13th Warrior 4.

autor: Deni

„Bylo jich hodně.“

„Není tu žádné tělo. Nikdo z těch, koho jsme v noci zabili.“

„Odnesli si je.“

„Hej, no tak, Bille.“ Někdo se mnou zatřásl a šumění kolem mě konečně dostalo jasné tóny. Chvíli mi trvalo, než se mi konečně povedlo otevřít unavené oči. Zapřel jsem se rukama o schody a vyhoupl se do sedu. Všichni už byli dávno vzhůru a pobíhali sem a tam. Po nočním boji tady zůstala naprostá spoušť.

„Jak ti je?“ Příjemný hlas někde za mými zády mě donutil odtrhnout pohled od Hergera, který právě s Fatem a Archem odnášel tělo jednoho z nás.

„Bylo už i líp,“ odpověděl jsem princi po pravdě. Celé tělo mě bolelo z noci strávené na dřevěných schodech, nateklým zápěstím jsem skoro nemohl pohnout, hlava byla jako jeden velký střep a celou levou polovinu tváře jsem měl v jednom ohni.

„Ukaž mi tu ruku.“ S tichým bolestným zasyčením jsem k němu natáhl ruku, kterou on uchopil do těch svých. Měl tak příjemně teplé ruce, přestože všude kolem byla neuvěřitelná zima. Ani jsem moc nevnímal, co dělá. Dokázal jsem se soustředit pouze na jeho lehké doteky a blízkost. Nic jiného pro mě v tu chvíli neexistovalo.

„Doufej, že je to jen pohmožděné. Kdybys to měl zlomené, nemohl už bys dál bojovat.“ Zlehka mi ovázal ruku kusem látky a těsně před tím, než se mi podíval do očí, zašeptal ještě jednu větu. „A to by bylo možná ze všeho nejlepší, nic by se ti pak nemohlo stát.“

Podíval jsem se na něj. Svraštil obočí a natáhl ruku k mé tváři. Zlehka se jeho prsty dotkly mé pokožky, než se opět stáhly zpět.

„Na denním světle to vypadá mnohem hůř, než se zdálo v noci. Musím ti to vyčistit, jinak se ti to zanítí.“ Vstal a někam odešel. Jen jsem ho mlčky pozoroval a přemýšlel nad tím, proč je ke mně tak hodný, proč se stará právě o mě, když je tu kolem spousta dalších, kteří by pomoc potřebovali možná víc, než já.

„Tak co, Arabe, přežil jsi?“ Z mých myšlenek mě vytrhl Hergerův hlas. Otočil jsem se na něj a obdaroval jej jedním ze svých úsměvů.

„Kdo to nepřežil?“

„Silent, Halga a Herald. Ty nestvůry jim chladnokrevně urvaly hlavu a odešli,“ zuřil. Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama. „Pomstíme je! Ty svině zaplatí za jejich životy!“ Dál běsnil, zatímco já jsem se snažil postavit na roztřesené nohy, a pohledem jsem hledal Toma. Stál mezi dveřmi a posuňky si mě volal k sobě. Jen jsem se ještě jednou podíval na Hergera a šel jsem.

„Pojď, vyčistím ti to venku.“ Jakmile jsem došel až k němu, otočil se a vyšel ze síně ven. Následoval jsem jej a sotva jsem se ocitnul na čerstvém vzduchu, kde nebyla cítit pachuť krve, dýchalo se mi o něco lépe.

„Posaď se sem,“ prstem mi ukázal na jeden dřevěný sloupek, a tak jsem se tam posadil. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Všude se to hemžilo lidmi, každý pobíhal sem a tam, křičeli, nosili věci z místa na místo.

„Bolí tě to?“ Odtrhl jsem pohled od dívky, která se starala o jednoho ze zraněných mužů, a zadíval jsem se na Toma. Až teď, na denním světle, jsem si všiml, že i jeho tvář zdobí několik podlitin a škrábanců. Nebylo to však nic vážného a rozhodně mu to neubíralo na jeho kráse.

„Vlastně ani ne,“ odpověděl jsem a v následující chvíli jsem usykl bolestí. Otíral mi jednotlivé šrámy kouskem látky namočeným v nějaké vodě a tak strašně to štípalo.

Tom se zasmál a dál mi otíral obličej.

