autor: Ema21
Vítám vás u nového překladu, už tradičně od naší milé a pracovité Zuzu. Díky. 🙂 Tentokrát je to překlad na mou žádost, a hned, jak se začtete, pochopíte proč. :o) Téma povídky „Bouřlivé výšiny“ je moje oblíbené a Zuzu se naštěstí taky líbila, takže ji tu máte. Je nová, Ema21 ji napsala v březnu 2017 a vyjádřila se k ní na THF takto:
„Tento příběh přišel úplně z ničeho nic, ale pracovala jsem na něm s přestávkami po celý týden a nenechal mě na pokoji, dokud nebyl celý napsaný. Má 6 kapitol a budu ho zveřejňovat po celý týden. Myslím, že je to docela zábavná variace klasického twincestu.
Prosím, odpusťte všechny ty změny v časech; je těžké vymyslet minulost/přítomnost v povídce, jako je tahle, a já jsem si jistá, že jsem tam nasekala alespoň několik hrozivých hrubek. Také jsem v této povídce neúmyslně popletla spousty dat, podrobností a umístění. Všechno jsem to psala zpaměti, takže časová osa je v některých místech špatně, ale hlavně to přispívá k dějové zápletce příběhu, takže pozastavte své pochyby a užijte si to!“
Náhle
Probudil jsem se. To je to, jak se to stalo. Prostě jsem se jednoho dne probudil a byl jsem starší. Najednou mi bylo pětadvacet.
Znáte ten starý, neoriginální hollywoodský film o klukovi, který se probudí jako dospělý a neví, jak dělat dospělé věci? To jsem byl náhle jednoho dne já. Šel jsem do postele jako patnáctiletý, a pak jsem se probudil jako pětadvacetiletý. V tu chvíli jsem to samozřejmě nevěděl, ale přišel jsem na to docela rychle. A lidi, deset let toho ve vašem životě změní zatraceně hodně.
Spustil se budík a já se slepě natáhl přes hlavu, abych ho vypnul. Šmátral jsem rukou v místech, kde měla být police s mým telefonem; nic jsem nenahmatal, ale alarm se vypnul. V tu chvíli jsem otevřel oči a uviděl, že nejsem na své palandě. Byl jsem v úplně jiném pokoji. Ale to, co mě mátlo víc, bylo, že vedle mě na posteli ležel muž. Ještě jsem mu neviděl do tváře, ale byl vysoký a jeho nohy byly pod pokrývkou propletené s mými. A další věc, kterou jsem si uvědomil, byla, že moje ruce vypadají trochu jinak. Byla na nich přinejmenším jedna jizva, kterou jsem neznal. A pak jsem si všiml i svých vlasů. Takový šok. Neměl jsem své dlouhé blond dredy, na které jsem byl zvyklý. Bylo to docela snadné rozpoznat i bez zrcadla a bez jakéhokoliv pohybu. Neměl jsem pod hlavou žádné měkké provazce vlasů, které by mi spadaly na ramena. Natáhl jsem ruku a zvedl pramen nevýrazných hnědých vlasů, které byly asi v délce mých ramen.
Co se to tady děje?
Předtím, než jsem dostal šanci začít vyšilovat, se osoba vedle mě otočila, přitulila se k mé paži a řekla: „Budeme spát ještě pět minut, okay?“
Byl to Bill. Byla to jeho tvář, která se tiskla proti mému bicepsu. Ale byl starší. To bylo okamžitě zjevné. A s tak radikálně odlišnými vlasy. Bill teď měl krátké blond vlasy?
Tak tady je důvod, proč jsem v okamžiku nevyletěl z kůže – bylo to proto, že tam byl Bill. Pokud tam byl on, znamenalo to, že jsem v bezpečí. Takže to bylo v pořádku. Ale co… co se to dělo?
Bill stále ještě neotevřel oči. Když se alarm na jeho mimořádně plochém a tenkém mobilu – byl to mobil, že? – znovu rozezněl, dotkl se ho, aby ho zastavil, a vrátil se k mazlení s mou paží. Pak mě políbil na rameno.
Nemůžu říct, že to byl špatný pocit, být Billovi tak blízko. V našich životech jsme sdíleli postel už milionkrát, ale ten polibek byl trochu více cizí, než na co jsem byl zvyklý. Navíc, když odstranil z cesty kus přikrývky, uvědomil jsem si, že jsme byli oba nazí. Přitiskl svou ranní erekci proti mé kyčli a políbil mě na hruď.
