Loving Liar 20.

autor: Lady Kay

Pár hnědých oči, skrytý za tmavými skly slunečních brýlí, utkvěl na těle chlapce, dovádějícího uprostřed vln, snažil se zachytit i ten nejnepatrnější pohyb, nic nesmělo jeho pohledu uniknout. Přes rty dredatého chlapce přeběhnul úsměv, a přestože jej Bill již poněkolikáté pohybem ruky vyzýval, aby šel za ním, pouze na něj kývl hlavou a položil hlavu zpět na lehátko, vystavujíc své tělo slunečním paprskům. Černovlasý mladík ve vodě posmutněl, brzy ho i cachtání se omrzelo, samotného ho to nebavilo. Rozhlížejíc se kolem sebe, závistivě pozoroval zamilované páry, objímající se v moři, společně se sluncí na lehátkách, nebo se v ruku v ruce procházející po pláži. Takhle to mělo být, i oni dva k sobě měli tisknout těla ve vodě, mazlit se, vyměňovat si letmé polibky. To bylo na pokoji slibů, jak si dnešní odpoledne užijí a skutek utek. Bill toho měl právě tak akorát dost, už ho nebavilo vybízet toho lenocha, aby se uráčil zvednout své ctěné pozadí a milostivě přikráčet za ním. Buď s ním půjde sám od sebe nebo dostane lekci…

Rozhodným krokem a se vztyčenou hlavou přistoupil až k lehátku, na němž vystavoval Tom své svalnaté tělo zlatavým paprskům odpoledního slunce. Bill si chlapce okamžik zálibně prohlížel, pohledem mapoval každičký záhyb jeho těla, očima hladil snědou pokožku od okraje kraťasů až po plné rty. Na okamžik zatoužil dotknout se jich, jen na krátkou chvíli, jenže si uvědomil, proč sem vlastně přišel. Ne kvůli tomu, aby ukazoval Tomovi, jak moc je rád, že je s ním, jak mu na něm záleží, právě naopak – chtěl, aby Tom věnoval veškerou svou pozornost, nebo alespoň její převážnou část jeho osobě.

„Tome?“ oslovil jej otázkou, jeho hlas působil mnohem měkčeji, než sám chtěl. Bylo tomu tak pokaždé, kdykoliv byl kytarista v jeho blízkosti. Přestože se Bill chtěl chovat sebevíc odtažitě nebo nazlobeně, v jeho přítomnosti tál jako led na sluníčku. Když chtěl dodat svému hlasu na razantnosti a vyrovnanosti, ztroskotal jeho plán pod jediným pohledem mandlových očí nebo vlivem jediného úsměvu rudých rtů.

„Copak?“ nadzvednul se hoper na loktech. „Už tě to nebaví, lásko? A takovej to byl na tebe krásnej pohled…“ pronesl laškovně a obdaroval Billa jedním ze svých okouzlujících úsměvů. Chlapec však poslední větu přešel bez povšimnutí, neměl náladu na vtípky, o čemž Toma vzápětí hodlal přesvědčit.

„V životě jsem se líp nebavil…“ zabručel. „Umírám nudou, Tome a ty se tu jen válíš a na mě kašleš. Něco jsi mi slíbil…“ Přestože se kytarista nadechnul, aby odpověděl, aby mu vyvrátil domněnku, že jej zanedbává, nedal mu Bill k tomu prostor. „Těšil jsem se sem, ty to víš, ale myslel jsem… Chtěl jsem být s tebou a ne tam trčet sám jako kůl v plotě.“

„Ale broučku, vždyť jsme spolu…“ stáhnul si jej k sobě na lehátko a lehounkými polibky a doteky si jej snažil udobřit.

„Nech mě,“ zavrtěl se zpěvák, nechtěl znovu podlehnout, i když odolávat Tomovi bylo takřka nad jeho síly.

„Kocourek nám prská…“ culil se Tom, jak sluníčko na hnoji, veškerý humor jej opustil ve chvíli, kdy se mu Bill vysmeknul z náruče a nasupeně odcházel pryč. „Kampak to jdeš?“

„Někam, kde mě nebudou všichni ignorovat a kde si mě bude někdo alespoň trochu všímat,“ zavrčel černovlásek. Dredáček pozoroval Billovy pohupující se boky, jak nakvašeně odcházel, bral to spíše jako hru, takže ve chvíli, kdy se mu chlapec ztratil z dohledu, položil hlavu zpět na lehátko a hodlal pokračovat v opalování se. Každou chvílí očekával, že se Bill přiřítí k němu, skočí mu do náruče a zasype ho tisícem polibků.

Představa to sice byla nádherná, ovšem realitě se moc nepodobala. Vteřina střídala vteřinu, minuta minutu a Bill nikde. Tom se znovu nadzvednul na lehátku a rozhlédl se kolem sebe. Rodinka s malými dětmi, jeden zamilovaný pár a několik tlouštíků, ale jeho láska nikde. On přijde… Určitě. Znovu se položil na lehátko a zavřel oči, jenže během několika vteřin zase seděl a očima těkal po okolí. Bill byl pryč moc dlouho na to, aby to byla jen hra. On se asi fakt urazil… No jo, ale kde já ho budu teď hledat?! Lidí jak… Tom se zoufale díval z jedné strany na druhou, doufajíc že zahlédne černou kštici, ale nic. Vstal z lehátka a rozhodl se chlapce najít, přestože vůbec nevěděl, kam jít nejdříve. Procházel mezi jednotlivými lehátky a pohledem se snažil najít štíhlé tělo, oblečené do červenobílých kraťasů. Chlapců viděl nespočet, jenže ani jeden z nich zdaleka nepřipomínal jeho miláčka.

