13th Warrior 9.

autor: Deni

„Ah! Moje hlava!“ Přetočil jsem se na záda, dlaně jsem si tiskl silně na oči a snažil jsem se zhluboka dýchat, abych uklidnil svůj rozbouřený žaludek. Cosi vedle mě se pohnulo a unaveně zazívalo.

„Nemáš pít, když to neumíš.“

„Hm,“ zamručel jsem a snažil jsem se chránit svá víčka před vtíravým světlem, jež se skrze ně dralo až k mým očím.

„Napij se, snad ti to pomůže.“ Tom mi přistrčil ke rtům měch s vodou. Vděčně jsem jej přijal a hltavě se napil. Že by mi to pomohlo, se říct opravdu nedalo, ale příjemně mne to osvěžilo. „Jsi blázen, takhle se zřídit,“ Tom kroutil hlavou a pomalu se chystal sbalit věci a vyrazit za ostatními. Vypadalo to, že vztek jej už přešel.

„Asi budu zvracet…“ Než jsem stihl větu pořádně dokončit, vyprázdnil jsem obsah žaludku kousek od deky. Tom mi chytil rozcuchané vlasy a jen mě po nich soucitně hladil, víc udělat nemohl.

„Napij se,“ opět mi podstrkoval vodu, ale na tu jsem neměl ani pomyšlení. „Tak si aspoň vypláchni pusu, ty blázne.“

„Děkuju,“ zašeptal jsem, když jsem si opět lehl na záda a snažil se celou svou myslí zklidnit svět, jež se točil kolem mě.

„Není zač.“ Tom se nade mně sklonil a vtiskl mi polibek na čelo. Vděčně jsem se na něj usmál a ještě na malou chvíli jsem se nechal stulit v jeho náruči.

Když jsme se o několik minut později vraceli k tábořišti za ostatními, ještě stále kolem mě celý svět tancoval, ale dokázal jsem se alespoň udržet na nohou.

„Ty vypadáš, bratříčku.“ Herger se s opravdovou upřímností bavil pohledem na mě a hlasitě se smál. Nebyl sám, několik dalších, kteří už si stihli mé přítomnosti všimnout, se k němu směle přidali. Jen jsem se na ně zašklebil a opřel jsem se o strom, ke kterému mě Tom postavil.

„Kolik jsi mu toho dal? Vypadá, jakoby toho vypil snad litry.“ Herger se pobaveně na Toma zašklebil a opět mi před očima zamával měšcem s medovinou. Můj žaludek zjevně nesnesl ani ten pohled a opět se hlasitě vzbouřil. Nahnul jsem se za strom a dnes již podruhé jsem vyprázdnil jeho obsah.

„Přestaň ho provokovat,“ strčil Tom do Hergera, ale oba se pobaveně smáli. Jsem opravdu rád, že se baví na můj účet.

„Budeš schopný udržet se na koni?“ Tom mi podal měch s vodou, zatímco připevňoval deku k sedlu mého koně. Vděčně jsem si vypláchl ústa a napil se. Místo hlavy jsem měl střep, žaludek se pohupoval jako na vodě a celý svět se kolem mě točil, ale byl jsem si jistý, že když budu pokojně sedět, jízdu na koni zvládnu.

Přikývl jsem a vrátil jsem mu vodu. Nejistými kroky jsem došel až k běloušovi, o jehož sedlo jsem se vděčně zapřel.

„Pomůžu ti,“ usmál se na mě Tom a zlehka mi položil ruce kolem pasu. Věnoval jsem mu vděčný pohled a nechal jsem se vysadit do sedla. Pobavené pohledy ostatních, a jeden pobouřený a opovržlivý Wisův, jsem ignoroval. Byl jsem rád, že jej mám teď u sebe.

„Děkuju,“ usmál jsem se na něj a sklonil jsem se pro polibek. Tom se jen zašklebil a raději mi sám přitiskl rty na čelo.

„Až příště,“ zasmál se a stiskl mou dlaň.

„Tak můžeme vyjet? Čeká nás dlouhá cesta.“ Buliwolf kolem nás projel na svém koni a pomalu mířil mezi stromy na lesní cestu. Ostatní, včetně mě a Toma, jej následovali.

*

„Podívejte, tam na kopci!“ křikl Fat a mával rukou kamsi před sebe. Společně s ostatními jsem zvedl hlavu a pátral po tom, co jej tak zaujalo. Na kopci nad námi se tyčily klacky zabodnuté v zemi, a na jejich vrcholu se houpaly medvědí lebky. Zachvěl jsem se při tom pohledu.

„Medvědí lebky. Hm, asi nestojí o hosty.“

„Moment. Ty drápy, ty masky.“ Zadíval jsem se na výjev před sebou a snažil jsem se dát si věci do kupy. „Medvědi.“

„Myslí si, že jsou medvědi.“

„Chtějí, abychom si to mysleli my,“ doplnil jsem Toma a zabodl jsem svůj pohled do Buliwolfa, který po dlouhé době se zájmem poslouchal, co jim říkám. „Jak lovíte medvědy?“ Otočil jsem se na Hergera.

„Uštveme je se psy.“

„A v zimě?“

„Najdeme jejich jeskyni.“

Tomovi zajiskřilo v očích poznáním. Podíval jsem se zpět na Buliwolfa. „A kde je ta jeskyně?“

„V zemi.“ Všichni jsme mlčeli. Konečně jsme rozluštili odpověď, jež nám Oracle podala v hádance. Budeme muset za nimi do podzemí.

Najednou se k nám přes kopec přiřítil Roneth, který byl na hlídce.

