autor: Áďa
„Bille! Kde zase vězíš?“
„Počkej… ještě se musím trošku doupravit!“
„Ježišikriste!“ protočil Tom oči v sloup a znuděně se vplížil do koupelny, kde se před velikým zrcadlem Bill velice přepečlivě zušlechťoval. „Vždyť ti to sluší!“
„Nene!“ prskl vzpurně Bill, přestože by se stěží dalo najít něco, co by na sobě mohl ještě více vylepšit. Ofinu měl do hladka vyžehlenou, dredy volně splývaly až po lopatky, obočí perfektně vytrhané. Makeup s pudrem zakrýval veškeré drobné pleťové nedostatky, uhlově černé a svítivě stříbrné stíny dokonale prozařovaly jeho hluboký pohled, a právě se zahaloval do další várky své oblíbené voňavky. Na okamžik se na sebe kriticky zahleděl. Trošku se zamračil, a když už to vypadalo, že koupelnu k Tomově nezměrné úlevě konečně opustí, zastavil se, hmátl do své kosmetické taštičky a zvlhčil své rty balzámem, načež je začal pečlivě obtahovat přirozeně červenavou konturovací tužkou a nakonec je přejel bezbarvým leskem na rty.
„Tomi… myslíš, že můžu takhle jít?“ zeptal se a nedůvěřivě si svůj odraz prohlížel. Pořád tomu podle jeho názoru něco chybělo, ale každý normální smrtelník by jeho vzhled považoval již za trošku přeplácaný.
„Jo, máš to dokonalý!“ protáhl Tom trošku otráveně, on sám měl jenom copy stažené v jednoduchém culíku, vzápětí ale hodil omluvný úsměv a něžně políbil Billovu tvář, avšak jen lehce, aby se nedočkal sprdnutí za rozmazání pudru. „Něco pro tebe mám,“ zašeptal tajemně. „Chtěl jsem ti to dát až večer, ale myslím, že teď to bude mnohem lepší.“
Bill poněkud zbystřil a zvědavým pohledem probodával Tomův odraz v zrcadle. Co pro něj jeho dvojče má? Tváří se tak záhadně… Spatřil, že Tom vytahuje maličkatou krabičku.
„Zavři oči,“ zaslechl ten nádherně známý hlas, a on s radostí poslechl. Kdyby byli o pár let mladší, nikdy by před Tomem oči nezavíral, protože věděl, že jeho dvojče umí být pěkný záškodník a žádný kanadský žertík mu svého času nebyl cizí. Teď však věděl, že se bát nemusí. Z Toma sice sálalo tajemství, ale nikoliv takové, aby z něj Bill utrpěl psychický šok či trauma jako jednou, když mu ten lump do dlaně dal živou ještěrku a řekl, ať otevře oči…
Pousmál se, když si na tohle vzpomněl, a instinktivně rukou maličko cuknul, když mu Tom uchopil dlaň.
„Neboj… není to ještěrka,“ uculil se Tom, který si na tutéž příhodu taky vzpomněl. Aby ne, Bill se tehdy po otevření očí tak vyděsil, že jeho kostnatá pěstička intuitivně Toma udeřila pod oko a udělala tam pěkného monokla, a Tom pak skoro týden neslyšel na pravé ucho, jak mu jej vokály jeho dvojčete ucpaly.
Teď však vzpomínku rychle zaplašil a s nejistým úsměvem vložil do Billovy dlaně nádherný stříbrný prstýnek. Nebyl tak robustní jako ostatní prsteny, které si Bill kupoval, ale masivnost mu dodávalo jeho provedení. Byl totiž ze tří do sebe navzájem propletených kroužků, které simulovaly drobné větévky. Z jejich obvodu totiž vybíhaly drobné lístečky a na nich se třpytily miniaturní kamínky, takže to vypadalo, jako by na nich ulpívala ranní rosa. Tom vybral právě tenhle prsten proto, že ač vypadal relativně robustně, tak byl přitom ve skutečnosti nádherně jemný a křehký, úplně jako Bill, jemuž se pod maskou drobnosti ukrývala skálopevná houževnatost.
„Můžeš otevřít,“ zašeptal tiše a pro jistotu o pár krůčků ucouvnul. Nebyl si jistý, zda se Billovi bude líbit. To, že se líbil jemu, neznamená, že jeho dvojče bude mít stejný názor. Vždyť se i přes neuvěřitelnou podobnost vzhledu i názorů v tolika věcech lišili!
