Jsi jenom můj! 9.

autor: Anett483

Šumící moře, nádherná azurová obloha s bílými mráčky, zářící slunce, jemný písek, pískot malých dětí a smích jejich rodičů…
Tohle všechno Toma nutilo se probrat. Hlava mu neuvěřitelně třeštila a Tom měl pocit, že se mu snad brzo rozskočí nebo, že mu vyskočí mozek z hlavy.
Zamžoural proti oslepujícímu sluníčku a rozhlédl se kolem sebe. Sedl si a pomalu na sebe navlékl kalhoty a pořád se snažil vzpomenout, co se včera dělo. Nic si nemohl vybavit, měl v hlavě úplně prázdno. Netušil, jak se sem dostal, ani proč tu byl, a bohužel ani s kým… Vzal ze země tričko a na něm ležící mobil. Znepokojilo ho velké množství nepřijatých hovorů od Billa.
Co se sakra včera stalo?!

*********
„Kde jsi prosím tě byl?“ zeptal se starostlivě Bill a hned se hrnul ke dveřím pokoje, do kterých právě vstoupil Tom.
„Nekřič tak, prosím…“ zašklebil se Tom a chytil se za hlavu. Takovouhle kocovinu pořádně dlouho neměl… Obešel Billa, který se marně dožadoval odpovědi, a lehl si do postele.
Bill si sedl hned k němu a měřil si ho rentgenovým pohledem. Sjížděl ho od jeho zavřených očí až po paty, a snažil se najít nějakou indicii, která by mu pomohla zjistit, co se včera dělo, když mu to sám Tom nechce říct…

„Tak kde si byl?“ zeptal se nervózně Bill. Ticho v pokoji a Tomova nečinnost mu vadila. Přesto se snažil mluvit klidným a tichým hlasem. Tom konečně otevřel oči a podíval se na Billa.
„Já… já nevím, Bille… Nic si nepamatuju…“ dodal smutně. Kouřilo se mu z hlavy, jak si snažil vybavit včerejší večer a noc.
„Jak… jak, že si nic nepamatuješ?“ zeptal se zděšeně Bill. „To jsi toho do sebe tolik nalil, že si ani nemůžeš vzpomenout?!“
„Nekřič tak, prosím..“ fňukl ublíženě Tom a chytil se za hlavu, která pořád měla v plánu se v blízké době roztříštit na tisíc kousků nebo aspoň vybouchnout…
„Pamatuju si jen, že jsme se spolu pohádali a pak sem šel do baru… Pak nevím, co se stalo…“ řekl smutně a hrál si s cípem peřiny… Otočil hlavu k oknu a sledoval plující mraky po obloze.
„Ale já vím, co se stalo…“ řekl Bill a přejel po Tomově krku.

**********
„Bille, už jsem se ti jednou omluvil! Nevím, co se stalo. Řekl jsem, že mě to mrzí. Co víc ještě můžu udělat? Třeba to ani není tak, jak to vypadá…“ řekl zoufalým tónem Tom, když se pokusil Billa obejmout, ale ten se automaticky přemístil na druhou stranu pokoje a propaloval ho pohledem.
„Jo, takže ta rtěnka na tvým krku je náhoda?! Prosím tě, nevykládej mi takovýhle báchorky!“
Tom se sesunul na postel. Bill v těchhle sporech vždycky vyhraje. Nikdy se nestalo, že by Bill musel uznat svoji chybu a musel se omluvit. Tuhle ´práci´ obstarával vždycky Tom, i když měl pravdu.
„Už abysme jeli domů… Leze mi to tady na nervy,“ broukl si pro sebe Tom, než usnul únavou.

**********
„Kluci!“ vypískla radostně Simone, když mezi tunou lidí, kteří se valili z letadla, uviděla své syny s těžkými zavazadly a mučednickými výrazy.
„Ahoj, mami…“ řekli dvojčata ne moc nadšeně a téměř ve stejnou chvíli.

„Děje se něco, kluci?“ ptala se Simone nervózně dvojčat, mezitím co Gordon bojoval se zavazadly dvojčat a snažil se je nacpat do kufru.

Bill hlas matky vůbec nevnímal a radši si na zamlžené okno maloval všelijaké klikyháky, kterým sám nejspíš nerozuměl. Tom si povzdychl.
„Ne, mami, všechno je v pohodě…“ Simone těkala pohledem z jednoho na druhého. Nejspíš čekala trochu přesnější odpověď. Oči jí padly na obrovskou mezeru mezi nimi. Vždycky seděli co nejvíc u sebe, aby se mohli škádlit a všelijak pošťuchovat. Teď to vypadalo, že si snad myslí, že ten druhý kouše.

„Nezdá se mi, že-…“ Simone v jejím proslovu přerušil Gordon, který se s úsměvem vrátil do auta, spokojen, že se do kufru nakonec všechno vešlo.
„Tak jak bylo?“ usmál se do zpětného zrcátka na své nevlastní syny.
„Bylo to tam fajn… Užili jsme si to, že Bille?!“ Tom stočil svůj pohled na Billa, který ze sebe právě dělal neviditelného.
„Pffff… Jak kdo si to užil…“ šeptl Bill a dál se věnoval svému ´výtvoru´ na okně.
„Ale…“ začala zklamaná Simone a hned nato byla umlčena Gordonovou rukou a jeho pohledem, který jí říkal, ať to nechá plavat.

„Jsou skoro dospělí. Pokud mají problémy, dokážou je vyřešit sami a jestli potřebují pomoct, tak si o ni sami řeknou…“
Gordon mrkl na Toma do zpětného zrcátka a ten mu věnoval vděčný úsměv. Simone toho někdy chtěla vědět až moc, zvlášť, když se to týkalo jejích synů…