Krev jako čokoláda 6.

autor: Doris

Bill procházel ulicemi směrem k poslední adrese, kam měl doručit bonbony a občas se zadíval do nějaké výlohy. Po lidech se moc nedíval. Zato Tom se díval až moc pozorně. Seděl v jedné kavárně a s tužkou v ruce přemýšlel nad dalším obrázkem, když si v davu jen kousek před sebou všiml toho kluka z kostela. Srdce mu radostně poskočilo. Ani ho ještě nezačal nijak hledat a už ho vidí.

„Halo…“ zavolal na něj s potěšeným úsměvem, ale Bill nevnímal.

„Halo… vlku!“ zavolal znovu a zvedl se od stolu. Tohle už Bill uslyšel a automaticky se otočil. Bože, tohle neměl nedělat. Chvilku stál jak přikovaný a koukal na Toma. Tom na něj mávnul a pak se sklonil ke stolu, aby sesbíral svoje věci. Bill dál nečekal. Rozběhl se pryč. Když Tom znovu zvedl hlavu, viděl jen Billova rychle se vzdalující záda. Nemusel se rozmýšlet dvakrát. Rozběhl se za ním. Bill utíkal do kdejakých uliček. Nesmí ho najít. Nesmí s ním mluvit. A už vůbec mu nesmí říkat vlku. Tom byl ale neodbytný. Chtěl ho najít za každou cenu a tak vytrvale pokračoval v běhu. Bill byl ale rychlejší. Tom už se bál, že ho nedožene, když Bill zaběhl do podchodu mezi staré domy. Tom se jen usmál. Odsud mu ten černovlasý kluk neuteče. Ihned se rozběhl za ním.

Bill vběhl do úzké uličky, ale v zápětí se musel zastavit. Cesta tu končila. Všude kolem už byly jen domy. Zpátky nemohl. To by naběhl Tomovi přímo do náruče. Pokusil se otevřít dveře vedoucí do jednoho domu, ale byly zamčené. Chvilku se tak rozhlížel kolem a hledal cestu úniku. Nemusel hledat dlouho. Vyšplhá a přeskáče. Přes balkony až na střechu a odsud pryč. Poslední tašku s bonbony si přehodil přes rameno a rozběhl se proti zídce. Obratně na ni vyskočil. Přeskakoval z jedné na druhou. Z balkonu na balkon. Než Tom doběhl, Bill byl pryč. Tom to nechápal. Kam se mohl podít. Rozhlížel se kolem sebe, až si na jednom okně všiml rudé stuhy. Byla to stuha z tašky, kterou Bill nesl. Stuha se pomalými, kroutivými pohyby snášela k zemi. Tom jen pozvedl ruku a stuha mu vklouzla do dlaně. Už zase to nechápal. Jak mohl Bill tak rychle zmizet. Byl zklamaný. Tak moc ho toužil poznat a nechápal, proč před ním Bill utíká.

Zbytek dne prožil Bill v klidu. Doručil všechny bonbony, a už se mohl jen chystat na večer. Na ten večer, který tak nenáviděl. Ale neměl na vybranou. A večer přišel na jeho vkus až příliš rychle.

Před domem zaparkovalo černé auto a z něj vystoupil Georg se svojí partou. Suverénním krokem zamířil do domu. Vyběhl do patra a hned se pohledem zastavil na Billovi, který upravoval věci na stole.

„Ahoj mlsale. Jdeš lovit?“ nemusel se na to ani ptát, bylo mu jasné, že Bill půjde. Musí jít. Ale rád si ho dobíral. Ani nečekal na odpověď a vešel za svou matkou do obýváku.

„Vzdávám holt královně noci. Okrase Bukurešti, která bude lovit tak, jako žádná jiná,“ rozpřáhl náruč a šel svou matku obejmout. Astrid se jen šťastně usmívala a vyšla mu vstříc.

„Mami,“ pevně ji objal a nechal se políbit do vlasů.

„Ahoj, broučku,“ Astrid svého syna milovala a jeho lichotky ji hřály u srdce víc, než od kohokoliv jiného. Už nebylo důvodu dál otálet. Všichni nastoupili do auta a vyrazili k místu, kde se dnešní noc mají sejít. Bill seděl vzadu a v ruce držel svou novou knihu. Tak rád by toho kluka poznal. Ani nevěděl, čím to je, že ho tak omámil, ale stalo se to. Jenže to nemohl dovolit. Tak moc si přál být jiný. Nebylo mu do smíchu tak jako ostatním. Všichni se smáli nějaké vtipné historce jednoho z Georgových kamarádů, ale on se smát nemohl. Na jeho životě není nic, čemu by se mohl smát. Není důvod se smát.

Za pár okamžiků už zastavili na místě. V lese. Stál tu altán a byl kolem dokola osvětlený ohnivými loučemi. Před ním už bylo několik lidí a všichni se vesele bavili mezi sebou. Georg se svojí partou se hned připojili a s veselou náladou se bavili s ostatními. Jen Bill stál stranou v tichosti. Astrid stála vedle něj.

„Spěchala jsem sem trochu v obavách. Měla jsem v ústech chuť krve a čokolády. Jedna je horší než druhá. Pamatuješ,“ otočila se po chvíli ticha Astrid na Billa. Ten na ni jen v tichosti pohlížel.

