Ahoj, ahoj, to koukáte, jak jsem na vás hodná, co? Dvě povídky za sebou. 😉 No, nebudu se moc rozkecávat. Jen chci vyjasnit jednu věc. Tom vypráví přítomnost a Bill vás bude brát do minulosti. Radši to říkám hned na začátku, aby to někoho nemátlo. Přeju příjemné počteníčko. Snad se povídka bude líbit.
Becs
Nadechl jsem se studeného vzduchu a rozhlédl se po přeplněném parkovišti. Popravdě si vůbec nepamatuju, kdy a jak jsem nastoupil do auta a tu desetikilometrovou cestu urazil. V mé hlavě to vpadalo spíš tak, že jsem si doma vázal kravatu, a najednou jsem stál před svou bývalou školou a děsil se toho, co mě čeká vevnitř. Nebo spíš kdo mě tam čeká. Svého malého brášku jsem neviděl pět dlouhých let, a teď stojím před tou obrovskou šedou budovou a on už je možná uvnitř. Nebo taky možná není. Co, když tam není? Co když se rozhodl, že nepřijede? Je to přece jen hloupý školní sraz. Bože, tak moc bych si přál, aby tady byl, a zároveň se toho děsím.
S rozporuplnými pocity jsem pomalu prošel vstupními dveřmi a rozhlížel se po bývalých spolužácích. Narážel jsem jen na matně povědomé tváře lidí, se kterými jsem měl společnou jen jednu nebo dvě hodiny. Někteří na mě kývli, jiní mě zdravili až přehnaně kamarádsky. Mnohé z nich jsem vídal ve městě, ale nijak zvlášť se mi nechtělo se zastavovat a tlachat s nimi o všedních starostech. Musel jsem co nejdříve zjistit, jestli přišel.
Nad vstupem do tělocvičny visel barevný transparent, na kterém stálo Vítejte na školním srazu. Nepamatuju si, kdo tenhle sraz pořádal, ale očividně to musel být nějaký barvoslepý idiot s naprosto bez vkusu. Dodal jsem si odvahu a prošel pod tím kusem hnusu. Tělocvična byla vyzdobená v podobném stylu jako transparent. Oficiální školní barvou byla červená, takže to tady vypadalo tak trochu jako v pekle nebo hodně divném bordelu. Všudypřítomný pach potu a ponožek se někdo prozřetelně snažil překrýt vonnými svíčkami. Nutno poznamenat, že bezúspěšně. Z vanilky a smradu zpocených nohou se mi dělalo trochu šoufl. Nebo to byla jen nervozita? Těžko říct.
Rozhlédl jsem se po všech přítomných. Bylo zjevné, že tuhle událost si nechtěla nechat ujít většina mých bývalých spolužáků. Značná část už poskakovala na navoskované podlaze. Jiní stáli v malých hloučcích, držíce červené plastové kelímky. Naše škola je tak chudá, že ani nemůže pořídit opravdové skleničky, uchechtl jsem se v duchu. Úsměv z tváře mi rychle zmizel, když jsem otočil hlavu doleva a uviděl ho. Seděl sám u miniaturního baru, před sebou sklenici s červeným vínem. Vida, takže přece jen máme skleničky. Ti tupci pravděpodobně jen z nostalgie pijí z kelímku. Bráška houpal svýma dlouhýma nohama a trochu znuděně si prohlížel strop. Vypadal, že je dekorací znechucen stejnou měrou jako já. Snažil jsem se v sobě posbírat všechny zbytky odvahy a vykročil k němu. Když už jsem byl tak blízko, že by stačilo natáhnout paži, abych se ho mohl dotknout, vzal si do ruky sklenici a požitkářsky se napil, mírně se při tom pohupoval ze strany na stranu do rytmu hudby.
„Jo, mám matné tušení, že to je práce Phoebe. V mailu psala něco o tom, že to bude jako maturiťák. Což podle ní asi znamená nevkusné a přeplácané.“ To byla nejdelší věta, kterou jsem od něj slyšel za posledních pět let. I zvuk jeho hlasu mi způsoboval mravenčení na místech, o kterých jsem nevěděl, že jsou toho schopny.
