autor: Bejb
Trošku mi pokulhává inspirace, vůbec jsem nevěděl, co jsem zamýšlel na začátku s pátým dílem. Nic moc v tomhle dílu nehledejte, je o hodně slabší než ty předchozí. Málem, jsem u toho psaní usnul… 🙂
V neděli se nic nedělá…
„Tome?“ hlas babičky prořízl moje ospalé dopoledne.
„Ano?“ určitě po mně něco chce, jindy na mě nevolá (teda pokud nepočítám to, když chce mluvit).
„Pojď prosím dolů…“ teď se mi zrovna nějak nechce, ale co bych pro svoji stařenku neudělal, že?
Kdyby se mě někdo zeptal, jakou jsem měl dneska cestu po schodech, asi bych řekl, že namáhavější než jindy. Když se člověku chce, tak je to ovšem jiná písnička.
V kuchyni byl příjemný chládek a sluníčko nakukovalo přes závěsy dovnitř.
Zatímco já se kochal okolím ledničky, babička stála u plotny a pomaličku míchala velkou naběračkou polívku. Vždycky spíš myslela na to, abych měl co do žaludku, než na to, co chci já. Jako malého mě vykrmovala, ale já byl stále stejně vyzáblý, někdy mamku dokonce podezřívala, že mi nedává najíst. Byla ještě z té doby, kdy děti, které nebyly pěkně zakulacené a ve tvářích neměli dolíčky, považovali za nemocné.
Stál jsem tam a koukal na to, jak kývá hlavou ze strany na stranu a domlouvá hrnci, aby to ještě chvíli vydržel a nepraskl. Radši jsem si odkašlal, aby vůbec věděla, že tady stojím.
Babička se hned na to otočila.
„Půjdeš vybrat schránku, ano?“ ta otázka zněla až moc přeslazeně. Jen jsem pokýval hlavou a vydal se vstříc naproti dveřím.
Nechal jsem si pootevřeno, abych pak nemusel zvonit. Vydal jsem se loudavým krokem ke schránce. Copak tam asi bude? Určitě noviny, ty si nechává babí vozit. Se skřípavým zvukem jsem ji otevřel (chtělo by to promazat). Opravdu tam byly noviny, pak nějaký papíry o zaplacení vody a plynu, nakonec jsem našel dopis naškrábaný určitě nějakým prvňáčkem.
Podvědomě jsem už tušil, kdo mi píše. Musel jsem se usmívat, mamka musela mojí malé sestřenici říct, kde strávím prázdniny.
Svůj připitomělý úsměv jsem skoro nevnímal až do té doby, než jsem se posadil u stolu v kuchyni a jal se trhat obálku. Byl jsem hodně zvědavý, už dvakrát mi napsala domů.
Takové malé princezně, jako je ona, byste odpustili všechno. Tuplem, když vám dává pod nos plyšáka a říká, že se jmenuje Ernie a má rád zmrzlinu. Modrá svítivá očka a blonďaté vlásky jí opravdu dávaly zjev princezny.
Milý Tomí.
Jsi hodně velký uličník, protože jsi mi utek a teď nemám jak chodit ven. Stýská se mi po tobě a taky žirafě Líze, Oslíkovy Edovy, Tygrovy Kulihráškovi, Medvídkovi Dee… Asi už víš, jak si všichni hrajeme, a my si hezky hrajeme. Maminka mi pomáhala se psaním, ještě moc neumím dobře psát čárky a tyhle všechny věci… Papa a brzo ti napíšu další dopis.
Tvoje Terry-Due.
Bylo to sladké a miloučké, chápal jsem, proč nevypsala všechny ty plyšáky. Měla jich doma tolik, že by se z nich dal postavit kobereček. Měli jsme mezi sebou sice desetiletý rozdíl, ale pořád to byla moje sestřička z další generace. Nikdy jsem jí neřekl jinak než Princezno a nebo Kachničko, měla stejně barevné vlásky… Bylo to ještě roztomilé děcko, kterému neřeknete ne jenom proto, abyste ho nezklamali.
Jemné poklepání na rameno mě probudilo z euforie. Otočil jsem se na babičku, která mi nakukovala přes rameno.
„To ti psala dcera od Evy?“
„Ano, je to hezké, že?“
„To sice ano, ale na mě si nevzpomněla.“ Smutně sklonila hlavu, jako když ji klopí poražený v ringu.
„Ale babí, ona neví, že jsem u tebe, prostě jen ví adresu…“ snažil jsem se jí něco namluvit, protože právě trpěla sebelítostí. A kypěl jí hrnec.
„Babí?“
„Hm…“
„Kypí ti hrnec.“ Běžná věta oznamovací se najednou strhla v tajfun, kdy babička nevěděla, jestli si má na utření vzít utěrku a nebo radši houbičku. Nakonec to nějak vyřešila a děj se opakoval stejně jako před chvílí, když jsem ještě nic nevěděl.
Tohle bude ještě dlouhý den…
„Bill mi včera říkal, že by se s tebou na něčem chtěl domluvit, prý přijde…“ tahle věta zase strhla tajfun ve mně.
„Na čem se chtěl domluvit?“
„No to já nevím, a teď už mě nech, musím míchat.“ Odpochodoval jsem si to do obýváku, koukat na televizi.
Se zběsilým přepínáním programů jsem ale nepočítal, takže to rovnou vypnu.
Co mi asi tak chtěl Bill říct? Určitě chce zase podniknout nějakou akci. Včera to bylo docela dobrý, hlavně ty jeho nejisté pohledy, když jsem odcházel přes ulici.
Mít příležitost, tak se asi neznám, a dám si ho na stole v kuchyni jako předkrm. Chlípné to myšlenky…
Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel zvonek?
A opravdu…
„Babí, já otevřu jo?“
„Jistě, jistě. Jen jdi.“
Rozběhl jsem se ke dveřím, div jsem do nich nenarazil.
Kdopak nám to stojí za dveřmi?
„Ahoj, Bille. Co ty tu?“
„Já jsem se chtěl s tebou na něčem domluvit…“
autor: Bejb
betaread: Janule
na čem? xD
na čem? Na čem? xDDD
Napínavý jak trenky *směje se*..
Už počítám za jak dlouho bude další díl..:-)
Na čeeeeeem???????????
přesně! na čem? 😀
Je pravda, že tenhle díl by mohl být více rozepsaný, a líbil se mi o trochu míň, než ty předchozí, ale když člověka zrovna nekopne múza, tak je to potom na nic… x)) Jinak, jsem ráda, že se tady objevil nový díl, i když nebyl nic moc… x)) Budu se těšit na další… A až seženu adresu na pana Nápada a nebo na madam Inspiraci, budeš první, kterému ji dám… x))
P.S: Neber si to jako urážku, já prostě mluvím upřímně. Radši každému řeknu, co si o tom myslím, než mu mazat med kolem huby… x))
Se nedivím,že si málem usnul,ale jinak to bylo pěkný…xD