Dobře… tohle rozhodně nebylo něco, co jsme už dělali dříve. Ne že bych o tom věděl. Ale na druhou stranu, cestování časem také nebylo něco, co už bych někdy dělal. Tak jsem se snažil zůstat v klidu a nezačít šílet. Pokud jsem byl najednou o deset let starší, měl jsem ve vzpomínkách desetiletou mezeru. Moje první myšlenka byla, že jsem možná měl nějaký druh nehody a trpím krátkodobou ztrátou paměti, stejně jako v tom filmu ´50x a stále poprvé´. Opět platilo, že to byl jen další důvod nezačít šílet a prostě se přizpůsobit, dokud se všechno nevysvětlí. Bill vypadal, že ví víc než já. Přísahal jsem si, že se ho zeptám tak brzo, jak jen to bude možné. Možná poté, co přestane s těmi malými polibky na mém rameni a hrudníku, a možná mi i přestane ospale ojíždět nohu. Protože musím říct, že mě to příliš neuklidňovalo. Právě teď mi celé tělo mravenčilo a až příliš si uvědomovalo místa, kde se naše kůže dotkla.
„Tomi,“ vydechl přes mou bradavku. A pak si ji vtáhl do úst.
To bylo příliš.
Položil mi ruku na břicho a třel ho. Byl nadržený a snažil se nastavit náladu, a přestože to bylo naprosto divné, propadal jsem tomu. Ruka, která masírovala mou kůži nad podbřiškem, mě vzrušovala. A jeho ústa olizující a sající mé bradavky. Hrál si s mým tělem, jako by to bylo úplně normální.
Bylo to normální? V tomto novém světě, bylo to pro nás normální se takhle probouzet?
Nejednou se na mě Bill obkročmo posadil, zcela nahý pod pokrývkou, do které jsme byli zapleteni, naše penisy se srazily, a já jsem cítil, jak mé plíce opustil všechen vzduch. Jeho oči teď byly široce rozevřené, přímo nade mnou. Byl vzhůru a já mu hleděl přímo do očí. Měl lehce svádivý pohled, zatímco já musel mít v očích ten nejvyděšenější výraz, ale možná si ho Bill vyložil jako vzrušený, protože se naklonil, jako by to nebyla žádná velká věc, a začal mě líbat na ústa.
Okay, okay, tohle už bylo definitivně až příliš.
Líbal jsem ho nazpět, protože k čertu, taky mě vzrušil – nerad to přiznávám – a taky, víte, nebyl to žádný psychouš, byl to Bill. Billa jsem znal. Jako rodina jsme se políbili už milionkrát. Takže to nebylo okamžitě znechucující, ale bylo to mimořádně jiné a příliš divné. Odstrčil jsem ho pryč, když se mi pokusil do úst strčit jazyk.
S úsměvem se odtáhl. „Dneska ráno nemáš náladu?“ Nebyl jsem si jistý, jak odpovědět. Bill se rozesmál dřív, než jsem mohl s něčím přijít. „Tak nevadí, když se o tebe budu jen třít?“
„Třít?“
Bill se znovu rozesmál. „Bože Tome. Ty pořád ještě spíš. Prostě mě líbej, než se udělám. Dneska ráno jsem nadržený. Později mi to vynahradíš, okay?“ Znovu se vrhl na má ústa a já ho líbal nazpět. Bylo ještě jednodušší podlehnout jeho kouzlu podruhé.
Během posledních dvaceti minut jsem pochopil jen velmi málo ze svého nového života, kromě toho, že jsem teď byl v jakémsi podivném incestním vztahu s Billem. Podle všeho.
Zjistil jsem, že líbání Billa je překvapivě snadné. No, jako tenhle nový druh sexuálního druhu líbání. Zejména proto, že to bylo líné a pomalé a on odváděl všechnu práci. Vše, co jsem musel udělat, bylo následovat jeho vedení. Netušil jsem, že líbání může být tak relaxační a přirozené. Připadalo mi, jako bych to dělal celý svůj život.
Natáhl jsem ruku a zamotal mu prsty do vlasů. Chyběly mi ty dlouhé, černé prameny, se kterými šel do postele předchozího večera. Abych si to vynahradil tímto novým pocitem, hrál jsem si prsty s jeho vlasy a snažil se na to zvyknout. Tenhle Bill, který byl u mě stulený, byl tak jiný než ten, kterému jsem včera popřál dobrou noc.
Myslím, že to byl jeho věk, který mě nejvíce vyváděl z míry. Cítil jsem se tak trochu, jako bych byl dítě v posteli se starším mužem. Bill byl mimo mou ligu. Ale zároveň to bylo tak nemravné, jako bych byl cool a speciální, že randím se starším mužem.
Ruka, kterou měl Bill omotanou kolem své erekce, se nyní pohybovala rychleji. Jeho polibky začaly být zadýchanější a nedbalé, a já si uvědomil, že brzy vyvrcholí.
Panebože, tohle nechci vidět.
A opravdu, Bill se právě v tu chvíli udělal, s ústy jen centimetry od mých, vlhkými od našich slin, a na svém boku jsem ucítil kapičku spermatu.
Tohle bylo příliš. Ta tvář, to všechno, to bylo až příliš.
