Jiná planeta 5.

autor: Kiki

Vzbudilo mě až prásknutí dveří. Kat je asi doma.

„Bille, Bille, tak kde jsi?“ Volá na mě a pořád chodí sem a tam. Je normální? Proč mě třeba nehledá v mém pokoji?

„Tady jsem!“ zavolám na ni ospale.

„Tak pojď sem!“

„A proč?“ jsem líný vylézt z postele.

„Musíš mi říct o tom klukovi, a taky jsem ti donesla to jídlo!“

„No tak dobře, už lezu…“ opravdu jsem vylezl z postele a došoural se do kuchyně, kde už Kathrin seděla na židli. Přisedl jsem si k ní, a když se na mě podívala, tak se zděsila.

„Prosím tě, co to máš na tváři?“

„Co? Kde?“ ptám se zběsile a sahám si po celém obličeji.

„Ty jsi brečel?“ optá se a konečky prstů mi sjíždí podél černých čar, způsobených slanými slzami a mým líčením.

„Ne, nebrečel, proč?“ zatloukám skutečnost.

„Že to tak vypadá. Taky máš napuchlé oči…“

„Kat! Nechej toho!… Ne, promiň. Asi máš o mě strach, ale o mě se vážně bát nemusíš. Nic mi není a taky nemám důvod plakat. Tak co bys chtěla?“ zeptám se mile. Asi jsem to vážně přehnal. To, jak jsem na ni vyjel. Ale někdy mi ta její přehnaná péče leze na nervy. Děsně mi to připomíná mámu… Třeba to, když jsem přišel domů a ona mě nutila do jídla a pak zjistila, že mám horečku. Poslala mě ihned do postele… To snad ne! Už zase! Pak tam za mnou přišel Tom! Zase! Zase! Zase!!! Pořád on! Copak na něj nemůžu zapomenout? Asi ne, když ho miluju a je to má krev… můj bráška… mé dvojče… nejde to tak lehce…

„Ne, neomlouvej se. To jídlo máš na lince, tak si ho pak sněz, ale teď mi řekni, kdo to byl…“ To se mi snad zdá! No, ale ona o něm neví a neví, jak mě tím trápí, když o něm mluví. Ale zase na druhou stranu, sám jsem jí řekl, že jí o něm povím.

„No… jak bych ti to řekl…“ začal jsem uvažovat.

„Že by německy?“ začala se pošklebovat.

„Kat…“ zašeptal jsem prosebným a tichým hlasem.

„Dobře, tak promiň. Řekni mi to tak, jak to cítíš…“

„Dobře, tak stručně, jo? Díky tomuto klukovi, jsem zjistil, že mě přitahují kluci, holky ne… ty mi byly ukradený. Zamiloval jsem se do něj, ale… Je to můj bratr… dvojče… Doma na mě byl velmi hodný, ale ve škole to bylo něco jiného. Ponižoval mě… To díky němu jsem šel do toho lesa, kde stojí ta chaloupka a dostal jsem se na ‚Jinou planetu‘. To jeho pořád miluji… už skoro šest let!“ „Bratr? Dvojče? Milý? Ponižování? Láska??? To jde k sobě, jo?“

„Jo, v mém případě ano…. Jsem do něj tak zamilovaný, že bych mu odpustil každou věc. Takový já jsem… A vadí mi to na mně…“

„Ale Bille, proč jsi mi to neřekl?“

„Nebyla příležitost…“

„Dobře, tak… chápu tě… a teď, jdi si sníst to jídlo. Já se budu válet u televize. Pak za mnou přijď.“

„Děkuju,“ poděkoval jsem.

„Není za co.“ Odpověděla a odešla. Já jsem si zatím papal své jídlo, a potom jsem šel za ní k televizi. Tam jsme poté strávili zbytek dne… Kolem desáté jsem se zvedl s tím, že jdu vykonat večerní hygienu a pak spát… Přeci jen, máme zítra tu brigádu a já se chci vyspat… Zítra bude skvělý den. Cítím to…

Prosím, dochází mi nápady, tak prosím, nějaké návrhy…