autor: B-kay
„Když se vám zdá, že přes všechnu tu bolest a trápení, které vám život přinesl, už nedokážete dál bojovat, zjeví se světýlko naděje, díky kterému se váš život změní natolik, že se sami nepoznáváte. Minulost už pro vás není důležitá. Všechno, co vás kdy tížilo a trápilo, se rozplyne a vy snad poprvé poznáte, co to znamená skutečně žít. Žít pro něco, nebo někoho, na kom vám opravdu záleží. Tehdy si uvědomíte, že všechna ta bolest za to stála…“
…
Jak je to dlouho? Možná několik měsíců, možná déle. Už to nepočítám. Už nemám sílu. Potácím se světem jako bez duše a pořád se s tím nedokážu smířit. Jak bych taky mohl… Byl jsem zvyklej žít podle svého a užívat si každou volnou chvilku. Měl jsem rodinu, přátele, měl jsem ji… A najednou? Ona je pryč, má rodina a přátelé mě jenom litují a já už nemůžu jít dál. Myslel jsem si, že jsem dítě štěstěny. Většinou jsem dostal to, po čem jsem toužil. Hloupě jsem si namlouval, že mě by se to nikdy nemohlo stát… Chtěl jsem ji požádat o ruku a možná později založit i rodinu. Já vím, že mi bylo čerstvých devatenáct, ale opravdu jsem ji miloval. Měl jsem ji tak rád. Byla pro mě prostě vším… Teď mi zůstaly jenom vzpomínky a lítost všech, kterým jsem věřil. Jenomže já jim na tu lítost kašlu! Nepotřebuju ji! Dokážu se smířit s tím, že jsem sám. Ale s tím, že umřela, se nesmířím nikdy! Vzala si s sebou také mé srdce…
Ještě naposled jsem se zahleděl na klidnou vodní hladinu, v dlani jsem potěžkal drobný prstýnek a jediným prudkým pohybem jsem jej hodil do jezera. „Sbohem,“ po tváři mi stékaly slzy, které se mísily s jemnými kapkami deště. V kapse mi neustále vibroval telefon, ale já to ignoroval. Neměl jsem na nikoho náladu. S nikým jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem se s ní ještě naposled rozloučit. Tady u tohohle jezera náš příběh začal a přesně tady i končí…
Vysoký štíhlý chlapec se ještě naposled zadíval na zčernalou oblohu a poté se rozhodl odejít. Se sklopenou hlavou a stisknutými rty, mířil ke svému autu. Neměl jej rád. Právě díky autu a zběsilé jízdě, kterou jeho dívka milovala, o ni přišel. „Ach mami,“ povzdechl si, jakmile spatřil deset zmeškaných hovorů, ukazujících jenom jediné jméno. Nevzmohl se na víc, než na krátkou sms, že je v pořádku, a že se půjde ještě projít. Zvyšující se intenzita deště mu vůbec nevadila, déšť měl rád. Bavilo jej pozorovat drobné kapky vody. Kdyby mohl, taky by se nejraději změnil v malou dešťovou kapku. Nic by jej netrápilo… Necítil by bolest, které se už tak dlouho nedokázal zbavit. Byl na všechno tak sám. Neměl nikoho, kdo by jej skutečně vyslechl. Nikdo jej neposlouchal. Všichni mu chtěli pomoct, ale svou přehnanou starostlivostí jej ničili ještě víc.
Bill unaveně stiskl víčka, jakmile se ozvalo další vibrování. „Už mi dejte všichni pokoj,“ šeptl spíš pro sebe a hodil vibrující telefon na zadní sedadlo. Všude kolem se pomalu stmívalo, jenomže blížící se bouřka tomu stmívání ještě víc dopomohla. Jel pomalu, nikam nespěchal. Vichřici, která venku řádila, sledoval z okýnka svého auta. Byl natolik zamyšlený, že si vůbec nevšiml překážky, která se mu před auto postavila…
„Ježiši,“ vykřikl, když si uvědomil, kam se řítí. Prudce dupl na brzdu, a když jeho auto zastavilo, vyděšeně se rozhlížel kolem. Rychle si odepnul pás a vyběhl do bouřky. „J-já, prosím vás, promiňte. Ublížil jsem vám?“ dopadl na všechny čtyři a snažil se dotyčné osobě podívat do tváře. Přes zmoklé oblečení a nános bláta, který měla dotyčná osoba na tváři, však nedokázal poznat, zdali toho člověka zná nebo ne. Jediné, co dokázal rozeznat, byly dvě nádherné hluboké oči, plné hořké čokolády, které se na něj vyděšeně dívaly. Bill cítil, jak jeho oblečení pomalu vlhne, dokonce jej přepadla zima. „Tady zůstat nemůžete. Odvezu vás někam? Bydlíte tady někde?“ osoba však pořád mlčela, jenom se na něj nedůvěřivě dívala. „Vy se třesete,“ Bill rychle vstal. „Odvezu vás někam. V autě mám i deku, zahřejete se. Tady přeci zůstat nemůžete. Podejte mi ruku,“ chtěl být milý, ale osoba se na něj pořád jenom dívala, nic neříkala a promrzle se třásla. Bill se tedy vykašlal na veškerou slušnost, pohotově se k neznámému sklonil a i přes to, že se snažil bránit, postavil jej na nohy a posadil do auta.
