autor: Lady Kay
Dvě čokoládová očka poplašeně sledovala kytaristův přibližující se obličej. Jejich majitel byl odhodlaný ustoupit o krok, odvrátit tvář, jenže opět se jeho tělo proměnilo v kámen, nohy byly jako z olova. Všechny jeho smysly byly omámeny podmanivou vůní Tomova těla. Bill věděl, že morálka mu přikazuje zastavit to, udělat něco, cokoli, čímž by odvrátil zkázu, do níž se oba nezadržitelně blíží, přesto ani ze svého hrdla nedostal jediné slovo, nešlo to, jako by jeho ústa rázem oněměla.
Hoperovo srdce bilo tak silně, až měl pocit, že mu musí každou chvilku vyskočit z hrudi. Nebyl schopen vnímat nic, kromě Billovy postavy stojící několik málo centimetrů od něho. Celý svět pro něj zničehonic přestal existovat, jako by zmizel, stejně tak lidé v něm. Zůstal tu jen on a Bill, pouze oni dva. Nic víc nehrálo roli, nic nebylo důležitější než tento okamžik. Jeho oči byly přímo magneticky přitahovány Billovými plnými rty, jež přímo volaly po tom, aby je líbal, aby je donekonečna laskal svými polibky. Už nemohl déle odolávat, už ne. Třesoucí se po celém těle spojil své rty s těmi Billovými, opatrně a pomalu je líbal. Se vší něhou, co v sobě měl, se s nimi mazlil. Jeho polibky byly lehounké, jako by snad měl strach, že políbí-li Billa jen o trošku vášnivěji, ublíží jeho rtům, že jediným vášnivějším polibkem zničí jejich krásu. Pro Toma bylo všechno tak nové, tak krásné. Snad poprvé, vlastně vůbec poprvé cítil mravenčení v bříšku, jako by tisíce neposedných motýlků na povel začalo poletovat a třepotat svými křidýlky. Jediné, co chybělo tomuto momentu k dokonalosti, bylo, aby i Bill opětoval jeho polibky a tím učinil tuto chvíli a polibek pro oba nezapomenutelným a kouzelným.
Zpěvák strnule stál, nemohl uvěřit tomu, že osobou, která právě líbá jeho rty, je Tom. Ten Tom, který ho nesnášel, nadával mu a neustále na něm hledal jednu chybu za druhou. Ale zároveň ten samý, jenž se mu tehdy v noci omluvil a bohužel i Tom – jeho bratr, dvojče. V jejich žilách proudila ta samá krev. Od chvíle, kdy jejich očka spatřila světlo tohoto světa, mnohdy plného nástrah, nevraživosti a nenávisti, slz, smutku a bolesti, tu byli jeden pro druhého, ač fyzicky na míle vzdálení. Od prvního nadechnutí byli jako jeden. Bill litoval, že tenkrát neřekl bratrovi celou pravdu, že se jím nechal umlčet. Kdyby jej přinutil poslouchat, nemuselo by se nic z toho stát. Všechna vina padala na jeho hlavu.
Tom se všelijak snažil přimět Billa ke spolupráci, nakonec se od něj odtáhnul, hledíc mu do očí. V jeho pohledu se odráželo zklamání i zmatek. Netušil, proč Bill jen nečinně stojí. Copak není tohle to, po čem celou dobu touží, co si tak dlouho přál? V chlapcových očích se snažil najít odpovědi na své otázky, svým pohledem prosil Billa o vysvětlení. Nakonec ale sám prolomil ticho: „Bille, co se stalo?“ Hned na to čekal na Toma šok, když spatřil, že se v čokoládových očích lesknou slzy, z nichž si jedna probojovala cestu ven a volně stékala po hladké tváři. Bill byl dojatý i šokovaný. Jednak z toho, co se právě stalo a jednak z toho, co právě slyšel. Vůbec poprvé kytarista vyslovil jeho jméno. Poprvé o něm nemluvil jako o nějaké věci, ale oslovil jej jeho pravým jménem.
„To jsem nechtěl…“ svou dlaní Tom setřel neposlušnou slzu a usmál se na něj. „Promiň mi to… Bylo to moc narychlo. Mrzí mě to, ale já…“ Víc už nestihl říct, protože si jej Bill k sobě přivinul, naléhavě se k němu tisknul. Ač věděl, že to, co se mezi nimi právě odehrálo, se mezi sourozenci běžně nestává a ani se stát nesmí, a že by měl vše Tomovi objasnit, nedokázal to. Měl sám sebe za slabocha. Za slabocha, který se nedokáže podívat do očí vlastnímu dvojčeti a říct mu pravdu. A tak se tisknouc k Tomovu tělu rozplakal, jeho vzlyky se staly hlasitějšími v okamžiku, kdy ucítil kytaristovu dlaň hladící jej po vlasech a slyšel jeho hlas, šeptající mu do ucha slůvka útěchy. „Prosím tě, neplakej… Teď už bude všechno dobrý, krásný… Nikdo ti už neublíží, slibuju…“ Bill cítil, že Tomova slova jsou myšlena upřímně. Teprve v jeho náručí poznal, co je to pocit bezpečí, jaké to je, když vás má někdo opravdu rád a toho se prostě nedovedl zříct a ani nechtěl.