„Je tam útes a spousta ohňů!“

„Je tam jeskyně?!“

„Je!“

Všichni jsme se na sebe podívali a jako na povel jsme pobídli své koně vpřed. Do žil se mi vléval adrenalin, věděl jsem, že za chvíli to přijde. Podíval jsem se po Tomovi, který jel po mém boku. Usmál se na mě a ještě o trochu víc popohnal svého koně.

*

Zastavili jsme dole pod útesem a koně přivázali ke stromům.

„Dál už musíme po svých, panstvo.“ Buliwolf se vydal vpřed jako první. Chtěl jsem jít hned za ním, nechtěl jsem si nechat cokoliv utéct. Ale čísi ruka mě stáhla zpět dozadu.

„Pomalu, bratříčku,“ zazubil se na mě Herger. „Nech jít první pořádný chlapy, aby ti nikdo neublížil.“ Vrátil jsem mu úšklebek, ale poslušně jsem čekal, až projdou všichni kolem mě.

„Tak šplhej.“ Tom mě poplácal po zádech a ochotně mě pustil před sebe. Jen jsem přikývl a pomalu jsem se vydal za ostatními.

Prodírali jsme se mezi stromy pomalu do kopce, nad našimi hlavami hučel vodopád a všude kolem v protějším útesu byl nespočet malých chatrčí, z nichž vycházeli wendellové. Buliwolf, a pár dalších, se krčili na hraně útesu a pozorovali dění pod námi. Proplazil jsem se mezi ně a zadíval jsem se dolů. Pod námi vedl lanový most, po němž právě přecházelo pár z nich.

„Žádná jeskyně tu není!“

„Ale je,“ přerušil jsem Archema a ukázal jsem prstem dolů pod vodopád. „Támhle.“ Měl jsem pravdu, dole u vodopádu se ztrácel další mostík, který určitě vedl dolů do jeskyní.

„Výborně, Arabe.“ Buliwolf mě poplácal po rameni, zářivě jsem se usmál, spokojen s tím, že se mi taky konečně něco povedlo. Pohledem jsem vyhledal Hergera, který se na mě pyšně usmíval. Toho chlapa jsem si vážně oblíbil.

Postavil jsem se na nohy stejně jako všichni ostatní a lehce přikrčený jsem se opět plížil mezi stromy, kde mě někdo stáhl stranou od ostatních.

„Tome? Co se děje?“

Upřeně se mi zadíval do očí. „Jsi si jistý, že tam chceš jít taky?“

„Tome, proč bych neměl…“

„Nechci, aby se ti něco stalo.“ Upíral na mě své velké oči, měl jsem pocit, že si v něm teď mohu číst jako v otevřené knize. Všechna ta starost a láska k mé osobě.

Usmál jsem se na něj. „Nemusíš se bát, budeš přece se mnou, nic se mi nestane.“ Užuž jsem chtěl pokračovat za ostatními, když jeho ruka sevřela mou dlaň. Otočil jsem se na něj s pozvednutým obočím.

„Slib mi, Bille, že se ti nic nestane.“ Dvěma kroky jsem se vrátil zpět k němu a zlehka jej objal kolem ramen. Cítil jsem tlukot jeho srdce, byl tak zběsilý!

„Slibuju,“ zašeptal jsem a vtiskl mu polibek na tvář. „Nic se mi nestane, Tomi.“ Jemně mi prsty přejel po tváři a věnoval mi lehký úsměv. Naklonil se ke mně a na malou chvilinku spojil své rty s těmi mými.

„Nedovolím, aby ti ublížili,“ ujistil mě rozhodným hlasem, a pak už jsme se společně vydali za ostatníma, kteří už pomalu slézali k mostu.

„Stůj!“ Ronethova ruka mrštně vystřelila mým směrem, silným tahem mě shodil na zem.

„Co…“

„Vidíš? Tam,“ ukázal rukou před sebe a já si až teď všiml skupinky wendellů, která postávala před mostem u svých chatrčí. „Nesmí nás vidět, jinak spustí poplach.“ Jen jsem tiše přikývl a vyčkával jsem, co se bude dít dál.

„Ty a ty, se mnou.“ Buliwolf vytáhl Hergera a mě před ostatní. Než jsem si něco stihl vůbec uvědomit, Tom mě s hlasitým „Ne!“ stáhl zpět k sobě a majetnicky mě objímal kolem ramen. Chvíli si Tom vyměňoval napjatý pohled s Buliwolfem, než nakonec přikývl a na místo mě vytáhl Ronetha.

„Tome, proč…“

„Mlč!“ Díval jsem se mu do očí a netroufl jsem si už nic namítat. Jeho pohled byl zase tak tvrdý.

Napjatě jsem sledoval, jak se ti tři zezadu přikradli k wendellům a svým vpádem je překvapili a v naprosté tichosti zabili. Jakmile odklidili jejich těla stranou, pokynuli nám, abychom je následovali k nyní již volnému mostu.

Zhluboka jsem se nadechl. Už je to tady, stojíme před jednou z nejnebezpečnějších bitev, a já se začínám třást strachy. Možná měl Tom pravdu, třeba bych mohl počkat tady?

„Tak pojď, bratříčku.“ Herger, jakoby četl mé zbabělé myšlenky, mě poplácal po zádech a sám následoval Toma, který už stál na samém kraji mostu. Zůstal jsem tu už jen já. ‚Tak se vzmuž, Bille.‘ Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl a tiše jsem seběhl k mostu, a přes něj rovnou pod vodopádovou jeskyni. Už nebylo návratu.