I can’t help myself 10.

autor: Ivetka

Přesně, jak jsem si myslel, tak týden do Andreasovy zahradní párty utekl více než rychle. Někteří kluci tam dnes šli už dříve, aby Andymu pomohli s přípravami, ale já jsem musel hned po obědě spolu s mámou navštívit babičku, protože má narozeniny. Nic proti ní, ale jinej den si na narozeniny asi vážně vybrat nemohla…

,,Ale nezapomeň prosím, že pospíchám, takže ne, že se budeš víc jak dvě hodiny vykecávat…“ řeknu jí ještě v autě při cestě tam. Už tak mi stačí, že cesta trvá hodinu a půl autem po dálnici.

—

,,Příprava dokončena, akce se pomalu rozjíždí…“ napíše mi SMS Anthony. Už nervózně klepu nohou. Ještě sedím v autě, tak za 20 minut budeme doma. Moje matka je vážně neuvěřitelná. Já jí říkám, že pospíchám a domů vyjíždíme až v 18:30, přitom párty začíná v 19:00. ,,Omluv mě prosím u kluků, přijdu později. Matka je… divná,“ odepíšu mu. Když dorazíme domů, je 19:45. Rychle se převléknu a upravím se, pomalu vyrazím k Andreasovi.

,,Ahoj, tak jsem tu,“ pozdravím Anthonyho, kterého na párty potkám jako prvního.

,,No to je dost, kde ses nám loudal?“ poplácá mě po rameni.

,,Ale… babi měla narozeniny…“ stručně vysvětlím s ironickým protočením očí. ,,Kde je Andy?“ dodám.

,,No, já nevím. Šel s Billem do kuchyně, teda povím ti, Bill se dokáže rychle opít. Nevím, kde jsou, no. Andy říkal, že jdou do kuchyně pro něco k pití, ale už tam jsou tak 10 minut.“ Směje se, po chvíli mi přestane věnovat pozornost. Nasucho polknu a čelem se otočím k budově. S úsměvem na tváři jdu dovnitř, mám namířeno do kuchyně – konec konců, něco k pití by se vážně hodilo. Chvilku mi trvá, než se procpu davem až ke dveřím od kuchyně, ale nakonec se mi to podaří.

,,A… Andreasi…? Bille?“ zakoktám, když vejdu do kuchyně. Naskytne se mi vážně krásný pohled na Andrease, který drží Billa, sedícího na kuchyňské lince, za boky, jak se vášnivě líbají.

,,Jé, ahoj, Tome,“ pousměje se Andreas a trošku se začervená.

,,Ahoj, lásko,“ opile se Bill usměje, sesedne z linky a jde houpavým krokem ke mně. ,,Nesahej na mě…“ odstrčím ho, ,,a ty taky ne,“ ukážu na Andrease a rychle odejdu.

Nečekal jsem takovouhle ránu pod pás, ani chvilku se nezdržuju a namířím si to rovnou pryč. Nemám chuť jít domů, proto jdu hned za benzínku, kde jsme se s Billem poprvé políbili. Sedím tam a přemýšlím. Nevím, co si mám myslet. Všechno je najednou tak zrychlené, před očima se mi přemítá všechno, co jsem s Billem zažil, moc toho sice není, ale každý moment s ním byl tak jiný než prožitý s kýmkoli jiným. Vždyť jsem si byl už i jistý tím, že ho doopravdy miluji a jen, co jsem začal uvažovat o tom, že to klukům řekneme, se stane tohle? Co mám teď dělat? Mám respektovat to, že to Bill dělal jen z opilosti a Andreas o našem vztahu nevěděl, nebo s tím vším mám skončit? Nemohl bych se na Andrease koukat, natož se s ním bavit a na Billa bych nemohl ani pohlédnout. Zasadil mi do srdce kůl a bylo to sakra hluboko.

Asi po hodině přemýšlení se konečně zvednu a jdu domů, kde si otevřu pár flašek piva, nemám chuť se opít, ale potřebuju se nějak uklidnit a prášky na uklidnění brát nechci, stejně nikdy nepomůžou. Přijde mi najednou SMS, myslel jsem si, že to bude Bill, ale on je to Andreas: ,,Tome, promiň, netušil jsem, že mezi tebou a Billem něco je, kdybych to věděl, nedovolil bych si to a ty to moc dobře víš. Ještě jednou se omlouvám…“ chvilku to sleduju, a chvilku si i zakazuju, abych brečel. Vždyť já neplakal už jak dlouho, naposledy, když mi umřela moje fenka jezevčíka. Snad ze slušnosti se mu po chvíli rozhodnu odepsat. Dlouho mi trvá, než to napíšu, třesou se mi ruce, nejde to zklidnit, nechci, aby to tak bylo, nejde to…

,,Teď už je to jedno… teď už ano. Je konec. Definitivní… se vším. Vyplavalo na povrch tolik věcí a všude samý podvody a faleš. Veď si tu svou partičku sám, já už na to nemám nervy. Nesnaž se mě přemlouvat a neopovažuj se mi tu dnes nebo zítra stavovat a omlouvat se, přemlouvat mě k něčemu. Vyřiď Billovi, že ho nechci vidět. A tebe prozatím taky ne. Beru to jako omluvu, nevěděl jsi to, ale stejně to bolí. Hodně bolí…“

autor: Ivetka