autor: Bejb
Tahle kapitola je vlastně o ničem… Ale stojí za to představit si Toma, jako náruživého posluchače. Doufám, že se to bude alespoň trošku líbit. Za tříhodinovou námahu alespoň malá odměna…
Informace
Nervozita. Už je tady zase. Co myslíte, znervóznilo by vás, kdybyste stáli před domovní brankou, mačkali zvonek a nikdo by nepřicházel otevřít?
Mě tedy ano! No tak si holt dala dvacet a k tomu špunty do uší…
Ale já se nevzdávám a zvonek mačkám pořád.
„Bože, snad nehoří?!“ konečně je tady osvobození…
Z domu vyšla malá stará paní s vrásčitým obličejem a dobrým srdcem.
Přesně tohle byla moje babička Anna. Hned se jala odemykat branku, a když se na mě konečně koukla, určitě mě nepoznala – alespoň ne hned.
„Tome, jsi to ty?“
„Ano, babí a mámin závin je tu se mnou taky.“ Babička se zvědavě podívala na můj batoh a nevědomky se olízla. Mámin závin pro ni byl božstvem.
„Tak Tome, co tu ještě stojíš, pojď rychle domů!“ No ano, mlsný jazýček babí nemůže vydržet.
„Musíš mi vyprávět, jaká byla cesta a u toho si můžeme dát ten závin, ať se nezkazí.“
Doslova se vrhla na můj batoh a vyndávala všechny věci na stůl.
Trička, kalhoty, ipod, flašku s pitím a nakonec i misku se závinem. O to, že to všechno rozházela, se nestarala. Prostě měla svůj cíl a tečka.
„Tak Tome, sedni si. Dneska si nějaký zamlklý, nemyslíš? Povídej si se mnou, dlouho jsem tě neviděla…“ Tohle všechno dokázala vybalit naráz a ještě u toho stíhala jíst závin a šoupat nohama.
Musel jsem si odkašlat, hlas mi nějak zatuhl. Naposledy jsem mluvil, když jsem se loučil s Billem. I když jsme si jen řekli čau a každý se rozešel svou cestou.
„Slyšel jsem, že jsi se na mě těšila, je to pravda?“
„Co bych se netěšila, vždyť tady mám vnuka po půl roce!“ další kousek spadl do jejích útrob.
„Jo, jenže tvýmu vnukovi je už skoro šestnáct, víš?“
„A co má být, přijet můžeš kdykoli.“
„Já myslím, že se tu zase tolik nenudíš, viď?“ zaskočilo jí sousto, musel jsem ji bouchnout do zad.
„A to ti jako napovídal kdo?!“ asi v ní hrklo, protože oči měla vykulené jako ještě nikdy.
„Jel jsem vlakem s Billem Kaulitzem, toho znáš, ne? A on mi říkal, že si o mně mluvila celý týden a rozhlašovala po vesnici, že přijedu.“
„Bill by o mně nic takového neřekl, to vím…“
„Vážně?“
„Vždyť ho znám už od plínek!“ tak to jsem zas nevěděl já…
„Pamatuju si, jak jste běhali u nás na zahradě nahatí a u toho pištěli jako holky. Myslím, že mám někde i fotku…“ babí se chvilku smála, a pak vyskočila ze židle, a že se půjde podívat na tu fotku.
„To nemusíš, já ji ani nechci vidět!“ opravdu jsem se nechtěl vidět baculatý, a ještě k tomu nahatý…
„Ale já jo!“
Hodlal jsem tu babku zarazit, ale pak mi došlo, že kdybych viděl Billa, možná bych si na něj vzpomněl i jindy než z dneška.
Jen ať poleví řechtacímu smyslu a já si uvolním vzpomínky.
Za chvíli se přiřítila s fotkou v ruce. Postavila se přede mě a asi se snažila si mě s tou fotkou ztotožnit. Kroutila při tom pusou a pořád kmitala očima z fotky na mě.
Občas se chovala jako malé dítě, ale já to na ní měl nejraději. Díky ní jsem měl krásné dětství.
„Na. Podívej se, jaký si byl fešák!“ hrdě mi podala fotku.
O tom, že bych byl fešák, se dalo diskutovat. Kouknul jsem na Billa. Na té fotce jsme byli skoro stejní, ale to dělala ta nahota…
„Na, já už to nechci.“ Podal jsem jí fotku a zahleděl se na protější zeď, kde byl krb.
