Loving Liar 23.

autor: Lady Kay

„Tomeeeeeeeee!“ křikl chlapec a malinko poskočil na místě, jakmile kolem něj prosvištěla jedna z motokár, v níž seděl kytarista. Billovy palce byly skoro promodralé od toho, jak je křečovitě tisknul v pěst. Do konce zbývala ještě dvě kola a Tom s přehledem vedl. Georg na něj ztrácel docela dost a Gustav, který ztrácel už na basáka, nebyl pro Toma vůbec žádnou konkurencí.

Odpoledne, strávené na motokárové dráze, bylo Georgovým nápadem, který jak Gustav tak Tom okamžitě odsouhlasili. Billovi se sem moc nechtělo, sice ho rychlá jízda lákala, ale do motokáry se neposadil. Na rozdíl od ostatních v ní ještě nikdy neseděl a nechtěl se znemožnit, hlavně ne před Tomem. Bylo mu jasné, že by se mu nevysmál, ale Bill byl perfekcionista, nesnesl pocit, že mu něco nejde, že v něčem nevyniká tak, jak by si představoval. Proto raději přijal roli diváka a Tomova fanouška, a kdykoli kolem něj projela motokára, řízená jeho láskou, povzbudivě na něj volal. Tom jej sice v té rychlosti slyšet nemohl, ale to pro chlapce nemělo vůbec žádnou roli. Byl přesvědčený, že Tom ví, jak moc mu vítězství přeje a nemýlil se.

Kytarista se nesnažil vyhrát jen kvůli sobě, své osobní cti, hrdosti, ale hlavně kvůli tomu, aby ukázal Billovi, že je víc věcí, ve kterých je jedničkou. Za žádnou cenu se nechtěl nechat zahanbit Géčkama. Ani dříve nesnesl porážku od svých kamarádů a teď, když věděl, že jej Bill sleduje, že mu fandí, byla touha po vítězství ještě větší, intenzivnější. Říkává se ‚Sláva vítězům, čest poraženým‘, ale dredáčkovi toto nic neříkalo, pro něj to heslo nemělo žádný význam. Jeho láska si zaslouží mít za přítele vítěze, vyhraje kvůli němu. Zpočátku to byl nelehký úkol, hlavně Georg se na něj ustavičně lepil, ale po pár odjetých kolech se mu podařilo jej konečně setřást. A zatímco Géčka se mezi sebou prala o druhé místo, hoper si víceméně jezdil sám na špici. Právě vjel do posledního kola, od cíle jej dělilo několik metrů. Kytarista se ohlédnul, zdali jsou jak basák tak bubeník v bezpečné vzdálenosti. A pak se mu v zorném poli mihl kostkovaný praporek a on zajásal, dokázal to, je vítěz!

Ve stejnou chvíli, kdy Tom zvednul ruce nad hlavu, vypískl Bill radostí, tleskl si rukama a poskakoval na místě. Celý rozrušený vyčkával, až kytarista odstaví svůj vítězný stroj, aby byl prvním, kdo mu bude k výhře gratulovat. Tom ještě ani nevystoupil a už měl Billa pověšeného kolem krku, chlapec se k němu tisknul, dokola opakoval, jak je Tom šikovný, jak je na něj hrdý, že věděl, že zvítězí a podobně. Rychle se snažil svému vítězi sundat helmu z hlavy, aby jej mohl odměnit alespoň polibkem. Nakonec si Tom helmu sundal raději sám, nechtěl riskovat, že by mu rozdováděný Bill utrhl hlavu, jak se snažil helmu ze všech sil servat. Poslední bariérou, která bránila tomu, aby jejich rty splynuly v jedny, byla ochranná kukla. Štíhlé prsty malinko poodhrnuly látku, skrývající plná ústa a vtisknul na ně lehounký polibek.

„No, co to je?“ optal se Georg s úsměvem na rtech, pohledem visíc na dvou zamilovaných bláznech před sebou. Obě Géčka už dorazila, a zatímco basák už postával kousek od chlapců, Gustav se teprve soukal ven z motokáry.

„Odměna pro vítěze.“ Zazubil se Bill, stále objímajíc Toma kolem krku, který se stejně po vzoru svého miláčka zamilovaně usmíval.

„Vítěze? Pff, to byla jen náhoda. Nic víc. Měl jsem pomalejší káru, jinak bych Tomovi natrhl prdel.“ Vytahoval se právě příchozí bubeník, probodávajíc pár pohledem.