Vzpamatoval se a znovu začal dýchat, vtiskl mi polibek na hruď za mé dobré služby (nebo spíše jejich nedostatek) a zamířil někam pro ubrousky nebo tak něco. Já nevím. Ale vstal z postele, a vše, co jsem mohl dělat, bylo tak ještě několik okamžiků ležet.
Někde ve vedlejší místnosti jsem uslyšel sprchu.
Musel jsem vstát. Posadil jsem se a konečně se rozhlédl po místnosti. Byla středně velká, s prvky moderní estetiky, kterou jsem nepoznával. A bylo tam opravdu velké okno. Když se mé nohy dotkly podlahy, byl jsem rád, že jsem tam našel ležet tepláky. Nasoukal jsem se do nich tak rychle, jak jsem jen mohl, abych zakryl svou nahotu. Ve svém vlastním pokoji bych se nahý cítil pohodlně, ale tady jsem to tak ještě necítil.
Ani ty kalhoty mi nedávaly pocit, že jsou moje. Byly směšně těsné v kotnících. Myslel jsem, že mám na sobě Billovy kalhoty. Později jsem zjistil, že jsou moje. Očividně jsem v této budoucnosti už nenosil místo kalhot stany.
Protáhl jsem se a blíže se podíval na své vlastní tělo, nebo aspoň na to, co jsem mohl vidět při pohledu dolů. Byl jsem vyšší a svalnatější. Všude po těle jsem měl více chlupů. Taky tam bylo několik tetování. Všiml jsem si čísla 0620 na svých kloubech, a alespoň jsem poznal, co to znamená. Přál jsem si, aby tam někde v místnosti bylo zrcadlo. Chtěl jsem vidět svoje vlasy. Už jsem postrádal své dredy, ale tyhle nové vlasy ´obyčejných lidí´ byly lehké, a když jsem se jich dotkl, bylo to, jako bych se dotýkal Billových vlasů. Billových dřívějších vlasů. Tenhle nový Bill neměl dlouhé, splývavé lokny. A tak jsem se spokojil s vyhlédnutím z okna.
Jo, kde jsme to proboha byli? Byli jsme ve městě se spoustou vysokých budov, ale panorama jsem nepoznával. Uvědomil jsem si, že musíme být v hotelovém pokoji. V zatraceně pěkném hotelovém pokoji, zřejmě. V jednom z těch, které nepatří mezi ty masové, neoriginální sračky, které mají v každém městě. To mě přinutilo zaváhat, než jsem vyšel na balkón. Bylo buď jaro, nebo podzim.
V jakém roce jsem byl? Byli jsme na tour? Ale mnohem důležitější bylo, proč jsme proboha já a Bill spolu byli nazí a sexovali?
Nebyl jsem ztracený v myšlenkách příliš dlouho. Bill přišel za mnou, společně s krabičkou cigaret a zapalovačem.
„Dneska je tepleji. To je fajn,“ řekl, když si zapálil. Sledoval jsem, jak mu první výdech kouře vyšel ze rtů i nosních dírek. Bylo to velmi zvláštní vidět ho dospělého. Hádal jsem, že mu bylo – a dle jeho vzhledu jsem musel být ve stejném věku – kolem pětadvaceti. Nebyl tak hubený jako Bill ze včerejška. Jeho paže byly téměř úplně pokryté tetováním. Na sobě měl volné tílko a neonové boxerky. Ale ty vlasy, to bylo něco, na co si člověk musel zvyknout. Rozcuchané a blond, sotva patnáct centimetrů dlouhé. Bylo to atraktivní, ale velmi odlišné. Vždycky jsem své dvojče znal jako bruneta.
Nutilo mě to ještě více chtít najít zrcadlo.
Konečně jsem promluvil. Ještě jsem se nechtěl ptát na tu naši sexuální věc, chtěl jsem vědět základy. „V jakém městě to jsme?“
Bill se na mě na vteřinu podíval a natáhl ke mně cigaretu. Vzal jsem si ji, ale nezvedl ji k ústům. „Chicago. Za dva dny to bude Detroit. Nevyspal ses dobře?“
Takže jsme byli na turné. To bylo dobré vědět. Stále jsme ještě byli kapela, stále jsme dělali hudbu. Zřejmě jsme byli dost populární i ve Státech, abychom tam mohli vyjet na tour. Dost na to, abychom tam měli i hezký hotelový pokoj. „Spal jsem… eh, mám pocit, jako bych se vzbudil v úplně jiném světě.“
Bill se usmál a vzal si zpátky svou cigaretu. „Ne, já tě chápu. Pořád nějaká nová města. Ale jsem šťastný, že tohle zase děláme. Cítím se jako za starých časů, víš?“ Když jsem neodpověděl, pokračoval ve vzpomínání. „Pamatuješ, když nám bylo patnáct a byli jsme tak zachyceni v tom víru slávy a harmonogramů? Tohle je celé tak jiné. Kdyby bylo tenkrát turné takové, jako je teď, kdo ví, jestli bychom skončili spolu. Teď žijeme. Tehdy jsme byli jen na turné.“ To přineslo dalších pár chybějících kousků naší minulosti dohromady. „Ale ty, ty si potřebuješ s tou prací odpočinout. Jako, já vím, žes říkal, že chceš dokončit ty bubny a smyčky na tom jednom songu, ale musíš si dát pauzu.“
Na čem že jsem pracoval? Bubny? Kde byl Gustav? „A co Gustav?“
„Co je s ním?“ Neměl jsem tušení, jak na to odpovědět, aniž bych zněl nesouvisle. Naštěstí Bill změnil téma. „Pojďme dnes ráno na kávu někam ven. Chtěl bych se projít.“
„Ty? Projít?“ Zasmál jsem se. Tohle bylo zajímavé.
