autor: Ema21
Ten den
Někde v hluboko v mysli jsem byl vyděšený, že se to stane, ale nebyl jsem si jistý. Postupem času se budoucnost, kterou jsem viděl, a která se stala mou realitou, změnila jen na vzdálený sen. O deset let později jsem si nebyl jistý, jestli bych měl stále ještě věřit na pohádky. Měl jsem přesně stejný život jako v tom snu, a ani nevím, jak se to stalo. Nastalo to tak přirozeně a postupně, až se sen rozplynul v realitu.
Ale pak jsem spatřil strop své staré palandy z turné a věděl jsem, že to bylo skutečné. V tom okamžiku jsem věděl, kde jsem, a zhroutil jsem se.
Žebra se mi stáhla kolem plic a já začal brečet, protože jsem věděl, kde to jsem. Věděl jsem, že za pár okamžiků pravděpodobně uvidím patnáctiletého Billa, a věděl jsem, že tento den byl začátek celého mého života, a já řval jako mimino. Přišlo to zničehonic. Nikdy ve svém životě jsem takhle nebrečel. Před očima mi začínal probíhat celý můj život: Moje poprvé, které se stalo v tento den (nebo za deset let), poprvé kdy jsme se políbili, Bill líbající moje bradavky, to, jak jsme byli společně nazí pod těmi drahými přikrývkami v Chicagu. Jak jsem byl tak šťastný s ním vedle mě, nade mnou, ve mně. Jak jsem se do něj zamiloval, když byl uvnitř mě. Jak se mi ten den rozpadl celý svět a otevřel se mi zcela nový. Nedokázal jsem zadržet slzy. Pamatoval jsem si, jak jsme se za dva roky od tohoto dne poprvé políbili, pamatoval jsem si, jak se mě ptal, jestli je v pohodě, aby mě líbal nazpět, jak byl tak nejistý.
Pamatoval jsem si, jak se zeptal: „Tohle je v pohodě?“, jak mi vylezl na klín s nohama po obou stranách mého těla. Výraz na jeho tváři byl odvážný, ale nejistý. Čekající na moje schválení. Stalo se to na palandě naproti přes chodbu od místa, kde jsem právě teď byl. Brečel jsem hlasitěji a přitiskl si k obličeji polštář, abych utlumil hluk.
Tohle je příliš moc. Bill byl někde poblíž. Věděl jsem to, ale nevěděl jsem kde.
Jak ho můžu znovu vidět? Bože, řekni mi jak? Řekni mi, jak zadržet své emoce, a pomoz mi, abych se nezhroutil, až se na něj podívám a uvidím v jeho očích celý svůj život. Dej mi sílu být dobrým bratrem.
Bille… pomoz mi. Co mám dělat? Potřebuju, abys mi řekl, jak se uklidnit. Jsem tak vyděšený, že se mi chce zvracet.
A když mé slzy promočily celý polštář a já se nekontrolovatelně třásl, Bill mi poví tu stejnou věc, kterou mi řekl v mém snu: „Patnáctiletý Tom by nikdy nic takového nepřiznal, pokud by vážně nebyl v průšvihu.“
Bille… já… já jsem v průšvihu.
A pak jsem zaslechl Billův hlas z vnější strany mé palandy. Pouze za závěsem. Co je to závěs? Ani ne několik milimetrů tlustá látka? Zamrzl jsem. „Tome, jestli si ho chceš vyhonit, musíš se u toho ztišit. Slyším tě až v kuchyňce. Máš štěstí, že ti ostatní kreténi jsou vzadu.“
Kousl jsem se do rtu a snažil se uklidnit svůj dech. Co bych na tohle odpověděl, když mi bylo patnáct?
„Jdi do prdele, kreténe.“
Zabíjelo mě uvnitř to říct, a dokázal jsem říct, že můj hlas mým slovům neodpovídal a že Bill si toho pravděpodobně všiml, ale naštěstí se rozesmál a odešel.
