Tom zamžoural do prudkého světla a s námahou zvedl ruku, aby si mohl zastínit oči.
„Opatrně… pořádně ses praštil. Hlavu bych, být tebou, nezvedal…“
Prudce zamrkal a natočil se směrem k tmavé čmouze vlevo.
„Bille…?“ Znovu zavřel oči a přikryl si je dlaní. Poslední, co si pamatoval, bylo, jak ho déšť probudil, když usnul pod stromem. Jak to, že je tady zas?
To se pohádal s Leslie, i když se jí chtěl omluvit, a pak se opil? Jistě, stejně jako tenkrát…
Ty sny, výpadky paměti, agrese…
Od té doby se tvrdého alkoholu ani nedotkl.
„Fajn… to fakt nebyl dobrej nápad…. “ Zamumlal a protřel si obličej. Co to proboha vypil, že mu hlava třeští jako po zásahu basebalovou pálkou.
„Padat? Ano, to není nikdy „dobrej nápad“…“ Odpověděla šmouha nalevo a opatrně mu položila na čelo jeho vlastní mokrý šátek.
„Ale ne… chlastat… takhle se tě nikdy nezbavím… pořád mně budeš strašit v hlavě… Leslie má pravdu… z toho imaginárního světa se zblázním…“
Stáhl šátek stranou a znovu si promnul obličej. Poraženě vydechl a zapřel se na loktech. Zamrkal na čmouhu a konečně se mu povedlo zaostřit.
„Sakra, takhle živý to snad ještě nikdy nebylo…“ Jeho vysněné dvojče stále sedělo vedle něho a krčilo imaginární čelo a z vlasů kapala imaginární voda.
Najednou se rozpřáhl a na Tomovi přistála sprška listí, kamínků a veškerého smetí, co na břehu nabral do dlaně.
„Hey!“ Sotva se stačil krýt a zasypala ho další sprška.
„Au! Co blbneš?“
„Ah promiň… tebe to bolí? No ale to je divné, ne, když je tohle imaginární.“ Sykl a znova po něm hodil hrst hlíny.
Tom zatřepal hlavou, aby z vlasů vyklepal smetí, a vzápětí se proklel. Prudké pohyby rozhodně v dohledné době dělat nebude.
„Říkal jsem ti, praštil ses, měl bys chvilku zůstat ležet.“ Obořil se na něj a zvedl šátek, který předtím shodil. Natáhl se a znovu mu ho přitiskl na čelo.
Starostlivě mu odhrnul vlasy z čela, z krku a lehce v nich projel prsty.
„Nekrvácíš…“ Konstatoval a odepnul z opasku jeden malý kožený váček. Sebral mu šátek a posypal ho trochou nazelenalého prachu. „Po tomhle se uleví.“ Zamával mu šátkem před obličejem, ale když na něj dál jen zíral a k ničemu se neměl, připlácl mu ho na čelo.
„Tohle není skutečné…“ Vyhrkl a Bill rozhodil rukama.
„A máme to tu zase… Tome, kolikrát mi tady ještě omdlíš? Říkal jsem ti už předtím, než jsi omdlel poprvé, je to skutečné… Jsi v Lykaře.“ Poslední větu vyslovil velice opatrně a sledoval ho jako vědecký pokus. Když na něj dál jen vyjeveně zíral, usmál se a kývl.
„Dobře, neomdlel jsi… To je dobré, na začátek.“
„V Lykaře…“ Vyhrkl a prudce zamrkal.
„Zase omdlíš?“ Zeptal se ho a natáhl k němu ruku, aby ho popřípadě chytil. Tom ho chytil za dlaň a přitáhl si jeho ruku blíž. Chvíli na ni jen zíral, a pak mu opatrně přejel po předloktí prsty.
„Tome…?“
„Jsi skutečný?“
„Ano…?“ Odpověděl váhavě a Tom se prudce postavil. Zavrávoral, jak se mu zamotala hlava, a tvrdě dosedl o kousek dál od něj. Když se zvedl, gestem ruky ho zarazil.
„Ne… tohle není, není, skutečné. Není.“ Zavrtěl hlavou a z kapsy roztřeseně vytáhl pouzdro cigaret se zapalovačem. Naštěstí nepromočené.
Zapálil si a zavřel oči.
„Není to skutečné… Není…“ Opakoval si mezi jednotlivými popotáhnutími. Bill jen tiše seděl naproti němu a škubal trávu. Tady máš toho svého Krále, Ario… A tohle má být naše naděje…
„Tome?“
„Nejsi skutečný…“ Vytáhl další cigaretu a zase si zapálil.
„Tome… Mohl bys přestat? Znervózňuješ mě. Nejsem mrtvý, tak už to prosím neříkej.“ Ohradil se asi po páté cigaretě, a když si vzal další, vytrhl mu ji. Tom přitiskl dlaně na oči a lehl si do trávy.
„Dobře, nejsi mrtvý… Tak co teda jsi?“ Zamumlal a odmítal se podívat jeho směrem. Už takhle to bylo zlé. Mluvil s ní. S vlastní halucinací.
