Bookmakers scrubbers II – Temný stín 15.

autor: Ainikki

Bill

Za Tomem s hlasitým bouchnutím zapadly dveře a já s žuchnutím dosedl zpět na židli. Zrychleně jsem oddechoval a zkoumal očima prostor kolem sebe, hledajíc, co by mi tak posloužilo jako hromosvod mého vzteku. Na druhém konci stolu se netečně povaloval nějaký časopis. Hmátl jsem po něm a z nebožáka už jen lítaly cáry papíru. Zuřil jsem. Úplně nepředstavitelně. Byl jsem ochoten si přiznat, že jsem to vzal za špatný konec, ale Tom mě taky pěkně dopálil. Zprvu jsem byl zaskočený. Vyděsilo mě, že o tom ví. Možná proto jsem nebyl schopný jednat trochu rozumně a říct něco, co by alespoň malinko zbrousilo ostré hrany toho průšvihu. Spíš naopak. Celé jsem to ještě zhoršil. On mě ale, kruci, vůbec neměl snahu pochopit. Okatě mi tu předhazoval to svoje neotřesitelný správňáctví a smysl pro zodpovědnost a mě tu div neoznačil za zmetka, s kterým on se tedy, jak vidno, nehodlá dál zahazovat. Vždyť jsem přece řekl, že to chci řešit, a co on na to? Zmizel. Nechal mě tady. Jak jen mohl?

Jemu se to žvaní. Jeho to dítě není. Já bych na jeho místě taky dokázal rozumovat na téma rodičovské povinnosti, ale tyhle poučky ať si strčí někam. Ty jsem vážně slyšet netoužil. Docela bych spíše uvítal tu jeho už pomalu otřepanou větu, že jsme na všechno dva. Taková slova se ale pronáší snadno, když o nic nejde. Tváří v tvář problému byla ale opomenuta, a místo toho mi bylo doporučeno, ať mu dám pokoj. Prosím, jak je libo. Já se tedy rozhodně doprošovat nebudu. Tady je alespoň vidět ta jeho neotřesitelná láska. Špatná myšlenka! Jakmile mi na mysli vytanulo těch pět písmenek, vzpomněl jsem si na okamžiky, kdy mi šeptával „miluju tě“ a nebo mi ten cit dával najevo jen něžnými pohledy, úsměvy, doteky a mně se po tváři málem skoulela slza. Nedostala ovšem šanci. Já se jím nenechám tak snadno vydeptat.

…

Den líně ubíhal a já se přistihl, že nejspíš podvědomě dělám všechno, jako by tu Tom byl. Dokonce jsem k obědu prostřel dva talíře. Nalhával jsem si, že jak zmizel, tak se zase objeví. Musí. Dnes přeci dávají ten film, na který jsme se chtěli společně koukat. Už jsem i zapomněl, že jsem se na něj vůbec zlobil. Nikdy mi nahněvanost vůči němu nevydržela dlouho, stejně tak jako jemu. Hádky nebyly nic neobvyklého a také bylo úplně běžné, že v jednu chvíli jsme na sebe hulákali a v tu další už rozněžněle vrkali. Tak kde jenom vězí?

Večer už mi pomalu začínalo docházet, že tohle nebyl jen májový deštík, ale pořádná bouřka, která za sebou zanechala parádní spoušť. Značně skleslý jsem si do misky nasypal oříšky a usadil se v obýváku před televizi. Pořád jsem měl tendence alespoň se držet programu, který jsme měli v plánu. Ubohý pokus, jak zahnat to tíživé prázdno, které tu bylo vždy, když se mezi stěnami tohoto bytu nenacházel on. Dokonce ze mě vyprchaly i ty umanuté a dětinské potřeby házet vinu na něj. S odstupem pár hodin, které uběhly od jeho odchodu, jsem byl schopen realistického náhledu na celou věc a musel jsem chtě nechtě uznat, že jsem se choval naprosto nemožně.

Vlastně už jsem se mu ani nedivil, že to tu zabalil. Pravděpodobně bych se zachoval stejně. Bylo mi špatně ze sebe sama. Navíc se ke mně plíživě vkrádal stesk a hlavně obava o to, kdy se to opět spraví. Jestli jsem tedy v nápravu mohl vůbec doufat.

