Můj pohádkový princ 42.

autor: Rachel

Červenec se pomalu chýlil ke konci a dopřával všem, kteří si užívali svých prázdnin a dovolených teplé letní dny, nad kterými se však nikdo nezlobil. Nebylo snad jediného človíčka, který by se neusmíval nad blankytně modrou oblohou bez mráčku a nad letním červencovým sluníčkem, které každý den hřálo celou zem. Nebylo človíčka, který by trávil svůj volný čas doma. Všichni si užívali letního počasí, ať už u moře, na prázdninách nebo na různých výletech. Každý byl uvolněný a šťastný, nejšťastnější však byli dva chlapci, kterým nedělalo radost jen počasí. Radovali a šťastně se usmívali nad vším, co je obklopovalo. Ať už to bylo rozzářené sluníčko, rozkvetlá zahrada, na které trávili s maminkou nejvíce času, nebo jejich láska, kterou si denně vyznávali a dávali vzájemně najevo těmi nejkrásnějšími způsoby.

Uplynulo už několik dní, které Bill a Tom strávili s Billovou maminkou a během kterých jejich láska opět stačila vzrůst a vykouzlila tak na tvářích obou chlapců šťastné úsměvy. Žádný z nich nikdy nebyl šťastnější, než právě teď. Billovi to všechno přišlo až pohádkově krásné na to, aby to byla pravda, věděl však, že je to nádherná skutečnost. Všechny jeho sny, které kdy měl se rázem staly skutečností a radost v jeho srdíčku už nemohla být větší. Konečně se setkal se svou maminkou, kterou neviděl dlouhou dobu a nevěřil, že ji ještě někdy uvidí. Našel pravou lásku, do které byl zamilovaný až po uši a která mu jeho lásku a něhu oplácela. A co víc – dala mu to nejcennější, co měla. Své srdce. Své zamilované srdíčko, kterého si Bill vážil tolik, jako ničeho na světě a které opatroval jako oko v hlavě. I jeho srdíčko bylo v dobrých rukou a osoba, které ho věnoval jen zářila samou radostí a láskou.

Tom se o něj staral s tou největší opatrností a něhou, zatímco jeho srdíčko plesalo štěstím. Za několik posledních dnů se s Ann opravdu sblížili a on se k ní choval nejen jako k mamince svého přítele, ale jako i ke své mamince. Už když mu o ní Bill doma vyprávěl, představoval si ji jako přívětivou paní, čím déle s ní však byl a trávil s ní víc času, tím víc si s ní rozuměl a dával Billovi za pravdu. Ann byla nejen hodná a laskavá, ale také chápavá a usměvavá žena se smyslem pro humor. Dokázala si s oběma chlapci povídat třeba celé hodiny a to se Tomovi na ní velmi líbilo. Se Simone už si dlouho o ničem nepopovídal a když, tak o její práci. Ann byla naopak citlivá a velmi obětavá maminka, ke které si během těch několika dní získal stejnou důvěru, kterou choval i k Simone. Ann byla podle něj ta správná maminka, která uměla jim oběma poradit a také svého synka přijala takového, jaký je. Vůbec mu nevyčítala, že se nezamiloval do dívky, ale do chlapce. Stačilo jen pár chvilek a ona si Toma velmi oblíbila a chovala se k němu stejnětak, jako k Billovi. Podvědomě cítila, že láska těch dvou je silnější, než cokoli jiného a že k sobě ti dva patří. Podle Toma byla ta laskavá žena s milým úsměvem jako ten nejhodnější anděl na světě.

Štíhlé prsty pohladily svými bříšky několik pramínků černých havraních vlásků, které si na sebe jemně namotaly. Jejich majitel se šťastně usmál a lehce fouknul do toho uhlově černého chmýří na hlavince, která teď klidně pospávala na jeho nahé hrudi a malinko se nadzvedl. Jeho tvář rozzářil nádherný úsměv, když se jeho očím naskytl pohled na tiše dřímající klubíčko a pootevřenou pusinku, ze které vycházely slabé výdechy, odrážející se tak na Tomově kůži. Tom se pousmál a opatrně, aby to klubíčko nevzbudil se položil zpět do bílých peřin. Vzbudil se teprve před několika minutami, jeho oči však okamžitě upřely svůj pohled na černé vlásky, které jej lehounce šimraly na pokožce a rozzářily se samou radostí. Ten brouček, tiše spinkající v jeho náruči mu vykouzlil na rtech úsměv a svým nesouvislým mumláním jej nutil usmívat se stále víc a víc. Když si večer Tom lehal a okamžitě ucítil ve své náruči to křehoučké tělíčko, sám pro sebe se usmál, když však první, co dnes ráno spatřil byla černá spící hlavinka, srdíčko mu zaplesalo štěstím. Každé ráno, kdy se probouzel se svou láskou v náručí už nemohlo být krásnější.