„Jak se jmenujete?“ měl strach, že mu způsobil šok, nebo něco podobného. Osoba ztěžka polkla a smutně se na něj zadívala.
„Tom,“ odpověděl krátce a víc se k mluvení neměl. Jenom jej ublíženě sledoval. Bill se na něj mile usmál. Bylo to úplně poprvé, co se na někoho usmál od té nehody.
„Máš krásné jméno, Tome. Já jsem Bill,“ řekl měkkým hlasem, nechtěl jej vyděsit. Opatrně se natáhl pro balíček kapesníčků, aby jimi mohl otřít bláto z chlapcovy tváře. Když se však nesměle nakláněl k jeho tváři, chlapec znejistěl a zavrtěl hlavou. „Ne, já ti nechci ublížit. Jenom ti otřu tvář. Neublížím ti,“ opět se usmál a jemnými pohyby čistil Tomovu tvář od nánosu bláta. Když se na něj opět zadíval, jakoby to byl úplně jiný člověk. Měl mladou, krásnou tvář. Billovi hned došlo, že nemůže být starší než on. „Kolik ti je?“ zadíval se mu do smutných očí a vnímal zvláštní teplo, které necítil už strašně dlouho. Naposled vlastně když se díval do jejích očí. Tom jenom pevně stiskl rty a sklopil pohled. „Tak já budu hádat ano?“ Bill jej chtěl nějak uklidnit, něčím rozveselit. Byl moc hezkej. Nechápal, kde se tady vzal. Takhle špinavý a promrzlý. „Už ti bylo dvacet?“ zeptal se první, co jej napadlo. Tom jakoby krátce zapřemýšlel, a poté lehce zavrtěl hlavou. „A devatenáct?“ zkusil ještě jednu otázku. Chtěl o něm zjistit alespoň něco. Tentokrát Tom krátce přikývl a zahleděl se na neustávající déšť.
„Raději mě nechtěj znát,“ řekl tichým hlasem, který Billa naprosto fascinoval. I když to bylo možná podruhé, co promluvil, jeho hlas byl krásně chrplavý.
„Vezmu tě ke mně domů. Celý se třeseš. Takhle tě tady nemůžu nechat,“ vůbec nepřemýšlel nad tím, že má v autě cizího člověka, nejspíš bezdomovce. Bylo mu jej líto. Neměl by to srdce, vysadit jej někde pod mostem. Proto rychle nastartoval a odvezl jej až k sobě domů.
„Mamka už bude nejspíš spát. Máš hlad? Udělám ti něco k jídlu?“ Bill otevřel dveře a tiše vedl Toma do kuchyně. Ten se pořád nesměle rozhlížel kolem sebe, ale nic neříkal. Nakonec však pohledem přistál na Billovi a zamyšleně jej sledoval. Bill si jeho pohledu všiml. Trhavě se nadechl a přistoupil blíž. „Neublížíš mi,“ řekl jistě. Nevěřil, že by byl toho tenhle kluk schopnej. „Možná ti přijdu hloupej, nebo až moc odvážnej, ale… Chtěl bych ti pomoct. Nechci ti ublížit, já se taky moc trápím. Mohli bychom být třeba kamarádi, co ty na to?“ pomalu k Tomovi natáhl ruku, ten však nesouhlasně zavrtěl hlavou. Prožil si toho už dost. Nechtěl jej sebou stáhnout ke dnu. Bill chápavě sklonil tvář. „Já ti rozumim. Teď tě odvedu do koupelny, můžeš se vykoupat, aby ses zahřál. Zatím ti udělám něco k jídlu, a pak ti ukážu, kde budeš spát ano?“ jejich pohledy se opět setkaly…
autor: B-kay
betaread: Janule
Ano, ano, ano!!!!! Sakra jak já se na tenhle skvost od B-kay těšila!!!!
Ach, začíná to velice zvláštně? Kdo se skrývá po chlapským jménem Tom? Co je to za osobu? Doufám, že odpovědi najdu v dalších dílech této povídky, která mě zaujala po pár větách…
ehm.. moc toho nechápu.. ale to asi newa co..??:D není tom nejakej retardovanej..??
Retardovanej… 😀 Chci pokračování…
[3]: xDDDD bože
Nádhera, od B-Kay jsou všechny povídky nádherný takžeee…dlaší dílek prosím!!
Dáááál!
neuteče že ne?…
to je nádherný začátek!!!
Retardovaný? 😀 Nene, mně takový nepřijde, spíš bych řekla, že je zklamaný životem, smutný, zdeprimovaný, ublížený… Hm, tady Sandra je holt studna vždycky plná skvělých nápadů 🙂
Docela nezvyklý, aby byl zakřiknutější a nesmělejší Tom x) krásná ff, jako všechny od B-kay 😉
Nádherná povídka!!! Začala jsem spíše číst od druhého dílu a když sem byla asi v polovině tak jen: A dost! Musíš od začátku! 🙂 Je to krásně napsané a krásný děj 🙂 Skvělý nápad 🙂 Teď začnu s tím druhým dílkem hezky od začátku 😀 krásné, jen tak dál 🙂 :*
Začiatok je zaujímavý, trochu depkoidný, ale dnes mám na depku náladu 🙂
Copak se Tomimu stalo.