„Ty zrovna! Jen závidíš,“ rýpnul si kytarista a ovinul paži kolem Billova pasu. Jeho narážka pochopitelně nezůstala bez odezvy.

„Komu? Snad ne tobě? Ty jsi ten…“

„Ale, nechte toho,“ umlčel oba kamarády basák. Jako by nebylo dost hádek předtím, než našli náhradu za Lauru, než Tom přestal hledat chyby na Billovi, obviňovat ho ze všeho špatného, co se mu přihodilo.

Vzpomínky na prvotní boje mezi zpěvákem a kytaristou vždy vykouzlily na Georgově tváři pobavený výraz. Kdo by to byl řekl, že to takto skončí? Že dva nesmiřitelní rivalové se tu budou objímat, zamilovaně na sebe hledět, vzájemně se obdarovávat polibky. Ne nadarmo se říká, že od nenávisti nebývá daleko k lásce a tito dva jsou toho živoucím důkazem. Byl za ně rád a oběma jejich štěstí přál. Tom byl jeho dlouholetý kamarád, spolu prožívali první lásky, první milostné trable, první úspěchy v hudbě i pád z vrcholu dolů. Georg měl rád i Gustava, přesto k Tomovi měl o kousínek blíž. Sám nedovedl vysvětlit, čím to je, možná mu byl náhradou za sourozence, kterého nikdy neměl. A přestože se Tom čas od času choval jako pako, jeho vztah k sebevědomému kytaristovi se nezměnil. A Bill? Tenhle živel si Georgovu náklonnost získal hned od první chvíle, kdy jej spatřil. Když se srazili na chodbě a on pohlédl do chlapcovy tváře, nabyl dojmu, že se dívá na Toma. Něčím mu kytaristu připomínal, jen nemohl přijít na to čím a proč. Bill byl jako Tom a přesto nebyl jako Tom. Zvláštní…

„Kdo je pro pizzu?“ vytrhl basáka z úvah Gustavův hlas. „Já, já, já!“ vykřikoval Bill a rozchechtal se. Další věc, kterou měl Georg na Billovi rád. Z přemýšlivého mladého muže se během sekundy dovedl proměnit v ztřeštěného klučinu, hýřícího samými šílenými nápady. Pohled nejstaršího z chlapců se setkal s Tomovýma očima, poprvé v nich Georg našel radost, štěstí. Aby našel důvod toho všeho, nemusel chodit moc daleko, stačilo se podívat na osobu, stojící po Tomově boku – na Billa. Georg si právě vzpomněl na svou návštěvu u Toma v bytě. To, že přišel nevhod, mu dal kytarista hned znát, jakmile otevřel dveře. Pár dní na to se mu snažil ze všech sil vyhýbat. Ne proto, že by měl strach z toho, že se zlobí. Tom se nedovedl nikdy na Georga vztekat moc dlouho. Ale spíš kvůli tomu, že mu celá situace byla trapná. Sice nic neviděl, nestal se svědkem milostných hrátek svých dvou přátel, ale i tak dlouho hledal odvahu podívat se těm dvěma do očí.

„Gee…“ šťouchl do něj Bill loktem. „Vnímáš mě vůbec?“

„Bille?“ Georg se právě ocitnul zpět na zemi, rozhlédnul se kolem sebe a zjistil, že jsou zde jen on a Bill.

„Kde jsou…“

„Tom a Gustav? Nejspíš na nás už čekají v autě. Pojď…“ Mladík se neohlížel na svého kamaráda a vykročil směrem k východu.

„Ty, Bille…“ doběhnul jej Georg a držíc jej za loket, se na něj usmál. „Dík.“

„Za co?“ mladší z chlapců absolutně nechápal, zač mu basák děkuje. Marně pátral v paměti, snažíc se najít něco, čím mu pomohl a čím by si zasloužil nějaký vděk.

