bude obtěžkána kletbou, která by to měla celé zhatit. A on pořád netušil, jak zabránit blížící se katastrofě.
Profesor Stein sáhl po jedné ze spousty knih, které se kolem něj povalovaly. Málokdo to tušil, ale mnohé z nich byly skutečně vzácné kousky, které nashromáždil téměř z celého světa. Zkazky dávných historiků, které měl ve své knihovně uložené i sám Alexander Veliký, on je teď pročítal a hledal v nich klíč, který by mu napověděl, jak rozbít zkamenělé srdce Herembheba, který by měl ve svém novém vtělení od sebe Billa odvrhnout a znovu předčasně ukončit život mladičkého krále, v tomto světě pro někoho jen obyčejného studenta historie.
Začetl se do jazyka dávných předků a snažil se mezi řádky vyčíst cokoli, co by mu napovědělo. Nic. Další zbytečná kniha plná vágních informací. Jediné, co prozatím měl, byla kdesi zmíněná domněnka, jak docílit úspěchu v případě prokletí, ale onen předmět, o kterém se tam mluvilo, chyběl. Prameny ho nikde neuvádějí. Co jen mohl Tutanchamon darovat své lásce před svou smrtí, aby to bylo natolik mocné a rozdrtilo kámen? Pochopitelně jen obrazně řečeno. Pravděpodobně to nebylo nic velkého, ale to jediné dokáže strhnout necitelnost a roušku zapomnění z očí člověka, pro kterého by mělo znovu vzplát srdce toho křehkého chlapce. To, že nevěděl, kdo to vlastně je, mu situaci vůbec neulehčovalo. A on ho nenajde, to dokáže jedině Bill. Otec Aje sice docela věrně zachytil podobu obou, ale ta nebyla důležitá. Bill se sice Tutanchamonovi podobal až s neuvěřitelnou přesností, ovšem to mohla být jen náhoda. Herembheb vůbec nemusí být stejný. Jedno věděl jistě. Je blízko. Protože tam, kde je Bill ve svém dosavadním věku, musí být i on. Ta osudná chvíle, která je od sebe tenkrát oddělila, se totiž blížila.
…
„Budiž chvála tobě, který se každého dne skvíš jako sám Re. Záříš jasněji než nejčistší zlato, ty, jenž si vtělením Bohů na zemi.“ Ozývalo se kolem něj, když procházel uličkou k baldachýnu na vyvýšené terase, kde se měl usadit, aby ho lid viděl. Bylo další z jeho povinností aktivně se účastnit slavností a tahle byla v tomto roce důležitá. Oslavovaly konec záplav a vzývaly Bohy, aby jim dopřáli bohatou úrodu. Pozoroval bujaré veselí pod sebou a usmíval se. Dnes k tomu měl pádný důvod. Cítil se šťastný a měl pocit, že skutečně září jako samotný Amon.
Po jeho levici seděla královna a zdravila mávající poddané. Té ale jeho pozornost nepatřila. Na jeho pravé straně stál totiž někdo mnohem zajímavější. Pochopitelně nesměl tam chybět otec Aje, ale hned vedle něj byl vrchní velitel armády. Jako král se na něj nemohl ustavičně dívat, ale občas mu tam pohled zabloudil a vždy se setkal s tím jeho. Pozorně si ho prohlížel, nespouštěje z něj zrak, a jeho to nevýslovně těšilo. Zahřívalo to jeho srdce víc, než samotné slunce.