Avšak pohled do Billových očí ho ujistil, že se trefil přímo do černého. Temná hněď zpočátku ještě více potemněla, když se upravené obočí svraštilo do nechápavé grimasy, pak ji ale projasnily jiskřičky, které začaly prozařovat duhovky tak dlouho, dokud celý Billův obličej nevyzařoval radost a neskutečné štěstí.
„To… Tomi,“ špitl nevěřícně a těkal očima mezi prstenem v dlani a Tomovým odrazem, který se na něj v zrcadle usmíval. „To je… nádhera!“
Chviličku ještě dojatě na šperk zíral, načež si ho začal nasazovat. Odhalil tak nevědomky jednu chybičku, a to, že Tom neodhadl velikost. Přecenil Billovu hubenost, a tomu se tím pádem prstýnek vlezl jenom na malíček, a i tam držel dost nafest. Po pár vteřinách si však Bill na těsné obemknutí kolem prstu zvyknul.
„Alespoň ho nikde neztratím,“ zamrkal svými nekonečnými řasami na Toma, v jehož obličeji hrála rozpačitá červeň pramenící z toho, že ve svých myšlenkách udělal bratrovy prsty ještě vyzáblejší, než ve skutečnosti jsou. A on chtěl vzít větší velikost! Ale ne, logicky si vydedukoval, že Billovi bude sedět jedině ta nejmenší velikost, tak jako ve všem ostatním, takže mozek zvítězil nad citovou intuicí, a teď se to ukázalo jako kravina. Bože… už nikdy nebudu používat mozek, když budu slyšet zároveň hlas srdce! zlobil se v duchu sám na sebe… dokud na rtech neucítil od lesku vlhký a trošku lepkavý polibek.
„Tomi… je tak krásný… děkuju!“ zajíkal se Bill a radostně svou lásku objímal.
„Tak to jsem rád, že máš radost… miluju tě,“ zašeptal Tom s poměrně solidní dávkou úlevy v hlase a radost z bráškova dojetí mu dokonce začala rozhánět rudé skvrny ve tvářích. Chvíli jen tak šťastného Billa objímal, dokud se od něj trošku neodtáhnul.
„Pojď, broučku… měli bysme jít… jinak nás David zabije,“ upozornil s pohledem na hodinky a s úsměvem si ze rtů a tváří otřel otisk lesku. To, že to neměl dělat, si uvědomil ve chvíli, kdy Bill poplašeně vyjekl. Neee! zasténal v duchu, když viděl, jak si Bill pusu znovu přeleskovává.
„Ježiši, pojď už! Seš dokonalej!“ vybídl ho už značně netrpělivě.
„No konečně,“ vydechl vděčně, když Bill definitivně zamířil ke dveřím. Jemně propletl své prsty s těmi Billovými, zkontroloval, zda má po kapsách všechno, co potřeboval, a vyrazili před dům, kde už je netrpělivě očekávala ochranka, která je měla odvézt na místo autogramiády…
Na místě konání už přešlapoval značný dav lidí, převážně mladých dívek. Bill, Tom, Georg i Gustav se potěšeně usmáli, i v backstage slyšeli povzbuzující křičení a hvízdání.
„Týjo… jak jen to dovedou? Dyť dělaj kravál, že by z toho jednomu zalehlo v uších na sto let!“ podivil se Georg. Vysloužil si však Tomův hraný znechucený pohled.
„Vole… tebe to po těch letech ještě překvapuje?“
„Jo! Člověk by čekal, že z toho vřískání jednoho hezkýho dne vyrostou!“
„Jo, a začnou nám místo křičení tleskat!“ poklepal si Tom na čelo. „Blbe… ty vole, mě by jeblo, kdyby nám jenom tleskali… bych se cítil jak při nějaký dechovce nebo v opeře.“
„V opeře!“ zaznělo z úst Géček unisono. „V opeře, kdykoliv Bill začne jódlovat Love and death a Automatisch!“
„Hmmm,“ přitakal naučeně Bill, najednou si ale uvědomil, že následný výtlem ode všech přítomných je připsaný na jeho účet. „Cože?“ vykulil oči. „V jaký ope -… Nene!“ zakňučel ublíženě, když mu konečně mozkové obrátky docvakly na správné kolečko. „V žádný z těch písniček nejódluju, abyste věděli, jódlování je něco úplně jiného! Já tam jen a pouze zpívám soprány, a to jenom občas!“
„Ale i to stačí,“ ušklíbl se Gustav. Už už to vypadalo, že po něm Bill hodí vlastním lihovým fixem nebo ho přinejmenším černě potetuje po celém obličeji, když celou zábavu zkazil jejich manažer, který v doprovodu ochranky vkročil do místnosti.