„Přece za Toma. Ještě nikdy jsem ho neviděl takhle spokojenýho a usměvavýho. Kdybys viděl tu radost, štěstí, zamilovanost, když se na tebe dívá… Kdybys slyšel, s jakou láskou o tobě mluví… Miluje tě, hodně tě miluje.“

„Vím…“ pípnul Bill. Tento rozhovor mu nebyl zrovna moc příjemný, nerad s někým probíral sebe a Toma, proto se ho snažil co nejrychleji ukončit. „Já jeho taky. Víc než si dovedeš ty nebo kdokoli jiný představit. A teď už pojď, ať nečekají…“

***

„Víš, co je dneska za den?“ otočil se Tom směrem k pohovce, na které seděl Bill a listoval jakýmsi módním časopisem. „Pondělí?“ odpověděl otázkou na otázku Bill a pro sebe se usmál. Moc dobře věděl, čím je dnešní den tolik významný, ale chtěl Toma malinko pozlobit. „Jo, ale na to jsem se neptal,“ zavrtěl hlavou kytarista a dopadl na místo vedle chlapce. „Přemýšlej přece.“

„Třiadvacátýho?“ zkusil to Bill znovu.

„No a to znamená co?“ nadskočil Tom.

„Že za sedm dní bude třicátýho a je konec měsíce.“ Pronesl s vážným výrazem černovlasý chlapec a otočil další stránku.

„Bože, Billi, dneska je třiadvacátýho… Vzpomínej, co se stalo třiadvacátýho února?“

„Byli jsme na tour.“ Dočkal se Tom bleskové odpovědi.

„No, byli jsme na tour a co se stalo pak…“ Bill odložil časopis na stolek, založil si ruce na prsou a nasadil výraz, který by tak zhruba mohl odpovídat tomu, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Odehráli jsme koncert, rozdali pár autogramů a šli jsme spinkat.“

„Nešli jsme spát. Gustav, Georg, David, osvětlovači, zvukaři, maskérka, řidiči a co já vím, kdo ještě, šli možná spát, ale my dva ne.“ Na poslední slovo ve větě dal Tom patřičný důraz a upřel zrak na osobu vedle. Bill překvapeně zamrkal: „Ne? Tak počkej… Už vím! Tomi šel do baru balit nějaký bárbíny a já koukal na telku.“

Tom se ušklíbnul, stačil mu jediný pohled na Billa, skousávajícího si ret a zadržujícího smích, a byl doma.

„Ne, Tomi nešel do baru, nebalil bárbíny. Převaloval se v posteli, nemohl usnout, protože musel pořád na někoho myslet…“ Chlapec, sedící vedle něj, mlčel, ve vzpomínkách se vracel k noci, kdy seděl na posteli, zíral do tmy, zaobíral se svými myšlenkami a pak… „Když už se to nedalo vydržet, vstal, vyšel na chodbu a zaklepal na dveře.“

„A ty se po chvilce otevřely…“ doplnil Bill a pohledem pobídnul Toma, aby pokračoval.

„A stálo v nich to nejkrásnější stvoření, jaké kdy Tomi viděl. Jeho srdce začalo bít ostošest, všechna jeho odvaha byla tatam.“

„Ale Tomi se nakonec odhodlal, viď? Zeptal se, jestli může dál…“ skočil mu do řeči Bill, vybavujíc si obličej své lásky toho večera, kdy otevřel dveře a za nimi stál Tom s prosbou, zda může jít dál. Dredáček přikývnul a nadechnul se, aby pokračoval: „A ta osůbka jej pustila.“

„A co bylo dál?“ vykřiknul Bill svoji otázku, přestože pokračování kytaristova vyprávění znal.

„Dál? No, Tomi stál naproti té osůbce, celý se chvěl, nakonec sebral poslední zbytky odvahy, co zbyly v jeho těle a pomalinku se přibližoval ke křehkému stvoření, stojícímu naproti němu. Byl blíž a blíž a blíž, až…“ Rty chlapců splynuly v jedny, Bill znovu cítil to samé, jako noc, kdy jej Tom poprvé políbil. Znovu jej kytaristova ústa líbala s takovou lehkostí, něžností, jako by se obával, že mu jediný vášnivější polibek nějak ublíží. „Krásné výročí, broučku…“ opřel Tom své čelo o Billovo a hleděl mu do očí. Opět mu připomínaly moře čokolády, ve kterém se pomalu utápěl, opět stačil jediný pohled do nich a jeho tep se zrychlil. Nevěřil tomu. Půl roku… Už šest měsíců je tím nejšťastnějším člověk na světě. Co na světě! V celém vesmíru není šťastnějšího člověka, než je on!!!