„Vezmeme samozřejmě i Pumbu.“
Kdo byl Pumba? Bodyguard, možná?
V hotelové koupelně jsem konečně dostal možnost se na sebe podívat. Jo, rozhodně jsme byli starší. Bylo to super divné. Ale aspoň jsem sám sebe stále poznával. Aspoň to nebyla tak velká změna jako u Billa. Taky jsem přišel na to, které oblečení je moje, aniž bych rozsvítil příliš mnoho červených výstražných světel, ale lidi, naše oblečení v těchto dnech bylo bizarní. Šli jsme ven v džínách a mikinách a z Pumby se vyklubal Billův pes. Nebyli tam s námi žádní bodyguardi, když jsme procházeli centrem Chicaga a hledali Starbucks.
Byl jsem tak rád, že se Bill cítí pohodlně. Nechal jsem ho vést. Byl to pocit, jako by najednou byl můj rodič nebo opatrovník. Cítil jsem se být příliš mladý, abych byl venku sám, zvláště v Americe.
Bill nám objednal naše kávy. Tohle byl doposud asi ten největší šok. Jeho angličtina, z toho, co jsem dokázal říct, byla perfektní. Povídal si s baristkou, zatímco přidávala šlehačku.
Do prdele. Uměl jsem teď taky anglicky?
Možná bych měl, ale jen stěží jsem rozuměl polovině toho, co Bill řekl. Náhle jsem se cítil zděšeně. Udeřilo mě to jako cihla: měl bych umět anglicky, a neumím! Každý bude předpokládat, že anglicky umím! Pokud to umí Bill, neexistuje žádný způsob, že bych se to taky nenaučil. Ale neměl jsem tušení, co se stalo za posledních deset let mého života, takže zatímco Tom, kterým jsem teď byl, by anglicky umět měl, já jsem to zatraceně neuměl!
„Kdy je zvukovka?“ Zeptal jsem se, když jsme se usadili u okna. Díval jsem se ven na lidi procházející po chodníku.
„Ve tři, myslím. Ale nezapomeň na toho chlápka, který s námi dělá ten kousek pro Youtube. Měli bychom být v hale v jednu.“
Youtube? Myslím, že vím, která webová stránka to je.
„Tome. Víš jistě, že jsi v pořádku? Dneska ráno jsi hodně tichý. Nemluvě o tom, že jsi to byl ty, kdo odsouhlasil náš rozvrh.“
Namísto do hrnku nebo ven jsem se mu podíval do očí a rozhodl se, že bych neměl lhát. Měl bych mu říct pravdu. Bude mi věřit? Stejně by to velmi brzy začalo být všechno zřejmé, je to tak? Zvlášť, když jsem neznal naše nové písně a nemluvil jsem anglicky.
Povzdechl jsem si. „Máš pravdu. Poslouchej, můžeme zamířit zpátky do hotelu? Musím ti něco říct.“
Bill se na mě podíval, uznal, že by bylo dobré se skutečně vrátit, a vstal. „Okay, tak pojďme.“ Alespoň se dokážeme vzájemně stále tak dobře číst, abychom pochopili i ty nevyřčené věci.
Po cestě zpátky do hotelového pokoje jsme dopili naše kávy, Bill nakrmil Pumbu, a pak nám objednal hotelovou snídani. Jeho angličtina do telefonu byla stejně dobrá jako ta dříve, a já pořád nerozuměl ani slovo. Pouze tu část o další kávě.
„Kolik je hodin?“ Neviděl jsem nikde žádné hodiny. Chtěl jsem čas, abych mohl vysvětlit situaci, ale taky jsem nechtěl, abychom přišli pozdě na to setkání v jednu hodinu, o kterém se Bill zmínil.
„Nevím. Koukni se na mobil.“
„Kde je?“
„Ty to nevíš?“ Na moment jsme se na sebe oba legračně dívali. „Ztratil jsi ho?“
„Ne, prostě jen nevím, kde je.“
Bill se rozesmál. „Já tě prozvoním.“ Vytáhl ten svůj super tenký telefon a dotkl se obrazovky. Zjevně se jednalo o dotykový displej. Na zadní straně měl symbol jablka.
