autor: Mary
Chcem sa z teba napiť, šaty odhoď preč
Čo má byť sa stane, tak cez moje dlane ako čistý prameň teč
Ak ťa ešte trápi smútok z rozchodov
Ono sa to podá, ty si predsa voda, čo ma drží nad vodou
Rychlým krokem se přibližoval k domovu a snažil se nevnímat bratrovo rozhořčené volání. Bill se celou cestu držel několik kroků za ním a jejich vzdálenost se neodvažoval zkrátit, protože vždy, když to zkusil, Tom ještě zrychlil. Nechtěl s ním mluvit, a už vůbec mu nechtěl vysvětlovat své chování v posledních týdnech. Nikdy mu nelhal, ale tentokrát nemohl říct pravdu. Nemohl mu říct, že každý večer usíná s myšlenkou na něj, že touží po tom, moci se ho dotýkat, že vždy, když ho vidí, myslí na to, jaké by asi bylo sevřít ho v náruči a líbat každičký centimetr jeho tváří a smyslných rtů. Nemohl mu říct, co k němu doopravdy cítí. Nebo ano?
Vešel do domu, a aniž by rozsvítil, zamířil do svého pokoje. Chtěl být sám, aby mohl, nikým nerušen, přemýšlet o tom, kdy nastal ten zlom, kdy se do Billa zamiloval. Nechápal, jak k tomu mohlo dojít. Zrovna on, proslulý lamač dívčích srdcí, se zamiluje do vlastního bratra!
Bill Toma konečně dohnal. Nezdržoval se zavíráním dveří a dvěma rychlými kroky zrušil vzdálenost mezi sebou a bratrem. Dělal si o něj starosti. Tom se už delší dobu choval divně a odmítal mu říct, co se děje. A dnes, když utekl z baru, kde slavili úspěšný koncert, se rozhodl, že to z něj dostane.
Chytil ho za ruku a prudkým trhnutím otočil čelem k sobě.
„Co se s tebou děje, Tome?“ zeptal se ho.
Tomovi se divoce rozbušilo srdce. Bratr křečovitě svíral jeho prsty, a nejspíš se bál, aby neutekl, protože ho odmítal pustit.
„Jsem unavený,“ odpověděl se sklopenou hlavou. Nedokázal se mu dívat do očí, nemohl by lhát.
„A proto přede mnou utíkáš? Snad si nemyslíš, že ti to uvěřím!“ vyjel na něj Bill hlasitě. Nedokázal se ovládnout.
„Chci být sám, Bille.“
„Ale proč, sakra? Proč?“ vykřikl Bill zoufale a chytil bratra za bradu, chtěl, aby se na něj konečně podíval. Zarazilo ho, když zahlédl v jeho očích slzy.
Tom vybuchl. Zlost a neskutečná touha mu zamlžily mysl. Už nedokázal dál odolávat.
„Chceš vědět proč?“ zařval tak hlasitě, až sebou Bill polekaně škubl. Nečekal na jeho odpověď, chytil ho za ramena a přitáhl k sobě, aby mohl políbit ty rty, o kterých se mu už tolik dní zdálo. Cítil, jak jeho tělem probíhá něco jako elektrický výboj, bylo to dokonalé. Bratrovy rty byly přesně tak měkké a hebké, jak si je vysnil, a jejich jedinečná chuť se nedala k ničemu přirovnat. Po chvíli se od něj odtrhl. Podíval se do oříškových očí, tolik podobných těm jeho, které byly rozšířené překvapením. „Proto.“ Zašeptal tiše, stěží ho bylo slyšet. Otočil se a odešel do svého pokoje, zanechávaje za sebou zmateného a lehce se třesoucího Billa.
Keby bolo niečo, čo sa ti dá zniesť
Okrem neba nado mnou a miliónov hviezd
Tak by som to zniesol vždy znova a rád
K tvojim nohám dobré veci ako vodopád
Seděl v rohu postele, zády se opíral o zeď a nepřítomně se díval z okna. V mysli se mu stále vynořovala vzpomínka na ten večer před třemi dny, kdy se neudržel a nechal vyplout na povrch to, co v sobě tak dlouho dusil. Od té chvíle se Billovi vyhýbal, jak jen to šlo. Zavíral se ve svém pokoji a vycházel z něj, jen pokud to bylo nezbytně nutné. Stále víc si ale uvědomoval, že tohle napětí dlouho nevydrží. O tom, že se nemůže bratrovi vyhýbat donekonečna, ho utvrdilo tiché zaklepání.
Věděl, že je to Bill. Nebyl si vůbec jistý, co mu řekne, ale měl pocit, že nastal čas, aby si všechno vyjasnili.
„Pojď dál,“ vydechl.