„Tak co, kluci? Připravení? Je jich tam fakt hodně,“ pochvaloval si David a skutečně se zdál být velice spokojený.
„Jo, jasný,“ ujistil ho Bill a jako správný frontman si hrdinně stoupl za všechny ostatní členy skupiny. „Až po vás,“ ušklíbl se ironicky a škodolibě sledoval, jak se ostatní podle jeho příkladu zuřivě derou o to, aby před ním získali co nejzadnější pozici. David si jenom znuděně povzdychl, tohle se dělo skoro pokaždé, i když všichni věděli, že stejně si nejvyšší příčku v hierarchii vydupe vždycky Bill, v těsném závěsu za ním Tom, potom Georg a na chudáka Gustava jako vždy zůstane, aby do prostoru autogramiády vešel pokorně první.
„Tak, spokojení?“ zeptal se lehce jízlivě, pak však zamával na bodyguardy, a celá skupina vyrazila z místnosti ke stolku pod širým nebem, kde už se tísnil netrpělivý dav. Všichni se usmáli, když viděli tolik rozzářených tváří, a Billovi ke štěstí v tu chvíli chybělo už jen to, že nemohl teď hned veřejně Toma políbit nebo se ho alespoň chytnout za ruku. Jenom tedy stisknul prstýnek a s úsměvem se usadil na své obvyklé místo uprostřed stolku. Ani on, ani kluci ze skupiny, ani ochranka, nikdo si nevšiml opodál stojícího muže, který Billa upřeně pozoroval…
To čekání bylo nekonečné, už ho to nebavilo, ale setrvat tu musel. Ten černovlasý holkokluk byl jeho jedinou šancí, jak se zbavit dluhu. Autogramiáda jako by nebrala konce, a Holgera už z holčičího vřískotu bolela hlava. Znuděně přešlápl a s potěšením zaznamenal, že si ho nikdo z bodyguardů nevšiml, a o chvíli později se skutečně rozzářil ve chvíli, kdy se dav holek začal rozcházet. Akce byla u konce. Už zbývá jediné, zmocnit se toho parchanta a dostat se s ním do dodávky, která čekala u zadního vchodu budovy, s Tobiasem za volantem. Nenápadně se mu podařilo dostat blíž ke skupině, dokonce slyšel i jednotlivé hlasy…
„Tak jdeme, kluci,“ zavelel právě muž, který vypadal jako jejich manažer. „Dnes se to opravdu povedlo, zasloužíte si odpočinek. Auta vás teď odvezou do hotelu a…“
„Počkej, Davi,“ ozval se jemný hlas. Holger se po něm otočil a poznal, že to právě promluvila jeho oběť. „Musím si ještě odskočit.“
„Dobře, tak my počkáme tady u aut,“ přikývl manažer a od týmu bodyguardů se ihned oddělil chlap jako hora, který vždycky hlídal právě Billa, už jenom z principu, že je vyšší jak zpěvák, a to bylo co říct. A v kombinaci se svou obrovitou postavou budil respekt už na dálku. Navíc se celé skupině líbilo, jak Bill vedle něj vypadá droboučce.
„Tak jdeme?“ zeptal se svým brumlavě hlubokým hlasem.
„Jojo,“ poskočil Bill a vydal se do budovy směrem k toaletám. Hlídač mu šel v patách…
Poté, co se Holger ujistil, že mu nikdo nevěnuje žádnou pozornost, vplížil se do budovy za nimi. Dotekem se ujistil, že má v kapse lahvičku i hadřík, a za pasem pistoli s tlumičem. Nenápadně cupital za těma dvěma, dokud nezaznamenal, že se bodyguard přede dveřmi toalet zastavil a nechal Billa jít dovnitř samotného. Tohle je jeho chvíle. Se zlým úšklebkem hmátl k opasku pro pistoli…
Nikdo neslyšel tři výstřely, které nelítostně během pár vteřin ukončily skoro čtyřicetiletý život, aniž by si laskavý obr uvědomil, kdo mu to udělal. Aniž by stihl jakýmkoliv zvukem svého mladého svěřence varovat…
Téměř neslyšné kroky překročily jeho mrtvé tělo, z něhož se rozlévala krev, a bystré oči se rozhlédly kolem sebe. Vypadalo to, že sem nikdo téměř nechodí, bude chvíli trvat, než ho tady najdou. A šipky na zdech ukazovaly, kde se nachází nouzový zadní vchod, před nímž čekala tmavě modrá dodávka… Vešel do místnosti právě ve chvíli, kdy z kabinky slyšel splachování. Rychlým skokem se vrhl za dveře, které bude Bill otvírat tak, aby při otevření nebyl vidět a mohl tak zpěváka překvapit zezadu. Naučeným pohybem důkladně namočil hadr v kapalině, která člověka, jemuž se dostane do dýchacích cest, ochromí a unese do hlubokého spánku. Radši hadr promočil pořádně, věděl, že je lepší dát silnější dávku nežli slabší.