„Co to vlastně je? Docela to smrdí,“ ohrnul jsem nos pod náporem štiplavého zápachu.

„Kravská moč,“ odpověděl Tom a s naprostým klidem mi ten hnus patlat dál na obličej.

„Kravská moc?“

„Vyvařená.“

„Princi, nemůžete použít prostě vodu? Čistou vodu, prosím?“

„Jestli chceš, aby se ti to do rána zanítilo, a ty jsi tady ležel s horečkami, klidně ti na to dám vodu.“ Jeho tvrdý pohled se do mě zabodl, až jsem pod jeho silou sklopil oči a nechal jsem si dál poslušně patlat na tvář… kraví moč!

„Princi?“

„Neříkej mi tak, mám přece jméno.“

„Ale…“

„Prostě mi říkej mým jménem. Nejsi zdejší, nemusíš dodržovat ty trapné zvyky. Pro tebe jsem Tom stejně tak, jako ty pro mě Bill, ano?“

„Dobře,“ přikývl jsem rozpačitě a opět se nadechl. „Tome?“

„Ano?“

„Proč se o mě takhle staráš?“ Naposledy mi přejel po tváři kusem látky, který následně odhodil někam za sebe, a posadil se vedle mě na druhý dřevěný kůl. Chvíli v prstech žmoulal okraj své potrhané košile, než ke mně konečně zvedl pohled.

„Vlastně ani sám nevím. Něco mě k tobě táhne,“ pokrčil rameny a usmál se na mě. Nejistě jsem mu jeho úsměv opětoval. S jeho úsměvem mě něco hřálo uvnitř mě a bylo to tak příjemné.

„Něco táhne?“ Vyslovil jsem po chvíli svou otázku. V duchu jsem doufal, že to něco bude přesně to samé něco, co táhlo mě k němu.

„Já nevím, co to je, Bille. Ale už od té doby, kdy jsi se tak nešikovně nechal shodit větví z koně, mám pocit, že tě musím chránit. Že ti musím pomáhat, protože to potřebuješ. Jsi moc křehký na to, abys bojoval v téhle bitvě. Nechci, aby se ti něco stalo.“

Oba jsme mlčeli, jen jsme se jeden druhému dívali do očí. Byl to tak zvláštní pocit, když mi říkal, že mě musí chránit.

Nepatrně jsem se pousmál a zdravou ruku natáhl směrem k němu. Ani nevím, co mě to napadlo, ale cítil jsem, že je to správné. Zlehka jsem prsty přejel po hřbetu jeho ruky, načež jsem opatrně vklouzl svou dlaní do té jeho. Usmál se a ruku mi stiskl.

*

„Musíme postavit opevnění, Arabe. Všichni schopní muži pomáhají, je řada i na tobě.“ Roneth mě poplácal po zádech a do ruky mi vrazil můj meč. „Vidíš ty dřevěné kůly? Musí se zaseknout, takhle.“ Názorně mi předvedl mistrovský švih tím kusem kovu a špička dřeva byla najednou dokonale ostrá.

„Já ten meč neuzvednu, a rozhodně ne jednou rukou,“ postěžoval jsem si ve chvíli, kdy mi od zápěstí projela ostrá bolest do celé paže. Roneth se jen zasmál a s přáním dobré práce odešel. Nešťastně jsem se díval na meč v mé ruce. Povzdechl jsem si a pokusil jsem se jím švihnout do prostoru před sebou.

Výsledek nulový. Kůl zůstal netknutý, jen já jsem se otočil podél své osy a zaúpěl bolestí. Takhle to nepůjde. Rozhlížel jsem se kolem sebe, až jsem se pohledem zastavil na kováři. Ano, ten by mi mohl pomoct.

Rychlými kroky jsem došel až k němu a vysvětlil jsem mu, co si přeju udělat se svým mečem. Díval se na mě jako na blázna, ale nakonec mé přání splnil.

Netrvalo to ani tak dlouho a už jsem se vracel zpět ke kůlu s mečem lehoučkým, jako pírko. Nechal jsem si jej zbrousit do tvaru srpu a podstatně zkrátit.

„Co to máš za hračku, Arabe? Až padneš, můžu to dát své dceři?“ Jen jsem se na Fata zašklebil a švihl jsem mečem ve vzduchu. Ťal jsem proti kůlu, kterému v další vteřině uletěla špička, dřevo zůstalo krásně ostré. Všichni se začali hlasitě smát, ale nikdo už si nedovolil namítat nic proti mému meči.

