Tisíc střepů 12.

autor: Tessyna

Ta ho pohladila po ruce a chtěla ho utěšit, když vtom nešťastné zvuky z kuchyně dolehly až k jejím uším. Slyšel to i Tom a moc dobře věděl, kdo a co to je. Jenže nebyl dost silný na to se zvednout a jít tam. Na jeho duši bylo tolik šrámů, které se jen špatně hojily a jestli vůbec, jen díky Belle, která se na něj dívala a čekala, co udělá.

„Já za ním nepůjdu,“ zašeptal Tom a podíval se po své kamarádce.

„Já nevím, Tome, tohle je na tobě, jestli půjdeš nebo ne. Ale já si myslím, že by jsi jít měl. Bill ti sice hodně ublížil, a to tím nejhnusnějším způsobem, ale nebuď jako on. Ukaž mu, že ti na něm záleží, a že je tu možnost toho, abyste byli zase spolu. A neříkej mi, že po tom netoužíš,“ řekla mu svou radu dívka.

„Já vím jenže… jenže mně to spíš přijde, že za ním furt dolejzám. Co když to dělá schválně? Abych za ním jak poslušná ovečka šel?“ řekl a díval se s prosíkem v očích na červenookou dívenku. Ta se na něj mile usmála a povídala: „Ne Tome, tohle už si jen domýšlíš. On využívá své krásy k tomu, aby ubližoval tvému srdci, abys i ty cítil alespoň trochu to, co cítil on. Jenže on je slabý a zbít tě nemůže, proto to dělá tímhle způsobem, ale neuvědomuje si, že už zašel daleko. A pokud mu to teď docvaklo, trápí se právě proto, že se bojí, že už ho nikdy nebudeš chtít ani vidět, natož pak něco víc,“ pravila upřímně Anabell a ani netušila, že má úplnou pravdu. Že všecko, co vyjádřila těma čtyřma větama, je jako by mluvila z Billova srdce.

Tom se tedy opatrně zvedl, požádal kamarádku o chvilku strpení a nejistě se vydal do kuchyně. Jakmile ale vešel do dveří, zůstal stát jako opařený, zastavil se mu dech a do očí vhrnuly slzy. Slzy lítosti. Bill totiž seděl na zemi u kuchyňské linky s pořezanou tlapkou a rozbitým sklem od hrníčku s horkým čajem všude okolo. Myslel, že ho čaj alespoň trošku uklidní, ale jak ho chytil do ruky ve skleněném pohárku, začala ho pálit ruka a nejen, že se vřící vodou celý polil, ale také při sbírání střepů pořezal. To byla opravdu poslední kapka, aby pohár jeho lability přetekl. Svalil se na zem a plakal jako o život. Seděl přímo ve střepech, cítil, jak se mu některé kousky zarývají do jeho malého zadečku, ale nebyl schopný se posunout, natož pak zvednout. Celou tvář měl umolousanou od krve, kterou si rozetřel z ruky, když si utíral slzičky. Jeho bílé tričko bylo batikované červenou, místy narůžovělou krví. Ale jemu to bylo jedno. Pořád myslel jen na to, že si to zaslouží, že je to málo za to, co tu prováděl Tomovi. Teď už věděl, kolik chyb nadělal, jak bráškovi ubližoval, a byl si jist, že ho to muselo bolet víc než jeho pár modřin.

Tisíc malých střípků se mu zarývalo do srdce stejně tak pomalu a bolestivě, jako jemu právě teď do prdelky. Tom už nedokázal dál jen tak stát u dveří. Rozběhl se ke svému miláčkovi a odnesl ho z toho brouzdaliště vytvořeného z krve a teď už vlažného čaje, který měl kdysi hruškovou příchuť. Jemně ho posadil na kuchyňský stůl, ale hned po té, co Bill vypískl bolestí, ho postavil na nohy.

„Neboj vrabčáku, to bude dobrý,“ zašeptal mu u oška a utíkal do obýváku. „Anabell, Anabell… kdybys ho viděla… prosím… pomoz… pomoz mi… je celý od krve a má v sobě zaryté střepy je… je jich alespoň 500 nebo možná i tisíc,“ vběhl Tom vylekaně do obýváku, kde seděla jeho spřízněná duše. Ta po tomhle projevu vstala a vyžádala si od Toma slivovici na vypálení ran, pinzetu, vodu, a nějaké obvazy a ubrousky. Billík mezitím stál pořád na jednom místě u stolu, ramena sklopená a z očí se mu kutálely slzy jako hrachy. Jakmile se Tom s plnou náručí věcí vrátil, šel i s bleďulkou za ním. Když ho tam uviděl stát, položil věci na stůl a objal ho. Musel ho obejmout, protože mu přišlo, že Bill se už dlouho neudrží na nohou. A měl recht. Jen co ho Tom chytl, Billovi se podlomila kolena a spadl bratrovi přímo do náruče. Navzájem se objímali a i beze slov se ujišťovali, že dneškem se mnohé změní.

„Ehm… ehm…“ musela přerušit tu krásnou chvíli Bella, protože Billův zadeček potřeboval nutně ošetřit. Kluci se na ni podívali. Tom s díkem v očích, Bill s trošku nenávistným. První, co ho napadlo, bylo to, že dívka mu chce Tomíka přebrat, a proto se zamračil.

„Bille, na mně se nemrač, já ti brášku neseberu,“ usmívala se Bell jako by Billdovi četla myšlenky. „Já jsem Anabell, a když se tu teď na bříško položíš, vytáhnu ti ty střepy, ano?“ pokračovala dál a Bill se s kývnutím rozplácl na stůl jako přejetá žába.

„Auuuuu,“ pištěl když mu jednotlivé rány čistila slivovicí. Tom teda láhev sebral ze stolu a přešel k Billovu obličeji aby mu dal hlta.

„To vydržíš a pak už bude dobře, ano?“ povzbuzoval starší z bratrů toho mladšího. Anabell mezitím na druhém konci stolu u Billovy prdelky dokončila svou práci. Poslední ranku vyčistila lihem a Billa jemně přes zadek plácla. Nemohla si to odpustit, ta jeho plochá prdelka k tomu lákala a ne jenom ji, ale každého.

„J-já… děkuju…“ usmál se na ni a seskočil ze stolu. Společně se pak snažili uklidit kuchyni. Ale většinou uklízela jen Bella, protože ti dva se k sobě pořád lísali. Tak už to konečně vypadalo jako by střepy vytáhlými z Billa, byly vytáhnuty i ty z Tomova srdce, jenže když je jich tisíc, jeden jde lehko přehlídnout, a tak jedna malá potvůrka zůstala dál zapíchnutá v zamilovaném svalu pod Tomovou kůží. Proč jen štěstí tenhle krásný pár obchází? Proč nemůžou být šťastní jako každý jiný? Kolik toho ještě budou muset prožít, aby jim ty zatracené střepy přinesly štěstí? Toť otázka, ale kde se jen může toulat odpověď.