Lykara 3.

Před domem zastavilo taxi a drobná blondýnka se přes sklo zamračila na dům. Její bratr už na ni čekal ve dveřích, viditelně nadšen její kontrolou. Ani ona nadšená nebyla. Trvalo jí dost dlouho přesvědčit jejich matku, že Tomovi domluví sama a zkontroluje, jestli je vše v pořádku.
Jejich matka byla stále přesvědčena, že Tom, jakožto svobodný umělec, skončí jednoho dne na drogách nebo v lepším případě v protialkoholní léčebně.
Když vystoupila, ani se nezdržovala pozdravem, zapíchla ukazováček doprostřed Tomovy hrudi a vyhoupla se na špičky.
„Ty ses úplně zbláznil!“ oznámila mu a založila ruce na prsou. Byla o hlavu menší, a pokud se zrovna netvářila jako sériový vrah, byla považována za roztomilou. Tom dobře věděl, že o roztomilosti se jeho sestře může jen zdát. Dokázala si sjednat pořádek za každé situace. Na něj však byla krátká.
„Taky tě rád vidím Leslie…“ Usmál se Tom a couvl do domu. Nerad by, aby dělníci na domě poslouchali, jak se ho jeho malá sestra pokouší dostat do latě. „Pojď dovnitř, tam na mě můžeš ječet taky.“
„Jen vyřídím vzkaz od mámy a přestanu.“ Usmála se blondýnka a konečně bratra objala.
Ať už se zlobila, nebo ne, měla ho ráda a neviděla ho už skoro měsíc. Chvilku ho mačkala, a nakonec mu vlepila pusu na tvář. Tom jakékoli takové projevy nesnášel, moc dobře věděl, že je to Lesliina verze: miluju tě, ale stejně mě štveš.

„Máma se hrozně zlobí…. nelíbí se jí, že tu budeš.“ Promluvila Leslie jako první, když se usadili s kávou v kuchyni a chvilku na sebe mlčky zírali.
„Dům jsem zdědil… Proč bych si ho nemohl opravit a žít tu?“ Tom jen pokročil rameny a nepřítomně zíral na tmavou hladinku, kterou vířil lžičkou.
„Třeba proto, že je to díra světa?“ Navrhla Leslie a olízla lžičku, kterou vzápětí namířila na bratra. Tom jen pozvedl obočí a zarazil se uprostřed míchání.
„Teď vážně, Tommy… co za tím je? Já to nechápu… než jsme se odstěhovali, nesnášel jsi to tady den ode dne víc a víc…“ Leslie evidentně jako odpověď nestačilo jeho obvyklé pokrčení ramen a dál na něj mířila lžičkou. Tom si jen povzdychl a promnul si bradu.
„To bylo před… patnácti lety? To už je dávno. Sama víš, že nesnáším město, a když už tam nemusím být, není důvod to tu nechávat padat.“ Leslie se tvářila, jako by jí do kafe nalil citron. Nevěřila mu ani slovo. Kdyby alespoň vzdal ten pokus předstírat, že neví, jak dlouho je to od jeho zmizení, možná by mu to trochu věřila. A kdyby si přestal hladit bradu a drbat se ve vlasech. To ho vždy prozradilo.

„A tomu jako mám věřit? Sni dál, bráško.“ Odsekla, zakroužila lžičkou ve vzduchu a odložila ji vedle hrnku. Její pohled jasně říkal: mám tě.
„Proč proboha musím stále vysvětlovat vše, co udělám… Když jsem opustil Dominiku… teď… prostě mě ve městě nic nedrží a tady se mi dobře maluje. Je tu klid, to je celé. Proč to nedokážete s mámou pochopit?“
„Máma se postě bojí, že se tady zahrabeš a zpustneš… popravdě se těšila na vnoučata a svatbu, ne na rozchod.“ To byla pravda, jejich matka nesla rozchod Toma a Dominiky hůř než oni dva.
„Jo, to mi tak nějak došlo, když nám k Vánocům dala příručku pro budoucí rodiče.“ Uchechtl se Tom a napil se. Nevědomky tím tenkrát odstartovala Dominičiny biologické hodiny a touhu po svatbě. Tom to vydržel půl roku. Nehodlal mít svatbu jen proto, že jsou spolu přece už dlouho a hodilo by se to. O dítěti ani nemluvě. Bylo jim dobře tak, jak byli. Alespoň si to myslel…
„No dobře… víš co, budu ti věřit… jsi tu už pár dní, tak co jsi namaloval? Chci se podívat.“ Leslie naštěstí další výslech vzdala a přešla na příjemnější téma.
„Mám jen pár skic. Ateliér si chci udělat v podkroví, ale střecha bude hotová až koncem týdne. S těma opravama kolem a zařizováním začnu kreslit asi až ke konci příštího týdne. A neboj, samozřejmě uvidíš vše první. Jako obvykle.“ Leslie nadšeně kývla a hlasitě usrkla kávu.
„Dobře… a co dům, jak to jde?“
„Popravdě jsem to čekal horší… Mám počítat s pokojem pro tebe? Nebo tě v téhle „díře“ vidím poprvé a naposledy?“
„Sni dál, bráško… Počítej se mnou, přece tě tu nenechám zpustnout. Nehledě na to, že někdo musí pravidelně hlásit mámě, jestli pravidelně spíš, jíš, dost piješ a jak jsi na tom zdravotně.“ Škodolibě se zasmála a uhnula před letící lžičkou.

