Prosím… ne! 2.

autor: Áďa

Dlouhou dobu nevěděl, co vlastně chce, proč má v sobě pocit prázdnoty. Když však prošel kolem skříně, v níž leželo mrtvé tělo, nasál tu krásnou, pro něj tu nejsladší vůni na světě. Vůni krve a uleželého lidského masa. Neváhal ani chvíli, otevřel dveře a s vytaženým nožem se přiblížil k bezvládnému, dávno již vychladlému tělu. V zelených očích se rozhořely vášnivé plameny, když přejel bříšky prstů po ranách, které způsobil, a po místech, ze kterých již odřezával svou nejmilejší laskominu. Rozbušilo se mu srdce, když se sklonil níž. Vyplázl jazyk a téměř s posvátnou úctou jím přejel po zaschlé krvi. Taková mňaminka… Uvědomil si, že už se jeho pokrm určitě vaří, a proto odtrhl zbožný pohled od nebohého těla a rozeběhl se do kuchyně. Pánev už dávno pěnila, na dozlatova osmažené cibulce, prosycené rajčaty a paprikou, už kousíčky masa, odřezané z levé paže, chytaly tu správnou barvu. Bylo načase scedit uvařenou rýži. S téměř kanoucími slinami proces vykonal a o chvíli později si již k pořádnému rýžovému kopečku servíroval svou oblíbenou pochoutku, kterou si majetnicky odnesl ke stolu. Vytáhl příbor, chvíli ještě slastně nasával a pak se pustil do jídla. Chutnalo to výtečně. Ještě to chtělo maličko soli a tymiánu a už to bylo ono. Dobrou chuť, Holgere, popřál v duchu sám sobě, a požitkářsky se pustil do jídla, dokud před ním nezbyl jen prázdný talíř…

Po jídle spokojeně zafuněl, povolil si opasek a pohodlně se rozvalil na židli. Tohle bylo konečně to správné jídlo, ne to, co do něj cpali ti člověci v bílém. Tohle mu skutečně chutnalo, tohle ho zasytilo. Chviličku zapřemýšlel. Zítra by si mohl udělat dušené srdce s mrkví a bramborami, pozítří by mohl uvařit játra. Víc mu tohle tělo asi nedá, po čtyřech dnech už maso přestávalo být chutné. Nevadí, do té doby si s ním vystačí, a pak si bude muset najít jinačí oběť. I když, mohl by si ji najít už zítra, protože nepochyboval o tom, že si s dotyčným nešťastníkem bude chtít napřed trošku pohrát. Zbožňoval tyhle hry, miloval bolestné nářky, vzrušovaly ho. A nejhezčí bylo, když mohl vnořit dlaně do jím způsobené rány v ještě živém těle, dokud byla kolující krev ještě horká. Kam se na tenhle krásný pocit hrabou nejkvalitnější vířivky v drahých luxusních lázních?

Ano, musí to udělat. Už nemůže někoho jen tak chladně zabít. Musí si s ním hrát, potřebuje to. Potřebuje cítit horkost nevinně prolévané krve, potřebuje cítit v ústech chuť ještě živého masa, potřebuje slyšet nářky, pláč a prosby. Vycenil od krve zarudlé zuby v nepěkném úšklebku a z gauče přejel pohledem místnost. Jeho oči spočinuly na poličce, na níž se nacházelo koření. Mezi jednotlivými příchutěmi viděl i lahvičku z temně hnědého skla, až po okraj plnou jakési tekutiny. Nemusel po jejím původu moc dlouho pátrat, bezpečně věděl, že se jedná o uspávací prostředek, už měl mnohokrát ozkoušené, že oběti jím omámené usnuly na několik dlouhých hodin bezesným spánkem, z něhož by je probudila nanejvýš pořádná dávka amoniaku. To se bude náramně hodit, dokázal by sem někoho transportovat i normálně, ale on byl po skoro dvoudenním pobytu na vězeňské psychiatrii oslabený a neměl náladu se s nikým párat. Zítra prostě vyrazí do parku a někoho si odchytne…

Natáhl ruku a z kapsy plátěných kalhot vytáhl svůj postarší mobil, na němž vyťukal číslo, které už znal nazpaměť, patřilo kápovi bandy, s níž se občas stýkával.