…
Bill
„Tomi, já tam nechci jít. Nebudou mě mít rádi stejně jako na minulé škole,“ fňukal jsem bratrovi za zády, když jsme se vlekli k pro nás zatím neznámé budově.
Nechápu, jak je možné, že to Tom zvládá tak snadno. Bez řečí a protestů se sbalil, užil si naši party na rozloučenou, co nám přichystali kamarádi, a teď je tady. Spokojený, jako by se žádná životní změna neudála. Vůbec se nebál přijít do nové školy a poznat nové lidi. Musím říct, že Tom celkově s ničím neměl problémy. S každým dobře vycházel a všichni si ho hned oblíbili. To se mnou to bylo trochu horší. Cizím prostě nevěřím a nepustím k sobě jen tak někoho. Lidi mi hned nadávají do buzen jen proto, že se oblíkám trochu jinak než oni. Ještěže mám svého brášku, který je jako můj strážný anděl. Nikdy nikomu nedovolí, aby mi ublížil. A když se to někomu náhodou podaří, zařídí, aby toho dotyčný pořádně litoval. Za tohle jsem mu neskonale vděčný, jen občas přemýšlím, jestli tím nezpůsobuje víc škody než užitku.
„Bude to v pohodě,“ zabručel a nadhodil si popruh batohu. „Támhle to je,“ ukázal na místo, které jsme měli celý příští školní rok navštěvovat. Byl to hnus. Byl to tak hnusný nechutný hnus, že se mi udělalo šoufl, jen jsem to uviděl. Šedá kostka, která od teď měla být naší novou školou, byla naprosto odpuzující. Připomínala mi spíš blázinec než zařízení, ve kterém by se někdo měl vzdělávat. Prudce jsem se zastavil, rozhodnutý, že už neudělám ani jeden jediný krok. Radši si vzdám středoškolského vzdělání a budu pracovat v mekáči, než abych vstoupil do toho domu hrůzy.
Musím přiznat, že škola vevnitř vypadala mnohem méně depresivně než zvenku. Všechno bylo čisté, třídy pěkně a vybavené a zatím na mě nikdo neházel znechucené pohledy. Když jsme odcházeli od zástupkyně ředitele s novými rozvrhy v rukou, ucítil jsem dokonce lehkou naději, že by to nemusel být úplně průser. První hodinu jsme měli mít angličtinu – společně, pak biologii – společně, trochu jsem panikařil z toho, že na chemii budeme každý jinde, protože v tomhle jsem fakt nemožný. Těm vzorcům prostě nerozumím, pustit mě k nějakému pokusu je životu nebezpečné a většinou to skončí katastrofou. Tom je ve škole ten lepší, ačkoliv to má úplně na háku. Skoro vůbec se neučí a všechny předměty mu jdou samy od sebe. Vsadím se, že kdyby do toho dal trochu větší zápal, mohl by mít samé jedničky. Jenže jemu na tom prostě nezáleží. S dvojkama se spokojí, nepotřebuje být nejlepší. Co bych za tenhle přístup dal. Já plavu naprosto ve všem od matiky až po tělocvik. Jediné předměty, které mi fakt jdou, jsou hudebka a anglina. A moje vrozená soutěživost mi cestu střední školou neusnadňuje. Chci být lepší než všichni tihle loseři. Chci jim dokázat, že ten kluk, co se divně oblíká a maluje se, dokáže víc než oni. Moje ambice a sny jsou veliké, kéž by taková byla i moje píle. Nejsem moc trpělivý člověk, a když mi něco nejde hned, rychle to vzdám. Ne jako můj bráška. Jednou jsem ho uprosil, že se začneme společně učit hrát na kytaru. To abychom si časem mohli založit hudební skupinu a vyrazit do světa. Jak myslíte, že to dopadlo? Já jsem se na to vykašlal po dvou lekcích a Tom? No ten už teď hraje jako profík. Pořád do něj hučím, aby svůj talent nenechal ležet ladem, ale jeho to nezajímá. Hraje si jen pro sebe a ještě častěji pro mě. Přihlásil jsem ho do školní soutěže a on ji bez problémů vyhrál. Jenže když si přebíral cenu, viděl jsem mu na očích, že ho to nijak zvlášť netěší. Šel tam jen proto, že jsem to já chtěl. Od té doby už jsem ho do ničeho nenutil. Tom nemá tak velké a divoké sny. Říká, že mu stačím já a i tak mě je občas až moc. Prý by nic dalšího nezvládl. Vím, že to bude znít sobecky, ale jsem za to rád. Nevím, co bych si bez něj počal.