„Už se nemůžu dočkat, až to budeš mít hotové… Tohle je nádhera.“ Leslie ohromeně listovala jedním z Tomových skicáků.
„Ah, tohle pojmenuj po mně!“ Vydechla a namířila skicák jeho směrem. Tom se jen předklonil v křesle a pozdvihl obočí.
„Máš to vzhůru nohama… Vážně… Jsi si jistá, že nejsi adoptovaná? Nechápu, jak můžu mít sestru, jako jsi ty.“ Zasmál se a zase se uvelebil. V jeho sestře nebyla ani špetka citu pro umění. Ne že by jí to bránilo v hodnocení jeho děl.
„No vidíš, je to krásný i obráceně,“ zamrkala Leslie nevinně a listovala dál.
„Bože, za co…“ Broukl Tom, když začala každou stranu převracet a hodnotit obě polohy.
„Za trest, bratře, za trest…“ Zamumlala a nakrčila obočí na další kresbu. Žádná abstrakce. Tohle bylo něco úplně jiného. Kresba byla vyvedena do nejmenšího detailu. Byl na ní černovlasý chlapec s dlouhým splývavým pláštěm se zlatým zdobením u lemu. Kolem byly stromy se zavěšenými lucernami. Jedné se dotýkal a její světlo se odráželo v neskutečně smutných očích.
„To je… Bill?“ Otočila skicák k Tomovi a ten prudce vstal a vzal jí ho. Přesto si stačila všimnout, že to nebyla jediná jeho kresba. Na straně pod první byla další. Nebyla hotová, ale nebylo pochyb o tom, kdo chlapec dívající se přes rameno je.

„Už ho zase maluješ… Tome… takže je to pravda, nejsi tu proto, aby sis odpočinul. Souvisí to s ním.“ Leslie přešla okamžitě do útoku. Ani mu nedala šanci to vysvětlit.
„Nebuď směšná.“ Odsekl jí Tom a skicák zavřel.
„Tome… on je mrtvý, sakra, proč ho nepustíš z hlavy? Víš dobře, jak si tím ubližuješ.“ Rozhodila rukama a udělala krok k němu.
„Leslie, dej mi pokoj, prostě jsem ho nakreslil, párkrát se mi o něm zdálo, no a? To nic neznamená.“
„Že ne? To jsi říkal i posledně, a pak jsi měl noční můry a pořád jsi mlel o tom vašem imaginárním světě… Tome, tenkrát jsi byl úplně mimo, byl jsi agresivní, napadl jsi toho kluka v baru… Musel jsi na léčení… to tohle chceš znova?“
„Leslie, takhle to není. Přeháníš.“ Tom odložil skicák a založil ruce na prsou.
„Tommy, vypadni odsud, dokud to jde. Já už tě nechci znova vidět v tom stavu, v jakém jsi byl.“
„Leslie, nic takového se neděje… To už je pryč.“
„Není to pryč… Pro všechny by bylo lepší, kdyby tenkrát našli tělo. Rozloučili bychom se a šlo by se dál… nemysli si, že nevím, že jezdíš za tátou a pořád vyvěšujete ty obrázky. Bill je šestnáct let mrtvý, Tome!“ Leslie rozhodila rukama a nevěřícně se na bratra zadívala. Díval se na ni, jako by ho uhodila. Měla pravdu, zase do toho spadl.

Stejně jako táta se ani on z toho nikdy nevzpamatoval a krátce po přestěhování se rodiče rozvedli.

„Leslie… mlč…“
„Ne. Všichni jsme ti to doteď tolerovali, máma dokonce tvrdila, že ti to pomáhá v kreslení, a to už je opravdu… extrém, a víš co? Já budu radši, když přestaneš kreslit a začne ti to jasně myslet, než tohle. Podívej se na sebe, máš zase ty sny, později to budou halucinace, zavíráš se tady a tohle…“ ukázala na skicák. „Tohle je šílený, to je zase ten… ten imaginární svět… Proboha, copak to nevidíš? Začne to nanovo a zničí tě to tady! Proč se nezabalíš a nevrátíš k Domi? Ona jediná tě od toho dokázala udržet…“

„No jistě, ta tu chyběla… Báječně byste se doplňovaly…“

„Tome, jen ti chceme pomoct…“
„Tak odjeď. Seber si věci a odjeď. Tím jediným mi teď pomůžeš. Mám hodně práce na domě.“
Otočil se k ní zády a vzal za kliku, když ucítil dotek na rameni.
„Tommy…“ Začala Leslie opatrně.
„Nesahej na mě. Prostě běž.“ Sykl a ani se neotočil. Otevřel dveře a ustoupil do strany, aby mohla projít.
„Tommy…“ Pokusila se ho vzít za ruku a otočit k sobě. Tom jen pevně sevřel ruce v pěst.
„Tommy…“
„Tak sakra vypadni už!“ Křikl a pěstí, za kterou ho chtěla vzít, praštil do dveří. Ve dřevě zůstala prohlubeň.
„Jak myslíš…“ Odsekla mu a šla si do kuchyně pro věci.
Když dorazilo taxi, Tom se ani neobtěžoval vylézt z improvizovaného obývacího pokoje, aby se rozloučil.
Seděl v křesle se skicákem v ruce a tupě zíral do smutných očí na papíře.
„Nemá pravdu… Já vím, že nemá…“

autor: Bitter