13th Warrior 2.

autor: Deni

„Hej, Arabe.“

„Nejsem Arab.“ Otočil jsem se a otrávený pohled jsem zabodl do krále Buliwolfa.

„Vypadáš tak.“
„Ale nejsem.“ Chvíli jsme se navzájem pozorovali, než jsem rezignovaně zavrtěl hlavou a svěsil ramena. Oni to nikdy nepřijmou. Jednou nosím hábit, tak jsem prostě Arab. Nikoho z nich nezajímá, že vlastně pocházím z naprosto jiného konce světa.

„Co ode mě potřebuješ?“ Zeptal jsem se nakonec raději, chytil jsem otěže svého koně a chtěl jsem pokračovat v chůzi, když Buliwolf promluvil.

„Ty umíš kreslit slova?“

„Kreslit slova?“ Podíval jsem se na něj a nepatrně jsem pozvedl oba koutky v úsměvu. „Ano, umím kreslit slova. A umím je pak i znova říkat.“

„Ukaž mi to.“ Chvíli jsem váhal, než jsem nakonec ze země zvedl klacek a začal jsem psát do písku. Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, co píšu, šlo to samo. Odmalička mi do hlavy otec vtloukal arabštinu a jejich náboženství.

„Je jen jediný Bůh. A Mohammed je jeho prorok.“ Přečetl jsem, co jsem psal, aniž by Buliwolf promluvil, otočil se mi zády a odešel. Vrátil jsem pohled zpět a ještě jednou si pro sebe přečetl svá slova. Povzdechl jsem si a vysedl na svého koně, opět jsme vyrazili na cestu.

*

Druhý den ráno jsem připravoval svého koně na cestu, stejně jako všichni ostatní.

„Jenom Arab si vezme…“

„… na cestu psa,“ dořekl jsem místo Wise. „To už jsem jednou slyšel.“ Všichni se rozesmáli, Wise mi věnoval tvrdý, opovržlivý pohled. Podíval jsem se na svého bělouše a v tu chvíli jsem se rozhodl. Je něco, co na koni umím líp, než by si kterýkoliv z Normanů mohl myslet.

Vyskočil jsem si na jeho hřbet a pobídl ho do klusu. Všichni se na mne dívali a to mi, dá se říct, lichotilo. Přeskočili jsme první spadlý strom, hned po něm vysokou dřevěnou ohradu a už jsem se vracel zpět ke skupině. Wise si mne stále měřil tvrdým pohledem, zatímco ostatní hlasitě pokřikovali mé jméno a smáli se. Rozhodl jsem se pro další velmi riskantní kousek.

Pobídl jsem bělouše ještě rychleji a ve chvíli, kdy už to vypadalo, že snad vjedu přímo do Wise, přeskočil jsem ho. V tu ránu se válel v bahně.

Všichni ztichli a zírali na mě. Myslím, že tohle nikdo z nich nečekal. A vlastně ani já. Oddechl jsem si a otočil se čelem k Wisovi.

„Jsi hnusnej, zákeřnej skřet, Arabe!“ Všichni, včetně mě a Wise se začali opět smát. Myslím, že už nikdy mého koně nenazve psem jen proto, že je menší než ten jeho!

„Jedem dál!“

***

Loď ťukla o břeh. Konečně jsme dopluli k ostrovu krále Rhotgara. Cesta byla neskutečně dlouhá pro někoho, jako jsem já. Posledních několik dní jsme cestovali jen po moři, ani jednou jsme se nezastavili na souši. Nebylo to nic příjemného, poslední dva dny nás doprovázela silná bouře. Normanům se to líbilo, evidentně se bavili, zatímco já bojoval s mořskou nemocí.

Proto jsem byl rád, když se mé nohy konečně opět dotkly pevné půdy. Protáhl jsem se a zhluboka se nadechl, ledový severský vzduch mi naplnil plíce. Byl to tak příjemný pocit, stát opět na zemi, kde se nic nehoupe.

„Hej, chytej, budeš ho potřebovat!“ Herger po mně hodil těžký meč.

„Vždyť to ani neuzvednu!“ Pod jeho tíhou jsem se prohnul k zemi a Herger se hlasitě zasmál.

