Loving Liar 22.

autor: Lady Kay

„Broučku, mohl bys mi vysvětlit, proč toho s sebou vláčíš tolik?“ Tom zoufale pohlédl na Billa a po čtyřech neúspěšných pokusech se snažil znovu zavřít jeho kufr.
„Vždyť toho zase tolik nemám…“ zamrkal nevinně druhý z chlapců, usazený na posteli pozoroval, jak jeho láska zápasí se zipem na kufru. Vždyť si víc jak polovinu plánovaných věcí nevzal, sbalil si jen to nejnutnější. Nemám, nemám. Já, ubohej Tom, se spokojím s jedním malinkým kufříkem, ale Jeho Výsost potřebuje hned dva a takový loďáky!!! Kytarista v duchu proklínal pitomej kufr s ještě pitomějším zipem, navenek se však snažil zachovat klid.

Ve chvíli, kdy za ním černovlásek přicupital do koupelny s prosíkem, jestli by mu nemohl pomoct s kufrem, protože se vyskytl malinký problém, okamžitě všeho nechal a přispěchal svému miláčkovi na pomoc. Co by pro něj neudělal, že? Jenže malinkej problém si představoval jinak, tohle byl krapet větší problém. Konečně se zip umoudřil a Tom jej s úlevným vydechnutím zapnul. Zmoženě se usadil vedle, odměněný obdivným pohledem a úsměvem jeho broučka.
„Víc si Tomík nezaslouží?“
„Podle toho, co by si Tomík představoval…“ Tom neváhal ani vteřinu, po kolenou se připlazil k Billovi a s našpulenými rty se dožadoval odměny podle svého gusta. Bill se uchechtl, uchopil kytaristovu hlavu a lehce jej líbnul na čelo.
„To bylo co?“ zamračil se Tom, podle něj si po takový pakárně zasloužil mnohem víc než maminkovskou pusu na čelo.
„Odměna.“ Billův zvonivý smích zaplnil celý pokoj, rád Toma škádlil, protože moc dobře věděl, že chlapec se jen tak odbýt nenechá. A taky že ne. Kytarista se vyhoupnul za Billem na postel, povalil jej do peřin a lačně se vrhl na jeho plné rty. Po chvilce se celý zadýchaný malinko odsunul.

„Nemůžu se dočkat, až tě budu mít u sebe… Ve dne, v noci.“ Přiznal a svalil se vedle zpěváka. Nebyl jediný, kdo se na to těšil. I Bill byl nadšený z Tomova nápadu a v duchu už si představoval jejich společné soužití.

Ačkoliv se Tom obával, jak Bill jeho nápad, který sám považoval za naprosto šílený, přijme, zeptal se. Sice spolu moc dlouho nebyli, ale Tom měl pocit, že se znají celý život, ještě k nikomu neměl nikdy tak blízko jako k této osůbce. Bill mu ani neurazil hlavu, ani se na něj nedíval jako na naprostého blázna, ba právě naopak, jeho návrh přijal s nadšením a kytarista měl pocit, že už nemůže být šťastnější. Našel lásku svého života, kterou někteří z nás hledají po celý život a mnohdy ji nenajdou; před několika okamžiky se s ní poprvé miloval, vlastně se miloval poprvé v životě, a teď dokonce bude mít Billa neustále u sebe. Bude usínat po jeho boku, když otevře ráno oči, bude Billova tvář to první, co uvidí. Už nebude jeho byt tak prázdný, teď už se nebude dívat do zdi, přemýšlet nad hloupostmi nebo po večerech sedět u televize s ovladačem v ruce a snažit se nějak zaměstnat svou mysl, aby zahnal černé myšlenky. Odteď bude všechno jinak.
„Měli bychom jít…“ poznamenal Bill, po předchozím zážitku psychicky připravený podporovat Toma při zpátečním letu. Snad už nenarazí na žádného člověka, který by v hoperovi znovu probudil scénáristu katastrofických filmů. Přinejhorším odvede jeho pozornost tématem Oni dva pod jednou střechou, to by mohlo zabrat, protože od té noci Tom nemluvil prakticky o ničem jiném, pokud tedy Bill pominul vyznání lásky a komplimenty vůči jeho osobě.
„Máš pravdu.“ Tom se líně zvednul a hodil pohled na rozházené peřiny. „On to někdo uklidí.“ Poznamenal a hrnul se k Billovým kufrům.
„Tomi, nejsem děcko…“ protestoval chlapec, když se mu kytarista snažil vytrhnout zavazadlo z rukou.
„To sice nejsi, ale já ti chci pomoct.“ Odvětil Tom s úsměvem.
„Přece nepotáhneš svůj i můj kufr.“
„No a? Víš co, uděláme to takhle. Já vezmu ty tvoje a ty ten můj, hm?“ přistrčil Tom svůj kufr k chlapci, v porovnání s Billovými působil jako pro panenku. Billovi se to sice moc nezamlouvalo, Tom s ním jednal jako s nějakou slečinkou, ale stejně by dalšími protesty ničeho nedocílil, jakmile si Tom vzal něco do hlavy, muselo být po jeho a nejel přes to vlak. Uchopil tedy kytaristovo zavazadlo a následoval svého broučka.