„Bill Kaulitz. Narodil jsem se prvního září v Magdeburku. Snažím se to počítat, ale nevím přesně, jak dlouho tady jsem. Myslím, že tak… Čtrnáct let?“ Nazdvihl obočí a v duchu se připravoval na mnohem horší číslo. Vždyť už si vlastně ani nepamatoval, jak přesně to venku vypadá.
„Šestnáct.“ Opravil ho a zhluboka se nadechl. Opravuje svoji halucinaci…
„Lykara… ty… nemá to být skutečný. To přece nedává smysl. Jak by to mohlo existovat?“
„Já vím, je to šílené. Sám jsem nevěděl, co s tím.“
„No je pěkný, že uznáváš, že je to šílený. Nic to ale nevysvětluje.“ Sykl na něj, ale evidentně jemu nedělalo žádné starosti, že se na něj dívá, jako by mu chtěl každou chvilku skočit po krku.
„Tome, nevím, jak to vysvětlit. Temný mi ukradl deník, a když jsem ho sledoval, spadl jsem do portálu a byl tady. Stejně jako ty teď.“
„Dejme tomu, že ti věřím, jsi živý a já nešílím…“
„Tome, já jsem živý. Tohle je skutečné. Mám po tobě začít házet větší kameny, aby ti to došlo? Dobře, jsi zmatený, ale přestaň mi říkat, že neexistuji, nebo že jsem mrtvý.“
„Bezva, tak jsi živý, jak chceš… Jak se dostanu ven?“ Posadil se, tentokrát už opatrněji, a pečlivě ho studoval. Musí na něm být něco, co mu potvrdí, že není skutečný. Rozmazané okraje, průsvitnost, záře. Nebude hýbat rty, až odpoví… cokoli…
Nenašel nic. Nic krom toho, že byl nádherný a vypadal přesně jako nějaký vznešený vílí princ.
„To nejde.“ Zavrtěl hlavou a vyškubl mu celou krabičku, když zase tahal cigaretu.
„Tohle ti jako pomůže?“ Ohradil se na něj. „Kdyby ano, dávno by to zabralo a neseděl bys tady a nemumlal si. Tome, musíme do lesa, tam ti vše vysvětlím. Nechci riskovat, že nás objeví Temní dřív, než všechno pochopíš. Dorien už ví, že jsi tady. Pak musíme k vílám, Aria už bude vědět, jak tě skrýt a…“
„Já nikam nejdu. Ty nejsi skutečný a já se v tomhle stavu nebudu toulat po lese. S tebou už vůbec ne.“
„Řekl sis o to.“ Vstal, oprášil si tmavé kalhoty a hvízdl. Z lesa za ním se najednou vynořilo zvíře o velikosti koně.
Zvíře se zastavilo přímo před ním a cvaklo zuby. Vypadalo jako obrovská tibetská doga s plameny místo srsti a na hřbetu mělo připevněné kožené brašny.
Tom se okamžitě odplazil co nejdál, dokud ho nezastavil kmen stromu.
„Sakra, co to je!?“ Vyhrkl a přeskakoval pohledem z Billa, který si stoupl vedle zvířete, na obrovské tesáky, které na něj zvíře cenilo.
„Kasis. Vzpomínáš si?“ Jen užasle zíral, jak zvíře sklonilo hlavu a strčilo Billovi do dlaně čumák.
„Takže, teď ti dám na vybranou. Půjdeš sám, nebo tě tady Peebee odtáhne.“
„Dobře, půjdu.“ Vyhrkl a přijal jeho napřaženou ruku. Na vědomí už ho beztak vzal, nemělo cenu oponovat mu s tím, že ta nabízená dlaň neexistuje. Navíc tu bylo to zvíře…
Tom se okamžitě odplazil co nejdál, dokud ho nezastavil kmen stromu.
„Sakra, co to je!?“ Vyhrkl a přeskakoval pohledem z Billa, který si stoupl vedle zvířete, na obrovské tesáky, které na něj zvíře cenilo.
„Kasis. Vzpomínáš si?“ Jen užasle zíral, jak zvíře sklonilo hlavu a strčilo Billovi do dlaně čumák.
„Takže, teď ti dám na vybranou. Půjdeš sám, nebo tě tady Peebee odtáhne.“
„Dobře, půjdu.“ Vyhrkl a přijal jeho napřaženou ruku. Na vědomí už ho beztak vzal, nemělo cenu oponovat mu s tím, že ta nabízená dlaň neexistuje. Navíc tu bylo to zvíře…
Jestli ho má něco přesvědčit o tom, že se to opravdu děje, bude radši, když to bude jeho dotek, než zuby kasis.
Bill ukázal směrem za něj a on s úžasem zaznamenal stovky skleněných lucerniček visících z větví jabloní. Vypadaly stejně jako lucerny, kterými ověsili jako děti terasu domu rodičů. Velké zavařovací sklenice s hrdly hustě omotanými měděnými drátky, za které byly zavěšené, a s tlustými bílými svícemi na hromádce kamínků uvnitř.