„Musíš zesílit, Arabe.“

Povzdechl jsem si, odložil jsem meč na zem a rozhlédl se kolem sebe. Někteří vykládali z lodi nejnutnější věci, jiní připravovali koně na cestu. Sám jsem se vydal ke svému běloušovi, když se k nám přihnal Roneth.

„Jezdec.“

Pár mužů zaujalo svá místa za stromy, v rukou pevně svírali své luky.

„Jede na malém koni.“ Chvíli po té, co Roneth dořekl, se mezi stromy objevil drobný muž na bílém koni.

„Kdo jste? Vaše jména a rychle!“

„Jsem Buliwyf, zvaný Buliwolf, syn Higlace. Všichni dobře známe tvého pána, jdeme mu na pomoc.“

„Vítejte! Král si vás žádá přijmout osobně. Pojďte!“ Otočil svého koně a opět zmizel mezi stromy. Všichni jsme jej následovali.

Díval jsem se kolem sebe, je to nádherný kraj. Od vrcholků hor stoupá silná mlha. Můj pohled padl na stavbu na vrcholu jednoho z kopců. Nebyl to žádný přepychový hrad, jen obyčejný obrovský dům s pozlacenými, dřevěnými trámy, které se v odlesku drobných slunečních paprsků lehce třpytily. Všiml jsem si postavy, jež stála na kraji a sledovala náš příjezd. Na dálku jsem však nedokázal rozeznat, je-li to muž nebo žena.

Projeli jsme kolem úpatí skály a postupně jsme stoupali do strmého kopce, na jehož vrcholu byl králův dům.

„Žádné hradby, žádné příkopy, ani chatrný plot. Tady se neubráníme ani stádu krav!“ Archem měl pravdu. Celá malá vesnička v čele s královským domem se rozprostírala na holém kopci, ničím nechráněná.

„Jen ženy a děti, žádní bojovníci.“ Už jsem nevnímal, co Archem dál říká, pohledem jsem klouzal po obyvatelích vesničky stejně tak, jako oni po nás. Snažil jsem se však najít osobu, která stála prve na terase králova domu. Nikdo tam už nebyl.

Zastavili jsme před královým domem. Dole v údolí se rozprostírala lesklá hladina jezera a v dáli za ním jen další a další hory. Společně s ostatními jsem sesedl z koně a zamířil do přijímací síně. Na samém konci seděl postarší muž s šedým plnovousem, po jeho levici mladá tmavovláska a za ním stál blonďatý chlapec, jenž připlul před měsícem do našeho tábora žádat o pomoc. Vedle něj stál ještě jeden starší muž.

„Můj pane, to je Buliwyf, syn Higlace, připlul…“

„Já vím,“ zastavil král svého posla zdviženou paží. „Poslal jsem pro něj.“ Postavil se a pomalu došel až k Buliwolfovi. „Vítej, synu.“ Objali se, poté položil král Rhotgar našemu králi ruku kolem ramen a společně se vydali na terasu. Ostatní jim šli v patách, já však stál přimražen na místě pohledem jednoho králova syna.

Wulfgara jsem už znal, ani si mne nevšímal. Zato jeho starší bratr mne probodával tvrdým, nenávistným pohledem. Nechápal jsem proč. Jeho tvář byla tvrdá, s ostře řezanými rysy, přesto byl svým způsobem půvabný. Po nějaké chvíli se mi podařilo silou vůle od něj pohled odtrhnout, a začal jsem se rozhlížet po svých společnících. Zajímalo by mě, kde je králův třetí syn, má přeci ještě jednoho.

*

„Třeba je to jenom starý blázen.“

„Nemůžeme mu přece tohle uvěřit, Buliwolfe!“

„Copak je tady někdo za posledních sto let viděl?“

„Prý tu bývali všude.“

„Jestli je nechytíme, budeme potřebovat hrazení.“

„Jdi hlídat do mlhy.“ Buliwolf se otočil na Rhoneta, který okamžitě zmizel někde v davu vesničanů. Nevnímal jsem, co spolu chlapi dál řeší, procházel jsem kolem nich a rozhlížel se krajinou kolem. Najednou jsem si v dáli všiml, jak po planině běží dítě. Malé dítě!

„Tam! Podívejte se tam!“ Rychlými kroky jsem se rozběhl k malé dřevěné hranici a šplhal po ní nahoru. Ostatní mi byli v patách.