Když jsem si myslel, že se nikdo nedívá, poskočil jsem si radostí. Konečně se mi tady taky něco povedlo. Znovu jsem uchopil meč do ruky, připraven seseknout další kůl, když se můj pohled setkal s tím Tomovým. Stál ode mě poměrně daleko, přesto jsem viděl jeho pobavený úsměv. Došlo mi, že on mé počínání viděl. Sklopil jsem hlavu a nepatrně jsem se pousmál. Ještě jednou jsem se podíval jeho směrem a poté už jsem se konečně začal věnovat mě přidělené práci.

*

„Nemáš žízeň?“ Zvedl jsem pohled od kůlu, který jsem se snažil připevnit do neforemné hlíny. Nahoře nad příkopem stála jedna mladá vesničanka se džbánem v rukou. Usmál jsem se.

„Voda?“

„Voda,“ odpověděla mi a já se pomocí již upevněných dřev dostal nahoru k ní. Přijal jsem malou mističku naplněnou průzračnou tekutinou. Umíral jsem žízní, kdo by si byl pomyslel, že i v tak chladném kraji bude sluníčko přes poledne bolestivě pálit a žhnout?

„Děkuju,“ lačně jsem se napil a otřel si rty do rukávu košile. „Řekni mi, proč jsou všichni dnes tak tiší?“

„Mají strach, bojí se ohnivé saně.“

„Koho?“

„Ohnivé saně, ohnivého hada. Nikdo jej neviděl už století, ale po včerejší noci se bojí, že přijde. Přijde a všechny nás tady spálí na popel.“

„Had? Myslíš draka? Já na draky nevěřím,“ usmál jsem se na ni. Opětovala mi dlouhý, nic neříkající pohled, než opět promluvila.

„Dávejte si pozor na prince Wiclifa, pane.“

„Na prince? Proč?“

„Našeptává králi, že Buliwolf si dělá zálusk na naše království. Je to pravda?“

„Ne!“ Copak princi přeskočilo? Přijeli jsme jim na pomoc, ztratili tři své muže a on si myslí, že Buliwolfovi jde o jejich království?!

„Buďte opatrní,“ otočila se, v náruči objala džbán s vodou a odešla. Svraštil jsem obočí a pohled zabodl do hlíny kus přede mnou.

„Copak?“ Usmál jsem se, jen co jsem za sebou uslyšel jeho krásný hlas. Od rána uběhlo již tolik hodin a nebyla příležitost strávit s ním byť jen pár minut.

Otočil jsem se čelem k němu a setkal se s jeho milým úsměvem. „Váš, teda tvůj, bratr si myslí, že vám Buliwolf chce vzít království. Štve proti němu tvého otce.“

„Wiclif je blázen, má z Buliwolfa strach, ví, že je odvážný. Ale nemusíš se ničeho bát, otec mu neuvěří.“ Natáhl ke mně ruku a prsty opatrně přejel po šrámech na mé tváři. Usykl jsem bolestí.

„Drž,“ přikázal mi měkce a zblízka se díval na rány. Bolelo to. „Nekňuč tak,“ zasmál se a naposledy silněji stiskl jeden šrám, aby z něj dostal špínu. „Bude to v pořádku, zahojí se to.“

Usmál jsem se na něj. „Mám pocit, že to odnesl nos.“

„Možná trochu,“ mrknul na mě, „ale přežil jsi, to je hlavní, ne?“ S úsměvem jsem mu to odsouhlasil. „Musím jít,“ úsměv na mé tváři pomalu mizel. Nechtěl jsem, aby odešel, v jeho přítomnosti je mi tak dobře. „Ale varuj své přátele, Wiclif může být nebezpečný.“ Věnoval mi poslední pohled a poté někam zmizel.

Povzdechl jsem si. Varovat přátele.

*

„Ta podlá krysa! Musíme mu dát lekci!“ Herger i Buliwolf se otočili čelem ke královskému domu. Následoval jsem jejich pohled. Na terase stál král, po jeho pravém boku Wiclif spolu se třemi muži a kousek za nimi stál Tom. Usmál jsem se.