Musím vstát. Musím vypadnout z té postele. Potřebuju čelit Billovi, protože tohle je začátek našeho společného života. Ale mé vnitřnosti se bolestivě svíraly strachem až do té míry, že jsem nemohl dýchat.
A ty slzy nepřestávaly.
Nejspíš jsem byl pořád příliš hlasitý, protože Bill se vrátil. „Tomi, jsi v pořádku?“
Má pohotovost se naštěstí náhle vrátila. Chlupy po celém těle mi stály v pozoru. Můj bráška byl přímo tam venku, jen dva milimetry mezi námi, a já byl pětadvacetiletý muž, který se potřeboval dát dohromady. Patnáctiletý Tom by se takhle nikdy nechoval.
Setřel jsem si slzy tak rychle, jak jen to šlo, a odhrnul závěs.
„Díky, žes mě vzbudil. Udělal jsi mi aspoň kafe?“
„Oba víme, že už jsi nějakou dobu vzhůru. Můžeš si udělat svou vlastní kávu,“ odpověděl. Ale jeho pohled se na mně zdržel déle, než bylo nutné, a stejně tak ten můj na něm. Vím, že mohl říct, že jsem brečel. Myslím, že to je důvod, proč mi to kafe nakonec udělal.
Když jsme si povídali v kuchyni, snažil jsem se udržet témata u věcí, na které jsem si z té doby pamatoval. A snažil jsem se na něj nezírat. Přišla Géčka, a já dopil kávu, kterou Bill připravil.
Poledne jsme strávili hraním videoher, které jsem už deset let nehrál, a když Georg vyhrál víckrát, než jsem si pamatoval, že by měl, věděl jsem, že jsem věkem přišel o své herní schopnosti. Nevadilo mi to. Myslel jsem, že je úžasné být zpátky. Nebylo to tak špatné, jak jsem si myslel, že bude, když jsem se probudil. Zpanikařil jsem. Být s Billem bylo stále být s Billem. A s klukama. Zase jsme byli mladí.
A tak když jsme tu noc odehráli koncert, příliš jsem se nestaral, že jsem si nevzpomínal dokonale na všechny akordy. Byl jsem tak šťastný, že jsem se vrátil do tohoto období mého života a hrál písně, které jsem nehrál už léta. Cítil jsem, že jsem si tohoto života vážil daleko víc než tenkrát poprvé. Dav v Berlíně byl stokrát větší než ten, kterému jsem hrál před dvěma dny v Minneapolis. Bylo neskutečné být znovu na vrcholu světa. Byli jsme idoly dospívajících a tohle byl náš život. Tohle jsme prožívali. Tímhle jsme opravdu žili! Byli jsme městští králové.
Georg nebyl jediný, kdo si ze mě po koncertě utahoval, že jsem zapomněl obzvlášť jednoduchou část písně, Gustav taky. Já se smál. Věděl jsem, že jsem byl špatný, když měl námitky dokonce i Gustav.
Bill se na mě díval z druhé strany místnosti a já z jeho výrazu nedokázal říct, co si myslí.
Géčka se rozhodli jít toho večera ven, a dokonce mi nabídli i zaplatit za mou útratu a říkali: „Potřebuješ to. Dneska jsi hrál na hovno.“ Podíval jsem se zpátky na Billa, který ještě stál u zrcadla. Sundával si make-up a podíval se na mě v zrcadle. Naše oči se setkaly. Podíval jsem se zpátky na Géčka a odmítl.
Přišel jsem k Billovi poté, co odešli. Posadil jsem se u něj na stůl a zadkem jsem přitom odsunul pár očních stínů. Dával si dlouhé černé vlasy do culíku a já ho přitom sledoval.
Vypadal tak mladě. Musel jsem si připomenout, že mu je patnáct a že nemá tušení o naší budoucnosti.
Usmál se na mě a já se málem rozplynul. Stále jsem byl do něj zamilovaný. Vždycky budu. Snažil jsem se vzpomenout si na své mladší já, než jsem viděl budoucnost. Měl bych tolik tát jen proto, že se na mě Bill usmál? Mohla by ta jednoduchá maličká věc rozzářit můj svět stejným způsobem?