„Co tam dělá?!“

„Kde se tam vzalo?!“

Chystal jsem se, že pro to maličké vyrazím na koni, když jsem si v dáli všiml jezdce na temně černém koni. Vyjel z lesů a rychlým cvalem se blížil k dítěti. Chtěl jsem něco udělat, mohl to být ten, jenž mu ublížil, ale neudělal jsem nic. Jen jsem stál a čekal, co bude dál. V rychlosti vyzvedl dítě k sobě na koně a uháněl směrem k nám. Než jsem se nadál, prudce zastavil jen pár metrů přede mnou a podal malého, krví zamazaného chlapce jedné z vesničanek. Poté sesedl z koně a sundal svou přilbu.

A tehdy jsem ho viděl poprvé.

Zpod přilby se mu na ramena skutálely vlasy spletené do zvláštních světlých a tmavých pramenů. Jeho tvář byla už na první pohled tak hebká. Jeho rty byly krásně růžové. A oči? V životě jsem neviděl krásnějších očí. Když do mne zabodl svůj pronikavý pohled, podlamovala se mi kolena. Byly tak hluboké a temně hnědé. Zrychlil se mi dech.

„Znáte někdo toho chlapce, ví někdo, odkud je?!“ Jeho hlas pročísl tichou vřavu, která kolem nás nastala. Konečně jsem se vrátil zpět do přítomnosti.

„Já ho znám.“ Z davu vystoupila jakási blonďatá žena. „Je ze statku za lesy, vím, kde to je, povedu vás.“ Teprve tehdy ode mne odtrhl svůj pohled a já konečně pohlédl na zuboženého chlapečka. Bylo mi jej tak líto.

Všichni, včetně mě, jsme nasedli na své koně a vyrazili jsme za mladou ženou do hlubokých lesů. Nesoustředil jsem se na cestu ani na strach, který podvědomě zaplňoval celé mé tělo. Veškerá má pozornost se upírala jen a jen na jezdce s černým koněm, jenž jel přede mnou.

Kdo to je? Kde se tu vzal? A proč mě tak fascinuje?

„Hej, chlapče! Dávej pozor na cestu!“ Než jsem stihl zareagovat, co mi ten krásný hlas říká, smetla mě větev stromu. Vykřikl jsem, když jsem dopadl na tvrdou zem.

Pokoušel jsem se nadechnout, ale nešlo to, asi jsem si vyrazil dech. Najednou mě čísi ruce vytáhly na nohy a prudce udeřily do zad. Rozkašlal jsem se, ale opět jsem se mohl nadechnout. Se slzami v očích jsem se na něj otočil s úmyslem mu poděkovat, ale on už opět seděl na svém koni a uháněl za ostatními. Nezbylo mi nic jiného, než se naposledy zhluboka nadechnout a vyrazit za nimi.

Zastavil jsem u ostatních, sesedl z koně a snažil jsem se prodrat dopředu. Stáli jsme před polorozpadlou chatrčí a všude byly stopy krve. Ze zápachu, který se nesl vzduchem, se mi zvedal žaludek.

„Co se tady proboha stalo?“ Helger, Buliwolf, Roneth a jezdec pomalu vešli do domu. Následoval jsem je. Byl jsem zvědavý. Možná se to v tuhle chvíli nehodilo, ale byl jsem. Ve chvíli, kdy jsem vešel do chatrče, začal jsem litovat.

Byly tu vidět známky po boji, rozházený nábytek a spousta krve. Otočil jsem se, pohledem jsem se zarazil na dvou mrtvých tělech. Došel jsem k jednomu z nich a nadzvedl látku, která tělo zakrývala. Bylo bez hlavy!

Rychle jsem vyběhl ven, nahnul se přes malý mostík a zvracel. V životě jsem neviděl nic hnusnějšího. Byl to tak nepříjemný, zničující pohled.

„Jsi v pořádku?“ Aniž bych se otočil za tím jemným hlasem, jsem přikývl. Poplácal mě po zádech a vrátil se k ostatním. Bavili se o tom, co se tady asi tak stalo. Nezajímalo mne to, snažil jsem se uklidnit svůj žaludek.

Myslím, že na ten pohled nikdy nezapomenu.