autor: Bejb
Nejsem si dostatečně jistý, jestli byste měli za tuhle kapitolku děkovat mně nebo mojí dvojčecí sestřičce s přezdívkou Blay.Whi, (čti: Blej wí – trochu srandovní že?) která mi vnukla nápad.
Brzy určitě zašle povídku i ona, jak ji znám, má už v notebooku alespoň pět kapitol.
Před nedávnem se mi svěřila (spíš jsem to z ní dostal já), že mi tajně chodí nakukovat do mých povídek na další díly. Společně jsme prodiskutovali tuhle a nakonec vzniklo tohle…
Prohlídka a pohádkový les
Sobota. Už dva týdny si neustále připomínám to, že v tento den bych nemusel do školy a prostě vůbec nikam. Žádné povinnosti, jen válení klídek a pohoda, prázdninový absťák…
ne, na to teď myslet nebudu. Někdy je docela těžký být takový velký Cassanova jako já, protože si navyknete na skoro každodenní rutinu, a když jsou pak prázdniny a vy jste v takový díře, je hodně těžké dostat do postele nějakou holku. A Bill mi mojí každodenní abstinenci připomíná tak hrozně, že si musím vystačit sám…
Minulou noc se mi o tom už i zdálo… Nejdřív to byla blondýna, pak brunetka a nakonec černovláska, vlastně to ještě nebyl konec, připletlo se mi tam další černovlasé stvoření, které bylo ale kluk. Hádejte kdo? Asi bych řekl, že v 99,9 % jste odpověděli dobře. (Zbývající desetina odpověděla kdo?)
Teď ale musím vrátit svoje myšlenky do včerejšího dne, kdy jsme se s Billem domlouvali, že mi ukáže, jak se to tu změnilo, co je nového a nějaká jím oblíbená místa.
Copak mi asi ukáže? To se dozvím už za půl hodiny…
O čtvrt hodiny později…
Civění do zdi vážně nebyl nejlepší nápad…A co kdybych tam přišel dřív, snad by se toho
tolik nestalo. V tom případě asi vyjdu hned. Stejnak mě to tu už nebaví…
Potichoučku jsem se vyplížil z domu, protože babička si právě dávala dvacet a hlasitě u toho chrápala. Možná, že by snesla i rány z děla a stejně by se neprobudila…
Tak teď se musíme dostat na druhou stranu ulice a zazvonit u správného domu.
Když jsem vycházel zpoza uličky, uviděl jsem Billa, jak si to vykračuje mým směrem…
Dostal jsem chuť na něj bafnout. Schoval sem se zase zpátky, tak, aby mě nebylo vidět, a čekal jsem, až uslyším kroky někde blízko… Počítal jsem si každou vteřinu, a potom jsem uslyšel Billův hlas, zpíval si a chvílemi do toho mluvil.
„Jedna dvě, Billí jde… ale nenese pytel mouky, za to se raduje, že má čistý zoubky.
Ježíši vidíš to, jaký jsem blbec?! Vážně vypatlaný!“
Zpívá hezky to se musí uznat, ale já mám jinačí věci na práci…
„Baf!“ leknul se, a to dost.
„Bože, co děláš? Jsem málem dostal infarkt!“ jen co to dořekl, propukl v hurónský smích.
Musel jsem se přidat k němu, protože to, jak se chytal za břicho, div se neválel na zemi, bylo víc než komické…
Dosmát se byla asi jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy dělal. Najednou se Bill rozešel a bez jediného slova začal procházet uličkami, zatáčel nejdřív doprava a pak doleva, skoro to vypadalo, jako by mě chtěl zmást a pak někam odvléct a… a dál už nevím. Radši.
Zastavili jsme před velkou budovou, měla poškozenou omítku a korouhvička na střeše se nebezpečně zakymácela vždycky, když foukl vítr. Připomínalo mi to jednu budovu v Berlíně, která jako by z oka vypadla téhle…
„Co myslíš k čemu slouží?“ teď mě Bill dostal.