Uběhlo několik desítek minut, které Tom strávil běháním po pláži sem a tam, nakonec konečně spatřil Billa, sedícího u jednoho plážového baru a brčkem usrkujícího ze sklenice nějaký drink.

„Ty jsi mi dal, broučku…“ pronesl, sedajíc si na protější židličku. Ulevilo se mu, když viděl, že je Bill v pořádku. Tom už si v duchu představoval sám sebe, jak burcuje místní policii a zahajuje pátrání po chlapci.

„Ale, snad jsi mě nehledal?!“ neodpustil si Bill uštěpačnou poznámku a znovu brčkem nasál barevnou tekutinu.

„Hledal… Ale nech to být, přece si nebudeme kazit den.“ Tom se smířlivě usmál, uchopil Billovu dlaň do své a lehce ji stisknul. Nechtěl se hádat a už vůbec ne s Billem. Uznával, že se mu moc nevěnoval a hodlal to napravit. Billova dlaň se vysmekla z kytaristova sevření, chlapec oběma rukama obemknul sklenici a zahleděl se na její obsah. „No tak, Billi, broučku, už se nezlob…“ pohladil jej hoper po rameni, upírajíc na jeho netečnou tvář svůj zrak.

„Já se přece nezlobím. Jen…“ Billova věta byla přerušena jiným, pro Toma neznámým hlasem.

„Tak jsem zpátky…“ Když se chlapec otočil, hleděl do tváře tmavovlasé dívky, která se na jeho Billa koketně usmívala. Hoper se díval z jednoho na druhého s tisíci otazníky v očích.

„A ty jsi?“ zeptala se jej nevrle vetřelkyně, důkladně si jej prohlížejíc od konečků dredů až po paty.

„Tom,“ odpověděl stroze, neměl potřebu se tu vykecávat s nějakou nánou, která se tváří, jako by jí u nohou ležel celý svět.

„Tome, sedíš mi na místě,“ pronesla s rukama založenýma na prsou a stále si jej měřila pohledem.

„Vážně? Nevšim sem si,“ usmál se na ní kysele a probodl ji očima. Litoval, že se nedá pohledem zabít, právě v tuto chvíli by to ocenil.

„Ale já jo… Co kdyby ses zvednul a nechal nás tady. Docela dobře jsme se bavili.“ Dívka hodila očkem po Billovi, očekávajíc jeho podporu, jenže chlapec se tvářil, že ho víc než ti dva zajímají jeho ruce. Dělal to jen proto, že měl strach pohlédnout do Tomovy tváře, už jen z hlasu cítil, že je naštvaný.

„A co kdybys odprejskla ty?“ zavrčel na ni kytarista, jeho vztek a nenávist k ní, přestože ji vůbec neznal, rostla přímo rychlostí světla. Nějaká nána bude jemu říkat, že má ji a jeho Billa nechat o samotě, ona to bude říkat jemu. Taková drzost! Má štěstí, že je to holka.

„Nevím proč?!“ odsekla dívka a pohlédla do jeho očí.

„Takže nepůjdeš? Fajn, tak jdeme my… Bille?“ obrátil se chlapec na druhého mladíka a vstal ze židle. Bill jeho pohyb napodobil, omluvně se na dívku usmál a následoval vytočeného Toma. V dredáčkovi to vřelo, jednak ho vytočila ta dilina a jednak fakt, že on tu běhá jak pitomec po pláži a Bill mezitím… Jeho kroky směřovaly do hotelu, na všechno ostatní ztratil chuť, jeho nálada klesla na bod mrazu. Přestože se neotočil, věděl, že jej černovlasý mladík následuje, cítil jeho přítomnost.

Ve výtahu nepromluvil ani slovo, i na pokoji mlčel. Jen se posadil na postel, zíral před sebe, předstírajíc, že Bill uvnitř není.

„Tomi…“ posadil se Bill vedle něho, dlaní ho hladil po ruce a očima hypnotizoval jeho tvář. „Nemrač se tak… Vždyť o nic nešlo.“

„Tak nešlo?! Bille, já umírám strachem, kde jsi a ty se vybavuješ s nějakou fuchtlí u baru. Víš, jak mi bylo?“ Bill se chystal vpálit mu do obličeje, aby se zamyslel nad tím, jak bylo jemu, a že kdyby si jej všímal, nikam by nešel, tu holku by nepotkal a nic by se nestalo, pak si ale svůj záměr rozmyslel, přestože měl právo zlobit se nebo být uražený. Určitě by se totiž pohádali, protože Tom je stejně paličatej jako on, a o to ani v nejmenším nestál, pokud chce docílit svého, musí na něj jinak.

„Ty ses bál?“

„Ne asi! To jsou otázky…“ Tom chtěl vstát, ale Bill ho zadržel, protože mu ovinul paže kolem krku a tulil se k němu. Hoper se chtěl zlobit, opravdu se snažil ze všech sil, jenže copak se dá zlobit na někoho, kdo se na vás usmívá tím nejkouzelnějším úsměvem na světě, kdo na vás hledí těma nejnádhernějšíma očima, připomínajícíma moře čokolády, ve kterém se pomalu utápíte? Nedá… Obzvlášť když ta osoba tiskne své rty na vaše, něžně se s nimi mazlí a obdarovává vás jedním polibkem za druhým.

Tom se odsunul od Billových naběhlých rtů a konečně se usmál.

„A teď co?“ Černovlasá osůbka mu úsměv oplatila, na okamžik se zamyslela a pak se se zářícíma očima podívala na Toma.

„Jeden nápad bych měl…“