Loving Liar 33.

Bill odvrátil zrak od dvojice před ním a stočil pohled k bubeníkovi.

„Co to má znamenat???“ vyslovil svou otázku, upírajíc na svého kamaráda oči, v nichž se mísil vztek se zoufalstvím a zmatkem. Mladík nerozuměl ničemu, co se dělo, a ani Gustav nevypadal, že by mu mohl nastalou situaci nějakým rozumným způsobem vysvětlit. Už před pár okamžiky si Bill byl jistý, že tu holku nenávidí, jeho nevraživost vůči její osobě narůstala s každou přibývající sekundou přímo bleskovou rychlostí a dosahovala až galaktických rozměrů. Vždyť říkal, že ji nemůže ani cítit a ta mrcha to samý. Před chvilkou z Toma udělala prakticky bezcitné monstrum, radující se z bolesti druhých, a teď se chová, jako by ho snad měla spasit! Co teď? Jedno z možných řešení by bylo sebrat se a vypadnout odsud. Jenže to znamená nechat Toma ve spárech té fúrie, o níž neví, co má za lubem, ačkoliv ho vlastně jedna varianta právě napadla…

Druhá možnost, jak by se mohl nyní zachovat, bylo naběhnout k nim, odtrhnout ji od jeho Toma, ztropit scénu, popřípadě ji sprovodit z povrchu zemského. Jeho tělem projela další vlna žárlivosti v momentě, kdy Lauřina dlaň pohladila chlapcovy dredy, zlehka po nich sklouzla na jeho záda, kde setrvala. Bill pohlédl na Gustava, jenž stejně jako on přihlížel scenérii před sebou. I v blonďaté hlavě vyskakovala jedna otázka za druhou, na něž se mu nedostávalo odpovědi. Bill pohodil hlavou, zhluboka se nadechnul, odhodlaný ukončit to divadlo, ale… Po těch dvou jako by se země slehla, chlapec začal zběsile těkat očima po místnosti. Prohlížel si jednu tvář za druhou, mezi těly vlnícími se do rytmu hudby se snažil najít alespoň dredy svázané do ohonu a prostrčené kšiltovkou. Nic… Chlapce se zmocňovala panika, Tom nemůže zůstat s Laurou sám. S ní rozhodně ne! Bill už pomalinku začínal psát katastrofické scénáře, v nichž se ta mrcha plazila po jeho miláčkovi. Viděl její ruce, jež by spíše nazval hnáty, jak se ovíjí kolem jeho krku jako pár hadů, rty tisknoucí se k plným ústům, které měl líbat on a…

„Gustave, vidíš Toma? Tak vidíš ho?“ naléhal na něj mladík, bylo mu fuk, že se chová jako bláznivá hysterka. Nechtěl, aby to skončilo jako tenkrát a bůhví, kolik toho Tom už vypil. Byl si moc dobře vědom toho, že všechno je jeho vina, kdyby jej nenechal zase odejít, mohli být teď spolu v Gustavově bytě a žádná Laura by nepřekážela. Blbče, na co sáhneš, to poděláš!!!

„Bille, uklidni se…“

„Já jsem, sakra, klidnej!!! Laskavě mi neříkej, co mám dělat!“ Obořil se na Gustava. Sice neprávem, ale Bill viděl rudě. Jednak byl naštvaný sám na sebe, a jednak by nejraději vraždil a objekt jeho násilného činu právě ztratil z dohledu.

„Támhle je!“ ukázal bubeník ke vchodu, snažíc se překřičet hlasitou hudbu. Zpěvákovy oči se okamžitě otočily směrem, jenž mu naznačovala kamarádova paže, a opravdu – Tom právě vycházel ze dveří, následován hnědovlasou dívkou.

„Kam jdeš?“ chytil Gustav Billa za paži a otočil jej k sobě.

„Kam asi?! A pusť mě, hned!“ Bill byl sice oproti blonďákovi slabší a působil křehčím dojmem, ale vztek a strach mu dodaly na síle, že se mu po pár vteřinách podařilo vysmeknout se ze sevření bubeníkovy dlaně. Nevnímal, do kolika lidí vrazil, do koho strčil loktem, kdo za ním něco křičel, když si nedbale razil cestu skrze přítomné hosty. Viděl jen a jen Toma…

„Tomi, netvař se tak…“ švitořila Laura, kráčející vedle hopera, a co chvíli se „náhodou“ dotkla jeho ruky. „Máš narozeniny a tváříš se takhle.“

„No a?“ odsekl Tom možná až příliš drsným tónem. „Nemám důvod se smát…“ Dívka si prohlížela chlapcovu tvář, na níž se od doby, kdy jej viděla naposledy, mnoho nezměnilo, možná jen to, že dnes působila mnohem dospělejším dojmem. Jinak to zůstával stále ten samý Tom Kaulitz, do nějž se tehdy zamilovala. Ty samé oči, pod jejichž pohledem se jí podlamovala kolena. Ty samé plné rty, volající po polibcích. Ani to, jak chodil, se nezměnilo, jeho chůze byla jedním z jeho poznávacích znamení. Kolébavá, působící pohodařským a ledově klidným dojmem. Co chvíli si chlapec povytáhnul nohavici u svých až moc širokých kalhot, aby mohl dále nerušeně pokračovat v chůzi, a zatímco Laura na něm visela očima, Tom jí nevěnoval ani jediný pohled.

