13th Warrior 3.

autor: Deni

„Přicházejí za mlhy.“

„Teď sem nepřijdou.“

„Prý mají hlavu medvěda.“

„Jsme lovnou zvěří ve vlastní zemi.“ Všichni otočili svůj pohled ke králi Rhotgarovi. „Dříve tomu tak nebylo. Musíme se jim konečně postavit a porazit je.“

„Je nás příliš málo. Co ostatní osady?“

„Vypáleny. Nebo o nich již měsíce nevíme.“ Jen jsem mlčky sledoval rozhovor mezi králem, Buliwolfem a ostatními muži. Neměl jsem jim k tomu co říct, to oni vědí, co v takových chvílích dělat. Já jsem si jen pohrával se svou číší a občas jsem hodil nesmělý pohled po princi Tomovi. Teď už vím, že ten jezdec na černém koni byl právě králův poslední syn.

K našemu stolu přistoupila dívka se džbánem, ale nikdo si nenechal svou číši dolít.

„Ty nepiješ?“ Herger jen zakroutil hlavou.

„Dnes v noci nepije nikdo.“ Jen jsem si povzdechl. Co se bude dnes v noci dít, že nikdo z Normanů nechce pít?

„…je to válečník, bezpochyby velmi udatný. Ale v boji s wendolly bude potřebovat hodně štěstí.“ Zaostřil jsem zrak na Wiclifa, nejstaršího králova syna. Pohrdavým pohledem se vpíjel do Buliwolfa.

„Štěstí přeje odvážným a připraveným.“

„Až přečkáš živý jednu noc, potom mluv o odvaze.“

„Děkuji, princi, za radu. Ale myslím, že o vaší odvaze, princi, jsem neslyšel ještě ani slova.“

„Jak se opovažuješ?!“ Wiclif se prudce postavil, až převrhl svou číši s vínem. Buliwolf se postavil proti němu. Upřeně a tvrdě se dívali jeden druhému do očí, já je pozoroval s děsem v těch svých.

„Clife…“ Tom chytil svého bratra za rameno a snažil se jej uklidnit. Ještě chvíli si ti dva vyměňovali vražedné pohledy, než se Wiclif otočil a odešel od stolu. Buliwolf se opět posadil a Tom stočil svůj pohled ke mně. Zakuckal jsem se pitím. Jen se zasmál a šel si sednout zpět na své místo. Od té doby ze mě však nespustil svůj pronikavý pohled.

*

„Co se bude dnes v noci dít?“ Seděl jsem na zemi vedle Hergera, který se vleže vrtěl a snažil se najít pohodlnou polohu pro spánek.

„Jo, to nikdo neví, bratříčku. Ale lehni a spi!“ Sám se mi otočil zády a ještě párkrát se zavrtěl. Bylo tu všude takové ticho, až mi to trhalo uši. Chtěl jsem si lehnout, ale věděl jsem, že bych nemohl spát. Až příliš jsem se bál toho, co se může v noci stát, venku už dávno padla mlha.

„Hej, ty.“ Nadskočil jsem úlekem. Otočil jsem se, za mnou stál princ. Rozšířily se mi oči překvapením. Pokynul mi hlavou, abych ho následoval. A já šel.

„Řekni mi, jak se jmenuješ?“ Usadil se na zem a zády se opřel o králův trůn. Posadil jsem se na schody pod něj a téměř s nábožnou úctou jsem si jej prohlížel. „Tak?“ Zeptal se znova a na jeho tváři hrál nepatrný úsměv. Byl dokonalý.

„Bill.“

„Bill? Hm… Ty k nim nepatříš, že ne?“

„Ne, jsem tu vlastně… náhodou.“

„Vyprávěj mi o tom.“

„Je to dlouhý příběh, princi.“

„A povíš mi jej někdy?“ Přikývl jsem, nezmohl jsem se na slovo. Hloubka jeho pohledu mne naprosto uchvátila a svázala mi jazyk. Opět se usmál. „Bojíš se mě?“

„Měl bych?“

„Já nekoušu.“ Usmál jsem se na něj a on mi můj úsměv opětoval.

„Můžu se vás na něco zeptat, princi?“ Přikývnul. „Jak to, že máte tak odlišné jméno od ostatních v této zemi? Tak rozdílné od vašich bratrů?“

„To je taky dlouhý příběh,“ usmál se na mě a ke rtům si přiložil číši, se kterou si doteď hrál.

„A…“

„Víš, mám jinou matku, než moji bratři. Ona nebyla odtud, otec ji potkal na svých cestách a přivezl ji sem. Byla to jeho milenka. Matka mých bratrů je má macecha. A má matka chtěla, abych se jmenoval podle zvyků z jejího kraje.“

Svůj pohled upíral do země a mezi prsty si pohrával s již prázdnou číší. „Princi…“

„Řekni mi ještě jednu věc, Bille. Kolik je ti vlastně let? Kolik je ti let, že jsi se rozhodl jít sem a bojovat s wendolly?“

„Nejsem tu dobrovolně, princi.“

„A proč tedy? Jsi zvláštní, víš to?“

„Zvláštní?“

„Ano,“ usmál se a konečně zvedl pohled od dřevěné podlahy. „Tak kolik ti je?“

„Dvaadvacet, princi.“

„Zajímavé.“

„Zajímavé?“

„Ano, jsi tak starý jako já, a přesto vypadáš mnohem mladší a křehčí.“

„Nikdy jsem nedržel v ruce zbraň.“

„Nikdy? Tak co tady potom děláš, ty blázne?!“

„Byla to věštba. To vědma rozhodla o tom, že třináctý muž nesmí být Norman, a já byl zrovna po ruce.“ Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na tu noc, kdy mě vědma vyvolila mezi třináct bojovníků. Stýskalo se mi po domově, po Melchisidekovi, po mém kraji.