Druhý mobil se rozezněl v naší ložnici. To, co byl evidentně můj mobil, jsem našel pod polštářem. Bylo to poprvé, co jsem použil iPhone. Nicméně jsem si uvědomil, že je zamčený. „Jaké je moje heslo?“
„Co se to s tebou dneska děje?“ Bill mi telefon vzal, napsal můj přístupový kód, a podal mi ho nazpátek. „Díky bohu, že všechny tyhle tvé věci znám.“
Ověřil jsem si datum. Stejný den, pouze o deset let v budoucnosti. Co tohle všechno znamená?
Ať už byla technologie z budoucnosti jakkoliv cool, nehrál jsem si s ní příliš dlouho. Měl jsem jen pár hodin, abych Billovi vysvětlil, co se stalo: že nejsem ten Tom, který si myslí, že jsem.
„Poslouchej, minulou noc se něco stalo.“
„Evidentně jsi dostal ránu do hlavy.“
„Ne, myslím to vážně. Ale co já vím, klidně bys mohl mít pravdu.“ Vyměnili jsme si pohled, který jasně říkal, že si nedělám srandu. „Já… jak to mám říct… včera večer mi bylo patnáct. Patnáct let. Když jsem šel včera večer do postele, byli jsme v Berlíně. Můj mobil je Sidekick. Poslední píseň, kterou jsme napsali, byla 1000 Meere. Včera večer jsem měl blond dredy, a tys měl černé vlasy až sem.“ Ukázal jsem gestem ke svému bicepsu.
„Tome, o čem to mluvíš?“
„Prosím poslouchej, protože tohle je šílené a já jsem právě teď vážně ohromený. Vidět tě mluvit anglicky je tak divné. Nerozumím většině z toho, co říkáš. Já prostě potřebuju tohle říct, protože jestli dneska musím hrát písničky, které jsme napsali po roce 2004, tak je nebudu znát.“
„Cože?“ Bill poslouchal, ale zdál se být ztracený.
„Říkám, že jsem dneska věnoval pozornost všem věcem okolo, abych se pokusil dát svůj život dohromady, a myslím, že jsem cestoval časem o deset let dopředu. Pro mě byl včera rok 2004.“
„Tome, co? Neděláš si srandu, že ne?“
„Ne, nedělám. A vidět tě dospělého je taky pekelně děsivé.“
Bill se na mě díval o trochu déle a snažil se pochopit, co jsem mu říkal.
„Takže mi říkáš, že si myslíš, že je ti patnáct?“
„Ano. Nelžu ti a ani si z tebe nestřílím. Jsem vyděšený a nevím, co se to děje.“
„No, patnáctiletý Tom by nikdy nic takového nepřiznal, pokud by vážně nebyl v průšvihu.“ Rozesmál se Bill, ale pak si náhle zvedl ruku k ústům. „Počkat, Tome… dneska ráno. Když jsem… však víš.“ Najednou vypadal rozpačitě z toho, co jsme ráno dělali v posteli. „Bylo to nové? Dělali jsme to už předtím?“ Stačil pohled na můj obličej, a věděl. „Bože!“ V panice vstal.
Já jsem taky vstal. „Bille, poslouchej. To je v pohodě. Nevyšiluju. Chápu, že mi chybí deset let historie mezi námi.“
Podíval se mi do očí. „Ty jsi s tím v pohodě?“ Vím, že to musí znít nemožně. Kdyby mi včera někdo řekl, že se takhle dneska budu cítit, taky bych si myslel, že to je nemožné. Chci říct, že je to pořád děsivé a divné, a kdybychom udělali něco víc, nemyslím si, že bych si tím dokázal projít, ale tak jak to bylo, to nebylo až tak špatné. Bill byl docela sexy. Nebo, hádám, že jsem s ním objevil novou hranici, o které jsem nevěděl, že bych ji mohl překročit.
„Tome, pokud ti včera bylo patnáct, tak jsem si ho vyhonil před nezletilým!“
Nad tím jsem se rozesmál. „Jako by nám na něčem takovém někdy záleželo. To je teď vážně naše nejmenší starost. Co bylo divnější, bylo procházet se mezi všemi těmi normálními lidmi v centru bez Sakiho.“
„Páni.“ Bill byl na vteřinu ztracen v myšlenkách, a pak se ke mně natáhl. Objali jsme se.
„Miluju tě, Tome. To je ta první věc, kterou potřebuješ vědět. Vždycky jsem tě miloval. Jsi ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznal, a nemohl bych bez tebe žít.“
„Já vím. Taky tě miluju.“ Myslím, že bylo divné být tak otevřený. Bill byl obvykle vokálnější než já, ale tohle bylo ještě o stupínek výš. Zdálo se, že tohle bylo pravděpodobně normálnější chování v tomto novém světě. Zjistil jsem, že svá slova myslím vážně víc než kdy jindy.