Blikající obrazovku jsem nebyl ani za mák schopen sledovat. Slané arašídy mi hořkly v puse a žaludek mě upozorňoval na to, že o žádné jídlo beztak nestojí, takže jsem to trýznění raději ukončil. Vypnul jsem televizi a odšoural se do koupelny, kde jsem si jen nedbale vyčistil zuby a další mé kroky vedly rovnou do ložnice.

Pokud jsem ale spoléhal na to, že hned zaspím a alespoň na chvíli mi tak bude milosrdně dovoleno na všechno zapomenout, šeredně jsem se mýlil. Právě v posteli na mě stesk zaútočil v plné síle. Už jsem si ani nevzpomínal, kdy naposledy jsem usínal sám. Toužil jsem ho mít vedle sebe jako nic jiného. Honilo se mi hlavou, kde jen může být. Myslí na mě také, nebo už s člověkem jako jsem já nechce mít nic společného…

Šílená noc. Takovou bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli. Převaloval jsem se z boku na bok a hlavou mi probíhala snad každá minuta, kterou jsem s ním strávil. A ze všeho nejvíc z toho vyčuhovalo dnešní ráno. Pohnojil jsem to. Sypal jsem si popel na hlavu a mučil se výčitkami. Konstruktivně se ale zamyslet nad tím, jak to celé vyžehlit, se mi nedařilo. Můj mozek zachvacovalo zoufalství, opuštěnost a urputná snaha nerozbrečet se jako malá holka. Cítil jsem se ublížený a osamělý. Nebylo divu, že jsem nedokázal kloudně uvažovat.

Nakonec se mi nejspíš usnout povedlo. Ráno jsem se totiž probral na Tomově polovině postele a v náručí svíral jeho polštář. Opět mi bylo do breku a navíc mi cosi bolestivě mačkalo srdce. Svíjel jsem se a kňučel. Dál už to nešlo snést. Vymotal jsem se z peřin a pracně se posadil. Spustil jsem nohy dolů přes okraj postele a zůstal na okamžik bez hnutí, abych uklidnil malátnost, která se o mě pokoušela. Promnul jsem si spánkem zalepené oči a stále zbolavělé únavou, jako bych snad celičkou noc probděl, a zahýbal hlavou ze strany na stranu, abych ulevil ztuhlé krční páteři. Stáhl jsem obličej do bolestivé grimasy. Snad každá částečka v mém těle o sobě dávala vědět ztrápeným naříkáním. Zamžoural jsem na noční stolek, kde jsem tušil svůj mobilní telefon a natáhl se pro něj. Bez váhání jsem vytočil Tomovo číslo. Najednou jsem byl připravený plazit se a prosit, hlavně aby mě už dál nenechával samotného, a ochotný přijmout jakýkoli trest, požadavek, podmínku, která by mi byla udělena jako přípustka jeho návratu. To by mi to ale musel zvednout.

Tuuut… tuuut… tuuut… Vyzváněl ten přístroj po osmé deváté desáté.

„Tomi, prosím.“ Plačtivě jsem zakňoural do ticha ložnice. Nehodlal jsem to ale vzdát a po pár minutách to zkusil znovu.

„Byli jste přesměrováni do hlasové schránky…“ Ozval se mi místo vyzváněcího tónu ve sluchátku automat. On si po mém prvním telefonátu mobil pohotově vypnul. To už jsem tedy nezvládl a dal průchod své hysterii, kterou jsem držel doteď pod pokličkou. Svezl jsem se zpátky na peřiny, třásl se mohutnými vzlyky a přes příval slz ani nebylo možné zaostřit. Ta slaná vlhkost se vpíjela do Tomova polštáře, který jsem k sobě opět až s labilní úpěnlivostí mačkal. Stáčel jsem se kolem něj v křečovitém klubku, pokoušeje se tak zabránit mému tělu, aby se rozsypalo na tisíc střepů, které hrozily, že se rozlítnout po celém pokoji, protože jsem měl dojem, že moje schránka tím utrpením nejspíš exploduje. 24 hodin jsem ignoroval skutečnost, že tu není, přehlížel jsem svoji vinu, nebyl jsem ochoten zjednat nápravu a nyní jsem neustál směšnou překážku v podobě umlčení přístroje, který by měl mé volání přijmout. Co jsem si vlastně myslel? Že mi to Tom s potěšením zvedne, mně bude stačit říct „promiň“ a on se sem vrátí s úsměvem na tváři.

