Catharsis 13. 1/2 (konec)

autor: undrockoll & cynical_terror

Uběhl více než měsíc. Nové album se po kouskách dávalo pomalu dohromady a ve skupině se nálada o hodně zlepšila. Bill a Tom se chovali jako skuteční bratři a Bill se naučil ovládat své emoce. Neukazoval je už navenek, necítil už se tak frustrovaný. Tom zůstával mnohem častěji, a když šel do klubu, Bill šel s ním. Bavili se, dělali spolu hudbu, flákali se spolu.

Bill si myslel, že se přes to začíná pomalu dostávat.

Samozřejmě, pořád měl vzpomínky. Byl hodně propojený s Tomem a věděl, že by to nemohl jen tak vymazat. Každopádně, mohl se pohnout dopředu a udělat si věci tak, jak si myslel, že by měly být.

Po příjemném čase stráveném s rodinou o Vánocích, se Gordon se Simone rozhodli poslat dvojčata na krátkou dovolenou na Maledivy. Bill si přál vlastní pokoj, protože si myslel, že tak je to správně, a Tom se na nic neptal. Když přijeli, zapsali se a nechali poslíčka, aby jim odnesl zavazadla do pokojů.

„Nemůžu uvěřit, že tu za pár dní bude Jost,“ zamumlal Tom a přehodil si kytaru přes rameno. Nevěřil poslíčkovi, pokud šlo o jeho Gibsonku. „Jako bysme potřebovali chůvu.“

„Saki je tady taky,“ dodal Bill. Mimoděk smetl Tomovi něco z trika a okamžitě strhl ruku zpátky, díval se do země. „Je to v pohodě, nechají nás o samotě.“

„Radši by měli,“ zaksichtil se Tom. „Jsou to oni, od koho si chci odpočinout.“

„Jsi to ty, od koho si chci odpočinout,“ škádlil ho Bill. Kopl Toma špičkou boty do nohy. Tom vzhlédl s přimhouřenýma očima. „Dělám si srandu.“

„Vsadil bych se, že to nebyla sranda,“ řekl Tom zlehka.

Bill si povzdechl. „Jdem se podívat na pokoje.“

Vzdálil se od bratra, aniž by čekal na odpověď.

***

„Ty si jdeš ven zaplavat?“

Bill se koukl přes jejich společný obývák na Toma. „Um, jo,“ souhlasil a přes rameno si hodil svou plážovou tašku.

„Počkej na mě!“ křikl na něj Tom.

„Tak ale dělej,“ odpověděl Bill s povzdechem. Sledoval Toma, jak vlítnul a zase vylítnul z pokoje. „Tome, už tak je dost pozdě.“

Tom klidně vyšel z pokoje jen v plavkách a slunečních brýlích. „Okay, jsem připravený.“

„Ještě před sekundou jsi nebyl.“

„Netrvá mi to dlouho.“ Tom se na něj podíval zpoza svých černých brýlí a Bill se rozesmál.

„Fajn.“

Šli dolů na pláž, navzájem se neustále pošťuchovali a strkali do sebe. Bill si byl vědom všech těch lidí kolem nich, ale na Maledivy jeli z jistého důvodu; ve Španělsku byli skoro neznámí a nebyl tu takový risk davů fanynek. Na Maledivách byli stále relativně normální.

Bill našel tichý koutek pod stromem, kam odhodil svou tašku.

„Ve stínu?“ zeptal se Tom a zaksichtil se. „Nejeli jsme na Maledivy, abys ležel ve stínu, měl bys jít na sluníčko.“

„Akorát bych se spálil,“ odpověděl Bill a klekl si, z tašky vyndal ručník a krém na opalování.

„Půjdeš vůbec do vody?“

„Jasně, ale první si zdřímnu,“ odpověděl Bill a roztáhl svůj ručník.

