autor: Kiki
Ahoj! Tak zase otravuju s novým dílkem xD Dole pak máte ode mě ještě jeden vzkaz, tak prosím, pak si ho taky přečtete… Tento dílek je, si myslím, nejdelší ze všech… To ovšem ještě nevím, jak dlouhé budou ty další… Konec vykecávání a šupky dupky číst!!! 😀
„Bille!!! Dělej, vstávej, přijdeme pozdě!“ Křičí na mě kámoška.
„No, jo, už se hrabu…“ mluvím ospale. Má u mě nakázané, že mě musí budit o hodinu dřív, než někam půjdeme. Ani neodmlouvám… Dneska krásně svítí sluníčko a začíná naše brigáda. Vím, je to jen blbé prodávaní zmrzliny, ale i tak… Já se na to neskutečně těším, protože vím, že toto je, no, alespoň byla, Tomova oblíbená cukrárna. Když si to uvědomím, okamžitě popadnu žehličku na vlasy ze skříně a letím do koupelny. Kat si to zase kraluje v kuchyni, tak mám jistotu, že tam nebude. Udělám ranní hygienu, umyju si vlasy, které si ihned vyfoukám fénem, a když si myslím, že už jsou suché, vyžehlím si je žehličkou tak, aby mi krásně rovně splývaly na záda a ramena. Dneska se mi s tím nechce pitvat. Kašlu na to.
Vyletím jako střela jen v boxerkách z koupelny do pokoje, kde na sebe hodím nějaké oblečení a pak běžím zpátky do koupelny. Musím se nalíčit. Bez stínů, make-upu, tužky na oči, řasenky a trochu jemného bezbarvého jahodového lesku, nevylezu z domu. To je moje zásada. A když už teda nestíhám, tak jen tu tužku, řasenku a lesk. Když jsem spokojený, tak si jdu sednout ke Kat do kuchyně.
„Tak, co jsi mi udělala dneska?“ optám se, a pomrkávám po její snídani.
„Nic, Bille, jsi dospělý, co troška samostatnosti?“
„Fajn, když samostatnost, tak samostatnost… uvidíme se v cukrárně. Ahoj!“ Mluvil jsem naštvaně, ale vůbec jsem jím nebyl. Jen jsem si trošku hrál. Vzal jsme si mobil, klíče, peníze a mohlo se jít… nakupovat.
Vešel jsem do místního supermarketu a ihned jsem vklouzl do regálu s croissantama. Vzal jsem si jeden plněný čokoládou. Ten mám nejraději. ‚A ještě něco na svačinu‘ řekl jsme si. Nakonec jsem zaplul do regálu s müsli tyčinkami. Vzal jsem si jahodovou. Konečně jsem se rozhodl jít k pokladně, ale kdo tam nestál? Ano, Tom… Nikde jinde volno nebylo, a tak jsem musel jít přesně za něho. Otočil se a usmál se na mě… Úsměv jsem mu opětoval. ‚Copak tohle nikdy neskončí?‘ nadával jsem si v duchu, když už asi deset minut stepuju za Tomem. Jo, byl jsem rád, že ho vidím, ale chci, abych už odtud mohl vypadnout.
„Nesmím první den přijít pozdě…“ Aniž bych si to uvědomil, mluvil jsem nahlas.
„Kam nesmíš přijít pozdě?“ Otočil se na mě znova.
„No, na brigádu…“
“ A kde brigáduješ?“
„V místní cukrárně…“
„Vážně?“
„Jo…“
„Já to tam miluju!“ rozzářila se mi jeho krásná, čokoládová , téměř stejná, jako mám já, očka. Tak jsem přeci jen měl pravdu, pořád je to jeho oblíbená.
„Tak tam můžeš jít se mnou…!“ nabídl jsem se mu.
„To nemůžu… Musím odnést domů nákup. Máma by se nervovala, a po tom, co mi odešel brácha, se totálně zhroutila… a to já nechci… nechci jí přidělávat starosti… Promiň.“ Omluvil se mu.
„Máma se zhroutila?… Ehm… Teda… když tvůj brácha odešel?“ Sakra, málem jsem se přeřekl.
„Jo… ale nebudu to tady vykládat klukovi, když neznám ani jeho jméno…“ Uculil se.
„Jo, v poho… Já jsem Bill.“
„Tom.“ Podali si ruce. Konečně se dostal na řadu. „Jestli chceš, počkám na tebe a pak ti to můžu všechno říct… cestou… Cítím, že tobě můžu říct všechno… Cítím k tobě důvěru…“ usmál se.
„To jsem rád… Jo a klidně počkej…“ usmál se na něj taky, a už pokládal své dvě věci. Tom zaplatil a do minuty už platil i Bill.
„Tak, můžeme?“ optal se Tom.
„Jo, jasně…“ strčil nakoupenou tyčinku do své menší kabelky a mohli vyrazit. „Tak, spusť…“ pobídl ho Bill.
