Vesnický prázdniny 24.

autor: Ivetka

— o půl roku později —

S Tomem jsem se nerozešel, pouze jsme si domluvili jistá pravidla, která jsem doufal, že se budou dodržovat, ale nedodržují se tak úplně… ani z mojí strany ne. S Tomem jsme se bavili, rozhodl jsem se, že si taky najdu nějaký koníček, něco, co mě bude bavit… a našel jsem… Díky mému bratranci – Marthy jezdí už asi 8 let na koních, vždycky jsem si to chtěl vyzkoušet, takže když jsem se s ním domluvil, že se na něj přijdu někdy podívat, udělal přesně to, co jsem očekával.

Když jsem před půl rokem přijel k němu domů, abych u něj na víkend spal, a abych se podíval, jak umí jezdit na koních, změnil se mi můj osobní život.

,,Bille… nechceš se taky svézt?“ kouknul na mě Marthy, když jsem dobrou hodinku a půl sledoval, jak trénuje na jízdárně na svém koni…

,,Rád,“ usmál jsem se. S jeho pomocí jsem se vysápal na hřbet koně, Marthy mi pomohl s jistými opatřeními a mohl jsem jet.

I druhý den jsem jezdil… Začalo mě to strašně bavit, proto jsem se rozhodnul, že budu pokračovat v tom, co jsem začal dělat. A když jsem nedaleko svého města našel jednu starší paní, která vlastní bývalého dostihového koně, po domluvě s ní jsem se rozhodl, že tam budu pravidelně dojíždět a prostě a jednoduše jezdit na koních. Ze začátku mi strašně pomohla, jezdila se mnou po obchodech s koňskými potřebami, radila mi, co všechno budu pro začátek potřebovat, a co s tím vším budu dělat. Abych pravdu řekl, koně nejsou zrovna dvakrát levná záležitost, ale dnes nelituji toho, co všechno jsem za to utratil, co se mi kvůli tomu stalo.

Jelikož je Sandra (paní ke které na ty koně jezdím) bývalou trenérkou, trénuje i mě. K dispozici mi dala jednoho ze dvou koní, co má u sebe ve stáji. Jezdím na 5 let starém koni. Je to bývalý dostihák, dnes už ale neběhá kvůli zranění, které si v dostihu přivodil.

—

,,Nezvoní ti telefon, Bille?“ zeptá se mě Sandra, když jsme vyjeli na pole – dnes jsme se rozhodli jet na malou vyjížďku přírodou…

,,Jo zvoní…“ řeknu, když se kouknu na display a uvidím, že mi volá Tom… Zvednu to

,,Prosím?“ řeknu trošku otráveně…

,,Ahoj, broučku…“ ozve se do telefonu.

,,Čau, co potřebuješ?“ řeknu chladně…

,,Nic… chtěl jsem tě jenom slyšet… Děje se něco?“ trošku zklamaně zabručí.

,,Ne, neděje, ale právě sedím na koni, takže nemám moc čas,“ kouknu na Sandru, která se začne tiše smát…

,,Aha… hm, já taky vlastně ne, jsem na tréninku, máme přestávku…“

,,Tome, promiň, ale co s tím mám dělat? To mi voláš kvůli tomu, abys mi řekl, že máš na tréninku právě přestávku? To mi za dvě hodiny zavoláš a řekneš mi, že jsi na záchodě nebo co?“ zvýším trošku hlas…

,,Ježiš, promiň, že jsem si vůbec dovolil ti zavolat, nebudu teda rušit, když máš tolik práce, čau…“ křikne na mě a zavěsí.

Protočím oči a mobil si zastrčím do kapsy na rajtkách.

,,Zase Tom?“ koukne na mě Sandra – řekl jsem jí o mně a o Tomovi… řekl jsem jí i to, co si o našem vztahu myslím…

,,Jo, Tom, ještě ke všemu mi chtěl sdělit, že má trénink, a že právě má přestávku. Nechápu, proč mi volá kvůli každý blbosti, proč si hraje na bůh ví jak starostlivýho, když vím, že ho to nebaví…“ řeknu trošku rozzlobeně.

,,Ale no tak, Bille… má tě rád a stará se, na tom není nic špatnýho, nebuď na něj tak ošklivej, ano? Teď nepotřebuješ žádnej stres, hele… za dva měsíce ti začíná sezóna a máš se pořád ještě co učit,“ upozorní mě. Ano, už se mi to blíží… za dva měsíce mám prví závod…

,,Bojím se toho… určitě to nezvládnu. Všichni na mě budou koukat s otevřenou pusou a nechápavým výrazem, nic neumím…“ zaškemrám…

„Člověk je tak velký, jak se cítí… A jak tě znám, Bille, ty jsi velký“ usměje se…