„Trapáku,“ byla Tomova odpověď. „Tohle jsou věci, které dělají holky.“

Bill Toma plácnul a lehl si na ručník, teplý větřík ho jemně ovíval. „Nech mě samotnýho, Tome. Jdi najít holku, se kterou můžeš blbnout nebo něco.“

„Už jsem našel, ale ty spíš,“ odsekl Tom. Díval se všude kolem sebe a Bill se díval nahoru, oči držel na svém bratrovi. „Je tu hodně rodin.“

„Je to rodinné středisko.“

„Ty a já jdeme dneska večer ven,“ řekl Tom. „Do klubu, který jsem viděl dole v ulici.“

„Fajn. Ale teď mě nech odpočívat,“ řekl Bill uštěpačně. „A žádné triky.“

Tom si hlasitě povzdechl a odpochodoval pryč. Bill lehce nadzvedl hlavu a sledoval ho, jak odchází. Tom byl okamžitě přitahován skupinou v bikinách opalujících se holek.

„Kretén,“ zamumlal Bill. Nemohl si pomoct, ale usmál se, když viděl, jak se jedna z holek zvedla, kopla po něm písek a naštvaně odpochodovala. „Zajímalo by mě, co řekl.“

Natáhl se zpět na ručník a uvolněně vydechl. Tohle bylo to, co potřeboval, dovolenou od Německa, dovolenou od všech hvězd, a tak nebo tak, dovolenou od toho, co měl s Tomem. Na Maledivách vypadalo všechno tak strašně daleko.

Mohl tady dýchat. Zavřel oči a nechal spánek přelít přes sebe, jako vlny proti pláži.

Sny se rychle střídaly. Malé kousíčky z koncertů a turné, jeho matka a narozeninový dort. Mikrofon, křičící dívky, Gordonův pickup, Kazimír.

A Tom. Usmívající se, jeho dlouhé řasy, vlhké rty a jazyk…

Bill zasténal a zastřeně otevřel oči. Identický pár očí se díval dolů na něj.

„Eh,“ zakňučel. „Tome?“

„Už jsou to dvě hodiny,“ řekl Tom a posadil se vedle Billa, z vlasů si ždímal vodu.

„Dvě hodiny?“ Bill se posadil a rozhlédl se kolem. Bylo tam hodně nových lidí, staří odešli kvůli vyčerpání malých dětí. Bill v sobě potlačil zívnutí, předklonil se a protáhl si nohy. „Co jsi řekl té holce?“

„Jaké holce?“

„Předtím… kopla na tebe písek.“

„O čem to do háje mluvíš?“ zeptal se Tom zmateně.

„To je jedno. Zdálo se mi o tobě.“ Bill se přikrčil hned, jak to řekl. „A o mámě, a Kazimírovi a o všem.“

Tom se na něj podíval a zavrtěl hlavou. „Nikdy nesníš.“

„To víš,“ odpověděl Bill roztržitě. „Pojďme plavat.“

„Už jsem plaval.“

„Proč jsi naštvaný?“

Tom se postavil a hrstka písku z něj spadla na Billův ručník. „Nejsem. Uvidíme se později.“

Tom se vydal zpět směrem k hotelu a Bill se zamračeným obočím sklepával písek z ručníku. Už se moc necítil na to, jít si zaplavat. Zabořil prsty do písku a velmi tichým, jemným hlasem zamumlal „Fajn.“

***

Bill se předklonil, ruku položil na Tomovo stehno. „Do hajzlu, věříš tomu?“ Klub byl přeplněný, a ačkoli měli vlastní místa, oddělené od ostatních, hudba tam rozhodně nebyla tišší.

Tom upil ze svého drinku a odstrčil Billovu ruku. Bill zrudnul, ale rozuměl.

„Řekneme to Jostovi, až se vrátí,“ odpověděl Tom.

Bill přikývl a snažil se nedívat na muže, který od nich nebyl dál než deset metrů. Zíral na ně už dobrých deset minut a měl foťák.

„Jen tentokrát nechci žádné fotky,“ zamumlal Bill.

„Možná to není tak, jak myslíš,“ zamumlal Tom. Vypadal klidně, když se opřel, a sklenici s pitím postavil na své stehno. „Možná je to…“

„Ne,“ odpověděl Bill. Posadil se zpět a zkřížil si nohy a boty odkopnul stranou. „Je tu kurevsky horko, jak můžeš nosit tohle všechno?“

Tom pokrčil rameny. „Nemůžu uvěřit, že nosíš… tohle.“

„Co?“

„Tohle.“ Tom ukázal na Billův outfit a Bill jen pokrčil rameny.