A on ani nemohl jinak. Byl jím okouzlený. Tutanchamon se hřál v paprscích božského jasu, jenž se věrně odrážel v rysech jeho obličeje. Labutí šíje, jemný rovný nos, něžné rty, špičatá brada. Jednoduše nadpozemská krása. Slýchával mnohé o půvabech jeho matky Nefertity, ona ale nemohla být krásnější než tento faraón. Jeho malý princ. Pochopitelně byl už vládcem, ale k němu titul „jeho princ“ sedělo mnohem lépe, protože byl více podoben chlapci než muži, a to byla jedna z mnoha věcí, kterou na něm zbožňoval. Ano, teď už si byl jistý. Miloval ho. Ten polibek včera v zahradě to v něm všechno rozvířil. Naplnilo to až po okraj jeho srdce, tak jako vody Nilu vyplňují své koryto a nešlo před tím utéct. Bylo to tak jasné, jako že zítra vyjde slunce a nebo že napřesrok přijdou nové záplavy.
…
Stiskl zvonek u nějakých nevelkých zadních dveří, a netrpělivě podupávajíc čekal. Byl otrávený. Jen další nepříjemnost a trenérův směšný výmysl. Jako kdyby už teď jejich zátěž nebyla dostačující. Ne, on si vymyslel, že ke standardnímu tréninku si musí ještě každý hráč z jeho týmu vybrat nějakou sportovní aktivitu navíc, které se ovšem ale bude věnovat ve volném čase. Samozřejmě, bylo to něco jako domácí úkol, který ten neurotický hejhula neměl ani jak kontrolovat, tudíž se na něj mohl jednoduše vykašlat. Ovšem mezi jeho spoluhráči se najdou i takoví poctivci, kteří to budou do puntíku plnit, a pokud by to on vynechal, mohli by ti druzí nabrat lepší kondici a to nemohl připustit. Tvrdě dřel, aby se hned v prvním ročníku vypracoval až na post kapitána a v tomto roce si ho mínil suverénně obhájit.
„Nazdar, co potřebuješ?“ Zeptal se ho kluk se světle hnědými roztřepanými vlasy. Tom si totiž vybral plavání a tenhle týpek mu byl doporučen. Prý, když mu za to něco nabídne, bude ho pouštět do bazénu privátně po zavíračce, což by se Tomovi náramně hodilo, protože snažit se proplétat mezi spoustou těl, když bylo veřejné plavání, byl holý nesmysl, a plavecké oddíly trénovaly v době, kdy on měl basket. Tohle všechno měl již zjištěné, a teď jen doufal, že jeho proslulost se donesla až k tomuhle nudně vypadajícímu klukovi, a mohla by mu usnadnit situaci.
„Čau. Chtěl bych si zaplavat.“ Oznámil mu suverénně.
„Tak to musíš jít těma dveřma vepředu a zaplatit vstupný. Dneska už je ale, kámo, pozdě. Veřejný končí za půl hodiny.“ Setřela ho ta, podle Toma, úplná nula. Měl chuť začít skřípat zuby a nebo mu rovnou ubalit, ale musel se ovládnout, to by mu v tuhle chvíli moc nepomohlo.
„A co takhle volňásky na basket na celej rok a tu tlustou babu za tím vokýnkem z toho vynecháme.“ Zkusil svoji nabídku a doufal, že tohle rozkydlé, zcela očividně nesportovní individuum, je alespoň fanoušek. Kluk zbystřil. Rázného zamítnutí se Tomovi nedostalo, což se tvářilo docela nadějně.
„Za obyčejný lístky do toho nejdu. Chci VIP do lóže.“ Stanovil si podmínky a založil si ruce na prsou v gestu neústupnosti. Tom měl chuť si pohrdavě odfrknout a poslat ho někam. Na druhou stranu dokáže zařídit i tohle a přístup do toho bazénu potřeboval.
„OK, není problém.“ Ujistil ho velkoryse a doprovodil to úšklebkem.
„Chci to ale vždycky před tím, než tě sem pustím.“ Ujasnil další ze svých podmínek.
„To je samozřejmý. Přijdu zítra a budu to mít. Dneska jsem chtěl jen vědět, jestli budeš ochotnej se mnou spolupracovat.“ Vysvětlil Tom, že hned teď se ještě do vody nechystá.