„Nazdar, Tobiasi,“ zavrčel do telefonu. „Potřebuju zítra půjčit tu tvoji dodávku a jednoho z kluků, nebo tebe, pokud máš čas.“

Hlas na druhé straně se pobaveně uchichtl.

„Copak? Sotva jsi pláchnul z lapáku a už jdeš zase lovit?“

„Jo, přesně tak.“

„Holgi, ty seš takovej vůl… ty si fakt nedáš pokoj, dokud tě nelapnou, co?“

„Hele neser,“ zavrčel Holger poněkud podrážděně do telefonu. „Půjčíš mi to auto, nebo na mě sereš?“

„No neseru, se hned nepodělej, že si do tebe rejpnu… a pojedu já, kde seženeš lepšího řidiče?“ uculil se Tobias samolibě do telefonu.

„Hele, nech si ty vtipy, minule jsi nás málem vysekal!“ obořil se Holger. „Zejtra v deset večer v parku, jasný?“

Hlas na druhé straně na chviličku umlkl.

„Hele, přestaň si vyskakovat,“ zasyčel Tobias nazlobeně. „A připomínám ti, že mi visíš už dvě stě táců, který jsem ti půjčil na matroš. A jsem na tom finančně dost solidně v prdeli, takže zejtra to chci všecko splatit, rozumíš? Jinak bude mezi námi zle.“

„Vole,“ zbledl Holger. „A kde to mám asi jako sehnat? Ses posral, ne? Jsem rád, že jsem zdrhnul a v kapse mám tak leda hovno s cibulí!“

„To je mi úplně jedno,“ zašeptal hlas jeho komplice. „Zejtra mi ty prachy navalíš, jinak bude zle. Nazdar zejtra v deset.“

Holger jen zkoprněle naslouchal telefonu, z něhož se ozývalo jenom přerušené pípání, které v nastalém tichu působilo krajně depresivně. Zaraženě zíral do prázdna. Že je Tobiasovým dlužníkem, moc dobře věděl, spoléhal ale na to, že jeho takzvaný kámoš na prachy nebude spěchat. Jenže Tobi, když se naštval, tak s ním bylo velice nebezpečno a Holger až moc dobře věděl, že by pro Tobiho nebyl problém poštvat proti němu skupinu nájemných vrahů. A to on nehodlal dopustit.

Jenže co s tím teď má udělat? Musí jíst. Potřebuje jídlo… ale taky peníze. Když společníkovi nedá peníze, už se nikdy nenají, nikdy si už nebude smět se svými oběťmi hrát. A to je krajně nepřípustné…

Zbývala mu jediná možnost. Unést někoho, z koho by se nějaká ta kačka dala vytřískat. Zkroušeně si povzdychl. S únosy a následným vydíráním už měl docela dost zkušeností, všechny se však odehrávaly v Americe, kde si pro dosažení lepšího výdělku vybral jako rukojmí někoho známého, a i když ve většině, nikoliv ve všech případech, oběti vrátil, vždy je nějak poznamenal a téměř nikdy nezapomněl okoštovat jejich maso, nebo alespoň sladkou krev, tepající v jejich žilách. Jenže tady je v Německu. Je tady vůbec někdo, za koho by vydíráním dostal solidních pár mega? Věděl, že pokud si někoho takového vyčíhne, tak Tobias milerád pár dní na vrácení dluhu počká, a ještě mu s únosem pomůže. Smutně si povzdychl a zapnul si v notebooku internet. Nikde však nikoho správného, kdo by odpovídal jeho požadavkům, nenašel. Už se chtěl beznadějně rozkřičet na všechny světové strany, když náhle spatřil obrázek, který mu ihned padl do oka. Rozklikl si detail o té osobě a v očích mu vyšlehly plamínky dychtivosti. Konečně! Vypadá to, že právě našel toho pravého, kdo by mu splnil obojí. Kdo by ho vytáhl z finančního dluhu, vydělal by mu, a přitom by si s ním mohl hrát. Bylo by jídlo, byla by krev… a k Holgerově nezměrné radosti se na monitoru objevila i informace, že kytarista nějaké puberťácké kapely, v níž vyhlédnutý chlapec zpívá, a podle všeho dost úspěšně, je dvojče oběti.