„Pojďme pryč,“ nutil Bill Toma, jak se k němu předkláněl. Tom se nervózně rozhlédl kolem a odtáhl se stranou, předstíral, že má něco na kalhotách. Bill si povzdechl. „Tome, nikdo se o nás nestará. Jsi paranoidní.“

„Nechceš fotky,“ zamumlal Tom. „Já nechci fotky. Rozumíme si?“

„Myslíš, že všichni…“ Bill přestal mluvit, když se k nim přidal Jost, který si sedl vedle Toma.

„Mé manažerské smysly mě alarmovaly u baru, co se stalo?“ Postavil před ně dva čerstvé drinky.

„Bill si myslí, že nás sem sledoval fotograf,“ odpověděl Tom.

„Já vím, že nás sem sledoval fotograf,“ odsekl Bill. „Je přímo tam,“ řekl a opatrně ukázal na muže, aniž by dal najevo, že o něm vědí.

„Bože,“ zamumlal Jost a zíral dolů na muže. „A vy dva vypadáte jako…“

„Jako co?“ vyštěkl Bill.

Bill věděl, jak vypadají. Měl tričko, které sotva zakrývalo jeho tělo, úzké kalhoty, bez bot a skoro žádný make-up. Jeho vlasy byly dlouhé a rovné. Nevypadal jako Bill, do kterého je většina dívek zamilovaných.

Vypadal jako…

‚Zasranej gay,‘ pomyslel si Bill.

A ačkoliv Tom měl své obvyklé oblečení, neměl čepici a výraz v jeho obličeji nebyl vůbec příjemný.

Foťák blesknul a Bill zasténal. „Odcházím.“

„Počkej na Sakiho,“ řekl Jost vážně. „A hlavně teď.“

„Myslím, že jdu taky,“ řekl Tom. Předklonil se a odložil skleničku na stůl. „Nechci, aby měl Saki dvě cesty.“

„S nikým nemluvte, na nikoho se nedívejte,“ říkal Jost dvojčatům a zněl skoro jako rodič. „Nic nepodepisujte. Nemluvte spolu. Sledujte Sakiho a jděte rovnou za ním. Jasný?“

„Neměl bych ho držet za ruku?“ zeptal se Tom sarkasticky. Billův žaludek se stáhl.

„Mám pocit, že už kontrola byla podceněná a film je stále ve foťáku,“ zamumlal Jost. Postavil se. „Jděte. A neopouštějte už dneska v noci své pokoje.“

„Co když bude hořet?“ zeptal se Tom.

Jost se na něj pronikavě zadíval. „Dobrou noc.“

Bill viděl Sakiho stát kousek od nich, s rukama založenýma na hrudi. Povzdechl si. „Pojď, Tomi.“

„Neříkej mi tak, kurva.“

„Ježiši, fajn,“ odsekl Bill a otočil se od Toma. Mávnul na Sakiho, že už jsou připravení k odchodu a z klubu odešli v tichosti. Fotograf se je pokoušel sledovat, ale Saki to s ním rychle vyřídil.

Jakmile byli venku, pár kroků před Sakim, Bill zatahal za jeden Tomův dred.

„Pusť to, Bille,“ zamumlal Tom.

„Proč jsi dneska tak protivnej? Tohle má být naše dovolená,“ řekl Bill.

„Nejsem nic.“

„Uh… jenom na mě vyjíždíš,“ zamumlal Bill. „Odkdy spolu bojujeme?“

„Bojuju s tebou už od máminy dělohy,“ odpověděl Tom, Bill si odfrkl.

„To byla ta nejblbější věc, jakou jsi kdy řekl,“ odpověděl Bill, nepatrně se pousmál. „Praskni.“

„Kreténe,“ odsekl Tom zpět. Tvrdý tón jeho hlasu se zjemnil.