„Co ten zrzek?“ Podíval jsem se na Hergera, hned potom zpět k terase. Jeden z mužů, jež tam byl s princem Wiclifem, byl zdatný zrzek. Opět jsem pohled vrátil k Hergerovi a Buliwolfovi. Kývnul, a na to se Herger sebral a někam odešel. Zůstal jsem stát na místě a přemýšlel jsem o tom, co za lekci mu chtějí dát.

A na odpověď jsem nemusel čekat nijak dlouho.

Zrzek, jmenoval se Angus, se přidal v práci k ostatním vesničanům a netrvalo to dlouho a Herger stál s lopatou za jeho zády. Nabral hlínu a hodil ji po něm. Angus se otočil a něco mu řekl. Tohle se opakovalo ještě dvakrát, než se ti dva začali hádat.

A jejich hádka vyústila v kroužek vesničanů, v jehož středu stál na jednom konci zrzek, na druhém Herger.

„Ty s ním budeš bojovat?“

„Jo, princ potřebuje dostat lekci!“

„A všiml sis, že je dvakrát tak velký než ty?!“ Začínal jsem panikařit. Určitě by Angusovi stačila jedna dobře mířená rána a jediný přítel, kterého tady mezi muži mám, Herger, by padl mrtvý k zemi. To přece nemůže!

„Všiml, bratříčku. A neboj se o mě!“ S těmito slovy popadl do rukou štít a vyrazil do středu kruhu. Poté, co padla první rána, která rozbila Hergerův štít, jsem šel hledat Buliwolfa. Přece nemůže nechat jen tak zabít jednoho ze svých mužů!

„Tak udělej něco! Vždyť ho zabije!“

„Uklidni se, Arabe.“

„Ale…!“

Rozhodil jsem rukama a běžel jsem zpět k Hergerovi. Do rukou bral už třetí, poslední štít. Kruci!

„Uklidni se.“ Něčí ruka spočinula na mém rameni a silným stiskem mě donutila zastavit. Rozohněně jsem se otočil, za mnou stál Tom. Jak se tam, sakra, dostal?!

„Nemůžu se uklidnit, zabije mi přítele!“

„Ale nezabije, jen se dívej.“ Proti mé vůli mě donutil se otočit a sledovat, jak zrzek právě zničil i poslední štít, který Herger měl. Měl jsem silné nutkání vrhnout se mu na pomoc, ale Tomovy silné ruce mě držely na místě.

Štít praskl. Zrzek se nechutně usmíval a potěšen svou výhrou, napřáhl meč směrem k Hergerovi klečícímu na zemi. Silně jsem stisknul víčka k sobě a podvědomě se přitiskl ještě více k Tomovu tělu. Nechtěl jsem vidět, jak můj přítel umírá.

Ozval se hlasitý pokřik. Ale přicházel odzadu, od našich mužů. Váhavě jsem pootevřel jedno, a vzápětí hned druhé oko, když jsem zjistil, že Herger stojí s mečem vítězně zdviženým nad padlým tělem.

Ulevilo se mi a od radosti jsem Toma silně objal. Zasmál se a sílu objetí mi opětoval. Zhluboka jsem nasál jeho vůni, ale tahle chvilka trvala jen několik vteřin.

Jakmile jsem za svými zády uslyšel Hergerův pobavený smích, odtrhl jsem se od Toma a okamžitě jsem mu běžel vstříc.

„Ty jsi to věděl! Mohl jsi ho zabít kdykoliv!“

„Ano.“

„Tak proč jsi to neudělal?!“

„Sledoval nás princ, musel dostat lekci. Počítal s tím, co ví. Teď bude muset počítat i s tím, co není vidět. A bát se toho, co neví.“

„Stejně jsi blázen.“ Herger se jen hlasitě rozesmál a pokračoval dál za Buliwolfem. Otočil jsem se a pohledem jsem hledal Toma. Kde je? Vždyť ještě před chvílí stál kousek ode mě. Otáčel jsem se stále dokola, ale neviděl jsem ho.

„Hledáš něco?“ Zježily se mi vlasy v týle. Byl tak blízko. Jeho rty byly až příliš blízko mému uchu, téměř se jej dotýkaly. Zachvěl jsem se.

„Tebe,“ vydechl jsem a než jsem si stihl uvědomit, co se děje, Tom mě chytil za ruku a táhl mě pryč ze středu vesničky, někam stranou ode všeho a všech.