Bill nejistě vešel. Pečlivě zavřel dveře a pomalu zamířil napříč celým pokojem k Tomovi. Ten se posunul ještě víc ke zdi, takže se Bill mohl posadit vedle něj. Jeden druhému se dívali do očí a ani jeden z nich nevěděl, jak začít. Nakonec promluvil Bill.
„To, co se stalo…“
„Promiň,“ skočil mu Tom do řeči. „Já – neměl jsem to dělat. Zapomeneme na to, ano? Jakoby se nikdy nic nestalo.“
Nedokázal si představit, že by o bratra přišel. Že by za ním nemohl jen tak zajít a popovídat si. Že by ho zavrhl. Podíval se na něj s nadějí v očích. Musí na to přistoupit, prostě musí! Zapomenou na to a všechno bude jako dřív.
Bill však zavrtěl hlavou: „Nemůžu na to zapomenout.“
Tom zalapal po dechu. Tohle ho nenapadlo ani ve snu, věřil, že bratr bude souhlasit s jeho řešením.
Bill s mírným úsměvem pozoroval Tomův vyděšený výraz. Naklonil se k němu a konečky prstů jemně přejel po jeho tváři.
„Děkuju ti, že jsi měl odvahu to udělat.“
Tom překvapeně zvedl hlavu. Chvíli se mu díval do očí a rukou si přejel po tváři, které se ještě přek krátkým okamžikem dotýkal bratr. Celou jeho osobu prostoupil pocit neskutečného štěstí, když si uvědomil, že to není sen, nýbrž skutečnost, že Bill jeho city opětuje.
S ulehčeným úsměvem ho přitáhl k sobě, aby ho mohl obejmout.
„Miluju tě,“ zašeptal mu do vlasů, přesvědčen o tom, že společně překonají cokoli.
Keby som mal kráčať sám a zranený
Šiel by som až tam, kde tvoja duša pramení
Keby som ten prameň našiel náhodou
Bola by to voda čo ma drží nad vodou
Stál u okna a vyhlížel do venkovní tmy ve snaze zahlédnout známou postavu. Bill odešel už před několika hodinami a ještě se nevrátil, přestože když ho líbal na rozloučenou, sliboval, že bude do hodiny doma.
Přešel místnost a ten večer už poněkolikáté vytočil na telefonu bratrovo číslo. Nezvedl to. Začínal propadat panice. Billovi se něco muselo stát. Jinak by byl dávno doma nebo se alespoň ozval. Byl si jistý, že se stalo něco strašného.
Hlasité zvonění telefonu ho vyděsilo. Vrhl se ke sluchátku.
„Bille?“ vyhrkl v naději, že uslyší bratrův hlas. Jeho prosby zřejmě nebyly vyslyšeny, protože do telefonu promluvila nějaká žena.
„Pan Kaulitz? Je mi líto, ale váš bratr je v nemocnici. Přivezli ho asi před hodinou.“
„Co je s ním?“ zeptal se vyděšeně. Takže měl pravdu, skutečně se mu něco stalo!
„Bohužel nejsem oprávněna podávat vám jakékoli informace o jeho zdravotním stavu, to může jen jeho ošetřující lékař. Osobně.“
„Já, ano, samozřejmě přijedu,“ řekl ještě a zavěsil.
Na nic nečekal, vzal klíčky od auta a jel do nemocnice. Nedokázal se ubránit myšlenkám na nejhorší. Před očima se mu jedna po druhé míhaly vzpomínky. On a Bill. Jejich první hádka, první koncert, první polibek, první milování. Nemohlo to přece skončit, nemohlo být po všem, ne tak brzy! Měli toho ještě tolik před sebou. Tolik věcí, které měli prožít, tolik zážitků, které je čekaly, tolik společně strávených let.
Téměř bez dechu rozrazil dveře nemocnice a rozběhl se po dlouhé chodbě k recepci.
„Kde najdu Billa Kaulitze?“ vybafl na ženu za pultem.
„Pokoj 483. Ale…“
Dál ji neposlouchal, rozběhl se k výtahu a vyjel do čtvrtého patra. Chvíli mu trvalo, než našel správný pokoj, ale povedlo se. Zastavil se před ním s rukou položenou na klice. Bál se. Bál se, co uvidí, až vejde dovnitř. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a otevřel dveře.
Pokoj byl vymalovaný na bílo, s jednou jedinou postelí.
Podíval se na Billa. Vypadal celkem v pořádku, až na to, že byl nezvykle bledý. Jeho bílý obličej ostře kontrastoval s černými vlasy. Oči měl zavřené, zřejmě spal.
Tom nespouštěl pohled z bratrova obličeje a sesul se na židli, která byla, snad právě pro tyto případy, přistavena k posteli. Natáhl ruku a pohladil Billa po vlasech. Po tváři se mu rozkutálely slzy.