„Super, jsem rád, že jsme tohle vyřešili,“ zamumlal Bill. K hotelu šli v příjemnější tichosti. Když byli uvnitř, Saki hlídal halu od bláznivých fanynek, Bill padl na gauč v obýváku mezi jejich pokoji. Tom zíral ven z okna. „Vážně, jsi na mě naštvanej?“ zeptal se Bill po pár okamžicích.

„Ne,“ odpověděl Tom. „Promiň, to je tím horkem.“

„Horkem?“

„Uh… jo, horkem.“

„Je to tvoje vlastní blbost,“ zamumlal Bill, natáhl hlavu na stranu a rukou hladil malý kobereček. „Nosit tohle všechno.“

„Seš tak blbej,“ odpověděl Tom jednoduše.

Bill protočil oči a zíral na strop. „Chceš pracovat na hudbě? Dostal jsem nápad na song.“

„Bill a Tom si potřebují zašoustat, remix,“ zamumlal Tom a natáhl se pro svou kytaru.

Bill se zasmál. „Jestli si chceš zašoustat, jdi si zašoustat.“

Tom něco zamumlal a dal si kytaru do klína. „Tak, jaká je melodie?“

Najednou se Bill cítil plaše. Schoval si obličej do dlaní a začal hučet. Tom zahrál pár akordů srovnávajících se s Billovým hlasem.

„Nebo něco jako tohle,“ zamumlal Bill.

„O čem to je?“

„Ty. Já.“ Bill se odvážil podívat na svého bratra. „My, víš.“

Tom pozvedl obočí. „Doopravdy.“

„Nechci to nikde použít nebo tak,“ zamumlal Bill tiše. „Jen mám pocit, že bysme to měli udělat.“

„To už jsme udělali,“ odpověděl Tom.

„Tahle bude jiná,“ odpověděl Bill. „Vážná.“ Sklouznul se na pohovku vedle Toma. „Okay?“

„Okay.“ Tom začal hrát a Bill začal zpívat. Tom přestal hned po prvních slovech a odložil kytaru stranou.

„Co se stalo? Proč jsi přestal hrát?“ zeptal se Bill, i když měl pocit, že už odpověď zná. „Myslíš si, že je to blbý, že jo?“

Tom se zvedl. „Na tohle je kurevsky horko. Jdu k sobě do pokoje, kde je klimatizace.“

„Ale… je hrozně brzo,“ zamumlal Bill. Tom pokrčil rameny a šel ke svému pokoji.

„Budeme na tom dělat zítra.“

Bill přikývl a stočil si nohy pod sebe. „Dobrou.“

***

„Přestaň, zblázním se z tebe.“

Bill se napřímil na své židli a podíval se na Toma, který jedl cereálie. Přestal se dívat kolem sebe. „Můžou být všude.“

„Doma jsi nikdy nebyl takhle nervózní, je to jen fotka,“ odpověděl mu Tom dutě. „Když budou mít jednu, koho to zajímá? Naše dovolená není tajemství.“

Bill kopl pod stolem Toma do nohy a se zamračením se posadil zpět. „Nemají žádné právo.“

Tom ždímal vodu z vlasů po plavání, ze kterého se právě vrátil. Smotal si dredy na vrch hlavy, a jak si sedal na židli, hladil se po hrudi. „Zklidni to.“

„Tahle dovolená není moc zábavná,“ zamumlal Bill zlehka.

„Hmm,“ souhlasil Tom. „Ne pro tebe.“

„Jak to myslíš?“

„Já vím, že chceš pryč ode mě, Bille,“ odpověděl Tom. „Je to blbost mámy a Gordona, kteří tohle naplánovali, ale jak mohli vědět, že to, co potřebujeme, je dovolená od sebe navzájem?“

Bill se zamračil. „Tak to není.“

„Ne tak přesně, já vím.“

„Je to složitý,“ zamumlal Bill a vzhlédl. U stromu stál muž s foťákem. „Kurva, kurva.“

„Nech ho, jenom tady sedíme a jíme snídani,“ zabručel Tom. „Není to nic vzrušujícího.“

Bill slyšel cvaknout foťák a rychle se postavil. „Není to jenom o tom, nemůžeme si dát ani pauzu. A nechci dovolenou od tebe, ty idiote.“

„Okay, teď děláš scénu,“ zamumlal Tom a zíral dolů na svou snídani.