„Stepní vlk. Všichni jsme ztracené duše, Bille. Ztraceni, ale spolu.“ Bill jen mlčel. Neměl tohle rád. On prostě nechtěl být takový. Chtěl jiný život. Po chvilce dorazilo i další auto. Přijel Andreas. Astrid ihned opustila Billa a přešla blíž k altánku. Andy vyšel do altánu po boku se svým druhem. Všichni zmlkli a zadívali se na něj. Poslušně poklekli, naklonili hlavu na stranu a odhalili svůj krk směrem k Andreasovi. Takhle vítala smečka svého vůdce. Na důkaz toho, že ho uznávají a berou za nejsilnějšího. Všichni až na Billa. Ten nehnutě stál. Až když po něm Astrid hodila významný pohled, poklekl a naklonil hlavu stranou. Ale vlasy si stranou nedal, aby ukázal úplnou podřadnost. On Andyho neuznával. Neuznával tenhle život. Andy před nimi poklekl, a když se zvedl, zvedli se i ostatní.

„Pánové a dámy. Sešli jsme se tu, jako se tu scházeli naši předkové. A to první noc v úplňku. Sešli jsme se a chceme být spolu. A lovíme… spolu.“ Začal Andreas svůj proslov a při poslední větě významně pohlédl na Billa. A nebyl sám. I Georg se tím směrem podíval. Ale z jiného důvodu.

„Přečkali jsme celých 5000 let skrýváním své identity. Vyhnali nás téměř odevšad. Z Anglie, Francie, Ameriky. Odtud ne. Ještě nikdy,“ pokračoval Andy ve svém proslovu, zatímco jeho poskoci přiváděli svázaného onoho dealera s šátkem přes oči. Andy se na ně jen významně podíval a dál pokračoval.

„Zde… tohle před vámi… si říká člověk. Já tomu říkám nádor. Lidský rod je zkažený do morku kostí. Člověk není k ničemu. Je to jen zhouba. Takže jednou za čas musíme řádně jednat. Zničit ten nádor a ukázat všem lidem, že se jim nikdy nepodaří nás vyhladit.“ Andreas se postupně začal zbavovat svého kabátu a šály a všichni ostatní ho napodobovali. Někteří se zbavili jen bundy, jiní i košile. Všichni ale sledovali svoji kořist, která klečela na zemi a prosila o slitování.

„Tak nechť nám příroda tuto noc propůjčí naší pravou tvář. V divočině, kde jsme kdysi žili,“ Andreas ukončil svůj proslov a přešel ke svázanému dealerovi, kde se k němu připojil i jeho druh. Ten mu stáhl šátek z očí a svázaný se tak mohl rozhlédnout kolem sebe. Nechápal, co to má znamenat. Proč je tu tolik lidí, a proč na něj všichni tak zvláštně koukají.

„Prosím, prosím,“ snažil se obměkčit Andrease, ale nepochodil.

„V lese teče řeka, když se dostaneš přes ní, zůstaneš na živu,“ řekl přísně Andy a na jeho prosby vůbec nereagoval.

„A když ne, sláva tomu, kdo tvůj život zmaří.“ Andy poodstoupil stranou a před svázaného se postavil jeho druh. Vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho na rty. Tak to vždy dělávají. Vůdcův druh nebo družka přejí štěstí kořisti.

„Tak prchej,“ vydechl mu na tvář a Andreas mu v ten moment přeřízl provazy na rukou a sklonil se k němu.

„Ještě nikdo se k řece nedostal,“ syknul a prudce řízl dealera do ruky. Oči všech přítomných se v ten ráz změnily. Dostali jasně žlutou barvu. Způsoboval to pach krve. Dealer nemohl už být víc vystrašený. Rozběhl se směrem do lesa a dával do toho běhu všechno. Všichni se za ním jen otočili a chvilku čekali. Dávali vždycky náskok svojí kořisti. Postupně se rozcházeli za ním. Zprvu jen pomalými kroky a postupně zrychlovali. Skákali přes větve a kameny a utíkali za svou kořistí. Za pachem krve. Jen Bill neběžel. Dál nehnutě stál na místě. Snažil se ovládnout sám sebe.

„Pomoc!“ snažil se prchající dealer dovolat nějaké pomoci, ale nikdo, kdo by mu pomohl, tu nebyl. Ne v noci a ne uprostřed lesa. Jeho pronásledovatelé se stále víc blížili. Už měli tu správnou rychlost. Postupně začali vyskakovat vysoko do vzduchu s nataženýma rukama před sebe. A když pominula záře kolem nich, dopadli na zem jako vlci. Už ho nepronásledovali lidé, ale zvířata. Utíkali lesem a nemilosrdně doháněli svojí kořist.

Jen Bill stál pořád bez pohnutí. Nechtěl být takový. Andreas přišel blíž k němu a z nože setřel čerstvou krev.

„Tímhle jsi. A navždy budeš,“ promnul zakrvácené prsty o sebe a Bill začal vnímat pach krve. Zrychleně oddechoval a jeho oči se změnily na oči vlka. Andy už na nic nečekal a připojil se k lovu. Ještě v lidské podobě se rozběhl za svojí smečkou a tím pádem i kořistí, která se ze všech sil snažila uniknout. On sám ale věděl, že už nemá šanci. Všichni vlci už se sbíhali kolem něj. Už je i viděl. S posledním zaškobrtnutím upadl na zem a jen s hrůzou sledoval stále se přibližující smečku vlků. Obklíčili ho. Přímo naproti němu stál samotný vůdce smečky ve vlčí podobě. Ulovili ho.