Spokojeně si zamnul ruce. Tohle vypadá více než dokonale. Podle všeho je tahle kapela velice úspěšná a na kontě má značné jmění, a navíc může pro zvýšení zisku využít citových rodinných vazeb. Ještě naposledy zkontroloval, kde přesně má pozítří tahle čtveřice autogramiádu, a se spokojeným úsměvem vytáhl telefon, aby sdělil Tobiasovi výborné novinky…

O několik desítek kilometrů dále se Bill spokojeně tulil do Tomovy náruče. Jeho tělo se stále ještě lesklo potem a dech se stále neuklidnil z právě prožitého orgasmu. I když pocity příjemného vyvrcholení znal již několik let, od doby, co si je způsoboval sám, na Tomova ústa, která v sobě před chvílí věznila jeho penis, nic nemělo, prožil tu největší euforii, jakou prožít vůbec mohl.

„Tomi… děkuju ti,“ zašeptal a jeho zářící oči se upřely na copatého chlapce, který se spokojeně uculoval.

„Za co? To já děkuji tobě… za to, žes mi dovolil prožít dosud nejhezčí večer v mém životě.“

Bill nad těmi slovy trošku zčervenal a ještě víc se k bratrovi přitulil.

„No… já děkuju hlavně za to, že… že jsi na mě dnes nespěchal,“ vysvětloval. „Že jsme… milování odložili na jindy,“ špitl a na okamžik zabořil teď už zářivě rudý obličej do polštáře.

Tom překvapeně zamrkal.

„Ale Billí, to je přece samozřejmost,“ namítl. „Vždyť já chci, aby sis to pak užil tak krásně, jako si to užiju já, a to jaksi nejde, pokud sám ještě nechceš… a víš přece, že máme spoustu času,“ zašeptal do ouška, které vzápětí něžně skousl, a odhrnul Billovi jeden zbloudilý pramen vlasů z čela.

„To jo,“ špitl tiše Bill. „Ale stejně jsem se bál…. Nevím proč, ale myslel jsem… že i přesto… si mě dnes v noci vezmeš,“ vypustil z hebkých rtů své obavy. „Ale pletl jsem se,“ ujistil hned Toma, který už už vypadal, že něco řekne. „Bál jsem se úplně zbytečně… protože ty… ty jsi ten nejlepší,“ roztáhl rty do vděčného úsměvu a jemně Toma pohladil po tváři. „Děkuju.“

„Nemáš vůbec za co,“ hlesl Tom. Trošku ho mrzelo, že si o něm Bill myslel, že by byl schopný mu ublížit, že by se s ním dokázal vyspat i přes jeho výslovné ne. Ale smutek během chviličky rozptýlila radost, když viděl směsici dojetí a vděku v očích, které jako by byly jeho vlastními. Vnořil ruku do dlouhých dredů a začal za ně příjemně tahat.

„Miluju tě, Billí, a nikdy bych neudělal něco, co bys ty sám nechtěl… Pamatuj si to, sluníčko moje,“ zašeptal a znovu chvíli svými nenechavými rty škádlil bráškovo ucho, dokud si Billa nepřitáhl na hruď, kde mu dovolil ustlat si na vypracovaných svalech, na něž byl patřičně hrdý.

„Spinkej, zlato… zítra máme zas na nějakou dobu poslední den, kdy můžeme vstávat, v kolik budeme chtít,“ šeptal do ticha místnosti a z lehce unaveného přitakání, jehož se mu dostalo, poznal, že jeho dvojče právě stojí před branou do země spánku.

„Dobrou, zlatí,“ vtiskl polibek do havraních vlasů naposledy předtím, než i jemu se začaly klížit oči. Netrvalo dlouho a upadl do krásného snu o nadcházející autogramiádě. Ze spánku se trošku pousmíval. Kdyby jen byl tušil, co se stane, neusmíval by se. On to však netušil. Netušil to ani Bill. Věděl to jenom hnědovlasý muž, který právě se zlomyslným úšklebkem brousil nůž, kterým už tolikrát ublížil, aby jím mohl ublížit zase…