Znova si namotal na svůj ukazováček pár pramínků a zvědavě se rozhlédl po pokoji. Jeho pohledu neunikla velká taška, ležící u dveří. Bylo v ní snad ještě dvakrát více věcí, než když přijeli a to signalizovalo Tomovi jediné – že dnes odjíždí zpět do Magdeburku. Jejich třídenní návštěva se protáhla na celý týden, nikomu to však vůbec nevadilo. S Billovou maminkou jim čas ubíhal velmi rychle a než se oba nadáli, byl nejvyšší čas vrátit se domů. Společně s Ann se domluvili, že za nimi přijede tento pátek a na pár dní se u nich zdrží. Simone také nebyla proti, když jí včera večer Tom řekl o Annině návštěvě, proto jejich plánu nic nebránilo. Byla už středa a když dnes v pořádku přijedou domů, pozítří už budou očekávat Annin příjezd.

Tom odtrhl oči od tašky a zadíval se na budík na nočním stolku. Je teprve půl osmé a když před polednem vyjedou, v Magdeburku budou v odpoledních hodinách. Spokojeně se usmál, nato se však k jeho uším dolinul zvuk tichého, přesto však známého mlaskání. Tom zvědavě povytáhnul obočí, nato se však zářivě usmál. Billovy ranní rituály pozoroval velmi rád a i když je vídával téměř každé ráno, ani dnes neodolal pohledu na probouzejícího se Billa. Černovlasé stvořeníčko vytáhlo packy zpod vyhřáté peřinky a dlouze se protáhlo, při čemž zvedlo ručky někam nad hlavu. Tom jen tak tak stačil uhnout tváří, aby jej neškrábl Billův dlouhý nehtík, přesto se však vesele usmíval a něžně pohladil po vláscích Billa, který si právě na plnou pusu zívl a malinko ospale zakňoural.

„Tomi,“ zavrněl s úsměvem, když ucítil na vláscích lehký polibek a jakmile mu bylo odpovědí jemné pohlazení, překulil se na bříško a ospale si protřel očka, aby mohl rozeznat usmívající se tvář dredáčka, který jej teď hladil po vláscích.

„Dobré ráno,“ krásně se usmál a ucítil, jak se Tomova dlaň přesunula někam na jeho tvář.

„Dobré ráno, koťátko moje,“ zašeptal Tom a nemohl se na Billa vynadívat. Opravdu vypadal jako malé roztomilé koťátko, které protahuje své tlapky a zívá na celou tlamičku, když se vzbudí a spokojeně přede, když si hoví v hřejivé náruči a jeho vlásky, opět rozcuchané a rozčepýřené na všechny strany Toma jen ujišťovaly v tom, jak Billa právě teď oslovil. Něžně jej hladil po vláscích a díval se do jeho mandlových očí, které se na něj zvědavě upřely.

„Koťátko?“ Bill tázavě zopakoval to roztomilé oslovení, které se mu okamžitě zalíbilo a teď sladce mrkal na Toma, který jej obdařil svým úsměvem.

„Koťátko. Koťátko Billi,“ pronesl s úsměvem a ani se nemusel na Billa dívat, aby viděl, jak se mu to oslovení zalíbilo. Nemusel ani počítat do pěti a k jeho uším se dolinulo zvonivé chichotání. Krásně se usmál a nechal své naběhlé polštářky splynout s těmi Billovými v dokonalém ranním polibku.

Sluníčko už stálo vysoko na obloze a svými hřejivými paprsky zalévalo celou kuchyň, ve které se právě odehrávalo Billovo loučení se svou maminkou. Tom šel i s taškou do auta a oni dva teď spolu stáli v kuchyni a s úsměvy na tvářích se loučili. Ani jeden z nich neplakal, oba věděli, že se co nevidět zase uvidí. Ann se usmála a pohladila svého synka po tváři.

„Jsem moc ráda, že jsem tě zase mohla vidět, Billi,“ prolomila ticho mezi nimi a cítila, jak ji Billova dlaň pohladila po vlasech.