„Bráško, neboj, bude to dobrý, spolu to zvládneme…“ šeptal, i když věděl, že ho Bill neslyší, a jemně hladil jeho tváře. „Slibuju ti, že to zvládneme…“ Přitiskl si dlaně k obličeji a jeho tělo se otřásalo vzlyky.
Billovy řasy se lehce zatřepetaly, načež pomalu otevřel oči a trochu dezorientovaně se rozhlédl kolem sebe.
„Kde to jsem?“
Tom přestal plakat a otočil na bratra hlavu.
„Bille…“ vydechl. Podíval se mu do očí, byly stejně čokoládové jako vždy, ale něco v nich chybělo. Něco, co tam rozhodně mělo být.
„Kdo jsi?“
Môžeš zabudnúť, stačí kým tu si
Iba ďalej buď nič viac nemusíš
Seděl ve vysokém křesle a doširoka otevřené oči upíral do plamenů v krbu. Byly hřejivé a hravé, soustředil se na ně natolik, že nevnímal ani černočernou tmu v pokoji. Snažil se nemyslet na bratra, který byl ve vedlejší místnosti a nejspíš spal. Tolik mu chyběl. Byli spolu, ale ne tak, jak by si přál on, nýbrž pouze jako bratři.
Už několik měsíců se řídil radami lékařů. Staral se o bratra, bral ho na místa, kam spolu dříve chodili. Trpělivě mu odpovídal na všechny jeho otázky a po večerech spolu sedávali v obývacím pokoji a Tom mu vyprávěl zážitky z dětství, povídal mu o celém jejich životě. Všechno kvůli tomu, aby si vzpomněl alespoň na něco. A všechno marně.
Jen o jednom se nikdy nezmínil. Nikdy mu neřekl, co mezi nimi bylo, jak si byli navzájem blízcí a jak jeden druhého potřebovali. Nikdy mu neřekl, že jejich bratrský cit přerostl v něco silnějšího a mnohem krásnějšího. Uvědomil si totiž, co chybělo v bratrových očích, tenkrát, když se probudil v nemocnici. Byla to něha a láska, se kterou se na něj, na Toma, vždycky díval. A teď byla fuč. Nechápal to, copak je možné zapomenout milovat?
Ani si nevšiml, že Bill vstoupil do místnosti, zaregistroval ho až ve chvíli, kdy se jen v tričku a boxerkách posadil vedle něj na pohovku. Za tu dobu, co byl doma, pochopil, že mu může plně důvěřovat. Byl na něj vždy hodný a vše nasvědčovalo tomu, že ho má skutečně rád.
„Nemůžeš spát?“ vrhl Tom na bratra krátký pohled, načež se soustředěně zadíval na své ruce, aby odolal touze se jej dotknout.
Bill zavrtěl hlavou a upřel pohled do plamenů.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Můžu?“ ozval se po chvíli nejistě.
„Samozřejmě.“ Tom se na něj povzbudivě usmál, aby mu dodal odvahu. Byl ochoten odpovědět mu na cokoli, nikdy by ho jen tak neodbyl.
„Já… Víš, někdy mám takový pocit, a tak mě napadlo, jestli jsme… Neměli jsme spolu něco?“ dostal ze sebe ztěžka a zrudnul tak, že to bylo patrné i přes všudypřítomnou tmu.
Na okamžik zaváhal. Hlavou mu zběsilou rychlostí běžely myšlenky. Má dál lhát a smířit se s tím, že Bill bude nadále jen jeho bratrem, bude mu nablízku, ale nikdy ho nebude smět pohladit, obejmout, políbit? Nebo se přiznat ke svým citům, říct mu pravdu, a tím riskovat, že ho bratr zavrhne, odejde od něj a už se nikdy nevrátí?
„Tome?“
Přinutil se k úsměvu.
„Ne, Bille. My dva jsme spolu nikdy nic neměli,“ řekl mu, i když mu bylo jasné, že tohle byla jeho poslední šance. Poslední možnost říct mu to, získat ho zpět. Věděl, že když to neudělal teď, neudělá to už nikdy. Tohle byl ten okamžik, kdy mohl všechno změnit. A on si ho nechal proklouznout mezi prsty a vůbec nic neudělal.
Bill si ulehčeně oddychl.