Jsem jenom slaboch, ubožák a zbabělec. Neumím čelit následkům svých činů a jenom se lituju a polykám slzy, jako nějaká baba, místo toho, abych to nějakým způsobem řešil. Čas běžel, minuty se brzy sečetly do celých hodin, já ale jejich tok pořádně nevnímal. Trvalo snad věčnost, než se mi povedlo monzunové přívaly breku změnit v o něco klidnější pofňukávání. Tiše jsem popotahoval a nudle, které se mi spouštěly z nosu, jsem si utíral do rukávu trička, jež jsem nosil na spaní.

Tom

Volant auta jsem držel v jedné ruce a v druhé jsem měl svůj telefon, který neodbytně zvonil, a z jeho displeje na mě svítilo bratrovo jméno. Zíral jsem na něj, věnujíc pramálo pozornosti řízení – mohl jsem si to ale dovolit, jel jsem jen po nějaké vedlejší okresce, kde byla hustota provozu skutečně pramalá – a čekal, kdy konečně ten vyřvávající přístroj utichne. Bill měl skutečně trpělivost. Nechal to vyzvánět neobvykle dlouho, než to vzdal a hovor ukončil. Hned na to jsem si mobil vypnul. Neměl jsem náladu slyšet jeho hlas. Tedy prozatím ne. Ještě se mi tak úplně nepodařily vstřebat události dne minulého. A i kdyby ano. On si potřebuje náležitě uvědomit, že přestřelil, tudíž jsem nehodlal být ten, který se vrátí a bude to dávat do pořádku. Teď je na tahu on. Na něm teď záleží, co se bude dít dál. Musí si uvědomit, kde nadělal chyby, a jak je co nejlépe napravit, ovšem sám. Už žádnej velkej bráška záchranář. Tuhle roli jsem zastával celej náš život a nikdy jsem se nedočkal nikterak valného uznání.

Sice mě to stálo neuvěřitelně mnoho přemáhání, abych to vydržel a nerozjel se za ním ještě večer, ale nakonec se mi povedlo odolat. Strávil jsem vleklou příšernou noc ve studiovém bytě, ovšem včera jsem nebyl schopen přijít na jiné vhodné místo, kam bych se mohl vrtnout. Domů se mi jet nechtělo, musel bych totiž mámě vysvětlovat, z jakého důvodu jsem se tam tak znenadání zjevil, a proč se tvářím jako boží umučení, a to bylo to poslední, po čem jsem toužil. V podstatě jsem nestál o ničí společnost, tudíž jsem nevyhledal ani žádného svého přítele či známého. Potřeboval jsem být jednoduše o samotě, což mi kamrlík nad studiem plně poskytl. Jedna noc ve vyhnanství mi ale bohatě stačila a mě se zmocnila snad až tělesná potřeba po nějaké spřízněné duši, která by mohla zmírnit můj splín. Přemítal jsem, kdo by mi poskytl trochu toho pochopení bez přílišného vyptávání a nenapadl mě nikdo jiný než Alice. Stejně jsem ji už delší dobu neviděl, tak snad nebude moje návštěva nevítaná. Rozjel jsem se k ní již v brzkých ranních hodinách, protože jsem stejně v noci pořádně nespal. Cesta do Magdeburgu zabere pár hodin, takže jsem neměl obavu, že bych ji tahal z postele v nějakou nevhodnou dobu.

Vlastně jsem ani netušil, co od její osoby očekávám. Nemohl jsem k ní přijet a vysypat na ní, jak zklamaný a rozmrzelý jsem z vlastního bratra, který se rozhodl zachovat jako ten největší sebestředný bídák, utíkající před následky svého jednání. Bratra, který zradil moji důvěru, lhal mi a choval se jako opovrženíhodný idiot. To všechno jsem v něm teď spatřoval, ale zároveň jsem také ujel od brášky, kterého jsem nadevšechno miloval a odloučení od něj mě ničilo a nepředstavitelně zraňovalo. Vyplakat se jí na rameni ze všech těchto smíšených pocitů, byla čirá utopie, přesto jsem byl přesvědčený, že v její přítomnosti nejdu jistý druh úlevy, pochopení, minimálně alespoň rozptýlení.