„Tak to nevím, ta se snad už nemůže používat k ničemu…“
„Ale může, slouží to jako škola. Je jenom do páté třídy, pak se dojíždí do města. V září sem nastoupí další děti.“
„Chodil jsi sem?“
„Ano a jistě ti už babička pověděla, že jsem se v pětce popral se Simonem?“
„Simonem? To je ten kluk z nádraží?“
„Jo, nenávidím ho už od doby, kdy se narodil…“
„A tenkrát si na něj řval něco v tom smyslu, že chodí za peníze…“
„Je to pouliční děvka a ti jeho kámoši taky!“ čertil se, asi vždycky, když o tom někdo mluvil…
„Můžeme jít dál?“ po chvilce znovu promluvil.
„Kam mě vedeš?“
„K jezeru, je to moje oblíbený místo…“
„Chodíš tam často?“
„Skoro každý den.“ Říkal to, jako by to byla nějaká holka, do které se zamiloval.
Ale když jsme tam došli, musel jsem uznat tu výjimečnost a krásu onoho místa.
Opravdu idylka, žáby si kuňkaly někde v rákosí a na vrbě, která stála hned kousek od lesíka, se rýsovalo cosi jako domeček. Za boha jsem si nemohl vzpomenout, kde jsem to už viděl…
„Pamatuješ?“
„Někde jsem to už viděl, ale nevím kde.“
„Když jsme byli malý – asi kolem čtyř nám mohlo být, tak nám naši taťkové postavili domeček, kde jsme si schovávali cennosti, vzpomínáš?“
„Trošku.“
„Strašně si mi chyběl, když jste se odstěhovali…“ Bill nemluvil jako vždy rázným hlasem, ale teď jen tichounce špital. Na kratičkou chvíli se mi podíval do očí, ale pak trhnul hlavou a otočil ji na stranu, kde stála vrba.
„Chceš se tam jít podívat?“ měl ve tváři takový smutný výraz, když to říkal.
„Rád.“
Prodírali jsme se rákosím a vysokou trávou na druhou stranu jezera. Začínalo mi být horko.
No, nebylo to z Billa (naštěstí, protože bych pak měl i menší problém…), ale ze sluníčka, které pražilo jak divé. Tričko se mi začalo lepit na tělo a já jsem poprvé za dobu, co nosím velký trika, zaklel, že jsem si měl dát alespoň kratší rukáv. Za chvíli bych ho snad mohl i ždímat… Nechápu, jak na sobě může mít Bill ještě BUNDU!
„Tobě není teplo?“ nedalo mi to.
„Ne, jsem chudokrevný, skoro pořád je mi zima…“ v tu chvíli se otočil a zářivě se na mě usmíval. Vypadal jako z reklamy na zubní pastu.
„…a proto pořád potřebuji, aby mě někdo zahříval.“ Začal se culit a nevině na mě koukat.
Dostávalo mě to…
„To máš pořád někoho při sobě?“ Zakýval tak rozkošně hlavou, jako malé štěňátko.
Za téhle konverzace jsme se dostali až k vrbě. Byl na ní přehozený žebřík z proutí.
Bill mě gentlemansky pustil před sebe, v tu chvíli jsem si připadal jako holka.
Vylezl jsem nahoru a sedl si na jednu z větví. Prohlížel jsem si maličký otvůrek, kterým jsem se měl procpat dovnitř. Nevypadal na to, že bych se tam vlezl. Zatímco já jsem se nepřátelsky koukal na díru, Bill se mi dole posmíval.
„No tak, poseroutko, snad se nebojíš výšek!“
„To víš že ne, ale jak se tam mám procpat?“
„Jestli máš alespoň z poloviny takovou postavu jako já, tak to bude pohoda.“ Nevěřícně jsem na něj koukal. Byl dost hubený, samá kost. Pod mým trikem to vypadalo nějak podobně.