„Tomi. Omlouvám se. Snažím se si vzpomenout na všechno, co se stalo v posledních deseti letech, a pokud si nic z toho nepamatuješ – nepamatuješ si z toho nic, že?“
„Nic. Promiň.“
Bill si promnul čelo. „Nepamatuješ si, jak jsme si spolu začali zahrávat tenkrát na turné. Byl jsem tak osamělý. Byl bych mrtvý, kdyby nebylo nás. Miluju tě. Jsi úplně všechno. Byl jsi všechno, když nám bylo patnáct, a jsi pro mě všechno i teď.“
Najednou zněl tak dospěle, jak takhle mluvil. Mluvení o svých pocitech mě pořád děsilo. Teď nebyl čas být nesmělý. Vyložil jsem své karty na stůl.
„Taky tě miluju, Bille. Miloval jsem tě včera, a miluju tě dneska. Myslím. Dokonce i dneska ráno. I když to bylo šílené. Nemůžu uvěřit, že jsme se takhle líbali.“
Bill se na mě podíval. „Tome, neznám jednoduchý způsob, jak tohle říct, ale dělali jsme už mnohem víc, než jen líbání a tření.“ Pohled v jeho očích řekl všechno, ale pokud to nebylo dostatečně jasné, řekl to i slovy. „Měli jsme sex. Milionkrát. Spoustu sexu. Měli jsme sex i včera večer.“
Měl jsem to vědět z toho, jak se na sebe kupily další a další věci, ale stále bylo šokující to takhle slyšet. „Měli?“
„Jo.“ Bill vypadal plaše. „Jsme spolu ve vztahu. Čas od času máme sex s jinými lidmi, ale většinou to jsme jen my.“
„Opravdu?“ Zdálo se mi to šílené, ale zároveň fascinující. Nemyslel jsem si, že by byla ta správná doba ptát se na všechny mé slečny, a tak jsem se radši zeptal na nás. „Takže co jsme včera večer dělali? Jako, však víš, jak?“
S tímhle Bill vypadal nepohodlně. Jako kdyby mluvil s dítětem o sexu. Což dělal. „No, já jsem ten dole. Většinou. Ne vždycky. Včera jsi byl ve mně. Umyl jsem tě ze – ze sebe, dneska ráno.“
Moje mysl závodila. „Udělal jsem se v tobě?“ Znovu jsem se k němu přiblížil, k místu, kde seděl na posteli.
Přikývl. „Bylo to dobré. S tebou je to vždycky dobré. Je to nejlepší.“
Ta chvála mě začínala dráždit. Můj penis reagoval na myšlenky, které mi Bill přinášel do hlavy. Dostal jsem se ještě blíž. „Takže se líbáme a šukáme za zavřenými dveřmi? Kdo o tom ví?“
„Nikdo to neví. Ani máma.“
Tohle malé, špinavé tajemství nebylo něco, o čem jsem si kdy myslel, že by mě vzrušovalo, ale po první ochutnávce z dnešního rána mi to znělo jako něco, na co jsem byl dost šílený, abych to vyzkoušel. A dokonce si to i užil. Ale hlavně jsem chtěl zkusit tyhle věci, o kterých jsme mluvili.
„Bille, můžeme se znovu líbat?“
„Teď? Po tom, cos mi právě řekl, že ti je patnáct?“
„Nevypadám na patnáct, nebo jo?“ Svůdně jsem si olízl svůj kroužek ve rtu. Ano, na své nové tělo jsem si zvykal docela dobře. Nikdy bych nevyjel po nikom starším, ani mě nikdy nikdo starší nepřitahoval, ale tady s Billem mě to nutilo chtít plnit svou roli. Chtěl jsem být to dvojče, které Billa ošukalo. O tom Bill řekl, že to bylo to nejlepší. Zkoušel jsem si představit, jak by Bill při sexu vypadal, a nebyl jsem si jistý, jestli bych měl v té představě použít Billa, kterého jsem znal, nebo tohoto nového, staršího Billa. Každopádně to znělo sexy a jako něco, co jsem najednou chtěl vyzkoušet. Co by se mohlo stát, když jsme to dělali už milionkrát? Pokud už jsem to dělal, mohl jsem to udělat znovu. Přiblížil jsem se k němu a zatlačil ho do ramene, až padl zády na postel. Vylezl jsem nad něj.
Nebylo pro mě normální, abych byl s ženami takhle troufalý, ale skutečnost, že to byl Bill a že bylo zřejmě v pořádku, abych se takhle choval, ve mně vzbuzovala pocit, že bych mohl. Dodalo mi to odvahu. Ležel jsem mezi jeho nohama, shlížel jsem na něj a připravoval se ho políbit. Tohle můžu zvládnout sám. Nepotřeboval jsem, aby začal.