Zabočil jsem na příjezdovou cestu k malému rodinnému domku, který cíl mé cesty obýval ještě se svými rodiči. Vypnul jsem motor a vystoupil. Nehlučně jsem za sebou zabouchl dveře a zalovil v kapse kalhot, hledajíc svůj telefon. Chtěl jsem jí brknout, abych zvoněním u vchodových dveří nezburcoval všechny obyvatele domu, ale pak mi došlo, že je všední den a její rodiče měli začátek pracovní doby velice časný. Pokud se tedy někdo nachází uvnitř, tak to bude s největší pravděpodobností pouze Alice. Ještě nade mnou tedy visela potencionální hrozba toho, že tam má svého přítele, ale to jsem si nehodlal připouštět. Stiskl jsem tedy bez dalšího zdráhání zvonek a čekal, až mi přijde otevřít. Musel jsem to zopakovat ještě dvakrát, než se slečna objevila mezi futry. Zívala na celé kolo, rozvrkočené vlasy jí trčely do všech stran a na sobě měla jen tílko a plandavé bavlněné šortky na spaní.

„No, čau kočko, neříkej mi, že teprve lezeš z kanafasu.“ Začal jsem svým běžným rozverným tónem. Nemusela hned poznat, jak mizerně mi bylo.

„Ahoj, Tome. Kde se tu bereš? Kolik je vlastně hodin?“ Chraptěla rozespale a šilhala na mě přes clonu ospalkami slepených řas.

„Bude půl devátý. Ty bejváš vždycky ranní ptáče. Nenapadlo mě, že budeš tak dlouho vyspávat.“ Pokrčil jsem rameny a nevinně se zaculil. Přestala se kabonit a pousmání mi opětovala.

„Pojď dál.“ Pozvala mě dovnitř a ustoupila ze dveří, abych mohl projít. Protáhl jsem se kolem ní do předsíně a vyklouzl jsem z bot. „Běž do kuchyně a udělej, prosím, kafe, já na sebe zatím půjdu něco hodit.“ Instruovala mě, a už si to šinula po schodech do patra, kde byl její pokoj.

„No, jak myslíš, ale mě se líbíš i v tom, v čem si teď.“ Neodpustil jsem si ji trochu poškádlit ve stylu Toma Kaulitze svůdníka. Na to mi už neopověděla, jen ke mně dolehl její zvonivý smích.

„Och, kafe, kafe, kafe.“ Sápala se po vonícím hrníčku, na sobě již domácí oblečení a neposedné vlasy zkrocené. Opatrně usrkla té černé tekutiny a labužnicky s očividnou spokojeností zavrněla. „Moc dobrý. Seš šikula. To jsem přesně potřebovala.“ Pochválila mě a já se div nenadmul pýchou. Nebývalo příliš častým jevem, aby někdo chválil moje kuchařské počiny. Jestli se tedy do toho dá zahrnout zalití pár tmavých zrn horkou vodou.

„Ech, ani jsem se nezeptal, jestli třeba neruším. Cos měla dnes vůbec v plánu?“ Uvědomil jsem si, že jsem se tu v podstatě zjevil neohlášený, a prozatím jsem neměl ani tolik slušnosti, abych se zajímal, zdali jsem tu vítán či naopak.

„Vůbec nic, jak můžeš vidět. Já mám dnešek celý vyhrazený k hříšnému lenošení. Chtěla jsem spát minimálně až do oběda, což si mi malinko zhatil, ale nevadí, a potom jsem chtěla čučet na spoustu filmů a cpát se brambůrkama, pizzou a vším možným. Takže máš dvě možnosti. Buď se přidat, a nebo… cestu ven znáš.“ Máchla rukou směrem, kde jsem tušil vchodové dveře a zubila se u toho od ucha k uchu. Ona by mě rozhodně jen tak nevyhodila, i kdybych jí její program mínil narušit, což mě ani na vteřinku nenapadlo. Plně se mi zamlouval.

„Páni, já jen zírám. Ty, takovej akční jedinec, a hodláš takhle zabít den? Nebudeš mít z toho výčitky?“ Dobíral jsem si ji. Ona se jen dál usmívala a krčila rameny. Možná jsem měl jako správný přítel zauvažovat nad tím, co vězí za takhle atypickou náplní denních činností, ale já až po uši vězel ve svých vlastních bolístkách, které se v její přítomnosti k mé naprosté úlevě vytrácely. Jednoduše jsem jen sobecky nasával její blahodárný vliv, jenž na mě měla, a nad ničím jiným jsem si hlavu nelámal.

