autor: Ivet
Láska je nádherný cit a já jsem šťastný, že ho konečně také trochu znám. Zasáhl mé srdce, moje oči i můj mozek. A přesto mi stékají po tvářích slzy, tak horké, ještě více rozpalují mou touhu. Bill netuší, že nevědomky zlomil srdce lamači srdcí. Nechtěl by mi totiž ublížit, má mě moc rád. Jako svého malého brášku.
A spolu se mnou doufá, že svoji lásku najdu. Přesto se na mě při tom rozhovoru, kde tu svoji změnu všem oznámím, dívá dost pátravě.
***
„Tome?“ Ach, panebože, přišel za mnou Bill. Jak vypadám? Rychle se poupravím v odrazu okenního skla a pozvu jej dál.
„Ahoj,“ usměje se.
„Ahoj, Billi,“ odpovím, je tak nádherný. Jeho úsměv se prohloubí, má rád, když mu tak říkám.
„Chtěl jsem se jen na něco zeptat,“ řekne plaše.
„Ano?“
„Do koho jsi zamilovaný?“
„Eh,“ vytřeštím na něj oči. Než stačím začít přemýšlet, pokračuje: „Víš, znám tě už natolik dlouho, řekl bych, abych věděl, že jen tak nezměníš svůj názor bez pádného důvodu. Říkáme si přece všechno, tak mi pověz, která je ta šťastná.“ Nevydrží to a zasměje se mému výrazu.
Kdyby věděl, tak by se nesmál.
Zírám na něj, v hlavě mi to šrotuje, ale pořád mlčím. Trochu znejistí.
„Tomi?“ Také mám moc rád, když mi takhle říká.
Udělám pár kroků, až stojím přímo u něj a vezmu jej za ruce. „Máš nádherné ruce,“ zašeptám celkem klidně na to, co jsem právě vypustil z úst.
„Co?“ Překvapeně vydechne a je vidět, že nechápe, proč mu říkám takové věci. Teď se dívám do jeho očí.
„A také nádherné oči. Jako dvě studánky, hluboké, ve kterých se voda změnila na čokoládu. Padám do nich po hlavě a topím se.“ Slza vyklouzne z tvého oka a pomalu stéká po tvé tváři. Nechám ji, ať si sama razí cestičku po tvém dokonalém obličeji, já už nemůžu nic, já už se utopil.
Je to divné, že, Bille? Vím, že to víš, stejně jako já. A přesto řekneš, jako by bylo úplně normální, zamilovat se do vlastního bratra: „Myslím, že už chápu.“ A tvé rty se dotknou těch mých.
Člověk by nevěřil, jak malá chvilka stačí ke štěstí. Se stále zavřenýma očima vdechuji tvou vůni.
„Miluji Tě.“
Z kterých úst vyšla tato slova? Jsme přeci dvojčata.
Otevřel jsem konečně oči. Stojíš přede mnou. Však tě také pořád držím.
„Děkuju,“ šeptneš.
„Já děkuju, Billi,“ odpovím. Usměješ se, lehce mě pohladíš po tváři a pak tiše odejdeš. Když dveře klapnou, jsem už zase otočený a zírám na sebe do okenní tabulky. Usměju se. On se vrátí. Víme to oba.
autor: Ivet
betaread: Janule
zvláštně napsaný….ale přesto moc pěkný….
V jednoduchosti je krása 🙂 Kraťounké, ale takové, jaké to má být :))
Krátké, ale velmi pěkné ;o)
je to zvlaštně krásný :))
nadherny!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
užasný!
Hezký, krátký, ale stejně mi připadalo, jako by povídka byla aspoň třikrát dlouhá… x))
Zajímavej nápD – UŽ SEM SE LEKLA ŽE TO SKONČÍ ŠPATNĚ
Myslím, že délka naprosto stačila, protože ta nádhera uvnitř to vyrovnala
jé, děkuju, jste úžasní, fakt všem moc děkuju za tak nádherný komentáře!! ♥