Zkusil jsem tam nacpat hlavu a hle, šlo to! Jedna ruka, druhá ruka a půlka těla je tam, a teď co s tou druhou půlkou? Začal jsem ťapat rukama jako krokodýl, abych se do toho malého prostůrku dostal. Šlo to ztěžka, ale přece. Ve chvíli, když jsem prostrkoval jednu nohu, začal Bill pokřikovat, že má opravdu V.I.P výhled. Teprve teď jsem si uvědomil, že kalhoty mám někde pod půlkama, takže moje pruhované trenky vykoukly na svět. Nu což, musím dovnitř, pak si to spravím…
Konečně jsem se dostal dovnitř. Na první pohled to byla jen dřevěná bouda, ale když jsem vlezl dovnitř… Sice tu byl pěkný čurbes, ale co? Když jsem se sem prodíral, málem jsem se nevyhnul stolku uprostřed. Byl na něm ubrus s červenými kytkami a malé nožičky se nebezpečně viklaly. Zatímco já se rozhlížel, Bill vlezl obratně dovnitř a za chvilku už mi funěl za krk. Zase byl tak zatraceně blízko, najednou jsem měl pocit, že je pořád někde vedle mě. Měl na tváři ten svůj rozkošný úsměv malého pejska. Někdy měl i takový výraz, že byste ho s rozkoší snědli…
Sundal si bundu a na mě mohl koukat batman z jeho trička. Zatahal mě za rukáv a tou svojí nevymáchanou pusinkou spustil: „Máš ty rukávy tak velký! Za ty se krásně bude tahat, když něco budu chtít!“ říkal to mazlivým hlasem neviňátka, moje abstinence působila bouřlivě a tohle rozkošnické chování bylo ještě horší… Kdesi v hloubi duše jsem zaúpěl.
„Je ti špatně Tome? Nějak si pobledl.“ Dal mi ruku na čelo, snad aby zkontroloval, zda nemám teplotu.
„Je mi fajn, nepůjdeme už dolů?“ nemusel jsem čekat na odpověď. Bill lezl sám, a přitom měl vyšpulený zadeček…Musel jsem se pro sebe chlípně usmát. Hormony jsou holt těžká věc.
Za chvíli jsme stáli u jezera a poslouchali kuňkání žab.
„Nepůjdeme se vykoupat?“ navrhl jsem.
„A co plavky?“ tady se nám někdo stydí…
„Na to kašli, půjdem na ostro!“ jeho udivený pohled a doširoka otevřená pusa, mě donutily se smát.
Neznám nic lepšího než když jste zpocení, ulepení, a pak máte jako zázrakem před sebou studenou vodu jezera. Cítil jsem to ochlazení všude. Bylo to příjemné, co si budeme povídat, že? Billovi se do té vody nějak nechce, stále stojí na místě a přešlapuje z jedné nohy na druhou. Po chvilce to vypadalo, že si to rozmyslel a pomalu odložil bundu do trávy.
Následovalo tričko a pak kalhoty. Nad upnutými boxerkami se chvíli pozastavil, ale pak je milimetr po milimetru začal stahovat. Trvalo to věčnost, alespoň mně to tak připadalo.
Připlaval jsem blíž ke břehu. Billovy části těla začaly mizet s tím, jak se měnila hloubka vody.
„Je mi zima.“ Když to říkal, snažil se přitom nedrkotat zuby a nepotopit se níž než bylo potřeba.
„A teď mi řekneš, že chceš zahřát, že jo?“
„Ne, ne, ne já nechci, hlavně se mě nedotýkej!“ a plaval pryč.
Plaval jsem za ním, ale jaksi jsem nestíhal. Když byl na břehu, rychle na sebe naházel všechny věci a sedl si do trávy. Přitom si jezdil rukama po pažích, asi se zahříval.
