Jiná planeta 4.

autor: Kiki

Jdeme po ulici a já zapáleně diskutuji s Kat, když do někoho vrazím. Kat se může potrhat smíchy, ale já zkameněl na zemi. To snad není možný…

„Není ti nic?“ zeptá se ustaraně a podá mi ‚pomocnou‘ ruku. ‚On mě nepoznal‚ blesklo mi hlavou. Je pravdou, že za těch pár let jsem se dost změnil.
„N-Ne, v pohodě. Díky.“ Nabídnutou ruku přijmu. Oklepu se a podívám se mu do očí.
„Tak… Ahoj.“ Řekne jednoduše a s rukama v kapsách u kalhot odchází.
„Ahoj…“ hlesnu, i když mě neměl šanci slyšet. Hodně se změnil. Už to není ten kluk v oblečení velikosti XXXXL a dlouhými vlasy, ale kluk, v hip-hopovém oblečení a s dredy.
„Země volá Billa! Jsi tady?“ zamává mi rukama před očima Kat.
„C-Co? Jo, jasně, jsem tu…“ probral jsem se z šoku, že ho vidím.
„Páni, ten kluk s tebou pěkně zamával.“ Ušklíbne se.
„Doma ti to vysvětlím. Teď pojď. Nechci tady být.“ Táhnu ji ke stánku s novinami. Jedny koupíme a jdeme si sednout na lavičku.

„Hele! A co takhle venčit psy?“ vykřikne radostně, že něco našla.
„Jo, už tě vidím, jak po každém z nich sbíráš hovínka. Fuj,“ začnu se smát.
„Blbče,“ dá mi pohlavek. To ale nepomůže a já se směji dále.
„No a co třeba prodávat zmrzku. To máš jen, když je dost vedro.“

„No, to by šlo.“

Zjistíme si adresu a hned tam zamíříme. S radostným úsměvem nás přivítá pán okolo 30-ti let. Řekl nám, že tu brigádu máme v kapse a že budeme pracovat jen, když bude nad 25 C°. Můžeme začít zítra. Pán je velmi milý a usměvavý a taky říkal, že kdybychom cokoli potřebovali, že za ním máme kdykoli přijít. Jmenuje se David, a taky nám dal na něj číslo.

„Tak teda děkujeme. Nashledanou.“
„Prosím vás, tykejte mi. Připadám si pak jako 60-ník.“
„Dobrá, ale stejně je to divné, tykat svému šéfovi.“ Začala se smát Kat.
„Tak mě neberte jako šéfa, ale jako kamaráda. O kolik jsem starší? O 12 let?“
„Jo, o 12.“ Kývnu hlavou.
„Tak můžeme být přátele.“ Zavýskla nadšeně Kat.
„Bezva a můžeme začít hned! Kolik je hodin? Půl dvanácté? Zvu vás na oběd.“
„Ale…“ snažím se něco namítnout, ale on mi skočí do řeči.
„Klid, jsme přátelé.“
„Tak dobře.“ Svolím. Ale stejně je mi to divné. Bylo to tak rychlé. Je to šéf a zve nás na oběd. Alespoň máme brigádu!

Vyjdeme z cukrárny a zamíříme si to k nějaké restauraci, o které vůbec nevím, že by tady byla. Objednáme si a ti dva si pořád povídají. Já tam jen tak znuděně sedím shrbený, hlavu opřenou na rukách a občas jen přikývnu. Ti dva si skvěle rozumí. Když však zpozoruji jistou osobu s kamarády u vchodu, okamžitě zbystřím a narovnám hlavu.
„Bille!“ Okřikne mě Kat.
„Co?“ optám se a pořád koukám na něj. Když to zjistí, jen pronese: „Aha.“ A dál si kecá s Davidem. On si mě všimne a já rychle odvrátím hlavu a dělám, že se věnuji těm dvěma. Skutečnost je však jiná. Má pozornost patří jen jemu.

„Kat, není mi dobře. Vezmeš mi to pak do hotelu?“
„Jo, jasně, jdi. Ahoj.“
„Ahoj. Ahoj, Davide.“
„Čau, Bille.“ Rozloučíme se a já konečně mohl vypadnout. Ale ještě předtím mě čeká jeden velmi důležitý úkol. Musím kolem něj projít. No, nic jiného mi asi nezbude a tak se vydám směrem k východu a vchodu. Všimnu si, jak na mě kouká. Já se na něj usměji a jdu však dál. Venku to musím rozdýchat. Srdce mi bije na poplach. Rozejdu se k hotelu, kam poté zalezu do pokoje. Ulehnu na postel, zavřu oči a okolní svět nevnímám… Jen se utápím v slzách… kvůli němu… Pořád tě miluji, Tome…