„Já jsem taky moc rád, že jsem se s tebou mohl setkat,“ usmál se Bill, nato se však na svou maminku podíval s malinko vážným výrazem. Cítil, že teď už jí to může říct.

„Víš, j-já… měl jsem strach, co se stane až zjistíš, že já a Tomi…,“ tichounce se odmlčel a sklopil tvářičku, v tom však ucítil, jak mu ji měkká dlaň opatrně nadzvedla. Ann se zadívala do těch hlubokých očí a musela se usmát nad tou láskou a štěstím, které se v nich odráželo. Cítila, že nelžou.

„Billi, teď mě, prosím, dobře poslouchej. Mám svého syna ráda, moc ráda. Udělala bych pro něj všechno na světě a jediné, co si přeju je, aby byl šťastný. A to ty jsi, Billi. Je mi úplně jedno, jestli se zamiluješ do dívky, nebo do chlapce. Nejdůležitější je, že budeš šťastný a budeš to tak chtít. Tom je pro tebe ten pravý a já to vím. Už od první chvíle, co jsem vás poprvé uviděla spolu jsem věděla, že ten cit, se kterým se na tebe Tom dívá není jen něco obyčejného a každý den jsem se v tom utvrzovala stále víc a víc. On tě miluje, Billi,“ pohladila Billa po tváři a usmála se nad jeho zářivým úsměvem, který se na jeho rtech objevil, když dořekla poslední větu. Bill pokýval hlavinkou a vyhledal svýma očima ty Anniny.

„Já vím, maminko. Já ho taky miluji a moc,“ přiznal šeptem a šťastně svou maminku objal. Cítil, že lepší maminku už si snad ani nemohl přát. Teď už se nebál vůbec ničeho. Věděl a také cítil, že ho Ann přijala jako svého syna takového, jaký je a to jej těšilo ze všeho nejvíc.

Společně vyšli před domek až k cestě, kde už stálo auto, které si Tom vypůjčil od Simone a bylo připraveno na cestu. Tom zavřel kufr a přešel k Billovi a Ann, kteří se ještě naposled loučili. Ann se na Toma zadívala a podala mu svou ruku.

„Jsem moc ráda, že jsem tě mohla poznat, Tome,“ usmála se na něj a cítila, jak jí Tom ruku stiskl.

„Já jsem taky moc rád. Moc mě těšilo a… děkujeme za všechno,“ dodal s úsměvem a nechal se od Ann obejmout. Ann jej vděčně objala a pohladila po zádech.

„Dávej mi na něj pozor,“ zašeptala a když se od sebe odpojili, mrkla směrem k Billovi. Tom se souhlasně pousmál.

„Nebojte, budu,“ ujistil ji a v ruce stiskl klíče od auta, zatímco se Ann ještě naposled objala s Billem.

„V pátek přijedu, dávej na sebe pozor. Mám tě moc ráda, zlatíčko,“ líbla Billa na tvář a vesele se usmála. Bill jí úsměv oplatil.

„Já tebe taky, maminko,“ pohladil ji po vlasech a pomalými krůčky přešel ke dveřím spolujezdce. Oba chlapci se posadili do auta a Tom se okamžitě připoutal pásem, dívajíc se na Billa.

„Billi, připoutej se,“ připomenul mu starostlivě a sledoval, jak si Bill pás zapíná.

„Rozkaz, pane řidiči,“ pronesl s vážným výrazem ve tváři, nato se však společně s Tomem rozesmál. Stáhnul si dolů okýnko a za pár vteřin už se k jeho uším do linul zvuk motoru, jak

Tom nastartoval. Oba ještě Ann zamávali a pomalu vyjeli z vesničky směrem na Magdeburk.

Tentokrát jim oběma cesta ubíhala mnohem rychleji, než když jí jeli poprvé. Možná to bylo tím, že ještě před týdnem ani jeden z nich nevěděl, co je na konci jejich cesty čeká, teď to však věděli a byli rádi, že mohli alespoň pár dní strávit s Ann. Šťastně se smáli a i Tomovi, jako řidiči cesta rychle utíkala. Moc dobře věděl proč. Byla mnohem veselejší, když vedle sebe pořád slyšel rozchichotaný hlásek a zvonivý smích. Už od chvíle, co vyjeli na cestu, se Billova pusinka ještě ani nezastavila a její majitel to ani neměl v plánu. Zaujatě komentoval přírodu, kterou právě projížděli a když v lese zahlédl malou srnku, která postávala až velmi blízko silnice, Tomovi na okamžik zalehlo v uších. Vůbec mu to však nevadilo. Tahle cesta byla mnohem příjemnější, než ta minulá, kterou Bill celou prospal. Jeho rozesmátý hlásek zněl Tomovým uším mnohem líp, než tíživé ticho. A Tom si vůbec nemohl stěžovat. Kdykoli, když stáli na křižovatce a čekali na zelenou, mu na tvář přiletěla nejedna pusinka, která mu cestu ještě zpříjemnila.