Bill mi z tváře mohl číst myšlenky. „Jsi v pořádku, Tomi? Chceš jít zpátky do autobusu?“
„Ano, pojďme.“
Prošli jsme bludištěm místa konání koncertu tajně zpátky do autobusu. Nikdo nás neviděl, ale v jiných částech budovy jsme slyšeli šum tisíců fanoušků. Jejich klábosení ztichlo, když jsem za sebou zavřel dveře autobusu. Znovu nastalo ticho.
„Bille, přemýšlel jsem. Tenhle život je to, co jsme si představovali jako děti. Pamatuješ, když jsme byli malí a ty ses převlíknul a držel ten kartáč na vlasy jako mikrofon a já se pokoušel hrát na Gordonovu kytaru?“
Bill se ke mně obrátil s podezřívavým výrazem ve tváři. Chvíli mě studoval. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem řekl něco špatného. Rozhodl jsem se změnit téma, když mu trvalo příliš dlouho na to, aby odpověděl, a vzduch zhoustnul. „To nic. Podíváme se na film, okay?“
„Jistě,“ odpověděl a sklouzl na pohovku. Šel jsem k přehrávači. „Nevyber nějak blbost.“
Rozesmál jsem se při pohledu na všechny ty staré filmové tituly. Všechno v tomto světě bylo staré a já se cítil staře. Všechno bylo zábleskem minulosti. Všechno mělo vzpomínky, které se mi vracely v příjemných malých kouscích. Tyhle filmy byly strašné, ale protože jsem je neviděl už deset let, zase jsem je znovu miloval. Zvolil jsem jeden, o kterém jsem věděl, že by ho Bill chtěl. Když si uvědomil, co jsem vybral, ušklíbl se. „Trochu kýčovité, ne?“
„Ty jsi ten, komu se to líbí.“ Hodil jsem po něm tím jeho pohledem se zvednutým obočím. Nespustil ze mě pohled a já na okamžik uvažoval, jestli dokázal vidět skrz mě. Když jsem se posadil vedle něj, zvedl jsem nohy na stůl a přitáhl si ho k sobě. Na vteřinu mi věnoval zvláštní pohled, ale přiblížil se.
Ke konci filmu bylo zřejmé, že ani jeden z nás ten film nesledoval. Byly to jen pohyblivé obrázky. Bill se díval na obrazovku, ale jeho oči se ani nepohnuly, aby si přečetl titulky. Já už jsem titulky nepotřeboval, ale to on nemusel vědět. Namířil jsem dálkový ovladač na obrazovku a chystal se ji vypnout, ale místo toho jsem nechal běžet závěrečné titulky a čekal, až Bill něco řekne.
Obrazovka zčernala, ale on stále nic neřekl. Jen zíral do prázdna. Přitáhl jsem si ho k sobě blíž. „No tak. Co se děje?“ Podíval se mi do očí a mně to zlomilo srdce. Přitáhl jsem si ho ještě blíž a hodil si jeho nohy přes klín, abych ho mohl obejmout oběma rukama. Chtěl jsem ho chránit. Vždycky to chci. Prostě chci, aby byl šťastný.
„Tomi. Jestli je tohle život, který jsme si jako děti přáli, tak proč to není stejně tak šťastné?“
Nejdřív jsem netušil, jak odpovědět. „Možná prostě jen potřebujeme dělat víc věcí, které jsme dělali jako děti. Už dlouho jsi nezpíval do kartáče na vlasy,“ zavtipkoval jsem a snažil se ho rozveselit.
Koutky jeho úst zaškubaly, a taky kolem mě omotal paže a položil mi hlavu na rameno. Byl jako dítě, kterým byl. Tenhle Bill byl otrlý, ale stále tak mladý, a přesto se mnou čelil celému světu. Časem bude otrlejší. Já vím, že bude.