„Skočím si na záchod,“ pošeptal mi do ucha, když schůzka u zástupkyně skončila, a odběhl pryč. Já se snažil narvat svůj rozvrh do brašny, takže jsem se tak úplně nedíval na cestu, když jsem vycházel z její kanceláře, a najednou jsem ležel na zemi a na čele mi pulzovala bolest. Přimáčkl jsem si obě ruce k hlavě a zkoumal škody. Nikde jsem neviděl známky krve, takže pravděpodobně neumřu.
„Ne Tome, tak to není,“ vysoukal jsem ze sebe konečně a posadil se. „Nic mi neudělal. Jen jsme do sebe omylem vrazili. Není to jeho chyba. Nedíval jsem se na cestu.“
Gustav nás doprovodil až ke třídě angličtiny a tam se s námi rozloučil. Tom se dokonce překonal a zamumlal tiché a vzteklé: „Čau.“
A takhle to bylo pořád. Tom pro mě byl všechno a vím jistě, že by pro mě udělal všechno. Stavěl moje štěstí nad to svoje. Jeho malý bráška pro něj byl celým světem. Kdyby tak tušil, že pro mě je on mnohem více než to. Tom se staral o to, abych byl šťastný a v bezpečí. Já bych si přál, aby se na mě začal dívat i jinak než na svého nemotorného bráchu, kterého musí zvedat, když upadne. Motýlci v břiše mi už delší dobu dávali vědět, že je pro mě vším, ne jen starostlivým sourozencem.
autor: Becs
Je jasné, že se během času něco potento, když se bratři pět let neviděli.
Jsem zvědavá, k čemu vlastně došlo.
Díky, těším se na pokračování.
Krásně se nám to rozjíždí:) Upřímně já tyhle srazy ze školy fakt nemám ráda 😀 nikdy jsem nebyla školní hvězda a jsem asi takový nemotora jako Bill ve tvé povídce, zlatí, takže můj obdiv, že dorazili oba.
Je mi smutno, když jenom přemýšlím, co se panebože muselo stát, aby ti dva miláčci spolu přestali mluvit na tak dlouhou dobu. Napadlo mě, že možná Tom přišel na to, že ho Bill vnímá jinak než brášku, ale z Tomova pohledu jsme zjistili, že byl z Billa dost nadržený, takže tudy cesta nevede 🙁
A moc se mi líbí myšlenka, že Tom vypráví současnost a Bill minulost, geniální ("zvažuje, jakto, že ji to ještě nenapadlo :)") 😉
V každém případě moc moc děkuju za další literární skvost, brouku 🙂 už se nemůžu dočkat pokračování
Vypadá to dobře jen by mě zajímalo co se stalo že se tak dlouho neviděli.
Tý jo, ani nevíš, žes mi právě splnila můj povídkový sen! Tohle téma se mi vždycky strašně líbilo a na THF je na něj napsáno taky několik povídek. Bohužel, všechny z nich jsou buď nedokončené, a nebo se z nich nakonec vyklubala naprostá kravina. Ale u tebe je jistota, že se nestane ani jedno, a proto ti moc děkuju. Strašně moc se těším, až se dozvím, co se to tenkrát stalo a proč se dvojčátka pět dlouhých let neviděla!
Zatím je to docela super, jsem zvědavá…..