„Měl bys jít spát, Bille. Bude to dlouhá noc a budeš potřebovat všechny své síly.“ Postavil se, prázdnou číši odložil na prázdný trůn a protáhl své ztuhlé tělo. Hltal jsem jej pohledem, byl tak dokonalý. „Dobrou noc, Bille.“

„Dobrou noc, princi.“ Naposledy se na mě usmál a odešel si lehnout na druhý konec síně. Já sám jsem zůstal na schodech, kde mě zanechal Tom. Lehl jsem si a pod hlavu si stočil svůj cestovní plášť. Snažil jsem se usnout, ale nešlo to.

Věděl jsem, že bych se měl bát nastávající noci a tmy venku za okny, ale nešlo to. Hlavu jsem měl plnou jen a jen jeho. Jeho krásných, podmanivých očí. Plných rtů a milého, hřejivého úsměvu. Nevím, co se to se mnou dělo, ale nedokázal jsem jej dostat z hlavy pryč, byl všude, v každé mé myšlence. Když se mi nakonec podařilo po dlouhých minutách usnout, usínal jsem s úsměvem na tváři a myšlenkou na jeden každý jeho úsměv, který mi dnes věnoval.

*

Prudce jsem sebou trhnul.

„Pšt!“ Někdo mi přiložil dlaň na ústa. Třásl jsem se strachy. „To jsem já, Tom.“ Místo toho, abych se po jeho slovech uklidnil, rychlost mého dechu se ještě zdvojnásobila. Byl mi tak blízko.

„Buď potichu, Bille. Jsou tady.“ Pomalu sundal dlaň z mých rtů a já se na něj poplašeně otočil. Věnoval mi jeden dlouhý pohled a v ruce pevně sevřel svůj meč. Rozhlédl jsem se kolem. Všichni byli vzhůru a v rukou drželi své zbraně. Bylo to nevyhnutelné, oni už přišli.

„Aaaaaaa!“ S hlasitým výkřikem se Tom rozběhl vstříc otevírajícím se dveřím, meč výhružně vztyčený před sebou. Ostatní muži jej následovali. Jen já jsem ještě stále seděl na zemi a snažil jsem se přimět své tělo, ztuhlé strachy, k pohybu.

V poslední chvíli jsem do rukou uchopil těžký meč a vší silou, kterou jsem v sobě našel, jím ťal dopředu, když se ke mně přiřítil jeden z nich.

Všechno se seběhlo tak rychle! Nestíhal jsem sledovat, co se děje, jen jsem se snažil bránit. V jednu chvíli jsem stál pevně na nohou, v další už jsem ležel pod hromadou třísek, jež zbyly ze stolu, a tvář jsem měl v jednom ohni.

Ležel jsem na zemi, cítil jsem lepkavou krev, jak mi stéká po tváři a slyšel hluk bitevní vřavy všude kolem mě. Modlil jsem se, aby už to skončilo, aby už bylo po všem. S pevně zavřenýma očima jsem se modlil za to, aby se nic nestalo Tomovi. Znám ho sice jen jeden jediný den, ale už teď mi na něm až příliš moc záleží.

Najednou bylo všude ticho. Hluk ustal. Někdo ze mě začal sundávat kusy rozpadlého nábytku. Dvě silné paže mne uchopily v podpaží a postavily mě na nohy.

Herger.

„Ba ne, nikam neutekl! Je tady,“ hlasitě se zasmál a silně mě poplácal po zádech. Jen jsem se na něj nuceně usmál a mnul jsem si naražené zápěstí. Rozhlížel jsem se všude kolem, hledal jsem jej. Úlevně jsem si oddychnul, když jsem jej viděl sedět na schodech.

„Jsi v pořádku?“

Přikývl jsem. „A vy, princi?“ Zasmál se a rukou mi pokynul, abych šel k němu. Posadil jsem se na schody vedle něj a zblízka jsem si jej prohlížel. Natáhl ke mně ruku s kusem látky a zlehka mi začal otírat krev z tváře. Přivřel jsem oči a tiše usykával bolestí.

„Tři tví přátelé to nepřežili.“

„Kteří? Ssss…“

„Nevím, neznám jejich jména. A drž.“ Poslechl jsem jej a poslušně držel, dokud mou tvář nepustil.

„Zbytek až ráno, nevidím na to.“ Usmál se na mě a natáhl se zády na podlahu. Vypadal unaveně. „Jestli tě nebudou pronásledovat noční můry, tak spi. Dnes v noci už se ničeho bát nemusíš, oni se nevrátí.“ Zavřel oči a zhluboka oddechoval.

Položil jsem se na bok vedle něj, sledoval jsem každý jeho nádech. Aniž bych si to uvědomil, přisunul jsem se co nejblíže k němu a pomalu jsem usínal. Únava dostihla i mě.