„Bože, ani nevíš, jak moc jsi mě uklidnil.“ Radostně vyskočil z pohovky a chystal se odejít. U dveří se ještě otočil. „Nemáš nic na zítra, že ne? Říkal jsem si, že bych pozval Nicky. Slíbil jsem jí, že vás představím. Nevadí ti to?“
„Jasně, klidně ji přiveď,“ zahlaholil Tom předstíraně veselým hlasem, a když bratr konečně odešel, pevně stiskl víčka, aby zabránil slzám prodrat se skrz klenbu řas. Tušil, že to takhle dopadne. Že si Bill najde přítelkyni a on zůstane sám, protože bratra miluje natolik, že by nebyl schopný s kýmkoli jiným vydržet. Zároveň však byl rád, že to tak dopadlo. Věděl, že on sám bude trpět, ale přesto to bratrovi přál. Doufal v jeho štěstí. Bill si zaslouží být šťastný, i kdyby jeho to mělo zabít. On ano…
Chcem sa z teba napiť, šaty odhoď preč
Čo má byť sa stane tak cez moje dlane ako čistý prameň teč
Ak ťa ešte trápi smútok z rozchodov
Ono sa to podá, ty si predsa voda čo ma drží nad vodou
(Elán – Voda čo ma drží nad vodou)
autor: Mary
betaread: Janule
Tome..proč mu to neřekl? Já jsem z toho úplně..to je hrozné..
Povídka je překrásná, překrásná…ale smutná..úplně mi tekly slzy u konce..
Smutnej konec, ale toto…:(
panebože, to je dokonalá povdíka…to, jak spolu začali být…a..panebože, zapomněl..všechno…a ten konec…chudák tom 🙁
jo to je smutný….zapomenout všechno…
božee to je tak krásnýý…a smutný :o( nechápu jak mohl zapomenout že Toma miloval :'(
"Keby bolo niečo, čo sa ti dá zjesť, kúsok chleba nado mnou…"
Nesnáším ty bolševické elánovské odrhovačky, hlavně, když nás tím krmili celé dětství :)))
Povídka se mi líbila, Tom je vážně charakterný kluk, ale je mi ho neskutečně líto… Takhle se vzdát vlastního štěstí pro druhého. Máme se co učit…
[6]: 😀 Ježiš, tady ti to krásně ujelo. 😀 Voda… ty jo, to je písnička, která byla ve třetí Fontáně pre Zuzanu, ta se točila v roce 1999, to už bylo deset let po bolševismu 😀 Tvoje dětství bylo v kapitalismu, ani to nevíš, co? 😀 Ale my starý páky máme paměť… tohle je sice Elán, ale už trošku novější, to bylo těsně předtím, než Ráže na motorce srazil v Bratislavě nějakej Němec… byl skoro mrtvej, dostal se z toho… bože to to letí. 😀 Kdybys slyšela to, co zpívali za bolšvika, to bys teprve zírala 😀 Já je jako puberťačka milovala, protože vydali desku v anlgičtině, to byl zázrak…:-D Voda… to byla nádherná písnička, byl to hit jako blázen, s tím nemá boleševik nic společnýho… 😀
Ano, Voda, čo ma drží nad vodou je z devadesátých let, neříkám, že ne. Jen jsem chtěla říct, že si nejsem jistá, že změnou režimu se taky změnil Elán… Pro mě to zůstane bolševická kapela i kdyby byl u politiky duch svatý, jednoduše se tak u mě zapsali. A těmi "hitmi", co vytvářej teď, si to u mě holt nevyžehlí 😀 Oh, jinak děkuji, žes mě hodila do stejného pytle s ignorantskými, flegmatickými, egocentrickými adolescentmi, který kromě toho, že se staraj jen o vlastní potřeby a kašlou na celý velký, jedinečný svět, nerozlišujou ´68 a ´89 😀
[8]: No nemáš zač, mám tu zkušenost, že se v tom většina lidí už dávno neorientuje, co kdy kde bylo, a prohlášení "Vody" za bolešvickej hit mě trošku nadzvedlo. 🙂 Neber si to osobně, ale Elán byla skupina, která v době tvrdý totality dost vyčuhovala, byla jiná, i když hity byly samozřejmě poplatný svojí době. To, co dělaj teď, mě už vůbec nezajímá, Voda byla to poslední, co se mi od nich líbilo a myslím, že zrovna tahle písnička si to až tak nezasloužila. Ovšem politický debaty tady, to je trošku mimo mísu, já jen reagovala na to, do jaký doby jsi tu písničku zařadila…
Tak to je nádherný. Vůbec nevím, co k tomu mám říct. Povídky od Mary jsou dokonalé, a to já moc dobře vím ;)) Ale tady tahle mě vážně vykolejila. Tom ztratil svoji šanci, Bill by si pak možná tu přítelkyni rozmyslel… 🙁 Ale je to krásný :))
krsná povídka.. nemám slov
Chudáčik 🙁
tak to mě zase něco rozbrečelo já doufala že Tom mu řekne pravdu že spolu byli a on to všechno popřel fakt smutný