V tu chvíli se otevřely dveře a Bill se spokojeným úsměvem a úlevným pocitem, že váží snad o pět kilo míň, opustil kabinku. Neviděl muže schovaného za dveřmi…
Najednou však ucítil, jak ho někdo chytil silnou rukou pod krkem a v téže vteřině se na jeho obličeji ocitl mokrý hadr, který mu někdo velice silně tiskl k ústům a nosu. Chtěl utéct, chtěl udělat jakýkoliv pohyb, ale nemohl, ten někdo ho držel příliš pevně, navíc pod krkem a tlačil mu ostrou kostí ruky na hrtan. Chtěl alespoň vykřiknout, ale jakmile pootevřel ústa, vnikl mu do nich hadr, vedený silnou dlaní. Bill zděšeně vykvíkl, avšak nepomohlo mu to, jediné, co dokázal, bylo to, že vnímal velice ostrý intenzivní pach, který ho strašlivě moc štípal v nose a v hlavě, jak mu stoupal hlouběji a hlouběji do dýchacích cest. Před očima se mu začala dělat tma a to, že se po pár vteřinách bezvládně svezl do náruče svého únosce, to už vůbec nevěděl. Neměl ponětí, že ho někdo cizí vynáší z budovy. Netušil, že se ocitl v dodávce, kde nad ním stál jeden z nejnebezpečnějších lidí Německa a že ho ta dodávka veze pryč. Daleko od Toma. Daleko od domova. Daleko od jakékoliv naděje na záchranu, vstříc náruči hrůzy a bolesti…
autor: Áďa
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
OMG!! To né!! Takhle to nejde!!!
Sbírám bulvy z klávesnice, protože mi vypadly, jak jsem kulila oči celé tři díly… 😀 Já si nejsem jistá, jestli se mám smát nebo brečet, tenhle druhý Armin Meiwes mě vážně děsí… Tak to jsem zvědavá, co bude dál. Ehm, myslím, že tvého sadismu si ještě užijeme, že, Áďo? 😀 Kdyby šlo jen o únost, tak bych se tak nebála, ale TOHLE?! 😀 Člověče, kde ty chodíš na takové nápady…
maminko pomoc, já se bojím!!! A mám proč že Áďo? xDDD
jzs chudáček Bill…já se bojíííím ale jako fakt, z tohohle by mohl být pěkný horor, kina by byly narvané k prasknutí xDDDD
To je napínavý honem dááál
no… ty nápady přichází samy, varovala jsem, že tahle povídka mi sloužila jako hromosvod blbé nálady a vzteka 😀 jen si užívejte, dokud můžete, bude hůř 🙂
woooooow tak brzo? mazec
Chudák Bill teda..a Tom taky:D
už se těším na pokračování;)
bozee.. dufam ze Billovi neublíži..rýchlo pokrackooo..
bezte do piceeeeee to wypadalo mozna na desiwou powidku…ale jak widim tak je to dalsi powidk na ktere budu zawisla a budu se u ni wztekat!!! xDDD
A už to začíná. Billí, teď tě skoro lituju. A začalo to tak nádherně – prstýnek, vyznání, člověk by si myslel, že právě prožíváš to největší štěstí. Máš milujícího partnera, jsi slavný, svět ti leží u nohou a bum ho… už jsi omámený v dodávce a pryč od své lásky.
Tommy, kde jsi byl? (Áďo, ale kluci si nic neužili, tedy myslím to opravdové milování a už jsou od sebe? To je ale vážně kruté… Doufám, že ho psychopat neznásilní ještě dřív než ho zabije a sní).