Pátral v mých očích, zatímco vteřiny ubíhaly. „Nemusíš tohle dělat, Tome.“
„Já chci vědět proč. Pokud říkáš, že takhle to teď mezi námi je, tak chci vědět, jaké to je.“
„Netlač na sebe. Možná se zítra vzbudíš a všechno se vrátí do normálu. Nemusíme to dneska dělat.“
„Pokud se zítra probudím a budu zpátky v roce 2004, co když se nikdy nedostaneme k tomu, abychom tohle dělali?“ Dívali jsme se na sebe s porozuměním tomu, jak kolosální by to bylo pro naše životy a pro jakoukoliv časovou osu, po které jsme ve svém životě šli. „Chci s tebou tuhle budoucnost. Vypadáš šťastně. Vypadáme volní. Pokud naše životy budou takovéhle, pak se mi to líbí a chci to.“
Bill mi odhrnul pár volných pramenů za ucho a natáhl se, aby přitiskl naše ústa dohromady. Připadalo mi to experimentálnější než ráno. Tohle bylo spíše jako první polibek. Bylo to pomalé a kontrolované. Dokonce i když jsem měl velké řeči a byl jsem zvědavý a dostatečně statečný, abych s tím začal, stále jsem si nebyl jistý, kde leží moje hranice. Měl jsem hranice? Pokud jsme měli sex už milionkrát, znamená to, že to já, kterým jsem se teď stal, toho bude taky schopno?
Náš polibek se přerušil, když jsem až příliš mnoho přemýšlel, co to znamená. „Tome, nemusíme tohle dělat.“
„Tím to není. Jen… no, očividně teď máš mnohem víc zkušeností než já. Budeš to, však víš, vést?“
„Ty chceš, abych byl nahoře?“
„Ne. No, já ještě nevím, asi. Ale ty jsi ten, kdo ví, takže se rozhodni. Ale chci s tebou být. Chci to zažít. To je všechno, co vím.“
„Není to způsob, jakým to normálně děláme, ale bylo by jednodušší, kdybych byl tentokrát nahoře. Chceš to?“
Jestli chci být opíchán do zadku? Podle toho, jak to zní, tak ne. Ale poté, co jsem tady s Billem, a slyšel jsem ty příběhy, chtěl jsem s ním tohle spojení mít. Cítit se s ním nejvystavenější a zranitelný, nemohl jsem si představit lepší způsob, jak nás sjednotit. Takže ne, nechci mít v sobě ptáka. Ale zároveň bych byl opravdu ztracený, kdybych to místo toho měl udělat já Billovi. Prostě vím, že s Billem chci být, a věřím mu. „Pokud už jsme to dříve dělali a líbilo se nám to, tak to tak chci. Věřím ti. Jsi teď starší, ale pořád jsi můj Bill.“
Myslím, že z toho Billovi roztálo srdce, protože mě následně políbil tak hluboce, až jsem viděl hvězdy. Byl to polibek, který mě přiměl pochopit, proč jsme v tomto budoucím světě byli pár. Proč jsme tenhle typ věcí dělali. Připadalo mi to perfektní. Bylo to, jako by se všechny praskliny na světě zasunuly na správné místo a z nás byl jeden. Bill se ujal vedení, jak jsem ho požádal, a povytáhnul mě tak, až byla moje hlava mezi polštáři. Shodili jsme ze sebe hromadu oblečení a Bill se mnou zacházel jako mistr. Ano, nevím, jak to popsat, ale znal všechna má citlivá místa a věděl, jak je využít. Přicházel jsem z toho o rozum. Jeho rty a jazyk byly tak talentované a přiváděly mě k šílenství. Byl jsem tak tvrdý, a to se k mému penisu ještě ani nedostal. Ale pak ano. Oh, rozhodně se k němu dostal. Bylo zřejmé, že to pro něj nebylo nové území. Přesně věděl, co dělá, a fungovalo to. Věnoval mi ten nejvíc sexy pohled, jaký jsem kdy předtím viděl, než mě vzal do úst. Ten pohled mohl roztavit i fotoaparát, přísahám. S tím vším zaměřeným na mě jsem začínal zapomínat, že včera večer mi bylo patnáct a že tohle je můj bratr a dvojče. Tenhle nový svět a tahle pokročilejší verze Billa mě celého spolkla. Doslova i obrazně. Jednou mi řekl, vlastně nedávno (když nám bylo patnáct), že tohle dělal s holkou, a pak jsme mluvili o tom, jak se na ní naučil používat svůj piercing v jazyku. Celá ta diskuze se mi nyní připomněla a já jsem se cítil jako ta holka. Jeho piercing dělal celé to kouření znatelně Billovské. Jeho nové piercingy byly také stimulující, ale ty mi nezpůsobovaly to, co jeho jazyk. Ty nové šperky mi připomněly, jak málo jsem toho o jeho novém světě věděl. Ale když jsme se políbili, chtěl jsem být do něj vtažen. Nedokončil mě svými ústy, místo toho jsme se líbali, zatímco rukama zkoumal nové teritorium, věci, které bych normálně striktně odmítl i jen zvažovat. Ale teď a tady se všechno zdálo být správné.