Jako právě teď. Bill si vychutnával sladkou příchuť Tomových rtů, ke kterým si malými pusinkami vydobyl cestičku, jakmile však koutkem oka zahlédl, jak oranžové světélko přeskočilo na zelené, naposled Toma políbil.

„Ještě ne,“ zaprotestoval šeptem, když se však za nimi ozvalo důrazné zatroubení, museli se, ač neradi, od sebe odtrhnout. To jim však vůbec nebránilo ve šťastných úsměvech a letmých dotecích, které si opláceli.

Netrvalo dlouho a oni minuli ceduli města, které jim nebylo až tak neznámé. Bill konečně zavřel svou upovídanou pusinku, která se však znova otevřela, když její majitel zahlédl známý dům.

„To už jsme tady?“ vypískl překvapeně, odpovědí mu však byl Tomův úsměv.

„Ano, konečně doma,“ usmál se Tom a zaparkoval ke garáži. Bill se rozhlédl kolem a když utichl motor auta, otočil se na svém sedadle směrem k Tomovi.

„Pan řidič jel velmi opatrně. Zaslouží si odměnu,“ špitl vábivě a prstíkem Toma pohladil po stehně. Tom se zatvářil malinko přemýšlivě a nahnul se blíž k té krásné tvářičce.

„A jakou?“ zeptal se naoko nechápavě, přestože moc dobře věděl, jakou odměnu má Bill na mysli. Bill se pomalu sklonil k jeho rtům a zastavil se až těsně před nimi.

„Tu nejsladší,“ zašeptal a vpil se svými rty do těch Tomových. Jejich jazyky si spolu chvilku vášnivě pohrávaly, až se jejich majitelé rozhodili jít dovnitř.

Tom vytáhl z kufru tašku a auto zamknul, ještě než však stačil spolu s Billem vejít na chodník, domovní dveře se otevřely a z domu vyběhla se zářivým úsměvem na tváři Simone. Šťastně se vrhla oběma chlapcům kolem krku a oba je během několika vteřin stačila líbnout na tvář.

„Ahoj kluci,“ přivítala je s úsměvem a oba ještě jednou objala. Bill i Tom ji pozdravili a na její vybídnutí s ní vešli dovnitř.

„Viděla jsem vás přijíždět, ale musela jsem si umýt ruce od hlíny, byla jsem na zahradě. A co vy? Jaká byla cesta? Jak jste se měli? Musíte mi povyprávět. A co mamka, Bille? Je zdravá?“ Simone nedočkavě chrlila jednu otázku za druhou a nevěděla, co má dělat první. Na večer už měla svůj plán a proto chtěla s chlapci ještě alespoň povečeřet. Bill pokýval hlavou.

„Maminka je v pořádku, moc se sem těší. A kdepak je Bobík?“ zeptal se konečně, protože na to pro samé přivítání úplně zapomněl. Simone se usmála a prstem ukázala za něj. Bill se otočil, při pohledu na zem se však rozzářil jako sluníčko.

„Bobí,“ vykníkl s úsměvem a klekl si, vztahujíc tak packy k té malé chlupaté kuličce, která k němu hopkala tak rychle, jak jen dokázala. Králíček vesele stříhal oušky a co nejrychleji capkal ke svému páníčkovi a k těm měkkým hřejivým dlaním, po kterých se mu tolik stýskalo. Konečně ucítil jejich teplo a to bylo to nejkrásnější pro jeho zvířecí dušičku. Bill si jej přivinul k sobě a šťastně sevřel v náruči.

„Ty můj chlupáčku, ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo. Chyběl ti páníček?“ zeptal se zvědavě a dlaněmi hladil Bobíka po srsti. Bobík souhlasně zastříhal oušky a nato se dočkal toho nejkrásnějšího a také toho, co miloval ze všeho nejvíc. Bill pohledem zkontroloval Toma, který se právě o něčem zaujatě bavil se Simone a rychle mu věnoval pusinku na růžový čumáček.