„To je… Lucernový les…?“ Vydechl ohromeně a váhavě se jedné lucerny dotkl. Ihned ucukl, když ho sklo popálilo. Otočil se na Billa a zavrtěl hlavou. „Tohle je šílený…“ Zamumlal a vykročil směrem do lesa. Když se ohlédl, aby zjistil, jestli tam Bill stále je, znovu strnul.
Kolem něj vířila zlatavá záře. Shlukla se u krku a pomalu klouzala dolů. Za chvilku už ho halil plášť z tmavé hutné látky sahající až na zem a bohatě zdobený u lemu.
Přesně takhle ho nakreslil druhý den po příjezdu.
Když ho v něm teď viděl doopravdy a nejen na papíře, vzalo mu to dech.
Naklonil hlavu ke straně a prohlédl si své dílo.
„Vidíš, tvrdíš, že jsem mrtvý a stejně mě stále kreslíš.“
„Jak to můžeš vědět. Nejsi tam. Tohle dokazuje, že jsi jen v mé hlavě.“
„Ne, nejsem. Šaty se mi tady začaly měnit teprve před pár dny. Cokoli uděláš venku a týká se to Lykary, projeví se to tady.“ Tomovi přišlo, že si Bill snad i dupne, jak rozladěný už byl.
„Vidím, že máš vysvětlení pro vše.“
„Tome, to my tenhle svět stvořili, jistěže vím vše, co se ho týká. A navíc, jsem tady už šestnáct let.“ Pousmál se a gestem ruky ho pobídl dál.
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Takže Tom je v Lykaře, no prima. Ale může ji nějak ovlivnit, když je uvnitř?
I když je jasné, že právě teď má dost práce s tím, aby se definitivně nezbláznil. Jak dlouho mu bude trvat, než začne věřit tomu, co vidí? 😀
Děkuji za kapitolku a těším se na pokračování.
[1]: nene, nemuze. Nemaji denik, proto ani Bill nemohl zpatky, ovlivnit ji mohl maximalne z venku ale o tom nemel tuseni 🙂
Tom se tam dostal jen jsem zvědava jak se dostanou domu.
Tomovo vyšilování bylo vážně roztomilé, ale vůbec se mu nedivím. Sama nevím, kdy, a jestli vůbec, bych Billovi nakonec uvěřila. Asi bych měla neustále pocit, že se každou chvíli probudím, nebo že si ze mě jenom někdo střílí…
Ale pořád mi nějak nejde na rozum Bill, nemůžu se v něm vyznat. Jak už jsem psala minule, vypadá to, že mu Tom vlastně vůbec nechyběl, nevypadá, že by byl štěstím bez sebe, že ho má konečně zase u sebe… je mi z toho celkem smutno….
Jsem zvědavá na další díl, super!
no já žasnu..tys je vážně nechala shledat? No úžasný. Tomovy dedukce nemají chybu. docela jsem se zasmála. všechno je imaginární…i ten monokl,až mu Bill v návalu netrpělivosti jednu natáhne, bude imaginární :DD
Že se dostane Tom do Lykary, to bylo úplně nutný, jsem to i čekala a ono jo:p
A paráda, tady jsem se výborně bavila!:D Ty tvoje hlody – "odpověděla šmouha nalevo", "opravuje svoji halucinaci" a taky dvojče, co krčilo imaginární čelo a z vlasů kapala imaginární voda bylo nej!:DDDDD To prostě nemá chybu!
Bill na mě působí dojmem, že už je za těch 16 let po tolika marných pokusech dostat se zpátky a mluvit s Tomem natolik zdeptanej, že už ho nic nemůže rozhodit – proto jedná tak, jak jedná.
Myslím, že už se s tím tak nějak smířil, ví, co si může a nemůže dovolit a nepanikaří, když se Tom dostal k němu (no konečně taky, 16 let, to to trvalo, Tome:D) Kdyby tam spadl v jinou dobu, třeba když neprší… záleží na tom, dostal by se tam? Co přesně tam lidi vpouští? Třeba je za tím Billovo jednání zase něco… Mno, počkám si!
Pokud je ale portál jednosměrný, tak jsou ovšem teď oba v h….u 😀 A jak Dorien ví, že tam Tom je?! To má nad vším až takovou kontrolu? Už jen to jméno, já vím, že je to hajzlík…
A Tome… tobě se nedivím. Snažíš se s tím prostě bojovat, zdá se ti to jako jedna z dalších představ… absinthem to nebylo:D Možná byl Tom vždycky tím, co nějak "věřil míň" v jejich imaginární svět, tak mu taky bude trvat, než si uvědomí, že v něm je. Zajímalo by mě…. (opět:) to, když některý ty bytosti můžou v Lykaře jednat samy za sebe… můžou taky ovlivňovat dění venku? Kdo všechno má takovou moc? A do jaký míry, jestli vůbec? Tak mám takový představy, co se asi stane, jestli se setkají s Dorienem… co může on, když má neomezenou moc? Najdou Toma? Bude mu dělat otroka nebo co mu udělají, když ho najdou? Zničí ho? Ty bláho, kde na to chodíš… takhle člověka nutit klást si otázky..:D
Jdu na šestku a dík!:D