„To já jsem vždycky, za tu správnou cenu.“ Zakřenil se na něj kluk. „Tak teda zejtra. Zatím se měj.“ Rozloučil se a dveře se za ním zabouchly.
Idiot. Pomyslel si Tom, ale měl to v hrsti, což bylo pro něj momentálně prvořadé. V kapse kalhot mu pípl mobil. Otevřel přijatou textovku. Gisela. Musel se pousmát. Dnes byl docela prvotřídní den. Tuhle kočičku potkal teprve včera. Dal se s ní do řeči na chodbě, když nemohla najít nějakou učebnu. Ztracený chudáček a on jí přispěchal na pomoc. Ani netušil, že mu to tak rychle zajistí žhavou noc. Tedy alespoň předpokládal, že taková bude, protože ta zpráva to rozhodně docela jasně naznačovala. Se spokojeným úsměvem se svým typicky loudavým krokem vydal vstříc dalšímu milostnému povyražení.
…
Veselení venku pokračovalo, jen královský dvůr se ho již neúčastnil. Vlastně ano, ale po svém. Přesunuli se do paláce, kde sledovali vystoupení tanečnic, poslouchali hudbu a nechávali se obskakovat služebnictvem. Pod vybranými nápoji a jídlem se stoly jen prohýbaly a velké vějíře v rukou mouřenínů zajišťovaly potřebné osvěžení v jinak docela parném dni. Re již sice dávno přešel svou pouť po obloze a uložil se ke spánku, přesto v zemi velkých faraónů zůstávalo teplo.
Společnost pozvolna řídla, i velká králova manželka se již odebrala ke spánku. Vínem omámení dvořané opouštěli velkou hodovní síň, proto i Herembheb, stále se držící po králově pravici, si dovolil malinko důvěrnější chování, než za dne, kdy se musel spokojit jen s pouhými pohledy. Ze snítky trhal kuličky hroznového vína a vkládal je Tutanchamonovi přímo do úst. Ten ho za každou jeho pozornost odměnil překrásným úsměvem a nebo mu špital slůvka obdivu a lásky nenápadně přímo do ucha. Možná to bylo opojení z vína a nebo pouhou blízkostí toho druhého, že byli tak neopatrní a nevšimli si stínu, který je sledoval za sloupovím z druhé strany místnosti.
„Měl bys už jít odpočívat. Doprovodím tě do tvých komnat, ano?“ Nabídl se Herembheb a pomohl Tutanchamonovi vstát z baldachýnu, na kterém ležel. Ten mu milerád vložil svou ruku do jeho dlaně a nechal se vytáhnout na nohy. Zamilovaní pošetilci. Ani si neuvědomovali, že zaslepeni čarovnou magií lásky vysílají neuvědoměle do světa o svých citech mnohem více zpráv, než by bylo bezpečné.
Palácové chodby byly ztichlé a setmělé. Plálo tu jen pár loučí a hrstka strážných hlídkovala jen před vstupy dovnitř. Celá cesta do králova pokoje se tak stala mnohem delší, než jakou kdy dřív bývala. Schovaní v stínu výklenků se líbali a zahrnovali se tolika něžnostmi, kolika byli jen schopni.
„Měl bys jít spát. Amon-Ra se za chvíli vydá na procházku po nebi a tvé oči budou do nového dne unavené.“ Znovu se snažil Herembheb svého prince přesvědčit o nutnosti spánku, ale sám tak podle svých slov nejednal. Dál se tisknul k jeho tělu, zasypávajíc jeho tvář drobnými polibky.
„Já vím.“ Zašeptal Tutanchamon lítostivě. Nechtěl, aby se od něj vzdálil. „Ale zítra. Hned jak zapadne slunce. Přijdeš za mnou, že ano?“ Chtěl vědět. Nečekaly ho žádné státnické ani společenské povinnosti. Budou mít na sebe mnohem více času. Navíc dnes už se skutečně cítil velmi unavený.
„To víš, že ano.“ Přislíbil mu jeho velitel. Nedokázal by odmítnout.