„Tady není žádný…“ Bill zíral dolů na fotografa. Chystal se pořídit další fotku, když se za ním vynořil Saki. Zlehka mu zaťukal na rameno. Vyměnili si několik slov a muž doslova zbledl, jak na něj Saki vrčel.

„Tam, on se o to postará, tak si zase sedni.“

Bill si nechtěl sednout. Chtěl utéct. Kam, to nevěděl. Kamkoliv. Najednou se cítil, jako by tam nepatřil. Byl to mizerný pocit.

„Není mi dobře, jdu dovnitř,“ zamumlal Bill.

„Zase hodláš být zabedněný celý den?“
Bill neodpověděl. Vrátil se zpět do hotelu skrz prosklené dveře a uháněl k výtahům. Chtěl, aby Tom běžel za ním, ale věděl, že to neudělá. Tom odpočíval, protože Tom byl na dovolené. Bill nebyl na dovolené. Bill stále pracoval.

Stiskl tlačítko a velmi těsně kolem sebe omotal paže. Byl hodně hubený, hubenější než obvykle. Jeho matka to komentovala během Vánoc a Bill se oháněl tím, že Tom je dokonce hubenější než on. Samozřejmě, nikdo ho neposlouchal.

Saki vešel o malou chvilku později dovnitř a tiše si stoupnul vedle Billa.

„Je Tom v pohodě, tam venku?“ zeptal se Bill, stále zíral na tlačítko od výtahu.

Saki přikývl. „Vidím na něj odtud.“

„Jo.“ Dveře výtahu se otevřely a Bill letmo koukl na Sakiho. „Jdu rovnou do mého pokoje.“

Nečekal na Sakiho odpověď, protože nechtěl, aby to bylo ne.

***

Bill věděl, že klepání na dveře ukončilo jeho mír a klid. „Pojď dál, není zamčeno,“ křikl z postele. Ležel zamotaný v přikrývkách, kolem sebe prázdné flašky od koly a zbytky jídla a sledoval filmy na placeném kanále.

Tom strčil do dveří a nakoukl dovnitř. „Jsi zaměstnaný?“

Bill zvedl obočí. „Vypadám tak?“

„Nevím,“ odpověděl Tom a pokrčil rameny. Přes rameno měl přehozenou kytaru a vypadal dychtivě. „Um. Jsi zaměstnaný?“

Bill si povzdechl. Venku byla hrozná bouřka a velká okna se otřásala pod náporem silného větru. Věděl, že je to trochu stupidní, ale tak trochu se schovával před bouřkou. „Ne, idiote.“

Tom přešel k posteli a šťouchl do ní kolenem. „Vypadáš…“

„Uboze?“

Tom znovu pokrčil rameny. Rozepnul pás kytary a opatrně ji položil. „Vypadáš jako ty.“

Bill se téměř rozesmál, ale pak si to rozmyslel. Vypnul film a odkopal ze sebe peřinu. „Co se děje?“

„Chci dělat na tom songu,“ odpověděl Tom. „Víš, na tom, co jsi mi ukázal předtím.“

Bill byl v šoku. Z reakce, jakou měl Tom, když mu tenhle song předvedl, nemyslel, že na něm budou v nejbližší budoucnosti pracovat. „Vážně?“

„Uhm, jo,“ zamumlal Tom. Chytil kytaru a zahrál jeden akord. „Bille…“

„Hm?“

„Jsi… v pohodě? Vypadáš nějak napnutě od doby, co jsme tady.“

„Oh.“ Bill byl překvapený, že je Tom tak vnímavý, nevypadalo to jako on. Ne tak docela. „Jen jsem doopravdy chtěl dovolenou.“

„Tak si jí udělej,“ řekl Tom a pomalu se posadil na postel vedle Billa. „Zasloužíš si to.“

„Tak jako ty,“ odpověděl Bill s pousmáním. „Okay, jdeme udělat ten song. Myslím, že se ti bude líbit.“ Naklonil se k nočnímu stolku a vzal svůj starý poznámkový blok. Po dlouhém probírání se písničkami, která za ta léta nasbíral, našel jednu, kterou hledal. „Tak… mám v hlavě nápad na melodii, ale budeš mi muset pomoct. Se slovy taky.“

„Jsi o hodně lepší ve slovech,“ odpověděl Tom rychle.