Tohle bylo nové a divné, ale dobré. Chtěl jsem s ním posunout své hranice. Šel pro lubrikant. Já jsem roztáhl nohy. Opět mi věnoval ten pohled, na který nikdy nebudu moct zapomenout. Pokud chtěl tento den vpálit do mé paměti, jeho přání bylo splněno.
Tohle bylo moje poprvé. Láskyplné poprvé. Poprvé, kdy jsem prošel celou cestou. Zamiloval jsem se do Billa ještě hlouběji.
Poté jsem si nedokázal představit, že bych to udělal s kýmkoliv jiným.
Myslím, že jsem se na Billa po zbytek dne díval jako zamilované štěně. Neustále se červenal a odvracel tvář, když jsme byli s ostatními lidmi, jen abych se na něj přestal tolik dívat.
Tu věc pro Youtube jsme prošvihli. Ale zvládli jsme to včas na zvukovou zkoušku a prohlásili jsme, že dnes bude Velká Vzpomínková Noc plná starých hitů. Takže jsem všechny písně znal. Gustav s Georgem byli zmatení, ale přizpůsobili se. Myslím, že věděli, že se něco děje, ale jako zázrakem jsme ten koncert zvládli bez velkých průšvihů.
Moc rád jsem Géčka viděl. Byl jsem šťastný, že jsme všichni stále kapela. Byl jsem ohromený, jak všichni zestárli, ale být v jejich společnosti bylo stále stejné. Na konci večera jsem byl za svůj život vážně šťastný. Bylo to, jako by se všechno nakonec vyvinulo lépe, než jsem si kdy mohl přát.
V posteli jsem se k Billovi přitulil a řekl mu: „Miluju tě.“
„Tome, nikdy to neříkáš tolikrát za den. A už vůbec ne ty z doby před deseti lety.“
„Změnil jsi mi život.“
„Tys změnil můj.“
Usnul jsem v Billově náruči a probudil se na chladné palandě, zpátky v roce 2004.
autor: Ema21
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Aaaa, to je boží. U některých částí jsem se smála nahlas. Probudit se o deset let později musí být solidní mazec. Zvlášť, když jste v posteli se svým dvojčetem, které to očividně dost chce. 😀 Naštěstí se s tím Tom docela rychle srovnal a uměl si to užít. Ta láska mezi nimi je tady tak krásně popsaná, až mám strach, jak to bude vypadat, když se teď Tom zase vrátí zpátky do svého patnáctiletého já.
Moc děkuji za výběr povídky. Tohle je přesně Janiččino gusto, to se pozná. 😀
A Zuzu moc díky za překlad.
Neskutečné! A přivádí mě to na myšlenku, jestli ten 25letý Tom cestoval pro změnu do minulosti, nebo kde to byl? A jak by si potom vysvětlil ten jednodenní výpadek?
Ale zažít tohle a probudit se zpátky v roce 2004, to bude mazec.
Děkuji za překlad a těším se na pokračování.
Wow, já si neumím představit, že bych se ocitla v Tomově kůži. Je to tak děsivé! Musím Toma ale pochválit, protože to zvládl hodně dobře. Celkově se s tím kluci hodně dobře poprali, až jsem zírala. Já bych vyšilovala, a to tak, že příšerně! 😀 Teď mě hlavně zajímá, jak to bude fungovat. Zda se už do ´budoucnosti´ nepodíváme a nebo se to bude nějak střídat? Jsem na to vážně zvědavá. 🙂 A hlavně jestli si Tom v roce 2004 bude pamatovat budoucnost, kterou zažil? Typuji, že asi ano a o to horší bude, když jsou s Billem jenom dvojčata.
První díl mě totálně dostal, úplně jsem jej hltala očima a věřím, že i ty další díly budou peckové! Moc se těším a Tobě, Zuzu, jako vždy strašně moc děkuji! ♥
Tak tahle povídka je perfektní moc dík za překlad.
Woooha! To je pecka! Dekuju, dekuju, dekuju!
Úžasné 🙂 Toma mi je trochu ľúto ale v oboch životoch má Billa tak potom je šťastný tam aj tam a nemusím ho ľutovať:) ďakujem za skvelý preklad.
Byť Tomom, tak neviem, ako by som taký šok predýchavala, hlavne, keď sa prebudil nahý vedľa svojho nadržaného dvojčaťa 😀
Ale páčilo sa mi, ako Tom, napriek tomu, že mal mysľou 15, vnímal všetky odtiene jeho vzťahu s Billom a tak neskutočne ho miloval.
Som však zvedavá, ako to bude ďalej, keď sa teraz každý Tom vrátil do svojho času a tiež to, kde bol ten dospelý Tom? V minulosti?
Ďakujem za preklad.
Wow, to vypadá jako divoká jízda. Je to takové svěží a moc milé. Jsem moc zvědavá, co bude dál 👏