„Občas se mi taky chce brečet, víš. Ty brečíš kvůli tomu samému, že?“ Odmlčel se, ale já jsem odpovědět. Bylo zřejmé, že měl přehled, že jsem toho rána vypustil vodopády slz, ale já mu nemohl říct proč. Pokračoval. „Jsem osamělý,“ řekl a smutně popotáhl. Stále jsem nic neřekl. Čekal jsem, až bude pokračovat. „Mám pocit, jako že máme takové štěstí, a přitom… se cítím zachycený ve víru slávy a harmonogramů. Ale jak můžeme udělat něco víc? Mám pocit, že o něco přicházíme. Ten sen, který jsme měli, není kompletní, a já nevím, co tomu chybí.“
Bylo těžké tohle slyšet. Snažil jsem se přemýšlet o tom, co jsem v tomto okamžiku svého života cítil. Vím, v čem byl ten rozdíl, co chybělo, ale nebylo to něco, co jsem Billovi mohl říct. Vím, že být s ním je to, co nás zachránilo. „Poslouchej, možná jsem to takhle cítil včera, ale dneska to takhle necítím. A nemyslím si, že se tak budeme cítit, až budeme starší. Mám tebe a budeme spolu.“
„Jako že žiju, se cítím, jen když jsem s tebou,“ zakňoural Bill, a pak mu z očí vytryskly slzy.
Držel jsem ho a říkal: „Já nikam nejdu. Vím, že ať už máme jakékoliv sny, tak si je splníme.“
Bill plakal a jeho slzy se vsakovaly do mého trička. „Prosím, nikdy nezačni být jako všichni ostatní. Nelži mi. Potřebuju, abys byl moje skála.“
Cítil jsem, jak se mi znovu sevřela hruď. Tohle byl den v našem životě, kdy se mě o to rozhodl požádat. Bylo mi špatně. Přál bych si, abych tento ten prožil před deseti lety. Přál bych si, abych věděl, že mi tohle dnes večer řekl. Tohle byl jediný den, o kterém jsem mu nikdy neřekl. Tohle byl den, kdy jsme měli sex, ale byl to taky čas, kdy jsem takhle držel Billa ve svém náručí. A i kdyby to nebyla lež, neříct nic o něčem takhle velkém, to bylo mezi námi jako lhaní. Kousl jsem se do rtu. Podělal jsem to. Tak strašně moc jsem to podělal. Ale jak jsem mohl Billovi říct o tom, co se stalo? Jak jsem mu teď mohl říct, že ten Tom, kterého se drží, má dvacet pět let? A že ten patnáctiletý je právě teď v roce 2014 a má s ním sex? Jak?! Kdyby to věděl, skončili bychom o deset let později spolu? Nebo bychom mohli všechno podělat? Nevím, jak cestování časem funguje, takže jsem si na to nedokázal odpovědět. Ale vím, že jsem se co nejlépe snažil, abych ho miloval. Právě teď byl ten okamžik, kdy bych mu mohl říct pravdu. Právě teď. Přemýšlím o tom a snažím se představit si celý náš život, kdyby věděl, co jsem udělal – co jsem dělal právě teď, s ním, v tom hotelovém pokoji v Chicagu. Co by si o mně myslel?
Podívej se na sebe. Jsi pořád ještě dítě. Na něco takového ještě nejsi připravený.
„Nikdy ti nebudu lhát.“ Chtěl jsem umřít, jakmile jsem to vyslovil. „Slibuju. Dokonce i když to zabere nějaký čas. Vždycky k tobě budu upřímný. Nebo se alespoň pokusím udělat to nejlepší. Slibuju.“
Otočil se ke mně a podíval se mi do očí. „Já vím,“ řekl. „Já to vím.“ Přerušil jsem ten oční kontakt až příliš rychle. Nemohl jsem se na něj dívat, tak jsem se styděl. Poznal by to. Bill to vždycky poznal, když se na mě podíval. Přitáhl jsem si ho zpátky, aby se znovu uvelebil na mém rameni, a on řekl: „Chybíš mi, Tome.“
Byl jsem tak blízko tomu, abych se znovu zhroutil. „Miluju tě, Bille.“ Nevím, jak jsem se držel pohromadě. Vím, že cítil, jak je mé dýchání trhané a nerovnoměrné, zatímco jsem se pokoušel uklidnit. Stále jsem se sám sebe ptal, co jsem to udělal? Jak jsem Billovi mohl tohle udělat?