„A nezlobil jsi?“ optal se naoko přísně a i s králíčkem v náruči se šel posadit ke stolu, na kterém už byla připravená večeře. Simone zavrtěla hlavou.

„Ne ne, Bobík se choval velmi pěkně. Vždycky všechno snědl a vypil, musím ho pochválit,“ mrkla na králíčka a posadila se ke stolu, aby se mohli dát všichni tři do večeře.

Dveře Billova pokoje se otevřely a dovnitř vešel Tom se svou velkou taškou na rameni. Před chvilinkou dovečeřeli a zatímco Bill ještě dole pomáhal Simone s nádobím, on vzal jejich tašku s věcmi nahoru. Vůbec se mu nechtělo ji dnes vybalovat, proto se položil na Billovu postel a užíval si toho pocitu, kdy mohl jen tak ležet. Simone se chystala s kamarádkou do kina, proto teď dole panoval menší zmatek, to mu však ani v nejmenším nevadilo.

Uvolněně ležel, tok jeho myšlenek však přerušilo tiché zavrzání dveří. Tom pomalu natočil hlavu na stranu, když však jeho oči nespatřily tu černovlasou osůbku, malinko zvědavě se nadzvedl na loktech. Jeho rty se okamžitě zvlnily do úsměvu, když k posteli dohopkala bílá chlupatá kulička a s netrpělivým vrtěním svého ocásku v podobě bambulky se dožadovala svého místečka na Billově posteli. Tom se usmál a sehnul se, aby mohl Bobíka vzít do dlaní. Uvelebil se na posteli do jakéhosi polosedu a pololehu a položil si králíčka na svou hruď, aby se s ním mohl pomazlit.

„Stýskalo se ti po nás, Bobíku?“ optal se, odpovědí mu však bylo zastříhání dvou chlupatých oušek. Zvířátko nejprve očichalo ty zvláštní dvě tlapičky, které se mazlily s jeho srstí a začalo se o ně pomalounku otírat. Ty dvě dlaně byly tak známé, tak hřejivé, stejně jako dlaně jeho páníčka. A možná právě to vedlo Bobíka k tomu, co chtěl teď udělat. Svými malými krůčky se přesunul až k Tomovu obličeji a zlehka se čumáčkem otřel o dva naběhlé polštářky, které mu už tolikrát věnovaly malou pusinku.

Tom s vykulenýma očima pozoroval Bobíkovo počínání a vůbec netušil, kde se to v tom malém chlupáčkovi vzalo. Čím déle však Bobíka pozoroval, tím více mu docházelo, o co králíčkovi jde. Sám pro sebe se pousmál a lehce jej líbnul na růžový čumáček. Bobík jen stříhl oušky a teď už spokojeně si položil malou hlavičku na Tomovu huď. A Tom pochopil. Došlo mu, že tohle se Bobík asi těžko naučil sám. Na to jej musel někdo naučit. Někdo a Tomovi už začínalo docházet kdo. Vítězoslavně se usmál a prsty znova přejel králíčkovu srst. No počkej, až přijedeš, Billi.

Ťapkavé krůčky prolomily ticho v pokoji a donutily tak Toma vzhlédnout. Bill zhasl světlo na chodbě a pomalounku otevřel pootevřené dveře svého pokoje, v tom však spatřil to nejkrásnější, co spatřit mohl. Na posteli ležel s králíčkem v náruči jeho miláček a i v tom šeru bylo vidět, jak mile se na něj culí. Bill s úsměvem zavřel dveře a mírně vycenil své přední zoubky.

„Ale ale, tak vy tu na mě čekáte?“ zašeptal, s pohledem upřeným na Toma, který se na posteli posadil s králíčkem v náruči. Pomalu přešel k oknu a pootevřel jej, aby vpustil dovnitř teplý letní vánek. Simone před chvilinkou odešla a tak měli celý dům jen pro sebe. Bill se zadíval nejdříve na Bobíka a potom na Toma.

„Tomi, nezdá se ti, že nám Bobík trošku povyrostl, když jsme tu nebyli?“ zeptal se, otáčejíc se k jejich tašce, takže nemohl vidět Tomův šibalský úsměv. Tak povyrostl?

Tom spustil nohy z postele a pohladil Bobíka po ouškách.

