Za štěstí zaplatíš! 3.

autor: Áďa & Bitter

Ráno Toma probudilo šimrání na břiše. Jen hlasitě vydechl a zavrtěl se. Rázem se ozvalo tiché chichotání a šimrání se posouvalo víc a víc k jeho podbřišku. Ušklíbl se a otevřel oči, i když věděl, kdo má narušení jeho spánku, plného nejkrásnějších snů, na svědomí. První, co jeho oči pochytily, byl zářivý úsměv a záplava černých, po ránu poněkud rozcuchaných vlasů. Zamrkal, aby zaostřil a nezapomněl si přitom teatrálně zívnout. A teprve potom konečně zaostřil na to drzé stvoření, které konečky prstů bubnovalo do jeho bříška a jak bylo vidět, náramně jej to bavilo.

„Ahoj,“ špitl Bill a ukazováčkem si to šinul z bráškova bříška výš, až na rty, které lehce líbl. Odtáhl se od něj a znova se usmál.

Tom, ačkoliv byl hned od probuzení plný radosti, se však zarazil a zamračil se, když peřina sklouzla z Billova štíhlého těla. To, co teď spatřil, mu zkazilo náladu, a to pořádně. Teprve teď, když se před ním Bill nehalil do triček a mikin, viděl to, co včera cítil hmatem, a začal mít oprávněně strach. Němě na bratra zíral a nebyl schopen odtrhnout oči od jeho rapidně vyhublé postavy, na níž se draly na denní světlo snad všechny kosti a sinalá kůže je jenom velice stěží dokázala maskovat a krotit, aby ji neprotrhly.

„Tome… co se děje?“ špitlo to černovlasé stvoření a uvelebilo se do sedu. To, jak si ho Tom měřil pohledem, přičemž měl obočí stažené téměř do jedné dlouhé linky, se mu ani za mák nelíbilo a začal se cítit nesvůj. Tom k němu vztáhnul ruku a přejel mu ukazováčkem po žebrech.

„Tohle se děje… Jíš ty vůbec?“

„Jasněže jím,“ ohnal se po něm hned Bill a zkřížil si ruce na prsou. Jako by tím snad dokázal svou vyhublost skrýt. Tom jen zavrtěl hlavou a vylezl z postele.

„Zůstaň tady a nikam nechoď,“ rozkázal mu ještě ode dveří a zmizel. Jeho kroky vedly k ledničce. Vytahal z ní všechno, co se dalo jíst, a pak to ještě vytřídil na to, co se dá jíst podle Billa. Po pečlivé separaci, ladící k Billově zhýčkanému jazýčku, toho velice dost ubylo a Tom si teprve teď uvědomil, jak moc rozmlsanýho kocoura to vlastně nahoře v pokoji má. Jenže smetana není, tak se holt bude muset kocourek smířit s mlíkem…

Udělal obložené talíře, namazal máslem pár chlebů a štrádoval si to nahoru. Sám se sebou byl spokojený. Tak hezky by to nenaaranžovali ani v restauraci. Kopl do dveří, a když se dostatečně otevřely, vešel.

„Tááák pane, pokojový servis. Snídaně až do postele,“ zasmál se Tom, ale Bill jeho nadšení rozhodně nesdílel.

„To si jako myslíš, že tohle všechno sníme jen my dva?“ zeptal se ho nevěřícně a ukázal na oba plně naložené talíře.

„Ne, to sníš ty,“ odpálil pohotově Tom a poslal mu vzdušný polibek.

„Tos upadl!“ vypískl Bill a napruženě si sednul. „Nejsem studna.“

„Ne, ty jsi kostra,“ odbyl ho bratr a položil to všechno před něj. Bill se v tom začal okamžitě přehrabovat a hledal každý, byť jen jediný kus jídla, které nejí. Byl to velice těžký úkol, protože Tomovo vytřídění jedlých a nejedlých surovin bylo skutečně precizní. Konečně po chvíli usilovného pátrání našel alespoň něco.

„A tohle je jako co?“ ukázal na papriku a štítivě ji sevřel mezi dvěma prsty, jako by ho snad mohla ukousnout.

„Zelenina,“ pokrčil Tom nechápavě rameny a vzal si jeden kousek papriky. Nechápal, co proti ní Bill má.