„Budu čekat. Zaplaveme si v bazénku, který mám jen pro sebe, a pak…“ Nedopověděl. Nedokázal svoji tužbu vypovědět nahlas. Přesto po tom ale prahla každá částečka jeho těla. Chtěl s ním splynout. Jen s ním, protože jeho skutečně miloval. Navíc mu ten pocit byl doposavad zapovězen. Anchesenpaatona mu to nikdy nedokázala dát a více manželek odmítal.
Tutanchamon se svému miláčkovi v něžném gestu otřel nosem o tvář a znovu ho zlehka políbil. To bylo dokončení jeho věty a Herembheb pochopil. Bude to jejich první veliká noc.
autor: Ainikki
betaread: Janule
skvely,uzasny…bajecny,nadherny 😀
No týý bido *-* To jsem teda zvědavá na tu jejich "první velikou noc" Rychle dál x) ♥
a Billin bude mít mokrej sen xD a taky se potkají v bazeně s Tominem… užasny… už se na to těším 😉
Chudák profesor Stein… bejt v tý povídce, zkrátila bych mu trápení a hned mu řekla, že pro Haremheba nemusí chodit daleko, stačí když si půjde po zavírací době zaplavat do bazénu a bude mít rovnou ty dva Egypťany pěkně pospolu x) mimochodem na to setkání se těšim… bylo by třeba dobrý, kdyby se Bill topil a Tom ho zachraňoval, přičemž by samozřejmě nevynechal dýchání z úst do úst… xD xD ale to je jen taková moje skromná teorie a určitě se mi to bude líbit ať se tam stane cokoliv xD x) a hlavně doufám, že se v příštím díle dočkáme té jejich "první veliké noci" xD x)
[4]: V příštím díle… Hmm, bohužel budu muset zklamat, ale k té dojde až v osmičce, ale neboj, pokud doufáš v dýchání z úst do úst, tak by to mělo předčit tvé očekávání. ;o)
A jinak holky samozřejmě moc moc děkuju za komentáře. :o)
[5]: Áááá… tak to já se už moc těšim na 8. díl, i když tejden má dlouhých sedm dnů, a to já asi nepřežiju xD x) A ještě musím říct, že tahle povídka by se měla zavést ve škole jako povinná četba místo těch nudných tlustých bichlí, kde by se děj o 400 stránkách shrnul ve dvou větách xD No co, historický podklady to má, takže se mi to vlastně hodí i do dějepisu xD x)
miluju tuhle povídku, miluju!!!
Krásný… Nevím ani, co jinýho k tomu říct. xD Protože u každého dílu mám vždycky ten a ten samý komentář. Je mi strašně trapně, že nedokážu vymyslet nic novýho, ale z tý povídky jsem úplně očarovaná, že mi mozek nefunguje a já – ať se snažím, jak se snažím, ze sebe prostě nic nevypotim… xD Tak doufám, že se moc nezlobíš… Předpokládám, že Bill si Toma zkrotí, ať se nechová jak magor… xD
Podle mě se stjně bude Tom, až potká Billa v bazénu, chovat jako namyšlený pako a jen machrovat, pak si vzpomene že "chce prdelku" a… no radši nic, už teď je mi Billa líto.
P.S. Já jsem si myslela, že tam budou nějaké minulé životy x)
[9]: Teď se přiznávám, že jsem tak úplně nepochopila, jak to s těmi minulými životy myslíš???
Úžasná povídka, fakt. Taky se pořád opakuju, ale nic jiného prostě napsat nejde!!
jeee.. to je super pribeh..rychlo pokracko…rychlo..šup..šup.. pokrackoo..
tak to je dokonalý, taková nádhera! ale bojím se té kletby!
Takže to nie je tak úplne Tomova vina, že je z neho sviniar? Mno… má u mňa malé, bezvýznamné plus, :-p Ale bude sa musieť strááášne moc snažiť, aby som mu odpustila, :-p