Loving Liar 27.

autor: Lady Kay

Ve chvíli, kdy se rozezněl zvonek, hodil hoper všechno za hlavu a hnal se zběsile ke dveřím. Jediné, co jej zajímalo, bylo, kdo stojí za dveřmi. Když stisknul kliku, vystřídalo nadšení zklamání. „Ach, to jsi ty…“ pronesl a malinko ustoupil, aby mohl právě příchozí vejít.

„No, to je radosti. Neozveš se mi, jak je rok dlouhej, a když se zničehonic objevím u tvých dveří, ani mě nepozdravíš a tváříš se jako boží umučení.“

„Sorrec, myslel jsem, že je to někdo jinej… Pojď dál,“ naznačil mu Tom rukou, kam že to má vlastně jít. Připadal si jako hlupák. Jak jen mohl věřit, že by za ním Bill přišel. A možná je to taky dobře, že místo něj za dveřmi objevil svého kámoše z dětství, přece jen Bill mu lhal, a i kdyby sebevíc chtěl, po tom všem nemůžou navázat tam, kde skončili. Vztah mezi sourozenci je trestný, zakázaný, nemorální… Tom jako by slyšel profesorku ze školy, jak jim do hlavy vtloukala, jak hrozná věc je incest v rodině a vyprávěla jim o jednotlivých případech, které se v Německu odehrály, z nichž většina končila pro zúčastněné vězením. Proboha, vždyť tam může skončit i on! Vždyť on to udělal taky!

„Kde je? Spí?“ optal se Andreas tiše. Tom, odpoutajíc se od představy své osoby ve vězeňských hadrech, se na svého přítele podíval jako na cvoka, protože netušil, na koho se to ptá, kdo by měl kde být nebo kde spát.

„Co? Kdo?“

„Tome, ty jsi blb! No, Bill přece.“ Poklepal si blonďák na čelo, naznačujíc dredáčkovi tímto gestem, že je úplný pako.

„Nemusíš šeptat, není tu. Dáš si kafe?“ zeptal se jej a odstoupil k lince.

„Dík, bodlo by mi. Jak není? Předevčírem jsi mi volal, že…“

„Předevčírem bylo všechno jinak… Prostě je pryč, stačí?“ Tom nechtěl o Billovi s nikým mluvit, alespoň prozatím ne. Všechno bylo tak čerstvé, musí se s tím nejprve vypořádat sám. „Fajn,“ kývnul Andy na znamení souhlasu a dál se již v tématu Bill a Tom nepitval, prozatím…

***

„Co to píšeš?“ sklonil se Gustav blíže k papíru, na němž bylo Billovou rukou napsáno několik vět.

„Nic důležitýho…“ přitisknul si chlapec papír k tělu, aby zabránil zvědavému bubeníkovi ve čtení. Tom bude mít za několik dní narozeniny, má pro něj sice jeden dárek, ale chtěl by mu dát něco, co mu ještě nikdy nikdo nedal a na co nikdy nezapomene. Nevynikal téměř v ničem, jediné co dovedl opravdu dobře, bylo skládat básničky a psát písničky. Proč jednu nenapsat i pro své dvojče?

„Aha. Budu hádat. Je to pro Toma?“ Bill smutně sklopil hlavu a přikývnul.

„Jsem směšnej, co? Akorát se mi vysměje a pošle mě s tím k čertu.“

„Vůbec ne… Ukaž. No tak, nebudu se ti smát,“ slíbil Gustav a s nataženou dlaní vyčkával, zda mu chlapec papír podá či ne. Černovlásek sklopil zrak k tomu, co zatím vytvořil, pak se podíval na bubeníka a nakonec mu list přece jen vložil do ruky.

„Je to spíš jen takovej pokus… Jsem teprve na začátku. Stejně to asi nakonec zmačkám a skončí to v koši…“ mlel chlapec páté přes deváté. Připadal si trapně, do těch několika málo vět vložil kus sebe, byly psány od srdce, a přestože se nestyděl za svoje city k Tomovi, považoval sám sebe za naivního hlupáka. Uběhly čtyři dny, sám nenašel odvahu zavolat, a Tom se mu neozval, jistě ho nesnáší a on tu pro něj píše verše. Copak může pár řádky napravit, co spáchal? Už takhle netuší, jak mu předá první dárek. O tom, že jej pozve na narozeninovou párty, silně pochyboval. Raději se bude bavit se svými přáteli, než s člověkem, který ho zranil. Bill svůj narozeninový den stráví nejspíš sám nebo pojede za rodiči do Mnichova.