Dal by spíše přednost samotě. Dnešek měl být jedním z nejvýznamnějších dnů v jeho životě, avšak podle jeho názoru by se zas tak moc nestalo, kdyby jej prostě vymazal. Stejně se jeho narozeninový den proměnil v nejčernější den, jaký kdy mohl zažít… V doprovodu Laury vyšel ven z klubu a okamžitě zamířil k lavičce hned naproti dveřím, na níž se usadil a následně si lokl z láhve čehosi, již svíral v jedné ruce, zatímco druhá tiskla papírek s Billovým textem v kapse kalhot. Tom se malinko nad chutí alkoholu otřepal, vůbec mu to nechutnalo. Ani neměl ponětí, co pije, zato si ale uvědomoval, že s každým dalším douškem se bolest vytrácí čím dál víc. Teď mu bylo jedno, že ráno, až se probudí, začne všechno znovu, potřeboval zapomenout nyní.

Dívka okamžik postávala na místě, ale po chvilce napodobila Toma a posadila se, dalo by se říct, že až moc blízko k němu. Když pozorovala, jak hoper co chvilku nakloní láhev, aby se z ní napil, narůstala v ní naděje. Malinko opilý Tom bude přece jen povolnější než střízlivý, a pokud to moc nepřežene, mohl by dnešek skončit přesně podle jejích představ.

„Tome?“

„Co?“ obořil se znovu hoper na dívku a sevřel víc láhev. Zrovna vzpomínal na společnou dovolenou s Billem, na jejich první milování na pláži. Dokonce se mu povedlo vybavit si všechno do posledního detailu, až mu připadalo, že je znovu tam. Jen on, Bill a západ slunce a ona ho takhle odtrhne od jediného, co mu zbylo, od vzpomínek.

„Nechceš mi říct, co se stalo?“ nabídla se Laura a opět se přiblížila více k chlapcovu tělu.

„Jsi fakt milá, ale ne…“ Laura přešla ironii v Tomově hlase, s níž větu vyslovil, a zkusila to znovu: „No tak, uleví se ti.“ Kytarista se odtáhnul, když ucítil její dlaň, jak ho hladí po tváři. Nechápal, proč je tady, a už vůbec ne, proč je na něj tak hodná, když mu naposledy vpálila do obličeje, jak moc ho nenávidí a do konce života jej nechce vidět. Vůbec se nechovala, jako by jí někdy ublížil, spíše naopak…

„Je to moje věc. Zvládnu to sám,“ pokusil se už o něco milejší tón a dokonce se mu podařilo vykouzlit na rtech něco, co mělo připomínat úsměv. Laura si v duchu zatleskala, pokud to takhle půjde dál, dneska je její.

„Jsi pořád stejnej…“ pronesla a úmyslně odvrátila pohled. Tom zareagoval přesně tak, jak čekala. Zlehka se dotkl její ruky, čímž ji „přinutil“ aby se na něj znovu podívala.

„Jak stejnej?“

„Stejně tvrdohlavej, děsně nad věcí a…“ brunetka se malinko pousmála, když zaregistrovala hoperův zvídavý pohled, kterým ji jednoznačně pobízel, aby větu dokončila. Je to jenom chlap! Obyčejnej chlap… proběhlo jí hlavou a při té myšlence se úsměv na její tváři ještě malinko rozšířil. Tom ji sjížděl svýma hnědýma očima, vyčkávajíc jaký přívlastek ještě zvolí, aby popsala jeho osobu. Hnědovláska se naklonila k jeho uchu, aby dokončila započatou větou: „A zatraceně sexy…“ Hned na to se odtáhla od jeho ucha, setrvala však v Tomově blízkosti tak, že jejich obličeje dělilo jen pár centimetrů. Pár hnědých očí na ni hleděl, zkoumajíc každý kousek její tváře. Tenhle pohled si pamatovala… Tenkrát se na ni díval obdobně. Teď je ten správný okamžik, konečně ho má tam, kde ho mít chtěla. Dívka pomalinku přibližovala svá ústa k plným rtům, jež ji vábily od první chvíle, kdy Toma poznala, po jejichž polibcích toužila od momentu, kdy jej znovu spatřila na oslavě. Od jejího vytouženého cíle ji dělily jen milimetry, když se najednou hoper probral z transu a ucuknul.

Tohle přece nemůže a ani nechce! Nemůže to Billovi udělat, nevydržel by pak sám se sebou, svědomí by ho pronásledovalo na každém kroku. Proč by to vlastně nešlo? Bill ho dneska elegantním způsobem poslal k čertu a on je volný. Může si dělat co chce. Ne, nejde to! Tom znovu bojoval sám se sebou, lépe řečeno jeho nové já se snažilo potlačit to staré. Zatímco „starý Tom“ si užíval bez hranic, význam slova láska prakticky neznal, nedíval se napravo ani nalevo a city druhých lidí pro něj neměly sebemenší cenu, ten „nový“ by pro svou lásku obětoval všechno, za Billa by dýchal a i život by za něj položil, kdyby to bylo potřeba. Teď prostě Lauře nějak vysvětlí, pokud možno šetrně, že nemá zájem, pak se sbalí a zašije se někam, kde ho nikdo nebude hledat a on bude moc truchlit o samotě.

„Hele, Lauro, já…“ mladík se zarazil v půlce věty a zahleděl se na svou společnici.

„Copak?“ zastrčila si Laura neposedný pramen vlasů za ucho navlas stejným pohybem, který už u někoho viděl a nejednou. Nevěděl, jestli to způsobil alkohol, co vypil nebo už zešílel z Billova odmítání, ale v měsíčním svitu mu něčím připomínala jeho lásku. Tak usilovně se snažil přijít na to, čím mu je podobná, že ani nezpozoroval, že se její rty znovu přibližovaly k těm jeho…