Když jsem otočil hlavu zpátky, babička smutně koukala do prázdné misky, jako by tam mohla přičarovat nové kousky jablečného závinu.
„Babí? Když jsem byl malý, hrál jsem si dost často s Billem?“ udiveně se na mě podívala, asi zapomněla, že tam jsem.
„Když jsi tu byl, tak většinou často, ale pak jste se přestěhovali dál a ty jsi ho dlouho neviděl, asi se ti to vykouřilo z hlavy…“
„Jaká byla cesta?“
„Únavná. Mamka mě odmítala zavést na nádraží. Ty dobře víš, jak nesnáším autobusy…
No a pak jsem se potkal s Billem. Povídali jsme si a seděli spolu v kupé.
On, nestuduje náhodou v Magdeburgu?“
„Jo. Potkal si ho na nástupišti?“
„Ehm.“ Měl jsem toho mluvení po krk a taky jsem se potřeboval napít.
„Babí, povídej mi něco o Billovi, víš, vypadá teď hodně zvláštně.“
„Jo to jo, ale já si na to už zvykla…“
Chvíli bylo ticho, přerušilo ho jen žblunknutí flašky, když jsem pil.
„Bill se dobře učí, bydlí na internátě té školy, kam chodí. Podle mě nemá moc přátel.
To asi kvůli tomu vzhledu. I když teď o tom tak přemýšlím a myslím, že bez těch serepetiček by to už nebyl on. Ale tak jinak milej kluk, zdvořilý, ochotný a dost ukecaný, nikdy mě nepustí ke slovu. Nechceš bábovku?“
„Jaká je? Kakaová?“
„No, takže to je souhlas?“
„Jasan.“
Postavila ji přede mě celou voňavou a ještě teplou. Jeden kousek se mi už topil dávno v žaludku, když začala znovu povídat.
„Víš on má jen matku, no a ta má přítele, ten mu nahrazuje otce. Byl vychovaný dobře, to jde vidět, ale tím jak na všechny působí mile, tě často donutí udělat věci, který se třeba ani dělat nesmí… Šel jsi ke mně jednou pučit pepř a představ si, on se na mě podíval takovým psím pohledem a já mu dala nabídnout ze svý belgický bonboniéry! To jsem nikomu nedovolila jen tobě…“
Ona a její pralinky… Na to by se mohl napsat román nejméně o sto stránkách.
Moc mě nenechala přemýšlet a brebtila dál.
„Dokonce jsem ho viděla, jak se s nějakýma klukama pere. Když byl ještě tady na škole, tak měl problémy pořád. Ale Simone to nevadilo. Pokaždé jen řekla: „Alespoň mi kluk nebude chodit pomlácený ve dvaceti.“ Vždycky se při tom smála. Občas k ní zajdu na kafe. Zítra jdu taky. Nechceš jít se mnou?“
Skvělá příležitost být s Billem…
„A víš, že jo?“
„Tak dobře, jdu dělat oběd, zatím se nějak zabav…“ říkala to tak smutně, jako bych jí tím přijetím vlezl do zelí.
Ale já už věděl předem, že Bill je zajímavá osobnost a já mám za úkol dostat se jí pod slupku,
za jakoukoli cenu.
Ale to Tom neměl říkat…
autor: Bejb
betaread: Janule
hehe, ta babička s tim závinem, to je úžasný :D:D a celkově je dobrá…a to s těma pralinkama :D:D ježiš, to je úžasný, fakt nádherný, jako jestli tohle je tvůj první pokus, tak nevim, prostě talent od přírody, je to fakt nádherný a hrozně se těšim na pokráčko! 🙂
Ajéjé, poslední věta vypadá záludně xDD
Strašně moc se těším na další dílek :)))
a proč by to neměl říkat….vždyť už je to vlastně jedno, když už spolu lítali nazí na zahradě…xD
jéžiš babča ukecaná drbna to bude sranda xD xD
Ježiš 😀 Taková babča, taky bych si jí přála. 😀
lol..to je dobrý príbeh..fakt cool..:o))
Pěkná vlastnost babičky,taková dětská prima,no jdu na další…zajimavý styl psaní, pěkný….:-)