„No, možná povyrostl, ale zdá se mi, že je nějaký divný,“ pronesl pochybovačně a pohledem zkoumal Billa, který horlivě hledal své pyžamko. Teď se však jeho ručky malinko polekaně zastavily a on vzhlédl k Tomovi.

„Divně?“ zopakoval to poslední slovo jako otázku a odpovědí mu byl Tomův souhlas.

„Tak třeba před chvilinkou po mě loudil pusinku,“ řekl naoko ledabyle a s úsměvem pozoroval Billa, který v tom okamžiku úplně ztuhl. Doufal, že na to Tom nepřijde, jak to tak ale vypadalo, Bobík si jej nejspíš spletl s ním. Malinko se napřímil a v tu chvíli úplně zapomněl na celé pyžamko.

„Vážně?“ špitl nevěřícně a postavil se, aby mohl dát své čisté oblečení k sobě do skříně. Ani si nevšiml, že v ručkách teď svírá Tomovy XXL džíny. Tom si všiml jeho nervozity a zářivě se usmál. Má jej přesně tam, kde chtěl.

„Ano, ale myslím, že jej to musel někdo naučit. Bobíka by to určitě samo od sebe nenapadlo,“ provokoval schválně a odpovědí mu byl zvuk jeho džín, které v tu chvíli spadly na podlahu. Bill si skousl rtíky a malinko se pootočil.

„Vážně? A kdo?“ zeptal se jakoby mimochodem, přestože dobře věděl. To on si Bobíka naučil na pusinky a teď se mu to vrátí. Dozví se to Tom.

„Bobík bude určitě vědět kdo, viď, Bobíku?“ mrkl na králíčka a pustil jej na zem. A králíček jej nezradil. Svým hopkáním docapkal až ke svému páníčkovi, od kterého pusinky dostával a otřel se o jeho nožku, nedbajíc tak Billova tajemného mrkání a špitání.

„Bobí, honem utíkej pryč,“ vyzval ho přísně, veškeré jeho myšlenky však zmizely v okamžiku, kdy ucítil na svém pasu dvě dlaně, které si jej přitáhly blíž k sobě. Tom se pousmál a zatímco ukázal králíčkovi zdvižený palec, svými rty se otřel o Billovo ouško.

„Tak už víme, kdo to Bobíka naučil, co?“ šeptl pobaveně a líbnul na ouško Billa, který se na Bobíka zadíval přísným pohledem.

„Takže ty jsi to vyzradil? No počkej,“ ukázal chlupáčkovi vztyčený ukazováček, nato se však s omluvným úsměvem otočil čelem k Tomovi.

„Tomi… zlobíš se?“ pípl malinko smutně, nato však ucítil, jak jej jeho princ objal kolem pasu a položil mu prst na jeho rtíky.

„To víš, že se nezlobím, ty můj hlupáčku. Sice jsem trošku žárlil, ale…“ odmlčel se a zadíval se do těch dvou čokoládek, které se šťastně rozzářily, v tom se však zatvářil vážně. „Ale jestli bude dostávat ten chlupáček víc pusinek než já, tak se zlobit budu,“ dodal naoko výhružně, netrvalo však dlouho a na jeho rtech se rozhostil šťastný úsměv, když ucítil ve své náruči to rozchichotané stvořeníčko, které jej objalo tak silně, jako kdyby ho nikdy nemělo pustit. Bill se nahnul k Tomovu oušku a mile se usmál.

„Nebude, přísahám,“ pošeptal mu do něj a konečně se nechal hýčkat naběhlými polštářky svého miláčka.

Hvězdičky už se ze svých postýlek stačily vykutálet na noční oblohu a teď spokojeně shlížely dolů do malého okénka na králíčka, který tiše podřimoval v nohách postele a co chvilku mrkl svýma černýma očkama na dvě zamilované osůbky, které se v náruči toho druhého oddávaly, s úsměvy na rtech, sladkému spánku. Znova se pokusil pohodlně se uvelebit, když jej však do bříška zatlačilo něco tvrdého, malinko se nadzvedl. Zamrkal svými černými korálky a zastříhal ouškama nad Tomovým palcem. Jedním pohybem seskočil z postele dolů a tiše odhopkal k pootevřeným dveřím. Naposled mrkl svými černými korálky po těch dvou usmívajících se blázíncích a nato odcapkal po schodech dolů do svého vyhřátého pelíšku.