***

„Tohle je poslední…“ odložil Tom krabici s Billovými věcmi na podlahu ložnice, natáhnul se na postel a sledoval chlapce, jak oblečení skládá do úhledných komínků do jednotlivých poliček skříně, kterou mu Tom uvolnil.
„Děkuju, broučku…“ odpověděl Bill a dál se věnoval svému šatníku. Jeho srdíčko plesalo radostí, všechno mu připadalo jako krásný sen, ze kterého se nikdy nechtěl probudit. Když poprvé vstoupil do tohoto bytu, nevěděl, kam se dívat dřív. Všechno bylo moderně zařízené od koupelny po ložnici, musel uznat, že má Tom dobrý vkus, dokonce měli stejný vkus. Barvy, nábytek, všechno působilo, jako by to vybíral on sám nebo společně s Tomem. Jediné, co mu trošku vadilo, byl nepořádek a chaos, který tu vládnul. Bill byl milovníkem řádu, u něj doma mělo všechno své místo, ale o to se už postará. Jen co si vybalí své věci, vrhnou se na úklid. Tom nebude proti, a kdyby náhodou byl, už ho nějak zpracuje.

„Nechceš toho na chvíli nechat a jít ke mně?“ zaprosil dredáček, trošičku dotčený, že Billa mnohem víc než on, zajímají kusy hadrů.
„Ještě tuhle…“ ukázal chlapec na krabici a sklonil se k ní. Okamžik na to málem utrpěl šok nejvyššího stupně. Něčí dlaně jej zvedly ze země a on se ocitnul v Tomově náručí.
„Tomi ale čekat nechce…“ zubil se na něj kytarista a nesl jej k posteli.
„Jenže takhle to nikdy nedodělám, musím vybalit, pak jsem chtěl uklidit…“
„Času dost.“ Pronesl Tom s ledovým klidem, zatímco pokládat chlapce do peřin. Malinko se otřepal při představě, že by mu Bill vrazil do ruky hadr nebo vysavač a donutil jej zúčastnit se velkého úklidu. Znal mnohem příjemnější možnosti, jak strávit večer.
„Ale…“ zkusil zaprotestovat černovlásek, ale marně. Tomovy rty se už pilně věnovaly kůži na jeho krku, kterou sem tam chlapec skousl, následně však „poraněné“ místo ošetřil polibkem. „Zlobíš…“ vydechnul Bill.
„Já rád…“ zašeptal Tom a pokračoval v prozkoumávání Billova těla, které už za tu dobu, kterou spolu strávili, znal zpaměti. Dobře nacvičeným pohybem svléknul chlapcovo černé tričko, polibky pokrýval každý milimetr jeho kůže, zatímco dlaněmi bloudil po těle. Bill si Tomovo hýčkání vychutnával se zavřenýma očima, myšlenky na úklid byly tytam, nic nenamítal, když kytarista zavadil o zapínání jeho džínů, jediným pohybem je rozepnul a hned na to jej i této části oblečení zbavil. „Tome…“ zašeptal do ticha, když ucítil plné rty na svém bříšku, pomalinku se přesunujíc k hvězdě vytetované na jeho pravé straně. Tom tuto ozdůbku Billova těla zbožňoval, při jejich mazlení jí věnoval vždy dostatečnou pozornost, jazykem dlouhé minuty obkresloval každý její cíp, čímž přiváděl Billa k šílenství. Nejinak tomu bylo i v tuto chvíli. Chlapec jej v duchu prosil, aby už hvězdu nechal hvězdou a věnoval se jiné části jeho těla, která se přes tenkou látku boxerek začínala dožadovat pozornosti, což přirozeně Tomovým očím neuniklo.

„Crrrrrrr!!!“ oba chlapci sebou polekaně trhli. „Kterej idiot?!“ procedil Tom mezi zuby, znovu se sklonil k Billovu tělu, odmítajíc přerušit tuto chvíli, na kterou se těšil už od samého rána, kdy vstal z postele. Zvonek se znovu rozezněl celým bytem, následován bušením, které bylo tak silné, až se Tom obával, že ten idiot, jak před chvilkou narušitele jejich soukromí otituloval, má v úmyslu zdemolovat mu dveře od bytu.
„Běž…“ vybídnul jej Bill.
„Odejde…“ odvětil Tom a sklonil se k Billovým rtům, aby jej políbil. Bill jej však dlaní zadržel.
„Myslíš?“ zeptal se jej za zvuku zvonku. Tom si povzdechnul, ač se mu nechtělo, zvednul se z postele, proklínajíc toho nelidu za dveřmi, a opustil ložnici.
„Georgu, já tě zabiju! Přísahám, že tě zabiju!!! Jasně, že rušíš!!!“ slyšel Bill Tomův hlas, jak řve na ubohého basáka. Ležíc na posteli se chichotal při představě Georgova nechápavého výrazu. Ale dobře mu tak, nemá je otravovat. Jen ať mu dá Tom co pro to. „Má někdo za kamaráda takovýho blba? Má a bohužel zrovna my dva…“ odpověděl si Tom sám na prahu ložnice a zavřel za sebou dveře. „On by snad byl schopnej dělat nám publikum…“ Bill ležel na boku, jednou rukou si podpírajíc hlavu a pozorujíc tvář svého rozzuřeného miláčka, pochodujícího po místnosti.
„Nečerti se, on za to nemůže…“
„Jo, máš pravdu, je to vina jeho rodičů, že zplodili takovýho nechápavýho tvora.“ Přisvědčil s úšklebkem Tom, znovu usazený na posteli. Při pohledu na Billa, oblečeného jen ve spodním prádle, jej hněv pomalinku ale jistě opouštěl a vystřídala jej touha, touha po Billově blízkosti. „Kde jsme to skončili?“ skláněl se znovu nad chlapcem, přibližujíc své rty k jeho. „Myslím, že tady…“

autor: Lady Kay
betaread: Janule

5 thoughts on “Loving Liar 22.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics