autor: Janule
BILL
11.8.2015 úterý ráno
„No ahoj, Carle,“ s úlevou se ozvu našemu manažerovi, když ho vidím na displeji svého videotelefonu. „Už ses konečně vyvztekal?“ provokativně se zeptám, a šklebím se na Toma, který mě pozoruje od stolu s plnou pusou snídaně. Před chvílí seběhl s Dejvem na krku z prvního patra, kam jsem prcka vyslal strejdu vzbudit. Davídek je už dávno po snídani, válí se pod stolem se Scottym a pozoruje cvrkot.
„Hele, neprovokuj mě, ty ženichu, nebo s váma skončím,“ vyhrožuje mi Carl do telefonu. „Mám jenom jedny nervy, Bille. Ale to teď necháme stranou, nebudu se rozčilovat. Volám, abych vám připomněl to dnešní natáčení. Začíná se ve tři, tak ať na vás dva nečekáme, jasný?“
„Jo, jasný, ve tři jsme před televizí, spolehni se,“ odpovím už trošku pokorněji, nerad bych našemu manažerovi způsobil infarkt, přece jenom ho ještě potřebujeme.
„No, to jsem rád. Tak odpoledne, čus,“ rozloučil se stručně, ale nic jinýho jsem ani nečekal. Ještě je na mě nabroušenej a dlouho bude.
„Konečně se ozval,“ oddechnu si, a položím telefon na stůl. „Odpoledne je ten rozhovor u Braunera, málem bych na to zapomněl. Ještěže Stefan přijde za chvíli, to musíme všechno stihnout,“ jen tak mimochodem sdělím svému bratrovi něco, co jsem mu až doteď tajil a kvůli čemu jsem na něj poslal budíčka jménem Dejv.
„Co si to říkal?“ vzhlédne ke mně nevěřícně Tom přesně tak, jak jsem čekal.
„Že za chvilku přijde Stefan,“ odpovím. „V devět tu bude jako na koni,“ usměju se na něj nevinně, provokativně zamávám řasama a očekávám, že mě sežere vzteky. Tom šlehne pohledem po hodinách nad linkou a vidím zklamání v jeho očích, když si uvědomí, že už nestihne utéct… je za pět minut devět. Nesnáší mého módního poradce, protože se na něj vždycky snaží tlačit, aby na sebe vzal něco, co není o deset čísel větší. Jenže teď není zbytí… svatba je za dveřmi, a ne jen jedna, ale rovnou tři. Nedá se nic dělat, někdo nás na ně oblíct musí.
„To si děláš prdel!?“ pronese vztekle přesně podle očekávání a já po něm dloubnu očima, když se Dejv pod stolem rozchechtá. „Ty se tam dole moc nesměj,“ nadzvedne Tom ubrus a houkne naštvaně pod stůl na špunta, když si uvědomí, že byl před ním zase sprostej, a že já mu za to pořád nadávám. Dejv jen vykulí oči, ale nic neříká, jen se dál usmívá pod fousy.
„Já ti na toho tvýho blbečka kašlu,“ směřuje Tom svůj vztek zpátky ke mně. „Zase mě bude nutit do úzkejch kalhot, že jo?“ rozčiluje se Tom, je na něm vidět, jak by nejradši utekl, ale přesně v tu chvíli se ozve od branky zvonek.
„Á, už je tady,“ s úlevou se usměju, „je přesnej jak švýcarský hodinky,“ dodám a jdu mu otevřít.
„Chtěl jsem jít ven, mám něco důležitýho,“ ještě na mě křikne do chodby Tom, snaží se vymlouvat, ale teď už mi neuteče. Tohle je určitě důležitější. Jsem rád, že na jeho otázky nemusím odpovídat, stačí, co si užiju za dopoledne. Kdyby věděl, co jsme na něj se Stefem ušili za boudu, zabil by mě.
***
„Tome!“ snažím se mu to znovu trpělivě vysvětlit. „Je to moje svatba a já to tak chci! Záleží mi na tom, jak budeme vypadat, uvědom si, že to je hlavně pro média. Jako ženichův bratr musíš vypadat důstojně!“ trošku zvedám hlas, aby si myslel, že mi na tom fakt záleží. Tahle hádka už trvá skoro pět minut a Stef sedí na sedačce, sleduje, jak to probíhá a jen těká očima mezi námi.
„Hele, já vypadám důstojně dost! Na to nemusím mít na hlavě nějakej pitomej hrnec!“ huláká na mě Tom a vypadá, že co nevidět praskne vzteky. „I bez toho budu vypadat jako idiot!“ dodá a předpokládám, že kdyby měl něco v ruce, určitě s tím vzteky praští o zem. Za dalších pět minut by to ale nejspíš mrsknul rovnou po mně, takže budeme pomalu končit… Podle dohody Stafan před chvílí přišel s nápadem, že všichni chlapi, včetně Davídka, budou na naší svatbě ve fraku, a já se toho nadšeně chytil a nechci se tý myšlenky vzdát. Jenže k fraku je podle Stefa samozřejmě potřeba cylindr a to se tomu mýmu plandavýmu hoperovi nelíbí. Neříkám, že mně jo, taky bych se v tom nechtěl ženit, zakrývalo by mi to vlasy, a to nechci, ale ze strategických důvodů jsme se domluvili, že bude dobrý to Tomovi navrhnout, aby měl pak pocit, že konečná verze fraku s motýlkem je vlastně jeho osobní vítězství. Kdybychom s tím přišli jako s první možností, určitě by tahle hádka probíhala o motýlka, jak znám Toma, a to by nešlo… k fraku motýlek prostě patří a basta. Nebude zas tak těžký ustoupit od cylindru, ale motýlka pak dáme jako nezbytnou nutnost.
Nemám to s tím mým dvojčetem jednoduchý… občas prostě musím použít fintu, abych Toma k něčemu dotlačil, a tohle je jedna z nich. V oblasti oblečení s ním byly vždycky potíže, to se asi nikdy nezmění. Podle jeho výrazu odhaduju, že je pomalu čas na ústup, nebo mi tady ještě vzteky praskne. Mrknu na Stefana, a ten mi nepatrně přikývne, že je čas tuhle komedii dohrát do vítězného konce.
„Tak dost, pánové, přestaňte se hádat, myslím, že to není potřeba,“ vstane a stoupne si mezi nás. „Bille,“ otočí se s nenápadným mrknutím na mě, „já myslím, že ty cylindry zase tak nezbytný nejsou… rozhodně nestojej za to, abyste se kvůli nim porvali, co říkáš? Přece to půjde i bez nich, ne?“ snaží se působit dojmem, že mě přemlouvá. Tvářím se na to nešťastně, ale pak podle plánu odpovím. „No tak když myslíš… ale nebude to ono,“ ještě si trošku šťournu, aby si Tom nemyslel, že ustupuju tak snadno a rychle.
„To doženeme něčím jiným, třeba kytkama v klopách, souhlas?“ nadhodí mi udičku, abych mohl konečně definitivně souhlasit. Jenom přikývnu a tvářím se, jako bych prohrál.
„Tak co říkáš?“ otočí se na mého brunátného bratra, „cylindr být nemusí, když je to pro tebe takovej problém,“ zvedne oči v sloup, aby to Tom dobře viděl, „ale motýlek je k fraku nezbytnost, na tom trvám,“ dodá a čeká, co Tom na to. Ten se sice ještě zdaleka neusmívá, ale brunátnost z jeho tváře se rázem vytratila. Motýlka sice taky nerad, ale rozhodně míň, než „hrnec“, jak se vyjádřil o naší fintě s cylindrem. Myslím, že ho mám v kapse.
„Dobře…“ váhavě přikývne, když pochopí, že hrozba pokrývky hlavy je konečně zažehnána. „Ale motýlek děsně škrtí,“ ještě se snaží malinko protestovat.
„Tome!“ dloubnu po něm očima. „To chvíli vydržíš, nejsi baba,“ zahraju ještě na jeho citlivou strunu osobní statečnosti, a myslím, že jsem vyhrál. Bude frak i motýlek.
***
„Takže jsme domluvení, Bille,“ loučí se se mnou Stefan ve dveřích. „Za týden bude první zkouška, doufám, že to všechno stihnu včas, kdyby ne, tak se ozvu. Teď jedu k Sabine, doufám, že něco perfektního vybereme, má dokonalou postavičku, tak to nebude problém.“
„Jasně, díky za pomoc s Tomem,“ usměju se na něj, a sleduju, jak můj módní poradce odchází k brance. Není levnej, ale je kvalitní, zná mě a vždycky se trefí do mého vkusu. Naše oblečení bude přesně takové, jaké jsem si představoval. Rozhodli jsme se se Sabine, že k té kapli, ve které se budeme brát, se naše retro oblečení z třicátých let minulýho století bude perfektně hodit. Když už se musíme brát, tak ať to stojí za to. Přece se nenavlečem jen do obyčejných hadrů, když to může bejt aspoň sranda, ne? Ještě nám zbývá pronajmout si dva tři veterány, který nás dovezou na místo obřadu, zajistit hostinu, koupit prstýnky, kytky, natisknout pozvánky… bože, to chci vidět, jak tohle všechno stihnem.
TOM
„Sháníte něco konkrétního?“ zahuláká na mě chlápek v montérkách přes dvůr autobazaru, v kterým si vybírám auto.
„Ani ne, nějakou obyčejnou starou šunku,“ zavolám zpátky a mávnu rukou, aby si se mnou nedělal starosti. Přikývne a vrátí se zpátky do svý budky.
„Kdyžtak jsem tady,“ dá mi ještě najevo, kam mám zajít, až si vyberu, a zaleze dovnitř. Nejspíš si myslí, že jsem nějakej cucák bez peněz, co se snaží vybrat v bazaru to nejlevnější, aby to vypadalo draze, ale to není můj záměr. Naopak. Potřebuju něco výkonnýho, ale nenápadnýho, jak barevně, tak značkou, aby si mě ten náš šmírák nevšiml, až ho budu sledovat. Rozhodl jsem se zjistit, co je zač, a to bych v mým sporťáku mohl těžko.
Ještě že mám vypěstovanej na tyhle čmuchaly šestej smysl, a všiml jsem si ho… za těch pár let slávy si člověk zvykne koukat neustále kolem sebe, a spíš pocitově vnímat, jestli za vámi nejde někdo, kdo vyfotí každej váš pohyb… to normální lidi asi nedělaj, nemají důvod. Já naštěstí jo… včera nás s Dejvem sledoval z obchoďáku až domů, zaparkoval kousek od baráku na fakt dobrým místě, i kdybych chtěl, z přízemního okna obýváku bych ho nezahlídl. Je to profík, takže mi pořád není jasný, proč nás na sebe upozornil. Fakt divný… Jediná teorie, která na tohle sedí je, že nás chtěl pořádně vystrašit, nic jinýho… No, uvidíme, co mi k tomu poví, až ho chytím pod krkem a pořádně zmáčknu.
Někdy kolem druhý hodiny v noci, když barák potemněl a šel spát i Bill, odjel. Ráno, když mě Dejv přišel vzbudit, mrknul jsem z okna svý ložnice v prvním patře, a už tam zase stál, takže se asi ještě v průběhu noci vrátil. Když budu mít někde na ulici auto, do kterýho budu moct nenápadně naskočit, a čekat, až bude v noci zase odjíždět, v pohodě mě zavede k sobě domů a tam si na něj počkám, na hajzla. Buď je to sám Devil, nebo jeho komplic, to už je jedno. Nemůžu jen tak sedět a nic nedělat, chci ho najít a rozbít mu držku. Už jen za to, že se nemůžu ve vlastním domě bavit o tom, o čem chci, a musím si dávat bacha už i na slova, nejen na doteky, jako doteď. Sakra… ani jsem radši Billovi neřekl, kam jdu, kdyby nás náhodou odposlouchával, aby o mým novým autě neměl ani páru. Bůhví, co si teď Bill myslí, koukal na mě divně, když jsem odcházel.
***
„Vzal bych si támhletu Škodovku,“ ukážu chlápkovi zhruba šest let starej model tmavě zelený Fabie, těch tenkrát díky šrotovnýmu jezdilo po Německu tisíce. Dodneška je má spousta lidí, tak se s ním ztratím. Je to takovej šikovnej prcek na parkování.
„Jasně, šéfe,“ přikývne prodavač a jde hledat doklady. „Chcete si ho prubnout?“ zeptá se, a když přikývnu, podá mi klíčky.
„Za čtvrt hodinky jsem zpátky,“ ujistím ho, když naskočím do auta a nastartuju. Slíbil jsem Billovi, že jsem do dvou zpátky a je půl, takže to mám tak akorát, abych to stihnul. Odpoledne je ta televize, doufám, že to bude klidnej rozhovor o muzice, a zase ze mě nebude moderátor tahat, jak jsem na tom s babama, a kdy se hodlám konečně usadit. Už mě s tím všichni štvou. Dohodli jsme se s klukama, že Billova svatba se zveřejňovat zatím nebude, uděláme z toho překvapení na tour. Carl o tom taky nechtěl ani slyšet, zapřísahal Billa, aby se o svatbě nikomu nezmiňoval, než se vyprodají lístky na koncerty, tak mu vyhovíme, o nic nejde. Bráška mi vyprávěl, že ta sláva nakonec nebude v kostele u strýčka, jak bylo v plánu, ale v nějaký kapli vedle ve vsi. Je mi to vcelku jedno, kde se ta šaškárna bude dít, rozhodl jsem se to ignorovat, pokud to půjde, ale až do chvíle, než mě to začne nějak omezovat.
Dneska mě teda nasral ten Billův módeman. Prej cylindr… málem mě šlehlo, když to slovo vyslovil. Nakonec jsem si vyřval, že to na hlavu v žádným případě nevezmu, ale už to vypadalo, že na tom Bill bude fakt trvat, a to bych byl snad schopen ve vzteku prásknout dveřma a odstěhovat se k Filipovi hned. Nemám zapotřebí ze sebe dělat většího idiota, než musím. Zvlášť kvůli takovýhle komedii. Už tak stačí ten podělanej frak s krofkama a motejl kolem krku. Já nevím, co ho to popadlo, dělat takový orace kvůli pitomý fingovaný svatbě… jenže on byl vždycky cvok, záleželo mu na oblečení víc než mně, tak se nedá nic dělat. Prej to bude celý v retro stylu… bože můj… už aby bylo po všem. Bůhví, co ten jeho Stefan udělá z chudinky Sabine… bude vypadat jak barová tanečnice s cigárem ve špičce a síťovanýma punčochama, už to vidím.
***
„Tak co, šéfiku, berete ho?“ zeptá se mě prodavač, když zabuším na dveře jeho boudy.
„Jo, beru,“ položím mu klíčky na stůl.
„Co cena, vyhovuje?“ zvedne ke mně pohled od papírů.
„Co? Já nevím… kolik za to chcete?“
„Ježiš… máte to na autě napsaný,“ protočí oči chlápek, „cedule jak kráva tam byla, a on jí nevidí,“ zamele si pod fousy. Zřejmě nechápe, že je mi to šuma fuk. Víc, než jeden výdělek za koncert to určitě nebude, to jsem si jistej, tak proč bych to řešil? Já když si kupuju auto, a ne takovouhle pixlu, dávám za něj sumy, o kterých se tomuhle páprdovi ani nesnilo. Mohl bych si ho koupit i s celým tímhle jeho podělaným autobazarem.
Dojednáme papíry, domluvíme, že si pro to zejtra přijdu i s prachama a padám domů. Bill už bude určitě jak na trní, že to zase nestihnem. Musím to vzít poklusem, šel jsem pěšky, abych zbytečně na svůj odchod neupozornil toho slídila, co stojí před barákem, tak doufám, že mě neviděl. Vzal jsem to zadem, aby si nevšiml, že odcházím. Teď ovšem musím pořádně máknout…
BILL
„Daví, oblíkej se, za chvíli vyrážíme,“ pokud ovšem dorazí i můj drahý bratr, dodám si v duchu. Odešel po obědě, s tím, že se do dvou vrátí, ale zatím pořád nic. Je za deset minut dvě… Neřekl, kam jde, prej mi to poví, až bude čas, tak jsem se už dál nevyptával. Poslední dny se doma bavíme o některých věcech minimálně, aby nás případný odposlouchávač neodhalil, tak jsem radši nevyzvídal. Už tak dost jsem ho naštval s cylindrem, nebudu přilejvat olej do ohně, to dá rozum. Však on se mi svěří, pokud nešel někam na rande… sakra, co mě to zase napadá za ptákoviny. Doufám, že mi to řekne včas, než se mi tahle pitomá teorie zahnízdí v tý oblasti mozku, která má snad nějakou speciální schopnost rozvíjet fantazii, co se týče Tomových nevěr. Poslední dobou mě taková pitomost ani nenapadla, byly jiný věci k řešení, ale stačí jeden nevysvětlenej výlet, a už mi to zase hrabe v hlavě. Mohl mi to aspoň napsat… sakra…
„Tatí?“ ozve se z pokojíčku prcek a vytrhne mě z uvažování o možnostech Tomova současného pobytu. Zrovna jsem na něj v duchu zíral, jak si to na hotelu rozdává s dlouhonohou blondýnou… „Mám si vzít ten černej pásek, nebo ten bílej?“ ptá se.
„Bílej, připravil jsem ti to na postel, tak co kde hledáš?“ nakouknu do jeho království. Stojí před skříní, čučí do svých komínků s oblečením a vypadá podobně jako já, když si nevím rady co na sebe. Sakra, že bych ho už tak zkazil? Ale ne… jemu je jedno, co má na sobě, ale dneska jde poprvé do televize, a moc dobře ví, že mu to musí slušet, aby se líbil fanynkám, tak si s tím dělá starosti, mudrlant můj malej. Jsem zvědavej, jak to zvládne, ale myslím, že mu to nebude dělat moc problémů. Je po mně, prdelka roztomilá…
„Prosím,“ zmáčknu příjem hovoru, když vytáhnu z kapsy hrající mobil. Na obrazovce se mi ukazuje, že volající nemá videosignál, číslo neznámé, takže netuším, kdo to je. Mezitím dojdu do koupelny, abych se ještě upravil, Tom by tu snad už měl být cobydup.
„Je to pan Bill Kaulitz?“ zeptá se v telefonu povědomý hlas.
„Ano, u telefonu, co potřebujete?“ nahodím klasickou frázi a při pohledu do zrcadla přemýšlím, kdo by to mohl být. Ten hlas je mi povědomej, ale odkud…?
„Tady nadporučík Berger, policie Hamburk, jistě si vzpomínáte. Dělám na tom vašem požáru,“ osvětlí mi hned situaci volající, a mně se v tu chvilku rozsvítí… posadím se na vanu.
„Zdravím vás, pane nadporučíku, máte pro mě nějakou zprávu?“ docela se bojím, aby nebyla špatná.
„Jistě. Volám kvůli výsledku vyšetřování. Konečně máme vyjádření znalce. Ten váš požár způsobila varná konvice. Jak píše znalec, byla tam „technická závada na elektroinstalaci“. Prostě hodila zkrat a zapálila stolek, na kterým stála, a pak to holt chytlo všechno. Podrobně to budete mít ve zprávě, ta vám přijde samozřejmě poštou. Jen jsem chtěl, abyste věděl, o co šlo, a že nikdo nebude obviněn ze žhářství ani ze zanedbání povinností,“ vychrlí na mě Berger a mně se docela uleví.
„To je fajn, takže cizí zavinění je vyloučený, jo?“ ještě se ujistím.
„Ano, je to všechno připravený pro pojišťovnu, klasickej případ náhodnýho požáru. Leda byste chtěl zažalovat firmu, co vyrobila tu konev, ale tyhle spory jsou většinou předem prohraný, oni se vždycky ohánějí tím, že jste ji měl vypojit ze sítě, když jste ji nepoužíval, a jsou z obliga,“ vysvětlí mi hned, že nemám šanci. Ale to nevadí, já se nechystám kohokoliv žalovat, jsem rád, že za to nepůjde nikdo bručet. Vallerii to život nevrátí, tak není důvod, aby trpěli další.
„Díky za zprávu, nadporučíku, docela jste mě uklidnil. Jsem rád, že se to vyřešilo tak rychle,“ oddychnu si.
„Pozemek vám pořád patří, a co na něm budete provádět už je vaše věc, ale bylo by potřeba ty trosky nechat uklidit, tak na to nezapomeňte,“ připomene mi ještě nadporučík.
„Jo, už jsem na to myslel, najmu nějakou místní firmu, aby to dali do pořádku, a pak to nejspíš prodám. Nebo postavíme novej dům, ještě uvidím,“ uvažuju nahlas do telefonu, ale už musím končit. Tom je za chvíli tady a já ještě nemám pořádně udělaný vlasy. „Děkuju vám ještě jednou za informaci, pane nadporučíku, mějte se krásně,“ rozloučím se.
„Není zač, hezký den,“ odpoví mi Berger a típne telefon. Tak… jedna věc je za námi, požár byl náhoda. Čekal jsem to, ale stejně… člověk nikdy neví… ve světle současných událostí to mohl klidně někdo zapálit schválně, aby nás zničil. Tím požárem vlastně celý tohle průšvihový období začalo.
Strčím telefon zpátky do kapsy a konečně si začnu upravovat vlasy. Dneska se chystám nejen na televizní rozhovor, ale taky musím požádat Georga, aby mi šel za svědka. Dlouho jsem přemýšlel, kdo by to měl být a nikdo jinej mi nepřijde vhodnější. Sabine má nějakou kamarádku Ingrid, kterou jsem v životě neviděl, a já budu mít Gea. Hned poté, co mi na to doufám kývne, je musím společně s Gustavem přihrát Stefanovi, aby jim vzal míry na frak, ti se snad tak vztekat nebudou, jako to moje zlatíčko, co právě leze do dveří. Má štěstí, že to stihnul. Je nějakej ufuněnej, když se ke mně přitočí zezadu, chytne mě za boky a líbne na krk. „Čau, zlato,“ zafuní mi potichu do ucha, usměje se na mě do zrcadla a já jsem zase šťastnej a spokojenej, že ho mám zpátky u sebe.
autor: Janule
betaread: Áďa
Aspoň trošku klidnej díl:D. Hmmm fandím Tomovi, jen ať mu rozbije hubu, tak!
Ale ta svatba se pořád blíží a je se pomalu děsím. Filip by autíčko mohl vykutit ještě před ní, ale to asi nehrozí no…ale nevadí, lepší pozdě než nikdy xD.
Se Tomovi nedivim, cylindr, jééžiši:D
Bože widět Kaulitze staršího w cilindru tag mě asi mrskne smíchy:-DD
I když to pro Toma nebude dvakrát příjemný, tak by ta svatba mohla být ještě docela sranda…xD Jenom ať Tom tomu chlápkovi, co je sleduje zakroutí krkem…:-)) Jinak vidět Billa a Toma ve fraku bych fakt chtěla…xD
úžasný honem dál…♥
o_O Krásný, jenom mi je z tý svatby blbě!xD Úplně se mi z toho svírá břicho, když si uvědomim, že… chápeš? Že prostě budou bez sebe a všechno…=(
Ale Davídek je zlatej♥ A zbožňuju, když Bill žárlí xD
no co klobouček na ty jeho dredy….no teď už copánky….xD
jéjda to je sladky jak žarlí xD
Tak a zvládla jsem to. Ještě shrnu svoje dojmy a jdu si dát pribináčka, mám na něj už asi půl hodiny hroznou chuť, ale nechtělo se mi odcházet:D
Pobavila mě zmínka o šrotovném před šesti lety a že Němci nakupovali škodárny:D Je to hrozně vtipný o tom číst z toho posunutého časového hlediska. Nicméně, z Tomových impulzivních nápadů vždycky koukají problémy, a obávám se, aby tu držku někdo nerozbil spíš jemu, až na vlastní pěst bude pronásledovat svého pronásledovatele. Bill je pořád stejný, co se týče žárlivosti, ty jeho představy mě taky pobavily:D
No a teď musím čekat skoro týden na další díl, sakra:) Mezitím bych mohla přečíst další povídky, co se mi hromadí, třeba Makes three, to už jsem neviděla pěkně dlouho. No, uvidíme, teď jdu zase něco sesmolit, abych se trochu posunula k cílové pásce:)
Mám pocit, že se Billovi ty svatební přípravy nějak zalíbily. Ani mi nepřijde, že by se chudák musel ženit. Ono to chvílemi vypadá, jakoby se snad ženit chtěl 🙂 Hlavně že mu budou vidět vlasy, na té osobě, co bude stát v odsvěcené kapli vedle něj, zas až tak nezáleží. No jo, já vím, DAVÍDEK! Já si to musím pořád připomínat, když mě nadcházející svatební veselí vytáčí až příliš 🙂
Ovšem ta finta s cylindrem, ta byla parádní, to jsem vážně obdivovala, tohle prostě neumím, takhle si to hezky nachystat a pak to s dotyčnou obětí brilantně sehrát. Pěkný to bylo 🙂
Jinak tedy Tom má u mě spousty a spousty plusových bodů za svůj rezervovaný přístup k té blížící se svatbě, ovšem musím uznat, že jeho pozice je jednodušší, prostě jen pár chvil vydrží s motýlkem :)))
Jo a taky doufám, že díky šrotovnému v tom super voze dostihne svého pronásledovatele a zkope ho do kulatýho čtverce! Na to se opravdu moc těším 🙂
U minulého dílu jsem se smála jak najatá, i když to chvílemi ohledně církve bylo krutě úpřímné. Já s tím ale nemám problém, nakolik jsem zarytý ateista :)) Úplně si umím představit Billa, jak sedí s tím farářem a neví co říct 🙂 Moje sestra se za nějakou dobu bude vdávat v kostele, chudinka, i když naše rodina nikdy a nikým nebyla vedena k víře, takže si musí projít přesně tím co Bill, což jí rohodně nezávidím. Nechce se mi chápat, proč se ateista s křesťanem nemůžou vzít, vždyť ten nevěřící nezačne z jedného dne na druhý „milovat“ Boha, hlavně za předpokladu, že byl odmalička veden k něčemu diametrálně odlišenému… Bude to pouze o tom, aby měl na papíru, že je křesťan. K čemu to je… A ohledně toho strýčka faráře, který tak „přísně“ dodržoval celibát – podle mě je to ten lepší případ. Stále existují takoví, kteří své děti po tom, co se narodí, zakopou někde na zahrádce vedle svého kostela. Pokrytci pokrytečtí. A nám budou rozkazovat, jak se nemáme chovat a co nemáme dělat.