„No tak na to zapomeň, nejsem králík. To zaprvý. Zadruhý, moc dobře víš, že tyhle enormně zdravý zelený blivajzy do mě nedostaneš ani párem volů! No a tamten salám do mě taky nedostaneš, to…“

„SKLAPNI!“ štěkl najednou Tom, který už začínal mít těch keců právě akorát. Přece nenechá bratra, aby se z něj stala oživlá zdechlina, který lezou kosti všemi směry z těla ven! Bill zůstal jen zaraženě sedět a civěl před sebe. To se mu stalo poprvý, aby na něj Tom takhle vyjel. A byla to pro něj veliká rána…

„Tohle sníš, je to JENOM snídaně, pak si vezmeš svačinu a oběd, a né žádnou pidi porci, to si pohlídám, neboj, pak zase svačinu a večeři a takhle to odedneška půjde furt, dokud nepřibereš! Kolik vůbec vážíš, co?!“

Bill neodpověděl, jen odvrátil hlavu, aby si Tom nevšiml slz. Tohle teda skutečně přestřelil. Takhle na něj vyjet, na to nebyl Bill se svojí citlivou dušičkou vůbec zvyklý.

„Tak slyšíš mě?!“ zařval Tom, protože Bill civěl do blba a k odpovědi se neměl. Bill sebou trochu škubnul leknutím a otočil se na něj.

„Čtyřicet devět!“ štěkl po něm a utekl z pokoje.

Jediné místo, kde se před Tomem mohl skrýt, byla koupelna, takže není divu, že se tam zamkl. Svezl se podél zdi a rozbrečel vzteky.

Nenáviděl, když mu někdo radil, on věděl vždycky nejlíp, co má dělat, nikdy nikoho nepotřeboval, bohatě si sám se sebou vystačil, tak o co se to Tom ksakru snaží? Úplně všechno tím zkazil. Ráno byl tak šťastný, když se vedle něj probudil. Ta noc včera byla tak úžasná a jeho hlavinka se úplně zatemnila láskou a přestávala myslet. O to víc ho Tomův útok bolel. Byl zvyklý, že média jeho vyhublou postavu ráda řešila, ale aby to takhle přeháněl i Tom? Kdyby alespoň nekřičel, kdyby se při tom kázání nedíval tak zle…

„Bille, otevři…“ ozvalo se prosebně za dveřma a podle zvuku, co se ozval, Bill usoudil, že se Tom o dveře opřel.

A opravdu, Tom stál bokem opřený o dveře a konečky prstů hladil nalakované dřevo. Udělal chybu, že tak vyjel, to si uvědomoval velice dobře, ale co jiného mu zbylo? Přece se nebude dívat na to, jak se Bill někde zhroutí! Ne, tohle nemá zapotřebí. Stál si za vším, co řekl, ale došlo mu, že pokud chce, aby na to Bill přistoupil, musí na to jít krapet jemněji.

„Nemám důvod! Jestli na mě chceš zase křičet, tak si posluž, na to nemusím vycházet!“ křikl na něj Bill z koupelny a zvedl se ze země. Bojovně se postavil před dveře a čekal.

„Bille, mě to mrzí… nechtěl jsem tak vyjet, ale je to pravda… mám o tebe strach, miláčku…“ Tom vsadil na city, věděl totiž, jak si Bill na takovéhle projevy lásky potrpí a jestli to pomůže, byl připravený mu tahle slůvka špitat pořád dokola.

„Notak, pojď se najíst… opravdu je mi to líto…“

Bill si jen povzdychl. Stejně se nemůže v koupelně zavírat věčně. Dřív nebo později by vylézt musel a s Tomem se střetnout jakbysmet, a koneckonců, má pravdu. Věděl, že potřebuje přibrat a že tohle tempo, do kterého se dobrovolně vrhnul, ho ničí, ale člověk si jen těžko přizná svoji chybu, a zejména takový tvrdošíjný kluk jako on sám.

Pomalu odemkl a proklouzl kolem Toma zpátky na postel, kde se uvelebil a strčil do pusy plátek šunky. Za vteřinku už vedle něj seděl Tom a stáhnul si ho k sobě. Přitiskl si jeho hlavu na hruď a oddechl si.

„Ty víš, že jsem to nemyslel zle… já mám opravdu jen strach… nechtěl jsem křičet… promiň,“ líbnul ho do vlasů, ale Bill se od něj odtáhnul.

„Chci se v klidu najíst,“ sdělil mu neurčitě a naskládal si na chleba šunku a sýr. Nepřítomně se do toho zakousnul a na Tomovu snahu o navázání jakéhokoli kontaktu nereagoval…

„Notak… zlato, miláčku, brou…“

„Ne!“ štěkl hned Bill a jeho vážný výraz okamžitě zmizel. Tom věděl, jak ho vytočit tak, aby se mezi nimi hned strhla taková ta hádka, co se jen pošťuchujete, ale není to vážně.

„Snad jsem ti říkal, že tu havěť nesnáším!“

Odložil chleba na talíř a dal si ruce v bok.