Vypadal jako malý ustrašený dítě v kobce, kde se pořád musí něco dělat, protože je tam zima. Jenže v kobce je i tma, kdežto tady svítí slunce… Bez ostychu jsem vylezl na břeh.
Bylo legrační vidět ho, jak se přestal oteplovat a místo toho koukal na mě, jak se nejdřív soukám do trička a teprve pak si nasazuji spodní prádlo.
Jako by nic jsem si sedl vedle něj a koukal na protější stranu, kde začínal les.
„Půjdeme tam?“
„Kam?“ další nechápavec…
„Do lesa.“
„Aha, tak pojď.“
Vydali jsme se kolem jezera a pak rovnou za houští keřů, kde byl podle Billa, tajný vstup.
Začal zase něco žvatlat, ale já ho moc neslyšel, šel totiž přede mnou.
Najednou se asi zastavil, protože po chvilce jsem do něj provizorně drcnul.
„Chceš vyprávět pohádku?“
„Pohádku? Proč zrovna pohádku?“
„Protože se to k lesu hodí.“
„Tak dobře. O čem bude?“
„O skřítkovi jménem… ehm…Vymysli něco.“
„Tak třeba Šmudla?“ napadlo mě to, když Bill předvedl zase jeden ze svých úžasných výrazů.
„Dobře, tak tedy o skřítkovi jménem Šmudla.“
Začali jsme procházet kolem hříbků a malých keříčků, až se Bill zastavil a ukázal na dva pařezy, kde jsme si sedli.
„Takže byl jednou jeden skřítek Šmudla a ten měl domeček z pařezu.“
„Ale určitě nebydlel v tom, co máš vedle sebe, protože je vyžraný od červotočů…“ řekl jsem pobaveně.
„Nepřerušuj mě! Takže bydlel v pařezu a každé ráno chodil na houby. Měl dvacet jedna dětí, kterým musel dělat snídani, a tak každé ráno vyrazil s košíkem do lesa.“
„Jak to proboha uživil!“ řekl jsem zděšeně.
„Ty jsi strašný, nic ti povídat nebudu!“ nafoukl tvářičky jako malé dítě a trucovitě si založil ruce na hrudi, a aby tomu dodal ráz, ještě otočil hlavu na stranu.
„Fajn, jdeme domů?“
„Tobě se to vůbec nelíbilo viď?“
„Ale to víš, že líbilo, ale už mě bolí zadek.“
„Dobře tak tedy jdeme.“
„Jo a Tome, sprav si kalhoty, lezou ti trenky!“ rozběhl se, a přitom se ještě stihl hlasitě smát.
Vykasal jsem si je pořádně nahoru a vydal se to třeštidlo chytit.
autor: Bejb
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
to je skvělý, panebože 😀 oba jsou tady skvělí! a ta billova písnička! to je dokonalý :D:D:D
Teda ta Billova písničkoříkanka, ta o těch čistých zoubkách, ta se vážně povedla :)))
no tedaaaa…..
Až si pořádně vyčistím zuby, nemusím vymýšlet, jakou písničku si budu zpívat ^^ Díky za inspiraci… =))
Dalšího dílu jsem se vůbec nemohla dočkat, ten Bill je prostě děsně… jak bych to řekla… pokaždé jinačí =P Nejdříve se chová jak nějaký sexuální drak, potom se stydí jak školačka na prvním rande a nakonec je z něho roztomilé děcko =D Nevadí mi to, ty jeho "změny osobnosti," nebo jak jinak to mám nazvat, mě rozesmívají… Krásný <33
jéda takovej stydlín xD xD
jejo.. to bol super pribeh..ten Bill ale provokuje.. ach jhaaj..xDD
Pěkná pohádka na dobrou noc 🙂 😀 ne dobré,tuhle mi nikdo nevyprávěl,musíš mi ji pak někdy dovyprávět..xD