Tom skutečně vše, co říkal, myslel vážně. Sám sebe nepoznával. Kdyby mu někdo v den, kdy se u nich Bill objevil, řekl, že bude stát v jeho pokoji uprostřed noci, líbat jeho rty a objímat jej, považoval by jej za neuvěřitelného blázna a jistě by se mu vysmál. Teď bylo ale všechno jinak. Žádné dívce, až na jednu, se nepodařilo v něm probudit tyto city a ani ta jedna dotyčná s ním neudělala to, co černovlasé stvořeníčko třesoucí se v jeho objetí. Ač to působilo šíleně, zamiloval se. On, Tom Kaulitz – lamač dívčích srdcí, jenž sám sobě dal slovo, že už nikdy nikomu nedaruje svoje srdce, se zamiloval… Do chlapce… Ale copak na tom záleží? Ať si ostatní říkají, co chtějí, ne? Stejně jim hubu nezavře a časem je to omrzí, najdou si jinou senzaci, kterou se budou moci zaobírat. Lidi se stejně pitvají v životech ostatních jen kvůli tomu, že si s vlastním životem nevědí rady. A jemu bylo přece vždycky jedno, co si ostatní myslí, co říkají, tak proč by tomu mělo být jinak? Je to jeho život a on ho může trávit s kým chce. Ale co Bill??? Však i jeho by ubránil a klidně před celým světem, bude-li to nutné. Jediný vlásek na hlavě mu nikdo nezkřiví, o to už se sám postará. Když si vzpomněl, že i on této osůbce ubližoval, že byl příčinou jeho slz, bylo mu z něho zle, nenáviděl se za to a považoval se za neuvěřitelného parchanta. Jak jen mohl? Ale teď mu všechno vynahradí, ukáže mu, že i on dokáže milovat celým srdcem a udělá vše pro to, aby už nikdy nespatřil slzy v Billových očích, aby už nikdy nezmizel úsměv z jeho rtů, kterým dokázal rozzářit i ten nejčernější den.
Bill přestal plakat, zvednul oči k Tomovi a na jeho tváři se objevil úsměv. Kytaristova dlaň hladila jeho tvář, v jeho očích viděl tolik lásky, sice jiné než by tam měla být, ale on už se rozhodnul.
„Měl bys jít…“
„Bille, ale…“ snažil se Tom protestovat. Nemůže odejít a taky neopustí zdi tohoto pokoje, dokud nebude vědět, že je vše v pořádku a že se Bill nezlobí. Chlapec jako by uměl číst jeho myšlenky, přiložil prst na jeho ústa.
„Pšššt, nezlobím se. Dobrou noc, Tomi…“ Ač Tom ze srdce nesnášel tuto zdrobnělinu svého jména, ze zpěvákových úst zněla jinak, vyslovil ji s takovou něhou. Billův hlas pro něj byl nejkrásnější melodií, již znal. Naposledy si k sobě přivinul křehké tělíčko, rád by ještě okamžik zůstal, třeba i do rána, ale Bill rozhodnul.
„Krásný sny…“ otočil se ještě ve dveřích a naposledy pohlédl do čokoládových očí, které na něj láskyplně hleděly. Na cestě do svého pokoje se doslova vznášel na růžovém obláčku. Připadal si jako zamilovaný blázen, v hloubi duše doufal, že v ty krásné sny, které Billovi popřál, budou patřit jen jemu, že pouze on ho v nich bude navštěvovat. Při myšlence, že by se tam objevil někdo jiný, se zamračil a projela jím vlna žárlivosti. Do postele ulehal s úsměvem na tváři, s nímž i usínal, doufajíc, že i v říši snů se setká s Billem, odteď s jen jeho Billem.
Sotva se za Tomem zaklaply dveře, Bill se po nich svezl na podlahu pokoje. Rozhodnul se a bylo mu jasné, že hra, již právě rozehrál, bude pro oba dost nebezpečná, že z ní může vyjít jako poražený a Toma ztratit navždy. Tato hra bude plná lží z jeho strany, přetvářky a strachu z prozrazení. Ale kvůli tomu, aby viděl Toma šťastného, udělá cokoli, riskne to. Nikdo se nikdy nedozví, kým ve skutečnosti je, stejně tak se ani Tom nedozví, že je jeho bratrem. Bill se nadechnul a pomalinku vstal ze země, odhodlaný pohřbít pravdu hluboko pod zem jednou provždy. Jenže ať se snažíme sebevíc, pravda nakonec vždycky vyjde najevo, pokaždé si svou cestu na povrch najde. Dříve nebo později…
autor: Lady Kay
betaread: Janule
to bylo tak dojemný… je to úžasný, už aby bylo další pokračování 🙂
týjo! nádhera, úžasný! ale myslela jsem, že v téhle povídce bratři nebudou a ono jo, čimž je to snad ještě dokonalejší a je to mooc dobře, protože ta povídka bude i určitě delší, což je skvělý 🙂 těšim se na další díl!!
Řekni mu to ty pako xD Néé jako, úplně úžasná povídja, muck
čím je Bill já to chci wědět at mu to řekne že je dwojčátko.moc krásná powídka dalšííí díleček
Hele od kdy, Bill ví že Tom je jeho brácha?
Je to nádherný ♥♥♥ Strašně se mi to líbí x))
jj ta ošklivá pravda….
Ooh, pefektní!
Ach jaj, to bolo krásne, ale klamstvo nie je dobrý nápad 🙁 budeme asi mnoho trpieť, v tomto príbehu, že?
Ja věděla že to tak dopadne,ale nenecháš je moc trápit.
Teda, já jsem vůbec netušila, že jsou kluci v téhle povídce dvojčata 😮 Teď mě teda všechny ty Billovy narážky dochází a spojuju si to dohromady, ale fakt mě vůbec nenapadlo, že jsou dvojčata!
No, ale vůbec se mi nelíbí, že to chce Bill před Tomem tajit 🙁 Poslední dvě věty jsou sakra pravdivé a alespoň mě vždycky všechno vyšlo na jevo 😀 Takže od jisté doby lži nenávidím a mám trošku strach, co se bude dít, až se to Tom dozví.