Každopádně se mi líbí tvůj humor, Janule, velmi to odlehčuje atmosféru povídky, protože kdyby tam ty tvoje hefty nebyly, tak bychom nejspíš zešíleli. Vlastně mi ani nedochází, v jaké zapeklité situaci se Bill a Tom nacházejí. To přijde asi až v den Billovy svatby. Ještě že je tam zlatíčko Dejv, to se vždycky rozplývám. Mimochodem, ten cylindr mě rozesmál :)) V něm by Tom vypadal vážně jako šašek… A tomu soukromnému očku bych jednoznačně napravila fasádu, kdybych měla kuráž 🙂
Mě ta svatba stále tak neuvěřitelně moc štve! 😀 Strašně mě vadí, jak to Bill pořád řeší, jak musí mít všechno precizní a všechno podle něho 😀 Jako jo, já to chápu. Je jasné, že z toho budou určitě fotky, které se dostanou na veřejnost a hlavně chce, aby to vypadalo, jako skutečná svatba, kde se dva zamilovaní berou. Ale když vím, že ta svatba je takhle fingovaná, tak mě to strašně vytáčí a mám strach, že si to Bill v jednu chvíli rozmyslí a bude vážně chtít se Sabine zůstat napořád a na Toma se vyprdne. A když Toma nutil, aby si oblíkl to, co chce on, tak to ve mě vřelo! 😀 Co všechno ještě musí Tom kvůli němu vytrpět? Já nevím, jestli si to Bill uvědomuje nebo ne, ale pro Toma to prostě musí být těžké. Ať už to dává najevo nebo ne, je jasné, že mu to není jedno a že mu to je nepříjemné. A Bill na něho ještě šije takovou boudu s cylindrem a motýlkem 😀 😀 Achjo, teď se sice směju, ale při čtené té pasáže se mi vařila krev a chtěla jsem Billovi něco udělat 😀
Taky si uvědomuju, že moje poslední klomentáře vůči Billovi nejsou vůbec hezké. Ja vím, že za tuhle blbou situaci nemůže, vím, jaký Bill je..ale prostě. Na někom si to vylít musím a Bill stále pořád dokola nabízí jako jediný. Protože i přesto, že si občas přečtu, jak ho tohle štve, tak mi přijde, že si to všechno náramně užívá a vlastně ho baví tuhle svatbu zařizovat. Já vím, že je lepší to brát takhle, než nad tím denně sedět a brečet a litovat se…ale prostě mě to štve. Vlastně mě štve celá tahle situace a občas mi přijde, že z toho už začínám bláznit. Nějak moc se do téhle povídky vžívám, ale hlavně do role Toma a vím, že já bych to na jeho místě nezvládla. Nejspíš bych byla pernamentně na Billa naštvaná a když by se ještě začal vztekat, že na svatbě prostě musím mít oblečené to a to, tak bych akorát tak za sebou práskla dveřema a k Filipovi se odstěhovala hned 😀 😀
Takže i když na Billa poslední dobou nadávám, tak jej mám ráda! To je prostě moje takové chvilkové pomatení, dokud se celá tahle situace nějak neuklidní nebo dokud neuvidím, že s Tomem soucítí! 😀 Jinak tuhle povídku vážně zbožňuju ♥ Ale tahle řada je pro mě vážně hodně těžká číst. Je mi pořád jenom smutno a nebo se naopak pořád jenom vztekám 😀
Konečne som sa dokopala ku komentu, lebo z mobilu, kde čítam sa mi komentuje príšerne. Môj mobil si jednoducho píše, čo sa mu zachce a tak sa mi už stalo, že sa z Toma stal Tim.. a tak podobne. Ale k veci. Tie tvoje indiánske prezývky vážne nemajú chybu!!! Starej sandál? No to je teda gól, to teda fakt. Som sa poriadne nasmiala. Ale to ostatné, to si im teda poriadne zavarila, to sa musí nechať. Ešte ten požiar chápem, ale ten vydierač? Dúfam, že ho čoskoro odhalia a zoženú si aj vhodné dôkazy, aby ho mohli neskôr odhaliť či eliminovať aj v prípade, že sa im podarí vrátiť sa do minulosti. A ja verím, že sa im to podarí. Súčasné skúsenosti by im síce bodli, ale Val by bolo škoda. Ale je to zaujímavé, človek sa pri tom skutočne nenudí! :-p A tak idem ďalej čítať a sledovať Tomovu hru na detektíva. Je to ozaj napínavé, :p Ďakujem!