Bill se jediným pohybem vyhoupnul do Tomova klína, doprovázen zvědavým pohledem mandlových očích, jejichž majitel byl plný očekávání, copak jeho láska zamýšlí. Černovlásek se malinko pousmál, sklonil se k Tomovu krku, o němž věděl, že je jeho slabinou, přitisknul na něj své rty a pomalinku si začal pohrávat se sametově hebkou kůži. Ve chvíli, kdy ji vzal mezi zuby a slabě skousnul, Tom prudce vydechnul. „Ale takhle to nebylo…“ pronesl malinko roztřeseným hlasem, poukazujíc na noc, kdy se poprvé políbili.

„Malinkatá změna.“ Objasnil Bill s rošťáckým kukučem, sklonil se zpět ke kytaristově krku, který ještě několik málo okamžiků hýčkal svými polibky, než zaměřil svoji pozornost na další z Tomových slabých míst – ušní lalůčky. Každou vteřinou nabíral kytaristův puls i dech na rychlosti, polibky Billových rtů zcela zatemňovaly jeho mysl, všechno kolem nich jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizelo.

Nekonečné minuty Tom zvažoval, zda má nebo nemá vyslovit to, s čím si jeho mysl již delší dobu pohrávala. Bál se Billovy reakce, přesto nakonec touha, hromadící se v jeho těle, přebila strach.

„Miluj se se mnou, Billi…“ Chlapec v jeho klíně se zaseknul v půlce pohybu. Nevěřil tomu, co Tom právě vyslovil, co po něm žádá. A v jeho hubeném tělíčku se začaly hromadit obavy a narůstat strach.

„Tomi, já…“

„Psst, prosím, splň mi to…“ Pár hnědých očí oddaně a láskyplně hleděl na černovlasého chlapce, jehož srdíčko sice bilo jako splašené, ale zároveň bylo plné lásky a štěstí. Chvějící se po celém těle, spojil svá ústa s Tomovými a něžnými lehkými polibky se jej snažil uklidnit. Přestože kytarista mlčel, Bill jeho strach cítil. Aby ne, však i on na tom byl tenkrát na pláži podobně. Sice to byl on, kdo Toma vybídnul, ale strach z pro něj nového a pro oba dosud nepoznaného měl.

Během dlouhých minut líbání a mazlení jeden druhého třesoucíma se rukama zbavil přebytečného oblečení. V tuto chvíli Tom poprvé zapochyboval o správnosti svého rozhodnutí, v mysli se mu objevily tisíce otázek, vztahujících se k tomu, co se odehraje za několik málo okamžiků. „Lásko, ještě…“ Chlapec nenechal doříct Billa větu, byl si jistý tím, že ví, co se mu chystal sdělit. A přestože se bál, nehodlal vzít své přání zpět. Hrdlo měl stažené tak, že mluvit nemohl, proto jen zavrtěl hlavou a pomalu se přetočil na bok. Ačkoliv jej Bill uklidňoval doteky, polibky, nic z toho nevnímal. Co jej probralo, byla až prudká bolest, jak do něj mladík vniknul. Tom chtěl vykřiknout, nevydal však ani hlásku, kterou by zkazil tento okamžik. Jediné, k čemu se odhodlal, byl stisk chlapcovy dlaně, který mu poskytnul alespoň malé uklidnění.

Prvních pár Billových přírazů do jeho těla bylo nesnesitelným utrpením, kytarista se se slzami v očích modlil, aby už byl všemu konec. Během několika málo okamžiků však bolest vystřídal jiný, mnohem příjemnější pocit, který s každým dalším zpěvákovým pohybem uvnitř Tomova těla sílil a narůstal. „Rychleji…“ zašeptal Tom téměř neslyšně hlasem zastřeným touhou, Bill jej však slyšel a milerád jeho požadavku vyhověl. Pro oba chlapce nehrál okolní svět žádnou roli, vnímali jen blízkost toho druhého, dokonalé spojení jejich těl.

Stačilo už jen pár pohybů v Tomově těle, díky nimž chlapci téměř současně dosáhli vrcholu, než jejich těla, napnutá ve slastné křeči, unaveně dopadla zpět na pohovku. Kytarista si se zavřenýma očima vychutnával lehounké polibky, jimiž Bill mapoval jeho záda a unaveně se usmíval. V tichosti naslouchal melodickému hlasu, šeptajícímu něžná slůvka určená jen jeho osobě. Přestože se snažil udržet víčka otevřená, oddálit spánek a ještě chvilinku poslouchat a užívat si hýčkání, únava z právě prožitého překrásného milování jej nakonec přemohla a on v Billově těsném objetí upadal do říše snů.