„Dobře… Tak… Já… nerad o tom mluvím…“
„Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš…“
„Ne, v poho…“ Nadechl se. „Vždycky… ve škole jsme ho ‚šikanovali’… nadávali a já, místo toho, abych se ho zastal, jako správný bratr, dvojče, jsem se mu taky posmíval, že vypadá jako buzík a jako holka… Právě to se mi na něm líbilo… jeho vzhled… Já… zamiloval jsem se do něj… vnímal jsem každý kousíček jeho těla… milimetr po milimetru…“
„A proč jsi to dělal?“
„Proč? Protože jsem chtěl, aby na mě myslel…“
„Ale určitě na tebe myslel ve zlém, ne v dobrém…“
„To mi bylo jedno, hlavně, že myslel…“
„Myslel?“
„Jo… už ho hledají 5 let… už 5 let slavím narozeniny sám… Nenávidím se!!!“
„Proč?“
„Protože… měl jsem se ho zastávat… kdyby se vrátil, tak… vyznal bych mu lásku a vše mu vysvětlil, ale… není tady… už se nikdy nevrátí…“ klesl hlasem a po tvářích mu stékaly slzy… slzy smutku a lásky k bratrovi…
„Tome, neplakej…“ objal jej kolem ramen…“
„Dal bych cokoli za to, abych ho mohl zase vidět… třeba jeden den… hned bych ho využil a řekl mu všechno… vysvětlil…“ Billovi se ‚vrátila‘ paměť…
„Opravdu jsi řekl, že jsi se do něj zamiloval?“
„Jo… Vím, nesmí se to, ale já… nemůžu si pomoct… Miluju ho k zbláznění…!“
„Pořád?“
„Jo, pořád… každý den na něj myslím, miluju ho čím dál tím víc…“ Jak krásně se mi to poslouchalo… To si neumíte představit… On mě miluje! O tom se mi ani nezdálo! Ani jsem si to neuvědomil, ale už jsme stáli před naším domem.
„T-Tome?“
„Ano?“
„Mohl bych se podívat do bratrova pokoje?“
„No, tak jo…“ Svolil a vešli do domu. „Mami!!! Jsem doma a mám tady kamaráda…!!!“ zakřičel na celý dům. To mu bylo podobné… Máma vyšla z kuchyně. Tam byla nejčastěji. My dva s Tomem jsme stáli vedle sebe, a když nás uviděla, zarazila se.
„Ahoj, já jsem Simone.“ Rozhoupala se a podala mi ruku. Po pěti, pro mě nekonečných letech, jsem ucítil znovu svou vlastní matku… Tak krásný pocit…
„Bill. Těší mě…“ Jak divné… seznamovat se s mámou. „Tome, tak můžu?“ Zeptal jsem se.
„Jo, jasně. Posední dveře napravo na konci chodby v prvním patře.“ Jako kdybych to nevěděl.
„Děkuju!“ pošeptal jsem mu do ucha a rozešel se do pokoje. Vše zůstalo stejné. Jen tady nebyl prach a ani smítko na zemi… prostě uklizeno… Jak skvělé být zase doma! Zavřel jsem za sebou dveře a okamžitě jsem se vrhl ke stolu. Vytáhl jsem si svůj blok s písničkami a básničkami a deníček… vše vypadalo tak nedotknuté. Na svém místě… Rychle jsem si to schoval do kabelky a naposledy jsem se rozhlédl po pokoji, a už jsem ho znova opouštěl, protože na mě už volal Tom, že už můžeme jít… Musel jsem už jít, jinak bych přišel pozdě na brigádu… No jasně! Brigáda! Málem jsem na ni zapomněl! Rozběhl jsem se a běžel dolů za Tomem.
„Tome! Já přijdu pozdě!“ začal jsem plašit.
„No vidíš! Tak pojď!“ Pobídl mě a já se za ním rozešel.
„Nashledanou!“ zakřičel jsem ještě na mámu do obýváku.
„Ahoj!“ ozvalo se nazpět a my mohli vyrazit. Cestou jsme si zase povídali.
„Tak a jsme tu… Dáš si něco?“ zeptal jsem se jej.
„No, tak třeba vanilkovou, jahodovou a čokoládovou zmrzlinu…“
„Hned jsem zpět!“ řekl jsem a vběhl do cukrárny. Kabelku jsem hodil do šatny, kterou měl každý svou a vydal jsem se udělat Tomovu oblíbenou zmrzlinu. Kornoutek, nejdříve čokoládovou, jahodovou a na konec vanilkovou. Poliju mu to ještě vanilkovou polevou. Takhle to má nejraději… „To je na mě…“ podával jsem mu to s těmito slovy.
„Děkuju!“
„Není zač…“ zazubil jsem se na něj. Když snědl svou zmrzlinu, zvedl se s tím, že mě už nebude zdržovat, že se možná zítra zastaví… Jen jsem mu to odkývl a věnoval se své práci. Den uběhl rychle a já konečně mohl vypadnout… Došel jsem na hotel a ihned zaplul do pokoje. Vytáhl jsem si blok a začal si pročítat napsané básně…
Jako osamělé ptáče,
Schoulím se ti do náruče.
Postaráš se o mě,
Protože máš strach,
Že bych zase pad.
Neboj se,
Umím létat,
Už nejsem osamělé ptáče,
Mám tebe…
Miluji tě…
Je to moje 1. „Básnička“, tak mě za to prosím neukamenujte… já totiž vůbec neumím skládat songy atd… Jsem na to totálně levá. Děkuji za pochopení…
P.S. – Pořád jsem za nějaké nápady vděčná!!!
Kiki
autor: Kiki
betaread: Janule
Tak dneska jsem tu povídku přestala chápat…nemá být na jiné planetě???
No jo, vlastně. Oni je vyhodili, že? Tak asi už to chápu…
jsem zvědavá, kdy se Tom dozví, že Bill je jeho bratr. Těším se na další díl, doufám, že bude brzy 🙂
a jinak ta báseň je pěkná, já to takhle smysluplně nedala dohromady 😉
noooo teda…jako Bill si tam veme nějaký věci…docela frajer..xD
[2]: JJ chápeš to dobře
Jdu psát další díl xD
Wow! Prý že nemáš talent na básničky, ty máš fakt malý sebevědomí, holka… x)) Krásný, a tenhle díl taky… Zdá se mi, že Simone už je něco podezřelé… xD
[7]: Děkuju…
A Simone… nic netuší…
[7]: A jj mám malý seběvědomí..
super ffka!;) jen tak dááál!;)