„Bille, Bille, Bille, mohl bys být chviličku ticho?“ snažil se blonďatý chlapec zastavit příval slov, který na něj zpěvák chrlil. „Je to dobrý, dokonči to. Bude se mu to líbit, věř mi.“

„Když já nevím… Stejně mu to asi nedám…“

„Když nedáš, nedávej, ale mohli bychom to pak v budoucnu využít,“ mrkl na něj Gustav a narovnal se.

„Počkej, jak využít?“ zamrkal nechápavě mladík, odpovědí mu však byly jen zavřené dveře. Znovu se tedy sklonil nad list papíru, uchopil tužku, se zavřenýma očima se vracel zpět k době, kdy byli s Tomem jedno tělo jedna duše, a pustil se do práce.

***

„Ani nevíš, jak jsem rád, že seš tady, kámo,“ plácl Tom Andrease po zádech. V posledních dnech mu jeho přítomnost hodně pomohla, sice jej pořád pronásledovala pravda o něm a o Billovi, ale sem tam se mu, hlavně tedy díky praštěnému kumpánovi, podařilo zapomenout. Andy viděl, že Tom je na tom dost zle, neměl zdání, co se mezi nimi stalo, a nevyptával se. Byl si jistý, že mladík s tím brzy začne sám. Důležité je nějak ho rozebrat a přivést na jiné myšlenky, což se mu zatím dařilo. Dalo by se říct, že Andreas se objevil v pravou dobu na správném místě.

„Hele, víš to, že za pár dní máš narozky, starouši?“ drcnul do kytaristy chlapec a Tom se vyděsil. Díky tomu všemu, co se stalo, zapomněl i na vlastní narozeniny.

„Vím…“ přisvědčil a hned si vzpomněl na Billa. Vždyť i on bude mít narozeniny, i jemu bude za pár dní dvacet. Původní Tomův záměr oslavit narozeniny nejdříve s přáteli, a potom jen ve dvou společně s Billem, se rozplynul. Místo večera stráveného ve společnosti osoby, již miluje, bude pařit až do rána s kamarády. To bude zábava! Na každou oslavu se těšil, tentokrát ale neměl nejmenší chuť opíjet se, bavit se. Nejraději by se zavřel tady, otevřel by flašku a společně s Andreasem by zapil svoje kulatiny.

„Nekecej, jsi pěkně mimo… Ani bych se nedivil, kdybys zapomněl i na to, že budeš zase o rok starší.“

„Fajn, nějak to jde všechno mimo mě, spokojenej?“ přisvědčil hoper. Andreas ho zná až moc dobře, občas míval i pocit, že mu vidí do hlavy. Jemu a do nedávné doby ještě jedné osobě stoprocentně důvěřoval. Nebylo nic, co by Andymu neřekl, ale copak na něj může vybalit, že se zamiloval do dvojčete, že se s ním miloval, a že by mu snesl modré z nebe. Byl to sice jeho kamarád, ale tohle by asi nerozdýchal a bůh ví, jak by se na Toma potom díval. Měl by jej jistě za zvrhlíka, ostudu lidské společnosti a díval se na něj skrze prsty. To prostě nejde, raději tohle tajemství bude i nadále držet v sobě. Přesto měl najednou potřebu mluvit, vypovídat se z toho, co jej sžíralo. Třeba Andreas pomůže…

„Andy?“ oslovil otázkou chlapce, rozvalujícího se na pohovce kousíček od něj.

„Hm?“

„Už jsi někdy miloval někoho natolik, že bys byl ochoten obětovat za něj i vlastní život?“ Blonďák si prohrábnul levou rukou vlasy, upil trochu ze sklenky s vínem a zamyslel se.

„Víš, poznal jsem už dost holek, ale ne. Proč? Ty jo?“ Hoper napodobil svého přítele, rty smočil ve žlutavém nápoji a přikývnul.

„Asi jo… Spíš určitě. Ale je tu jedna věc… Taková, jak bych ti to jen vysvětlil… Prostě něco mi brání v tom, abych s tím dotyčným byl. Je to složitý…“ Dredáček nemusel ani dotyčnou osobu jmenovat, aby Andy poznal, o kom mluví.