„Jasně. Jsi mnohem lepší v hudbě, takže to bude dobrý.“

„Pro co to je?“ zeptal se Tom a položil si kytaru do klína.

„Nejsem si doopravdy jistý,“ odpověděl Bill. „Pro nás? Nevím.“

Tom vypadal, že o tom chvíli přemýšlí. „Pro nás. Okay.“ Natáhl se k bloku a v tichosti si četl slova.

„Co myslíš?“ zeptal se Bill, když Tom vzhlédl od stránky. „Dobrý? Špatný? Kravina?“

Tom neodpověděl, jen začal tiše hrát, pracoval s akordy a dělal si poznámky. Bill ho sledoval, potřeboval vědět, co si Tom myslí, ale byl příliš nervózní na to, aby na něj tlačil. Už byl k té písničce připoutaný, stejně tak, jako byl připoutaný k Tomovi.

Ta myšlenka způsobila, že jeho srdce zabolelo. Tom přestal hrát.

„Nemůžu,“ zamumlal.

„Nemusíme na tom dělat teď, můžeme-„

Tom zavrtěl hlavou. „Nemyslím ten song.“

Billovo srdce kleslo. „Co myslíš?“

„Nemůžu být tvůj bratr. Ty nemůžeš být můj bratr. Tohle nemůžeme. Není to song o bratrech, Bille.“ Tomova tvář byla rudá, silně tiskl prsty kolem krku kytary.

„Je to písnička o tobě a o mně,“ řekl Bill zlehka.

„A ty to chceš prostě… zasraně dostat ven?“

„Ne,“ odpověděl Bill. „Nevím, co s tím chci. Jen to chci prostě udělat.“

„Fajn.“ Tom zíral z okna na bouřku, naprázdno hrál nějaké akordy.

„Nemusím to dělat, myslím to vážně,“ zamumlal Bill. „Nenič to, to je to nejhorší.“

„Neničím nic,“ odpověděl Tom ostře.

„Okay.“ Bill odložil blok a skousl si ret. „Co myslíš, že je špatně s tím songem?“

„Ta samá věc, která je špatně s námi.“

Billa to sdělení zasáhlo. „Oh.“

„Víš, že je to pravda,“ řekl Tom, stále brnkal na struny.

Bill si povzdechl. „Je tu hodně věcí, co je s námi špatně. Která část tě obtěžuje?“

„To všechno,“ odpověděl Tom, aniž by se podíval na Billa. „Že tě chci, a ty mě nenecháš tě mít, že mi nevěříš, že jsme zničili náš vztah… že jsme dokonce tenhle vztah měli. Zastavil ses někdy vůbec a zamyslel se nad tím, jak podělaný to je?“

„Samozřejmě, že jo,“ řekl Bill. „Jsi můj bratr. Nikdy to nevadilo.“

„No, mělo.“ Tomův hlas ochladl, ztmavl.

Bill se zamračil. „Necítím se špatně za to, co jsme udělali. Nebo provinile. Nebo cokoliv. Je to prostě… co jsme udělali.“

„Co děláme,“ odpověděl Tom. „Co když někdo ví? Co když uslyší tenhle song? Budou vědět. Já nemůžu…“

„Co s tím chceš udělat?“ zeptal se Bill. Jeho srdce divoce bilo a jeho dlaně se potily. „Co?“

„Nemůžu od tebe pryč.“

„Přišel jsi ke mně,“ řekl Bill obranně.

„Na tom nezáleží. Nemůžu se od tebe zatraceně dostat pryč a vážně, vážně to nenávidím. Nenávidím to tak moc, Bille,“ zamumlal Tom, vypadal stále víc a víc napnutější.

