I can’t help myself 13.

autor: Ivetka

— o několik dní později —

Abych byl upřímný, nejradši bych se zakopal několik metrů hluboko pod povrch země. Ani jsem netušil, jak moc těžké bude chodit do školy a pořád ho vidět. Je jako tělo bez duše, ostatně stejně jako já. Každou hodinu se letmo sledujeme, každý pozorujeme smutek a zklamání v očích toho druhého. Při dějepisu, hodině, kde většina lidí spí, na mě houkne Theo.

,,Sst, Tome, od Andrease…“ do ruky mi vloží úhledně složený papír. Koutkem oka se na Andrease kouknu, ten se právě otáčí zpátky k tabuli. Vždycky jsem ho obdivoval, že dokázal byť i z první lavice napsat dopis a bezpečně ho poslat až do poslední lavice bez povšimnutí vyučujícího.

,,Ahoj, Tome…

Myslel jsem si, že se do tebe a do Billa nebudu plést po tom, co se mezi mnou a Billem stalo. Mluvili jsme o tom snad tolikrát a času na rozmyšlení jsi měl dost. Koukni se na Billa, jak vypadá. On sám, když jsem mu nabízel pomoc, odmítl. Zřejmě se bojí, že by sis mohl myslet, že mezi námi opravdu něco je. V tomto směru tě asi zklamu – mezi mnou a Billem nikdy nic nebylo a stejně, jako ty bereš Andreu, já beru Billa. Jako brášku, kterýho musím chránit, je to moje povinnost. Sic jsem mu ublížil, ale nejsem sám, Tome. On i já jsme od tebe od začátku čekali něco jiného. Něco víc. Vzchop se, kamaráde. Bill by tohle nedělal, kdyby byl zabouchnutý do mě. A ty moc dobře víš, jaký je rozdíl mezi tím, když je člověk zabouchnutý a když člověk miluje. Bill tě miluje a můžu tě ujistit o tom, že to s tebou myslel vždycky vážně. Nebudu ho bránit, nebudu bránit ani sebe. Ale nemůžeš tohle dělat věčně. Urychli to trápení vám oběma.

Vím, že ty se rozhodneš správně, mám tě rád, nezapomínej na to, ano?… Andy…“

Zhluboka se nadechnu, nevím, jestli mu mám odepsat, protože na psaní románů vážně nemám ani zdaleka náladu, ale mluvit se mi s ním taky nechce. Proto neudělám zatím ani jedno. Chvilku nad tím přemýšlím, potom se kouknu na Billa, který si cosi kreslí do sešitu. ,,Ach jo…“ povzdechnu si a ze sešitu si utrhnu kousek papíru.

,,Ahoj… co děláš dneska odpoledne po škole?“ napíšu a nepozorovaně to hodím po Billovi. Ten se otočí, aby zjistil, od koho to je, a když zjistí, že jediný, kdo na něj kouká, jsem já, nevěřícně vykulí oči a cár papíru pevněji stiskne ve své dlani. Sleduju každý jeho pohyby, jak opatrně rozbaluje kuličku pomuchlaného papíru, aby se náhodou nepotrhal, jak si to čte, bere do ruky propisku a krasopisně odepisuje a jak mi dopis vrací.
,,Nevím… asi to, co dělám poslední dobou každý den. Budu sedět doma na zadku…“ tak fajn. Teď už není úniku… popadnu propisku a bez rozmýšlení mu odepíšu.
,,Tak… nechceš dneska udělat změnu? Co kdybychom se v 16:00 sešli za benzínkou?“ hodím to po něm a netrpělivě čekám na odezvu.
,,Jestli chceš, já půjdu rád…“ ještě se na něj kouknu a kývnu na souhlas, abychom to ukončili.

Dneska máme jenom do 13:30, takže hned po škole jdu domů, abych stihl poklidit pokoj a připravit si učení na druhý den, trošku se i upravit a najíst se. Mamka není doma, našla si novou práci, dělá asi 15km odtud v nějaké kanceláři. Docela mě překvapila, že se začala starat.
Čím víc se blíží čtvrtá hodina odpolední, tím víc jsem i nervózní… Co když na mě Bill něco opět zkusí a já se opět nechám? Toho se bojím, miluju ho, to ano, jsem už dokonce i přesvědčený o tom, že bych to s ním chtěl zkusit znovu, ale chci ho ještě chvilku potrápit, aby si to potom nedovolil znovu. Však on mi za tohle jednou ještě poděkuje…