Držel jsem ho. Protože jsem nedokázal nic říct, držel jsem ho. Občas jsem měl pocit, že ho držím až příliš pevně, ale nestěžoval si; ta malá diva, kterou obvykle byl, by si stěžovala, ale on to neudělal.
Nemám ponětí, kolik času uplynulo, ale naštěstí usnul dřív než já. Zvedl jsem ho a odnesl na palandu. Sundal jsem mu boty a uložil ho, a on se na okamžik probudil a znovu se na mě podíval. „Když jsme byli malí, tak jsi mě taky ukládal. Pamatuješ?“
„Jo, pamatuju. Pamatuju si všechno.“
Usmál se a znovu zavřel oči. „Dobrou noc, Tomi.“
„Dobrou noc, Bille.“
Uložil jsem se na vlastní postel a pár minut jen zíral do stropu. Najednou jsem chtěl něco udělat, abych dokázal… ani nevím, co jsem chtěl dokázat. Že jsem tady byl? Že se můj skok časem opravdu stal? Že jsem do Billa zamilovaný? Nevím. Jen vím, že ať už bych udělal cokoliv, muselo to vydržet deset let, aniž bychom na to já nebo Bill přišli.
Do autobusu se vrátila Géčka. Mohl jsem je slyšet u kuchyňky a šel jsem se na ně podívat.
V tom jsem dostal svůj nápad. Byl to pitomý nápad, svěřit něco takového svým idiotským přátelům, ale nedokázal jsem vymyslet nic jiného a věděl jsem, že v roce 2004 nezůstanu dlouho, takže to bylo lepší než nic. Až se zítra vzbudím, tak zjistím, jestli to fungovalo.
Když jsem se vrátil do své postele, spánek mě přemohl téměř okamžitě.
Prosím, prosím, prosím, ať to vydrží deset let. Prosím. A prosím, ať se vzbudím zpátky v roce 2014, přesně jak s tím počítám.
autor: Ema21
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Teda Tom je pekna cita 😀 byt na jehiste tak bych asi nevylezla, takze ve finale klobouk dolu 🙂 jen se bojim co bude az se vzbudi…
No tak teď jsem teda mega zvědavá, co Tom vymyslel. Co Géčkám mohl říct? Prosím ať to neskončí katastrofou. nemůžu si pomoct ale ještě pořád čekám nějaký průšvih. Možná že Bill řekne, že to celou dobu věděl nebo třeba taky cestoval časem. Jsem zvědavá na další díl.
Děkuji za překlad
Krása jsem zvědavá co Tom vymyslí.
To byla nádhera, jsem hodně zvědavá, co bude dál!
Ten den jsem si představovala trochu jinak. Rozhodně jsem nečekala, že to Toma tak dostane. Bylo to jako horská dráha emocí.
Díky za překlad, těším se na pokračování.
Úžasné čtení. Ty posuny v čase, dávají pěkně zabrat nejen Tomovi, ale i mě. Jsem hrozně zvědavá na ten Tomův nápad, protože v téhle situaci vymyslet něco kloudného je opravdu oříšek. Já v jeho případě bych se bála i nadechnout, protože by to mohlo být TO nadechnutí, které vše pošle do kopru.
Díky za překlad, tato povídka, mě fakt dostává 🙂
Nečakala som, že sa Tom tak zrúti. A popravde netuším, prečo vlastne. Ale som zvedavá, čo to vymyslel za prekvapenie. Ďakujem za preklad.
Tom, taková roztomilá citlivka 🙂 Jsem zvědavá, co vymyslel. 😉
Děkuji za překlad!!
Prekvapilo ma ako Tom reagoval ako sa správal, ale bolo to strašne krásne:) ďakujem za kapitolu….