„Vážně nevím, co chceš, abych s tím udělal,“ řekl Bill, cítil se extrémně frustrovaně. „Přestaň si stěžovat a řekni mi, co chceš udělat. Je mi tak zatraceně zle z těch sraček. Jsou to všechno sračky, všechno, co od tebe kdy přišlo. Samozřejmě, že ti nemůžu věřit. Nedal jsi mi k tomu důvod.“

„Sračky,“ zopakoval Tom v tichém zamumlání. „To je vážně krásný.“

„Dostal ses do týhle sračky sám,“ odsekl Bill rozzuřeně. „Tak mi dej návrh. Nemůžeš mě prostě jenom odkopnout a už mě nikdy nevidět, bohužel.“

Tom otevřel pusu a zarazil se. Pak se zamračil a pokrčil rameny. „Jo, hodně špatný.“

Bill se okamžitě cítil ublíženě. Chtěl Tomovi ublížit zpět.

„Ty jsi tady ten, kdo to udržuje. Já už se přes to dostal, ale ty jsi zasraně nemohl přestat ve Španělsku,“ Bill hleděl na Toma. „Snažil ses mě držet za ruku, prostě cokoliv, abys mě dostal do postele. A teď obviňuješ mě. To je zvrácený.“

„Jo,“ řekl Tom, pokrčil rameny. „To je zvrácený.“

Bill nečekal, že Tom bude souhlasit, protože to tak nemyslel, když to řekl. Co on a Tom dělali, bylo nádherné.

Ale teď se nemohl stáhnout zpátky.

„Nikdy znova,“ bylo všechno, co Bill řekl.

Tom si odfrkl. „Jo, tohle si říkal už předtím. Nemůžeš to udržet stejně tak.“

„To je lež,“ odsekl Bill. „Jsi to vždycky ty, kdo přileze zpátky.“ Bill vstal z postele, najednou neschopný být blízko Toma. „Potřebuješ mě víc, než já potřebuju tebe.“

„Naser si,“ křikl Tom hlasitě. „Tohle jsou všechno jenom sračky. Byl jsi to ty, kdo se z toho snažil udělat víc, než to kdy bylo.“

Billovi poklesla čelist. „Co?“

„Jo.“

„Myslíš to vážně?“ Bill se začal třást, proudily jím všechny emoce. Každá emoce, kterou kdy měl, každý pocit, který cítil, všechno se mu to tlačilo v hlavě. „Ne, nemůžu věřit, že to myslíš vážně. Nemůžu.“

„Mělo to být-„

„Nemělo to tak být,“ přerušil ho ostře Bill.

„Nech mě to kurva dokončit.“ Tomovy oči nebezpečně jiskřily. „Mělo to vyřešit ty sračky. Zkoušet dostat věci ven. Není to moje chyba, že jsi vyvinul takový druh – já nevím – věci.“

Bill se hlasitě rozesmál, ustupoval zpět, dokud nedosedl na židli. „Přál bych si, abych tě nenáviděl, protože-„

„Co?“

„Vidím, že ty mě přerušovat můžeš, jak typický,“ zamumlal Bill. „Ty to vyvoláváš.“

„Kdybych to vyvolával já, šukali bysme, ne bojovali,“ zabručel Tom. Vyskočil z postele a přistoupil k Billovi.

„Vypadni ode mě,“ řekl Bill výhružně. Tom stál přímo před ním, a ačkoliv byl Bill vyšší, měl pocit, jako by byl Tom všude kolem něj.

„Nenávidíš mě,“ řekl Tom.

„Ne,“ odpověděl Bill a rukou Toma odstrkoval. „Jsem do tebe kurevsky zamilovanej.“

Tom popadl Billovu ruku, stiskl tak silně, až Bill vyjekl. „Drž hubu.“

„Je to víc nebo míň zkurvený, že tě miluju?“ zeptal se Bill. Cítil slzy, které se mu draly do očí. „Protože to je důvod, proč jsem tě nechal…“ Bill zrudnul, „být ve mně.“

„Nenecháš mě v tobě,“ odpověděl Tom. Chytl Billa za ruku a ustupoval zpět.