Paradni zacatek 🙂
Becs! ♥ Mám šílenou radost nejen z nové povídky, ale i z jejího tématu. Školní témata – ať už střední nebo vysoká, mám prostě v oblibě. A tady to bud kombinace střední školy a starších kluků. Nemluvě o tom, že se mi moc líbí, že se můžeme podívat na věci z pohledu obou kluků, ačkoli každý z nich má jiný časový úsek. Rozhodně je to zajímavá nápad!
A jsem nadšená! První díl a já vím, že povídku budu milovat stejně, jako všechny povídky od Tebe. Neuvěřitelně moc mě to nadchlo a já se jednoduše nemůžu dočkat dalšího dílu! ♥ Z minulosti víme, že kluci k sobě měli obrovské pouto a láska čišela z každé sekundy, co jsem si to přečetla. Jen by mě doopravdy zajímalo, co se tak strašně moc pokazilo, že se dvojčata nestýkají a nic o sobě neví. Nutí mě to strašně se zamýšlet, ale třeba to bude jenom bizardní věc a budu si pak klepat na čelo, že kvůli takové prkotině to skončilo takhle, protože takhle se to bohužel někdy stává.
No, nebudu dál rozvádět své teorie, ačkoli už teď nějaké mám, ale stejně vím, že mě jako vždycky něčím překvapíš. Strašně moc děkuji za další povídku a já se už jen těším na další pokračování! ♥♥♥
Neskoro ale predsa som sa konečne dostala k tejto poviedke a už sa na ňu teším. Dúfam, že ich už nerozdelíš na také dlhé obdobie,som zvedavá prečo sa im stalo toto… možno ich niekto prichytil pr muchlovaní? je mi ľúto, že neboli v kontakte, majú maily a zrejme aj mobil či? Idem skúsiť stihnúť ešte jednu kapitolu pred tým ako odídem do práce…
Tak jo! Konečně jsem se k tomu dostala!^^ Becs <3.., nestačím zírat, kolik nápadů stíháš produkovat!:) Tohle je druhá povídka, kterou teď čtu současně s Rumors a jak jsem psala u tamtoho, tak mi úplně nejde produkovat a číst současně – tohle je tedy výzva, a protože tvoji a Bittřinu tvorbu žeru, tak udělám druhou výjimku!;D Teď jsem trošku zpomalila ve psaní, tak mi zbývá v hlavně prostor na víc imaginárních světů:)) Budu se snažit v rámci možností času a tak dále..:D A určitě to nechci zhltat najednou, ale hlavně – si to užít, strávit.:)
Školní témata… bože, tyhle miluju, komplet, všechny! Miluju vžívat se do studentů, prostředí, poznávat určitý řád a příběh v té které škole… Tohle je ještě navíc tak originální, žes tam zapojila minulost i přítomnost.
Něco mi našeptává, že se mezi dvojčaty miselo za tu dobu něco stát… něco se tam rýsuje a já nemám absolutní tušení co, ale jedno je jisté – Bill měl s Tomem evidentně moc pěkný vztah… Hrozně mě dostal "bratrský moment"… to jedno gesto, kdy ho Tom chytil za zápěstí…^^ Tomova skromnost se mi tam ostatně zdá přesně jako ve skutečnosti. Ten charakter se mi prostě líbí, ale o Billovi moc nevím, co si zatím myslet. Jeden někomu určitě něco udělal, jenže prostě z tohohle ještě nevidím co a já jsem netrpělivá:D Anebo se mi to jen zdá a příčina bude jinde…
Opět. Jako v Insomniaxu miluju ty tvoje vtipný hlášky typu "pustit ho k nějakému pokusu je životu nebezpečné" a výraz "bůh pomsty" – to je tak strašně trefný, když si to představuju, že snad ani jiný výraz by se k němu v tu chvíli nehodil!;D Prostě das ist perfekt!
Muhehe, a když se setkal Bill s Georgem, pardon, Gustavem:D tak já si celou dobu představovala právě toho Georga a nešel mi z hlavy – už jen "Doprdele, promiň, kámo," no sakra, to nemůže být nikdo jiný než basák, kdo se takhle vyjadřuje a na koho jsem zvyklá:DDD
Děkuju za díl a jdu na další…