„Jakou havěť máš na mysli, broučku?“

„Tomasi! Tohle jsi přehnal!“ pohrozil mu ukazováčkem a znova si vzal snídani do ruky. Zakousnul se do chleba a uraženě pokukoval po Tomovi. Ten na něj celou dobu, co jedl, dělal opičky, a když Bill polkl i poslední sousto, povalil ho Tom na postel. Díval se na něj s hlavou nakloněnou na stranu a Bill na něj uraženě špulil rty.

„Říkal jsem ti, abys mě neoslovoval, jako tu havěť…“

„Tak promiň… Vymyslíme něco jinýho, jo? Ještě se na mě zlobíš?“

Bill si jen povzdychl. Co by mu měl asi tak říct?

„Za co bych se měl zlobit? Dyť máš pravdu… jsem idiot, když si myslím, že to všechno zvládnu…“

Tom si lehl vedle něj na bok a přitáhnul si ho do náručí.

„Ale křičet jsi nemusel, dyť víš, jak si všechno moc beru…“ špitl tiše a schoval hlavu pod Tomovu bradu. Tom ho k sobě přitiskl.

„Já vím… promiň,“ zamumlal a vytáhl si Billův obličej tak, aby na něj viděl. Pohladil ho po bleďounké tvářičce a něžně se vpil do jeho rtů. Bill spojil ruce za jeho krkem a přetáhnul ho na sebe.

„Já už vím, jak ti budu říkat,“ šeptl Tom, když se na chvilku odtrhl od jeho rtů. „Lásko.“ Znovu se vpil mezi jeho rty, ale ani ne za pár vteřin se od Billa polekaně odtáhl.

„Lásko, co se děje?“ vyhrkl vyděšeně, když se přesvědčil o tom, že Bill vážně brečí. Ten ale neodpověděl, pevně se k němu přitiskl a rozbrečel se nahlas.

„No tak… co se děje… mluv se mnou,“ snažil se Billa donutit zvednout hlavu, ale marně. Bill se k němu naléhavě tiskl a nedokázal zastavit ten proud slz, které se draly z jeho očí. Měl strach. Neuvěřitelný strach, že tohle skončí. Tom si ani zdaleka neuvědomoval, co dokáže pouhé oslovení. Dokáže v člověku vyvolat tolik radosti, jenže Bill věděl, že tohle není napořád. Jsou přece bratři… Jak dlouho to vydrží? Zítra mají focení, a pak zase turné…

„Bille, no tak… co se děje?“ Tomovi se ho konečně podařilo od sebe odlepit alespoň natolik, aby mu viděl do tváře. Rychle stíral slzy, které pořád tekly z těch čokoládových moří a pusinkoval Billovy rozechvělé rty.

„Nezvládneme to,“ špitnul Bill a Tom se na něj jen nevěřícně podíval. On si to snad rozmyslel?

„Bille, jak to myslíš? Co nezvládneme?“

„Tohle všechno… to neutajíme… Nejde to!“

„Ale včera jsi říkal něco jiného! Bille, já tě miluju a pro to, abysme mohli být spolu, udělám cokoliv, Bille, neříkám, že to bude lehký, ale přece se nevzdáme něčeho, co sotva začalo! To přece sám nechceš…“

Vzal jeho obličej do dlaní a zhluboka se mu zadíval do očí. Bill chvilku očima uhýbal, než se opovážil mu pohled opětovat. Střetl se s takovým odhodláním, jaké na Tomovi snad v životě neviděl.

„Zvládneme to,“ ujistil ho tichým, ale pevným hlasem Tom a vpil se mezi jeho rty. Bill ho okamžitě obejmul kolem pasu a nechal se povalit na postel.

Nekonečně dlouho se líbali a bezcílně převalovali v peřinách, než Bill skončil pod Tomem.

Byl v obličeji celý červený od toho, jak urputně se snažil nasát každou částečku vzduchu. Rty mu rudě zářily a v očích znovu žhnula touha. Bouře zažehnána, pomyslel si Tom a na něco si vzpomněl.

„Hele, jakpak jsi to minulý ráno vlastně vyřešil? Co?“

Bill zrudnul. Naprosto nechápal, jak si na to vzpomněl.

„Billí, tak jak?“ připomněl se Tom a bavil se jeho rozpaky. Bill nerad mluvil o intimnostech, vždycky byl rudej až na zadku.

„No… jak asi…“

„No jak?“

„Ty víš moc dobře, jak,“ našpulil Bill pusu a ušklíbnul se, protože v něm vzklíčilo pevné odhodlání překročit vlastní stud.

„No nevim… já fakt netuším, jak jsi to vyřešil,“ pokrčil Tom rameny, ale vzápětí zmizela jeho dlaň v Billových boxerkách.

„Že by takhle?“ zašklebil se vítězoslavně Bill.