Bill

S napuchlým obličejem, a snad ještě více rozbolavělý, jsem se z postele vyštrachal až po poledni. Vyhladovělý žaludek se mi kroutil v křečích, ale když jsem otevřel ledničku a nakoukl dovnitř, zhoupnul se, čímž mi dal jasně vědět, že jestli se do něj pokusím něco z toho, co se v té chladící skříni nacházelo, vpravit, bude to neprodleně posláno zpátky. Rezignovaně jsem si povzdechl a lednici zavřel. Šouravými krůčky jsem přešel k varné konvici a postavil vodu na čaj. To by snad milostivě přijmout mohl. Dále jsem se ohnul k poslednímu šuplíku a vytáhl z něj těch pár krabiček léků, které mi před pár dny kupovala máma. Tušil jsem, že by mezi nimi měl být i prášek na bolest hlavy, který jsem momentálně akutně potřeboval. Ten růžový. To by mohlo být ono. Jeden jsem si vyloupl, do sklenice nacvrndal trochu minerálky, která stála na lince, a tabletku zapil. Teď hlavně aby to zabralo, nebo se z té bolesti za chvíli zblázním.

Voda se mezitím dovařila a já obsahem konvice zalil aromatický sáček připravený ve velkém hrnku. Přisypal jsem tři lžičky cukru, krátce zamíchal a vylouhovaný pytlík zahodil do koše. Hrneček jsem uchopil do své zesláblé roztřesené ruky a s největší opatrností jsem se s tím nákladem přesouval do obýváku. Svůj nápoj jsem si odložil na konferenční stolek a sám jsem sebou plácnul na sedačku. Zvrátil jsem hlavu dozadu a nechal ji volně spočívat na opěrce, bylo ulevující, když tu tíhu můj krk nemusel podpírat, a víčka nechal samovolně klesnout. Mým záměrem nebylo usnout, ale bylo nutné se uklidnit, zbavit se bolesti hlavy a celkově se fyzicky trochu zmátořit. Pěkné předsevzetí, to by ovšem muselo být v mé moci ho uskutečnit. Propadal jsem se do deprese a absolutně tomu nešlo zabránit. Já bez něj prostě nedokážu fungovat, tahle situace je toho živým důkazem.

Navíc jsem neměl ani nicotnou informaci alespoň o tom, kde by mohl vězet. Co když se mu něco stalo? Strach o něj bylo to poslední, co bych ještě k tomu všemu potřeboval. Věděl jsem, že u nikoho známého není. To jsem zjistil díky pár telefonátům, které jsem zvládl uskutečnit, ještě než jsem opustil postel. Mluvil jsem s Davidem, Géčkama a Andreasem. U nikoho z nich se neukázal. Domů jsem to nezkoušel. Máma by se zbytečně vyděsila. Beztak by mi dávno volala sama, kdyby u ní byl, a nikdo další mě nenapadl.

Rozhodl jsem se pro poslední pokus. SMS není přímá konfrontace. Na ni by mi odpovědět mohl. Telefon jsem měl vražený v kapse svých domácích tepláků, vytáhl jsem ho tedy a jal se vyťukávat textovku.

„Ahoj, Tomi. Vím, že jsi říkal, abych tě nechal chvíli být. Já to tedy budu respektovat, ale moc tě prosím, jenom mi dej vědět, že jsi v pořádku. Bojím se o tebe.“

Prolítl jsem těch pár slov očima a bojoval s touhou připsat skučivou stížnost, že tu bez něj umírám. Předpokládal jsem, že by ho to momentálně zpátky nepřilákalo, spíše více popudilo. Nakonec mi to přeci jen nedalo a neodpustil jsem si ještě dodat.

„Chybíš mi.“

A raději jsem to rychle odeslal. Dumat nad tím ještě o něco déle, zaručeně bych to vyšperkoval nějakou hovadinou. Zpráva se poslala a dokonce mi přišel i výpis o doručení. Jeho mobil musel být již zřejmě znovu zapnutý. Zadusil jsem v sobě chuť začít ho bombardovat telefonáty a raděj jsem se držel jen doufání v to, že se mu zželím a odepíše. Málem jsem vypísknul, když o pár minut později pípla příchozí SMS. Nedočkavě jsem ji otevřel a chvilková euforie ze mě rázem opadla.

„Strach mít nemusíš. Jsem u Alice.“

Stroze oznamoval ten krátký text a mě se neúprosně zmocňoval nový příval pláče. On mě za ní vyměnil. Už mě nemiluje. Ona není tak bezcharakterní jako já. Vysílal ke mně můj zrádný mozek tyhle bláznivé domněnky a já se postupně propadal do agónie šílenosti.