„Je řeč o Billovi, viď?“ Pravdivost jeho odhadu stvrdil Tom kývnutím hlavy. „O co jde, brácho? Proč s ním nemůžeš být?“

„Nemůžu ti to říct, nezlob se…“ podíval se chlapec do zelených očí svého nejlepšího kamaráda a omluvně se usmál.

„Nemusíš… Jen nechápu… Tome, když jsi mi tenkrát volal… Víš, jak jste se vrátili z dovolený… Bill se k tobě stěhoval a ty… Prostě jsem měl pocit, že jsi šťastnej, poprvý opravdu šťastnej…“

„To jsem taky byl, než…“

„Nechal bys mě alespoň jednou dokončit větu, Kaulitzi, aniž bys mě přerušoval?“ zatvářil se Andreas naoko přísně a pokračoval: „Byl jsem rád, že jsi našel někoho, koho miluješ, díky komu jsi našel smysl života. Co na tom, že to byl kluk, na tom nesejde! Pak přijedu sem a místo zamilovanýho blázna Toma, tu najdu hromádku neštěstí. Hele, nevím, co se mezi vámi stalo a ani to z tebe nechci páčit. To je vaše věc. Jen se nemůžu dívat na to, jak sám sebe ničíš. Pokud ho miluješ tak, jak tvrdíš, měl bys s tím něco udělat.“

„A co, ty chytrej? Co bys na mým místě dělal ty?“ vyslovil kytarista otázku se zoufalstvím, vepsaným ve tváři. Sám si byl vědom toho, že by měl něco dělat, ale co, to už mu nikdo neřekne.

„Asi bych si s dotyčnou osobou promluvil, ne? Sám toho asi moc nevyřešíš, pako.“

„Nebude se mnou mluvit… Nerozešli jsme se zrovna v dobrým, víš?“

Andreas si vyslechnul Tomovo vyprávění o hádce s Billem, o tom jak jej následně vyhodil a pak se zpil do němoty. Přirozeně Tom vynechal pasáž o tom, jak našel v Billově skříni onu složku i fakt, že je Bill tím, kým je. Andy věděl, že jeho kamarád je šílený pruďas, ale že až takový… Protočil panenky a znovu se napil vína.

„Bože, Tome, ty jsi ale blbec! A teď čekáš na co? Že Bill přiběhne, zaklepe na dveře, všechno smaže a zazvonil zvonec a pohádky je konec?“

„To asi ne…“ zašeptaly kytaristovy rty.

„To asi určitě ne. Ty jsi ten, kdo na něj ječel, ty jsi ho vyhodil, ty udělej první krok. A pokud to neuděláš, tak mi tu alespoň přestaň fňukat jak nějaká ženská!“

„Andy, ale on mi lhal… Půl roku mi lhal,“ vysoukal ze sebe Tom se sklopenou hlavou.

„To jsi říkal. V čem ti lhal, z tebe stejně nedostanu. Jen mě tak napadá… Dal jsi tomu klukovi možnost, aby ti vysvětlil, proč to udělal?“ Pár očí se zabodnul do shrbeného dredatého chlapce, tisknoucího v dlaních poloprázdnou skleničku a jejich majitel nemusel pro odpověď daleko. „Říkal jsi, že Bill brečel, když jsi ho vyhodil, že ti přísahal, že tě miluje a prosil tě o to, aby sis všechno nechal vysvětlit. Jenže ty ne, pán si musí hrát na velkýho machra, že? Promluv si s ním. To je jediný, co ti můžu poradit…“

***

Černovlasý chlapec konečně odložil tužku, protáhnul se a zívnul. Očima si pročítal jednotlivé řádky a byl se svým výtvorem v rámci možností spokojený. Stejně papír skončí v šuplíku, nikdy nenajde odvahu předat jej osobě, jíž je určeno každé slovo na něm. Bill ospale zamžoural očima, vstal od stolu a už už se chystal lehnout do postele, když vtom mobil, položený na jeho stole, zavibroval. Jeho ruka rychlostí blesku sáhla po přístroji, který poslední dny nevydal jediný zvuk, s bušícím srdcem a třesoucí se dlaní stisknul tlačítko, modlíc se, aby ten, kdo mu píše, byl on…