„Nedovolíš mi to,“ odpověděl zmatený Bill, odmrkával horké slzy. „Nechceš nic, co chci já, nedáváš mi vůbec nic. To je to, víš? Myslíš si, že se staráš, ale nestaráš, protože kdyby jo…“

„Poslouchám.“

Bill jen zavrtěl hlavou a přitiskl si dlaň k očím. Nebyl už naštvaný, byl naprosto zničený. Věděl, že je po všem, ať už měli cokoliv. To bylo to. Našlo to svůj konec v temném hotelovém pokoji a oni už nikdy nebudou stejní.

„To je ono,“ řekl Bill znovu. „A je to všechno.“

„Bojuj,“ procedil Tom skrze zuby. „Nemůžeš se vždycky jenom vzdát. Nenávidím to.“

„Tak mi jednu vraž, nebo něco.“ Bill si založil ruce na prsou a zíral na zem, horké slzy se mu hromadily v očích. „Vím, že to chceš.“

„Já nechci, pane bože! Jak to vůbec můžeš říct? Ani nevíš, kdo jsem,“ Tom skoro křičel.

Bill vzhlédl s doširoka otevřenýma očima. „Jo, máš pravdu. Já nevím.“

„Proč to děláš?“ Teď už Tom křičel.

Bill uskočil. „Dělám co?“

„Proč kurva říkáš věci, co říkáš? Víš, jak příšerný je to slyšet?“ Tom opět o krok ustoupil a praštil do židle. „Říkáš vůbec ty kurevsky nejhorší věci.“

„Miluju tě.“

„Tohle,“ ječel Tom. Nedíval se na Billa, ale přesto mohl vidět, jak temné a tvrdé jeho oči jsou. „Je to zasraně příšerný.“

„Co je tak zasraně příšerný?“ zeptal se Bill. Jeho hlas se zvyšoval, téměř na úroveň Tomova. „Jo, mám to. Myslíš si, že je to zvrácený. Ale nejsi to ty, kdo tohle cítí. Je to můj problém.“

„Ne, to není,“ odpověděl Tom rozohněně.

„Jak tvůj? Tobě je to u prdele,“ odpověděl Bill, slzy si začaly razit cestu po jeho tvářích.

„Před dvěma minutama jsi říkal, že to nemůžu nechat bejt, že to udržuju já. Proč bych to dělal, kdyby mi to bylo jedno?“ zeptal se Tom, jeho hlas se opět zvyšoval.

„Jo, jenže ty myslíš svým ptákem,“ odsekl Bill a přikrčil se ve vzlyku. „To neznamená, že se staráš.“

„Bože! Nejsem posraný zvíře, který se pokaždý snaží dostat do tvých kalhot.“

„Já vím,“ odpověděl Bill. „Taky se snažíš dostat do kalhotek náhodným fanynkám.“

Tom protočil oči a nakopl postel. „To je prostě úžasný, Bille.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že si s ní spal. S Ann-Kathrin,“ řekl Bill, uvědomoval si, že celá tahle situace ho pořád bolí. „Nezastal ses mě a ojel si jí! A věděl si, jak jsem se cítil!“

„Čemu stále nemůžu uvěřit je, že to proti mně pořád používáš,“ ucedil Tom. „Byla to chyba. Ale můžu šukat, koho chci, Bille. A víš co, neměl jsem. Tak moc jsem se snažil nerozrušovat tě.“

Tohle přiznání Billovi ublížilo ještě víc. „Jestli chceš píchat holky, dělej to, Tome. Nedrž se zpátky jen proto, že mi to ublíží. Nejsem dítě.“

Tom se otočil od Billa, sklonil hlavu. „Nechtěl jsem. Dobře, trochu, ale…“

„Neslyším tě,“ řekl Bill.

Tom se otočil. „Šílel jsem z toho, nemůžu to dělat.“

„Nechápu.“

Tom udělal dva kroky vpřed, oči celou dobu na Billovi. „Nemůžu spát s nikým jiným, než s tebou. Kurva, zničil si mě.“